Vladimír Včela

„Celý tábor byl zážitek, nádhera. Takový nezvyklý zážitek... Hráli jsme takovou hru, byli jsme mimo tábor a já jsem se vracel a za Vílancem, jak je kopec v tom lese, byla skupina ruských vojáků. Tenkrát to pendlovalo, ještě v pětačtyřicátým roce... A oni tam zabíjeli krávu, zabili krávu, měli u toho kuchyň. Tenkrát se to tak bralo, ve válce. Tak jsem šel okolo a koukám na to, já jsem v životě neviděl mrtvou krávu, začali ji porcovat a jeden voják říká: ,Tady máš!‘ A plácl mi do ruky kus masa. Já jsem to do tábora přinesl, tábor byl asi 200 metrů, tenkrát byla bída o jídlo, prostě jsme byli pořád hladový, tak to byla sláva.“

„Vážení, založte si deník, nepište tam, co jste měli k obědu, ale sem tam tam zapište, v jakém to bylo roce alespoň. Při všech těch záležitostech narazíte na spoustu fotografií, kdy nevíte, jestli to byl rok ’68, nebo ’42, nebo to bylo před válkou, nebo to bylo už v 90. letech. Aspoň ten rok. Nepište tam, co jste měli k obědu, ale poznamenejte si, kde jste tábořili, od kdy, do kdy, stačí pět řádků... A po dvaceti padesáti letech budete dělat chytrý, protože budete všechno vědět. Protože já jsem to nedělal a nikdo to nedělá, pak se spousta věcí poztrácí...“