Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Večeřová (* 1936)

• narozena 10. ledna 1936 v Dolních Studénkách, rodina hospodařila na statku

• otec Karel Jurka zemřel, když jí byly čtyři roky

• strýc Miroslav Jurka se zapojil do odboje, na konci válkyho zatklo gestapo a 31. března 1945 byl popraven v Bratrušově

• po únoru 1948 rodinu o statek připravili komunisté a museli se vystěhovat

• pamětnice pracovala ve výzkumném ústavu a s manželem vychovali dvě dcery

• v roce 2023 žila v Šumperku

V březnu 1945 již všichni toužebně očekávali konec války. Fronta se přibližovala každým dnem a němečtí okupanti, vědomi si skutečnosti, že dny Velkoněmecké říše jsou sečteny, vykazovali čím dál větší nervozitu. Blížící se konec války navíc povzbuzoval civilní obyvatelstvo k odbojovým aktivitám, což nacistické mocipány obzvlášť dráždilo. Zatýkání a popravy byly v těchto dnech na denním pořádku.

Tu noc se na Jurkově statku v Dolních Studénkách u Šumperka zpočátku k ničemu zvláštnímu neschylovalo. Miroslav Jurka, hlavní hospodář, přišel ze zemědělské schůze, zatímco jeho švagrová a devítiletá neteř Kateřina spaly ve světnici. Sotva se sám uložil ke spánku, zaklepal na okno světnice neznámý člověk. Jurkova sestra, maminka devítileté Kateřiny, šla otevřít. Stál tam soused František Kovář. „Paní Jurková, nebojte se, potřebuju jenom nutně mluvit s Mirem,“ řekl. „Maminka mu otevřela a vtom vtrhla dovnitř horda gestapáků a vojáků. Jeden z nich mě držel, abych nemohla k mamince, brečela jsem. Šli za strýcem, počkali, až se obleče a potom ho zatkli,“ vzpomíná pamětnice Kateřina Večeřová na drastickou scenérii, která se jí i dnes stále vrací ve snech. Jejího strýce Miroslava Jurku odvedli Němci neznámo kam. Podrobnosti o jeho osudu se rodina dozvěděla až téměř rok po válce.

Sousedům nosila potraviny s baterkou v ruce

Kateřina Večeřová, rozená Jurková, se narodila 10. ledna 1936 v Dolních Studénkách. Vyrůstala na statku, na němž rod Jurkových hospodařil od 18. století. Její maminka Kateřina, rozená Skřipská, byla ve svém životě vdaná dvakrát. První manžel František Řezníček, ředitel pošty v Olomouci, zemřel krátce po první světové válce na následky věznění v Brně na Špilberku. Podruhé se provdala za Karla Jurku, sedláka z Dolních Studének. Ten však zemřel v roce 1940 na zánět mozkových blan, tedy v době, kdy jeho jediné dceři byly pouhé čtyři roky. Péči o statek tak převzal jeho nejmladší bratr Miroslav.

Obec Dolní Studénky coby součást Sudet obsadila hitlerovská vojska již v říjnu 1938 připojila ji k Třetí říši. Dle vzpomínek pamětnice však byla obec převážně česká, německá menšina obývala spíše místní část Králec. Válečné události vstoupily do Kateřinina dětství hned zkraje. Vzpomíná, jak po večerech, v době nařízeného zatemňování, tajně nosila sousedům s baterkou maso z přísně evidovaných zabíjaček. Vypráví také o Hubertu Habermannovi, německém mlynáři z Bludova, ke kterému si rodina chodila načerno mlít mouku. Habermann se sice hlásil k německé národnosti, ve svém mlýně nicméně zaměstnával převážně Čechy, jimž za nacistické okupace pomáhal. Přesto byl těsně po válce zavražděn a dodnes se nepodařilo uspokojivě vysvětlit kým a za jakých okolností. „Byl to velmi slušný člověk,“ vzpomíná Kateřina Večeřová na mlynáře, jehož osud byl poněkud kontroverzním způsobem vykreslen v knize a později známém filmu Habermannův mlýn z roku 2010.

Strýc ukrýval ve stodole britského výsadkáře

Od roku 1943 se v obecním hostinci ubytovalo asi 70 válečných zajatců, především italské národnosti. Podle vzpomínek pamětnice se pohybovali po obci velmi volně. Většina z nich pracovala v Oberleithnerových tkalcovnách v Šumperku. Mezi zajatci byli ovšem i dva Sověti, které si vyžádal na výpomoc na statku Kateřinin strýc Miroslav Jurka. „Jeden z nich byl zemědělský inženýr a druhý truhlář, tak jim strýc zařídil výjimku, aby nemuseli pracovat ve fabrice,“ vzpomíná pamětnice. Miroslav Jurka se s oběma domluvil, že jim dopomůže k útěku, stejně jako britskému výsadkáři, kterého během války bez vědomí příbuzných ukrýval ve stodole. V případě sovětských zajatců se mu to však již nepodařilo, neboť ho dva měsíce před koncem války zatklo gestapo. „Po jeho zatčení naznačili Rusové mamince, že se po válce musí okamžitě hlásit na velitelství Rudé armády v Šumperku. Což učinili,“ vzpomíná Kateřina Večeřová, která je dodnes přesvědčena, že oba zajatci neunikli popravě. Je však pravděpodobné, že , jako ve většině podobných případů, skončili v sovětských gulazích.

Za odboj zaplatili cenu nejvyšší

V letech 1944–45 se i na Šumpersku výrazně aktivizovala odbojová činnost. Do hnutí odporu se zapojil i strýc Miroslav Jurka. V únoru 1945 se stal součástí odbojové skupiny Troubelice – Pískov, která spolupracovala s  partyzánským oddílem Moskva působícím na Šumpersku. Skupina potřebovala zbraně, které zajišťoval Miloslav Vítek, zaměstnanec autoopravny Ernsta Burischka v Šumperku, přímo ze svého pracoviště. Jeho německý zaměstnavatel si po krátkém čase všiml, že mu několik zbraní chybí, ohlásil tedy krádež na gestapu a za podezřelého označil právě Vítka. Ten padl do léčky a během krutých výslechů vyzradil jména svých spolupracovníků, mezi nimi i Miroslava Jurku. [1]

Pro Kateřinina strýce si gestapo přijelo do Dolních Studének v polovině března 1945. Odvezli ho do šumperské robotárny, sídla gestapa, kde spolu s dalšími podstoupil bestiální mučení. 31. března 1945 bylo 16 mužů, zapojených do odboje, odvezeno z Robotárny k nedaleké bratrušovské střelnici a bez soudu popraveno. O jejich osudu se dlouho nic nevědělo. Krátce po válce se ovšem podařilo vypátrat velitele šumperského gestapa Wilhelma Prellberga, který se pod falešnou identitou skrýval v Liberci. Ten vyšetřovatele navedl na místo masového hrobu popravených odbojářů. Jejich exhumace proběhla v lednu 1946. „Poznali jsme ho s maminkou podle čepice,“ vzpomíná Kateřina Večeřová na moment, kdy konečně spolu s matkou téměř po roce zjistila, co se stalo s jejím strýcem.

Šok z osvoboditelů

Po zatčení Miroslava Jurky zůstala rodina bez hospodáře. Péči o statek převzala Kateřinina matka, která ovšem na tak náročnou práci sama nestačila a záhy po válce začala část pozemků pronajímat. Kateřina Večeřová má v živé paměti dramatický závěr války v Dolních Studénkách. Do obce (a přímo do vjezdu jejich statku) dorazila 7. května 1945 německá dělostřelecká jednotka, která ovšem kvůli blížící se frontě hned odjela. Při ústupu vyhodili do povětří železniční most. Následující den je vystřídala jednotka Rudé armády. Lidé zpočátku sovětské vojáky vítali jako osvoboditele, podle vzpomínek pamětnice jim však během chvíle osvoboditelé ukázali i svou druhou tvář. „Byli věčně ožralí. Jeden důstojník nám vzal hříbata, protože je chtěl zapřáhnout ke kočáru, ve kterém se promenádoval po vesnici. Dokonce i farář mu rozmlouval, že nejsou ještě způsobilí k tahu. On je ale mermomocí chtěl zapřáhnout, a tak, když se unavili, zastřelil je.“ Podle pamětnice také Rudoarmějci znásilnili mnoho německých žen v přilehlé osadě Králec.

Během jara 1946 vrcholil odsun německého obyvatelstva z pohraničních oblastí. Někteří zůstali v Československu, jako např. Kateřinina pozdější kolegyně Edith, jejíž otec, coby zarytý nacista, strávil po válce osm let ve vězení. Pamětnice také vzpomíná na rodinného přítele, německého právníka JUDr. Gecka, jenž se přátelil s jejím otcem a po jeho smrti držel nad rodinou ochrannou ruku. „Když šel do odsunu, přišel se s námi rozloučit. Maminka pak celé jeho rodině dala na cestu hromadu jídla.“ Po odsunu německých obyvatel přišla do Sudet nová vlna osídlenců z vnitrozemí. Podle Kateřiny Večeřové se často jednalo o lidi, kteří se jen chtěli obohatit na německých majetcích, sami přitom často hospodařit příliš neuměli.

Komunisté je připravili o statek, manžela pak o vzdělání

S komunistickým pučem v únoru 1948 přišlo znárodňování živností a později kolektivizace zemědělství, která se pochopitelně měla dotknout i Jurkova gruntu. Komunisté rodině statek nemohli, na rozdíl od jiných, vzít tak snadno, neboť na něm hospodařili nájemci. Nakonec jim nuceně dosadili nového správce, jistého Kamlera, který od nich statek odkoupil za 60 000 korun, tedy hluboce pod jeho hodnotou, která byla ve skutečnosti mnohonásobně vyšší. „Úřady mu daly požehnání, protože jim slíbil, že když dostane náš grunt, bude jim dělat předsedu JZD. A tak se i stalo,“ říká pamětnice. Rodina se navíc musela ze statku vystěhovat, ačkoliv jim předtím Kamler slíbil, že je nechá bydlet na výměnku.

V té době, v polovině 50. let, byla Kateřina již vdaná a pracovala ve výzkumném ústavu, kde se testovala vlákna a tkaniny, např. pro n. p. Moravolen. Předtím, po absolvování měšťanské školy v Šumperku, pracovala krátce na dráze. Nyní se tedy měla s manželem a maminkou přestěhovat, za 60 000 Kčs si však tehdy nemohli dovolit ani menší dům, museli se tedy tísnit v malém bytě. Z manželství se záhy narodily dvě dcery.

Zajímavý je i příběh manžela pamětnice Jaroslava Večeři. Pocházel rovněž z Dolních Studének, kde se narodil roku 1931. Po záboru Sudet nacisty se rodina dočasně přestěhovala do Olomouce, po válce se vrátili. Jaroslavův otec byl funkcionář národně socialistické strany a Sokola, čímž se po únoru 1948 stal přirozeně pro novou garnituru nepohodlným a byl perzekvován. Zlobu režimu pocítil i Jaroslav, kterého nepřipustili k maturitě na gymnáziu. „Nechali ho učit se celý svaťák. Když pak přišel před komisi, vyhodili ho a spolu s ním ještě jeho spolužačku z kulacké rodiny,“ říká Kateřina Večeřová. Namísto vysněné vysoké školy putoval její manžel do továrny, od práce v dolech ho zachránil špatný zrak. Po absolvování vojenské služby si mohl dálkově doplnit maturitu na průmyslové škole, pracoval nejprve jako vedoucí nástrojárny v podniku Pramet a poté až do důchodu ve Výzkumném ústavu práškové metalurgie v Šumperku.

Pražské jaro manželé Večeřovi přivítali a fandili politice reformních komunistů v čele s Alexanderem Dubčekem. O to větší šok zažili při následné invazi vojsk Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968, během níž okupační vojska obsadila a prakticky zdevastovala šumperská kasárna. Společně se pak dočkali i pádu totalitního režimu v roce 1989. Tři roky nato manžel pamětnice Jaroslav Večeřa zemřel. Kateřina Večeřová žila v době natáčení (2023) v Šumperku.

 

[1] Podrobně se tragédií v Bratrušově zabývá Miroslav Zapletal v knize Na úsvitě svobody (1966).