Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Vavřínek (* 1929  †︎ 2016)

• narozen 20. srpna 1929 v Plzni, pochází ze zámožné rodiny

• aktivní skaut i sokol

• 1948 – vydával protikomunistické letáky Hlasy umlčených

• 1949 – zatčen, vyšetřován a odsouzen k trestu smrti, zmírněnému na 3,5 roku

• vězněn v Leopoldově a v Jáchymově

• v květnu 1952 propuštěn na svobodu

• 1952–1953 – pracoval v jáchymovském dole Bratrství jako civilní zeměměřič

• 1970 – rehabilitován

Naše letáky měly lidi vyburcovat

Karel Vavřínek se řídí heslem „Když už nějakou věc děláš, tak ji dělej pořádně“. Sám to dodržoval, a to i ve ztížených podmínkách. Byl aktivním skautem do té doby, než komunisté po roce 1948 skauting zakázali. Se skupinkou podobně naladěných přátel tiskl a rozšiřoval protikomunistické letáky, za což byl odsouzen k trestu smrti, později zmírněnému na tři a půl roku. Ve vězení, když pracoval v uranových dolech, se naučil zeměměřičství i španělštinu. Dnes se věnuje sestavování almanachů českých šlechtických rodů, kterých vydal už více než deset. Jak pamětník říká, dělá to pořádně, a jeho syn dodává, že to dělá pro národ. Pro národ, který ho před 65 lety odsoudil jako zrádce.

Hrozně nám vadily lži

Narodil se v roce 1929 v Plzni jako nejstarší syn zámožných rodičů. Otec podnikal ve více oborech, mimo jiné obchodoval s automobily a náhradními díly a provozoval několik obchodů. Rodina, kde kromě nejstaršího Karla vyrůstali další dva synové, žila v secesním zámečku, jehož součástí byla i pekárna a cukrárna. S majiteli tam bydleli a pracovali i zaměstnanci. „V plzeňských novinách se v roce 1937 psalo: ,Vavřínkovi už chybí jen trafika a biograf.‘ Pravda, trafiku jsme neměli, ale plány biografu už existovaly.“ Karel byl v mládí nadšený skaut. Poprvé se se skauty setkal ve svých devíti letech po představení cirkusu. „Přišla tam skupinka několika chlapců, kteří se k sobě chovali velmi hezky, měli tam nedaleko klubovnu. Můj příbuzný mi řekl, že to jsou skauti, že se jich můžu držet.“ Skautingu se Karel věnoval až do roku 1939, kdy jej zakázali Němci, a poté v krátkém poválečném období, kdy jej na podzim roku 1948 opět zrušili komunisté. „Ještě jsme v létě 1948 stihli letní tábor, ale na podzim 1948 nám zamkli klubovnu a se skautem byl konec.“

Únor 1948 život zámožné rodiny Vavřínkovy naprosto změnil. „Rodiče, ač kapitalisté, se ze začátku snažili něco dobrého na komunismu najít.“ Komunistický režim nebyl soukromému podnikání nakloněn a nové poměry rodinnou situací otřásly. Karel, jemuž byly už v mládí blízké ideje strany lidové, se během války vyučil v rodinné provozovně pekařem a v roce 1948 dokončil studium na obchodní akademii v Plzni. Společně se skupinkou pěti podobně smýšlejících přátel začal po únoru 1948 vydávat a tisknout letáky nazvané Hlasy umlčených, zaměřené proti komunistické politice. Jejich vzorem byla dr. Helena Koželuhová, politička lidovců a odpůrkyně KSČ. Pomocí letáků se snažili přimět lidi k větší aktivitě a informovat je o lživé komunistické propagandě: „Poměry, které vznikly po únoru 1948, se nám nelíbily. Hrozně nám vadilo, jak nepravdivě se informuje o situaci v Sovětském svazu, která byly otřesná, což tehdy už věděli i někteří komunisté. Dále jsme všichni věděli, že Plzeň osvobodila americká armáda, ale v rozhlase hlásili: ,Rudá Plzeň hovoří.‘ To bylo velké zklamání. Lži nám vadily. Chtěli jsme vydávat tiskem materiály, které by lidi vyburcovaly.“

Po vyšetřování mi chyběly čtyři zuby

Za tisk a rozšiřování Hlasů umlčených byl Karel Vavřínek asi po roce činnosti v květnu 1949 zatčen. K jeho zadržení napomohlo i to, že udržoval korespondenci se známým na Slovensku. „Hlasy umlčených vycházely i na Slovensku, v podstatě tam přetiskovali naši verzi. Tu slovenskou skupinu pak zatkli a nás následně taky.“ Celou více než čtyřicetičlennou skupinu vyšetřovali ve slovenském Ružomberoku, kam Karla po zatčení v Plzni eskortovali. „Jeden policista mě měl vlakem dopravit do Ružomberoku. Pamatuji se, že jsme museli v Praze přejít z jednoho nádraží na jiné. Vedl mě v poutech, měl jsem řetězy na rukou a šli jsme přes Václavské náměstí. To bylo celé rudé, zrovna se konal nějaký komunistický sjezd. To byla taková zvláštní tečka.“ V Ružomberoku pamětník na vlastní kůži poznal metody výslechu komunistické policie. „Po vyšetřování mi chyběly čtyři zuby a dodnes na jedno ucho neslyším. Byl jsem svědkem toho, jak jednoho hocha surově mlátili do zad křížem, tou stranou s ukřižovaným Kristem.“ Mimo jiné strávil jeden měsíc na samotce. „Snažil jsem se zaměstnat mysl. Naproti byl dům se střechou z tašek. Jednou jsem všechny tašky spočítal. Pak jsem je spočítal znovu, jestli jsem se nezmýlil. Vyšlo mi to.“

Několik týdnů po zatčení, v létě 1949, se konal v Bratislavě soud s 42člennou skupinou. „Soud přečetl: ,Vavřínek – provaz.‘ Když jsem se přihlásil, řekli, abych si zase sedl, a bylo hotovo. Tak to pokračovalo několik dnů. S návrhem na provaz jsem vydržel do Vánoc.“ Karlově matce se později podařilo získat advokáta, „ten stál 60 tisíc na hodinu“, díky němuž se původní trest podařilo snížit na tři a půl roku. Karel se totiž nikdy nepřiznal a obvinění se podařilo kvalifikovat jako neoznámení trestného činu, o kterém věděl. Trest si nejdříve odpykával ve věznici v Leopoldově na Slovensku. Trestanci měli za úkol oplétat proutím skleněné demižony na víno. Protože Karel neměl s prací žádné zkušenosti, jeho úkolem bylo roznášet vězňům na cely proutí. „Uprostřed věznice, staré pevnosti, byla nově vybudovaná betonová budova, kde byly cely v přízemí. Cela 1: Husák^[1], cela 2: Obuch^[2], cela 3: Esterházy^[3]. Dodnes si pamatuji Husáka a jeho ,Ďakujem, Karolko‘, když jsem mu donesl proutí.“ Později, začátkem roku 1950, byl převezen do věznice v Jáchymově, kde pracoval spolu s ostatními vězni na dole Bratrství. Tam byl přidělen k zeměměřičskému oddělení vedenému ruským inženýrem Komarovem, kde zůstal až do svého propuštění na svobodu.

Věren své zásadě „Když něco děláš, dělej to pořádně“, naučil se z jediné dostupné učebnice základy zeměměřičské práce. Pracoval pak jako tzv. markscheider a jeho úkolem bylo měřit objem vytěžené zeminy při práci v dole. „Spřátelil jsem se s Janem Kinským, hrabětem. Pracoval v dole, jak se říkalo, na žíle. Měl jsem měřit kubaturu zeminy, kterou vytěžil. Když jsme se pak seznámili, bylo jasné, že když jsem měřil šířku a výšku, tak jsem mu tu a tam přidal dvacet centimetrů, což ve výsledném objemu dávalo dost metrů navíc, a tím i víc peněz. Mnohem později hrabě Kinský mluvil veřejně o tom, že byl dobrý horník. Já jsem mu k pověsti dobrého horníka pomáhal svým měřením.“

Rodiče odvezli zpátky do kriminálu

Zatčení a věznění syna Karla nebylo pro rodinu Vavřínkovu bohužel jedinou tragédií. Na konci června 1950 byli zatčeni oba rodiče na základě falešného udání. „Rodiče vlastnili vilu v Dobřanech u Plzně, kde nechali bydlet jednu z bývalých zaměstnankyň. StB jí slíbila, že vilu dostane, pokud rodiče udá. Tak si něco vymyslela a rodiče šli do vězení.“ Otce i matku poslali do věznice na Borech, postavené paradoxně na pozemku, který rodině původně patřil. Za krátkou dobu po zatčení rodičů nešťastnou náhodou zemřel Karlův mladší bratr Zdeněk. „Byl tehdy na brigádě v zemědělství a převrátil se na něj traktor. Bylo třeba ho rychle odvézt do nemocnice, tak zastavili první projíždějící auto. Byla to šestsettrojka a v ní jela náhodou sestra Julia Fučíka. Když ji požádali, aby zraněného bratra odvezla do nemocnice, prohlásila: ,Přece si nezaneřádím auto,‘ a odjela. My jsme to nechali, ale jiní ji pak žalovali. Soud jí za neposkytnutí pomoci vyměřil pokutu 500 korun.“ Bratr Zdeněk svým zraněním podlehl a jeho pohřbu, který se policie snažila utajit a uspíšit, se zúčastnilo přes tisíc lidí. „Pohřbíval ho Msgr. Limpouch, bratrův profesor náboženství. Rodiče po pohřbu zase odvezli do kriminálu. Dr. Limpoucha naložila policie a vrátil se až za osm let.“ Rodiče byli po propuštění z vazby na Borech a návratu domů do Plzně stále šikanováni. Věc došla tak daleko, že měli být v roce 1953 spolu s dalšími prominentními plzeňskými rodinami z města vystěhováni. Tehdy pomohlo, že Karel i po propuštění na svobodu dál pracoval v jáchymovském dole jako zeměměřič a místo brigádníka na nějakou dobu zajistil i svému mladšímu bratrovi. „Tím se nám podařilo udržet celou rodinu v Plzni. Rodiče tehdy nebyli vystěhováni, ale nechali jim v našem původním domě jednu malou místnost, kde jsme žili.“ Rodina přišla o veškerý majetek a později se z Plzně odstěhovala.

Jak dlouho tady ještě musím být

Karel Vavřínek byl propuštěn na konci května 1952. Kromě práce zeměměřiče se ve vězení naučil španělsky. „Bohužel, německy jsem se tam naučit nestihl.“ Po propuštění žil nějakou dobu v Karlových Varech, kde se setkával s tzv. španěláky. „To byli bývalí interbrigadisté, kteří bojovali ve španělské občanské válce. Já jsem je tehdy jednou za čas zval na večeře, abych se procvičil ve španělštině.“ Rodiče vždy nabádali své syny k tomu, aby studovali. „Otec nám to kladl na srdce, i když byl ve vězení.“ Karel Vavřínek se tedy v roce 1953 přihlásil ke studiu chemie na pražském ČVUT. „Měl jsem vyplnit přihlášku, kde se mělo zaškrtnout: Prohlašuji, že jsem nebyl trestán. Lehce jsem to ne- přeškrtl a moje papíry díky jednomu příteli ležely celou dobu mého studia někde v šuplíku.“ Po ukončení studia absolvoval v roce 1959 povinnou vojenskou službu. Pracoval jako chemik, později se přestěhoval do Prahy, kde založil rodinu. V roce 1970 byl jako politický vězeň plně rehabilitován. Pamětník přiznává, že změnám v listopadu 1989 dlouho nevěřil: „Dobře jsem si pamatoval rok 1956 v Maďarsku, a jak to skončilo, i rok 1968 tady. Nebyl jsem připravený na to, že je to definitivní.“ Polistopadové změny mu umožnily věnovat se celoživotním zálibám, totiž dějinám umění a také studiu českých šlechtických rodů. Sestavil a vlastním nákladem vydal několik almanachů českých šlechtických rodů a v této náročné a záslužné práci „pro národ“ stále pokračuje.

V nedávné době podal Karel Vavřínek žádost o uznání účasti ve třetím odboji. „Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu papíru. Zákon už platí rok a půl, ale ze tří tisíc podaných žádostí zatím vyřídili asi tři sta padesát. Tak si představte, jak dlouho tady ještě musím být, abych se toho dožil.“ Škoda, že se příslušné úřady jeho heslem o pořádné práci neřídí.

Podle vyprávění Karla Vavřínka napsala v únoru 2014 Andrea Jelínková.

[1] Gustáv Husák, (1913–1991), prezident Československé socialistické republiky v letech 1975–1989.

[2] Otto Obuch – tiskový tajemník ministra J. Ursínyho odsouzený v procesu s tzv. protistátním spiknutím na Slovensku.

[3] János Esterházy (1901–1957 ), významný politik maďarské menšiny na Slovensku.