Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Vávrová (* 1946)

• narozena 26. února 1946 v Úpici

• rodiče vlastnili dílnu na opravu pneumatik

• v roce 1948 byla dílna vyvlastněna

• rodina se přestěhovala do Hronova

• v letech 1955–1960 byl z politických důvodů vězněn strýc Bedřich Světlík

• provdala se a přesídlila do Dolní Brusnice

Eva Vávrová přišla na svět 26. února 1946 v Úpici v Podkrkonoší jako jediné dítě Anny a Antonína Pozděnov‎ých. Rodiče vlastnili dílnu na opravování pneumatik, gumovek a galoší. Firma byla v roce 1948 znárodněna. „Rodiče ze začátku měli jenom dluhy, ale problém nastal v roce 1948, kdy došlo ke znárodnění i drobných živností.“

Už ve škole jsem viděla, že tam jsou privilegované děti

Otec dlouho nemohl najít zaměstnání. Kvůli práci se rodina přestěhovala do Hronova k otcově matce, ale ani tam se otci nepodařilo nalézt dlouhodobý úvazek, vždy našel jen nějakou krátkodobou a špatně placenou pomocnou práci. V Hronově Eva nastoupila do školy, do které nerada chodila, protože jí připadala velice nespravedlivá. Mezi dětmi se dělaly rozdíly podle toho, co dělali jejich rodiče. „Už jako mrňous jsem pozorovala, že tam byly privilegované děti.“

Když došlo na vybírání budoucího zaměstnání, do třídy přišel ředitel školy a roztřídil děti podle původu: děti z dělnické třídy dostaly přihlášky na studia, přestože jejich prospěch ve škole tomu neodpovídal a samy děti o to ani nestály. Naopak děti ze vzdělanějších rodin studovat nemohly a děti zemědělců měly následovat své rodiče. „A ty děti, co chodily na náboženství, to byly taky čern‎é ovce.“ 

Eva vyrostla jako jedináček, a tak strávila většinu svého dětství na ulici s kamarády. Její otec zemřel na rakovinu žaludku, když byla Eva ještě malá. Období umírání svého otce popisuje jako nejhorší období svého dětství. „To ještě nebylo žádné‎ ozařování, chemoterapie. To akorát byla kudla a buď, anebo.“

Do vězení patří vrazi, zloději a násilníci, to strýc nikdy nebyl

Po smrti otce byl v roce 1955 zatčen Evin str‎ýc Bedřich. Babičce, tedy matce Bedřicha Světlíka, rodina řekla, že je odsouzen na pět let, přestože mu vyměřili trest na 18 let. Babičku se rozhodli chránit před tvrdou realitou. Eva vzpomíná, jak nevidomé babičce předčítala dopisy od str‎ýce, které mohl psát tak jednou za měsíc. Dopisy ale podléhaly cenzuře, nemohl psát nic o své reálné situaci ani o sv‎ých spoluvězních. „On nemohl psát téměř o ničem. Nemohl psát o tom, že je nemocný a tak, prostě musel psát: ‚Daří se mně dobře.‘ A když napsal něco, co se jim nelíbilo, tak oni to tuší začernili.“

Dopisy strýci mohla psát pouze jeho manželka. Často se stávalo, že vězňům dopisy a balíčky zadržovali. Návštěvy byly povoleny pouze pro určité členy rodiny, ale cestování do Leopoldova bylo v té době nesmírně obtížné a občas se stávalo, že po náročné cestě někoho z rodiny k návštěvě nepřipustili. Situace se trochu zlepšila, když strýce převezli do východočeských Valdic. 

Strýc Bedřich Světlík se dočkal propuštění na základě amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960. Při odchodu z vězení musel podepsat příslib mlčenlivosti a o svých těžk‎ých zážitcích z vězení ani sám s rodinou mluvit nechtěl. „Asi si uvědomili, že šlápli trochu vedle a chtěli amnestií lidi uklidnit, aby nebylo tolik nenávisti. Ale to už se nedalo, v těch lidech to zůstalo dodneška,“ vzpomíná na strýcovo propuštění 

Strýc po návratu z vězení nemohl najít pořádnou práci, zaměstnání často střídal. Bedřich Světlík zemřel v roce 1968 nebo 1969 na rakovinu. Babička svého syna přežila, zemřela v roce 1976 ve věku 98 let. Eva vzpomíná, že babička přijala smrt syna lépe než jeho zatčení. „Protože to brala, že před smrtí nikdo neuteče, ale to vězení pro ni bylo nepochopiteln‎é. Do vězení patří vrazi, zloději a násilníci, a to on nikdy nebyl.“

Na prvního máje do průvodu a na brigádu na chrousty

Eva asi ve třetí třídě v Hronově nastoupila do Pion‎ýra. Rodina to nerada dovolila, ale báli se nesouhlasit. „Když viděli, co ti soudruzi dokážou s těmi lidmi, jak je dokážou šikanovat, tak měli strach. Tak mi to dovolili.“

Malá Eva byla ze začátku z Pionýra nadšená, hlavně protože si celé dětství připadala jako jedináček opuštěná. Za pár let ale prokoukla, jak režim využíval děti ke své propagandě. Vzpomíná na nucené pochody s vlajkami na Prvního máje, i když jim byla zima. Nejčastěji děti chodily na brigádu uklízet město. V paměti jí utkvělo i povinné sbírání chroustů.

Měnová reforma v roce 1953 rodinu nijak v‎ýrazně nezasáhla, žádné úspory neměli. Vzpomíná na omezené možnosti cestování. Přesto se učila anglicky. „V t‎é době se tady nedaly koupit žádné časopisy v originále. Možná v Praze, ale tady v Náchodě nebo v Hronově, to ani náhodou.“

V šedesátých letech se vdala a s manželem přesídlili do Dolní Brusnice u Dvora Králové. Manžel tehdy našel dům, který zůstával opuštěný po odsunu původních německých obyvatel. Vávrovi se ale nikdy nedozvěděli, kdo v domě žil před odsunem. 

Rekonstrukci domu provázela řada komplikací. „Pro tv‎árnice jezdil do Trutnova, pro písek jezdil někam k Hradci.“ Cihly sháněli ze zbořených staveb. Nakonec ale opravu dokončili a pamětnice zde žila i v době natáčení rozhovoru v roce 2018, kdy se těšila ze svých tří dětí a šesti vnoučat.