Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vávrová (* 1929)

• narozena 18. července 1929 v obci Velké Vrbno (německy Gross-Würben)

• německá národnost

• tři bratři narukovali do wehrmachtu

• bratři Franz a Oskar Hirnichovi padli

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• většina členů rodiny po roce 1966 odešla do Spolkové republiky Německo

• pamětnice pracovala jako služebná a uklízečka

• v době natáčení (2021) žila ve Šumperku

Druhá světová válka a události s tím spojené připravily Annu Vávrovou, rozenou Hirnichovou, o dva bratry, přátele, dům, rodnou obec a nakonec i o rodinu. Bratři Oskar a Franz padli v řadách wehrmachtu, rodinnou chalupu stejně jako naprostou většinu domů v rodné obci po válce zbořili a většinu příbuzných a přátel zařadili do odsunu Němců. I když Annina rodina zůstala, v následujících letech se i její dva bratři, sestra a maminka odstěhovali do západního Německa. Z osmičlenné rodiny tak v Československu zůstala jen Anna se svým bratrem Aloisem.

Musel tam být krásný výhled do kraje

Na jižním úbočí Rychlebských hor stojí v nadmořské výšce 1015 metrů známá a turisty hojně navštěvovaná horská chata Paprsek. Jen několik metrů pod ní, tam, kde se dnes v zimě prohánějí lyžaři ve snowparku, stála dřevěná roubenka rodiny Hirnichových. A právě v ní prožila své dětství Anna Vávrová (rozená Hirnichová).

Narodila se 18. července 1929 v malé chaloupce ve spodní části příhraniční obce Velké Vrbno (německy Gross-Würben). Rodiče Albert a Aurelie ji měli pronajatou od místního hostinského. Osmičlenná rodina tehdy žila v jedné malé místnosti. „V zimě jsme spali na strožocích rozmístěných v místnosti a v létě na seně na půdě,“ dodává pamětnice.

V roce 1938 se přestěhovali do již zmíněné roubenky po prarodičích v horní části Velkého Vrbna. Otec postavil novou stodolu a chlév a chystal se také na stavbu nového domu. V té době ale zástupci čtyř mocností podepsali mnichovskou dohodu a pohraniční oblasti a s nimi i Velké Vrbno zabralo nacistické Německo. V obci tehdy kromě obsluhy finanční (celní) stráže a Čecha Františka Petříka žilo výhradně německé obyvatelstvo. „Petřík si vzal Němku a měli spolu dvě děti, Františka a Hedviku. I jejich syn pak musel na vojnu a padl,“ dodává Anna Vávrová. Nároky Německa se ale neustále stupňovaly a jeho napadením Polska vypukla druhá světová válka. Otec potom již neměl čas, myšlenky ani finanční možnosti pro stavbu nového domu.

Zpočátku válka nijak výrazně nezasáhla do života rodiny. Otec dál docházel (v zimě dojížděl na lyžích) do zaměstnání v grafitových dolech akciové společnosti Graphitwerke Buhl – Alberti ve čtyři kilometry vzdáleném Malém Vrbně (německy Klein-Würben). Matka s dětmi se starala o domácnost a nevelké hospodářství. Anna Vávrová vzpomíná, že otcův plat nestačil na uživení početné rodiny, a všichni její členové tudíž museli přiložit ruku k dílu. V zimě tak drali peří nebo vyráběli nitěné knoflíky, které pak zpeněžili ve Starém Městě (německy Mährisch Altstadt).

Peněz nebylo nazbyt, a tak Anna v létě chodila bosá a jen při cestách do kostela v Kolštejně (od roku 1949 Branná, německy Goldenstein) a při významných příležitostech nosila své jediné letní dřeváky, uchycené okrasnou páskou. V domě bez elektřiny se svítilo petrolejovými lampami a voda se nosila z blízkého žlabu, do nějž od pramene vedlo otevřené dřevěné potrubí. Členové rodiny se proto koupali jen jednou týdně ve velkém dřevěném sudu, do nějž vodu ohřívali na kamnech. Anna Vávrová vypráví, že v dětství neměla žádnou panenku a jedinou společnou hračkou dětí byl gumový míček. Právě ten se využíval na různé hry na hřišti u turistické chaty Paprsek. Do jednotřídní obecné školy chodila Anna přímo v obci. Cestu v zimě často komplikovalo množství napadaného sněhu a děti ji musely nejprve prošlapat. Anna pak do lavice sedávala v promočených punčocháčích.

Strašlivá vánoční zpráva

S postupujícími válečnými roky muselo čím dál víc místních mladých mužů narukovat do wehrmachtu a Anna Vávrová vzpomíná na zvuk zvonu tamní kaple svaté Anny, který oznamoval úmrtí mnoha z nich během frontových bojů. Do německých armádních složek povolali i tři bratry pamětnice – Oskara, Franze a Herberta. První přišla zpráva o smrti Oskara. „Šestého ledna na Tři krále narukoval a od té doby jsme ho neviděli. A padl 6. září 1944. Ten den jsem byla na poli, jak jsem sloužila ve Starém Městě. Měla jsem s sebou svačinu, seděli jsme u potoka a jedli chleba se sádlem a se škvarkama. Polykala jsem to, zabalila svačinu a zase jsem kousla a ostatní jsem vzala domů. Šestého září, to si pamatuji jako dnes,“ vypráví Anna Vávrová.

O úmrtí Franze se rodina dozvěděla na Vánoce roku 1944. „To víte, jak nám bylo…“ vzpomíná pamětnice a dodává, že otec ze žalu ze ztráty synů zešedivěl. Třetí bratr Herbert sloužil u ženistů, na konci války byl zajat, po propuštění chycen při cestě domů a pak musel několik měsíců pracovat v Hořicích. Domů se dostal někdy v polovině roku 1946.

Útěk před Sověty

V době, kdy bratři narukovali do německé armády, ale již Anna doma nebydlela a do Velkého Vrbna dojížděla na kole pouze na neděli. Stejně jako její sourozenci totiž z finančních důvodů nastoupila po ukončení obecné školy ve svých čtrnácti letech do služby. Pracovala ve Starém Městě u Marie Kopové, jejíž manžel Hermann také padl ve válce. Zůstal po něm stejnojmenný osmiletý syn.

Právě ve Starém Městě pamětnice zažila příchod prvních vojáků Rudé armády 9. května 1945. Ještě ten večer jeden ze sovětských vojáků vstoupil do domu. „Třásla jsem se pod dekou, kterou odkryl. Ani jsem se na něj nepodívala a pak šel pryč,“ vzpomíná Anna Vávrová.

Noc tak raději strávily u sousedky. Spaly oblečené s přichystanou únikovou cestou přes půdu. Sovětští vojáci ale začali na dům dorážet a Anna s Marií Kopovou utekly. „Ráno jsme se dozvěděly, že tam bouchali, třískali a okna nám rozbili,“ dodává pamětnice.

Krátce poté její sestru Reginu, sloužící v Šumperku, zatkli. „Spakovali holky, co viděli na silnici, na náklaďák a odvezli je.“ Regina Hirnichová pak strávila asi tři měsíce v Olomouci. Nejspíš byla zavřená v internačním táboře v olomouckých Hodolanech, odkud Němce posílali na práce do čokoládovny Zora Olomouc. „Jak se vrátila, tak přišla za mnou na pole a říkala: ‚Aničko, nemáte doma něco na jídlo?‘ Tak jsem ji nakrmila a pak šla domů,“ vzpomíná Anna Vávrová.

Konec starého světa

V průběhu roku 1946 museli obyvatelé Velkého Vrbna nastoupit do odsunu Němců. Nejprve odjeli vlakem do sběrného tábora v Šumperku a poté je čekal transport do Německa. Kvůli otcově práci v grafitových dolech do něj však rodinu Hirnichových nezařadili. Ve Velkém Vrbně tak spolu s rodinou Kreifelových zůstali jako jediní. Všichni ostatní včetně tety a strýce Marie a Wilhelma Kolbe z osady Starý Kopec a jediné žijící babičky pamětnice museli odjet. Anna tehdy přišla také o svou nejlepší kamarádku Hertu Lackel. „Seděly jsme vedle sebe ve škole. Doprovázela jsem ji do Starého Města. Byly tři holky – Herta, Hildegarda a Otýlie. Bylo to smutné. I další lidi jsem doprovázela, co měli menší děti v kočárku. Vždycky jsem jim říkala, že jim pomůžu. ‚Jé, Aničko, to bychom byli rádi, kdybys jela s náma.‘ Kočár jsem jim vezla. Všichni šli pěšky do Starého Města,“ vzpomíná pamětnice, která si se svou kamarádkou až do její smrti dopisovala a telefonovala.

Mezi odsunutými Němci byla i Marie Kopová se synem. „My jsme si velice dobře rozuměli. Bylo mi smutno, jak odjeli pryč,“ dodává pamětnice, která pak nastoupila do služby k příslušníkovi finanční (celní) stráže ve Starém Městě Františku Pospíšilovi, který ovládal německý jazyk, a tudíž mu nevadila Annina neznalost češtiny. V roce 1947 se spolu s jeho rodinou Anna přestěhovala do Šumperka. V té době se její rodina odstěhovala z Velkého Vrbna do Malého Vrbna. Do Velkého Vrbna pro jeho horskou polohu nepřišli až na malé výjimky žádní noví osadníci. Poté, co odešli i Hirnichovi, byla drtivá většina domů v obci stržena. Rozebrán na stavební materiál byl i jejich dům. Dnes z původní zástavby zůstala jen bývalá škola, hájenka a budova finanční stráže. Podobně dopadly i osady v okolí. Zcela zanikla samota Lesní mlýn (německy Buschmühle), z níž zůstal jen kamenný kříž, blízká osada Adamov (německy Adamsthal) i Starý Kopec (německy Altenberg).

V Šumperku se Anna seznámila s Václavem Vávrou, který tam sloužil základní vojenskou službu. Na konci června roku 1951 se vzali a postupně se jim narodily tři děti – Anna (1952), Jiřina (1955) a Václav (1960). Anna Vávrová pak až do svého odchodu do důchodu pracovala jako uklízečka v šumperském sanatoriu.

V roce 1966 odešel do Spolkové republiky Německo její bratr Herbert s manželkou. Následující rok zemřel otec Albert, a tak již v roce 1969 se rozhodly matka Aurelie, teta Berta Hirnichová a sestra Regina s manželem a pěti dětmi následovat bratra. V roce 1977 odešel i bratr Ruda. V její blízkosti tak zůstal jen bratr Alois, jehož vyprávění je také zaznamenáno na Paměti národa. V době natáčení v roce 2021 žila Anna Vávrová stále v Šumperku.