Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Ivan Vavřík (* 1958)

• Ivan Vavřík se narodil 8. července 1958 v Praze

• otec Josef Vavřík a matka Ludmila Vavříková byli po roce 1968 vyhozeni z KSČ i ze zaměstnání

• kvůli kádrovému posudku a nedoporučení uličního výboru měl problémy se v roce 1974 dostat na Gymnázium Arabská, ale díky matce byl přijat

• rozmnožil Chartu 77 a nechal ji na toaletách gymnázia

• po dvou letech na stavební fakultě se v roce 1979 dostal na architekturu na ČVUT

• v roce 1987 pracoval pro Útvar hlavního architekta

• vydával články v časopise Tvorba o asanaci Žižkova

• pořádal přednášky a organizoval výstavy a spoluzaložil skupinu architektů VESPA

• podílel se na přípravě podkladů pro Chartu 77

• 20. listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra architektů

• do léta roku 1990 připravoval zákon o komoře architektů

Rodiče Ivana Vavříka věřili v socialismus s lidskou tváří, a tak se s nimi normalizační režim vypořádal po svém. Z otce akademika se stal řidič tramvaje a matka učitelka musela vařit v závodní kuchyni. Špatný kádrový posudek pamětníka spíš než cokoli jiného motivoval k provokacím a navíc si chtěl užít legraci. Architekt, jenž sehrál svoji úlohu i v revolučním roce 1989, našel svobodu i v nesvobodě. 

Ivan Vavřík se narodil 8. července 1958 v Praze, kam se rodina přestěhovala z Moravy. Otec Josef Vavřík zažil na vlastní oči, jak nacisté vraždí Čechy, a po válce se nadchnul pro myšlenku socialismu. Matka Ludmila s balkánskou krví předků z Chorvatska svého muže ideologicky následovala a společně upřímně věřili, že komunistický režim může přinést světu lepší zítřky. Po roce 1968 je smetla normalizace a jako opoziční komunisté se museli smířit s vyhazovem ze strany a zaměstnání. Z profesora sociologie na zemědělské fakultě se stal řidič tramvaje a matka místo výuky dětí na základní škole začala vařit v závodní kuchyni. „Matce napsali do posudku, že rozvrací Lidové milice na Praze 6, takže rodinný základ jsem měl dobrý,“ popisuje s úsměvem pamětník. 

Rozmnožili jsme Chartu 77 

Negativní vztah k totalitnímu režimu si pamětník utvrdil během okupace v roce 1968. Tehdy armádní vrtulník 25. srpna střílel do budovy základní školy v Suchdole, kam Ivan Vavřík docházel, což desetiletým chlapcem otřáslo. „Někdy v roce 1969 jsem ve škole napsal bajku o království králíků, které přepadly krysy, a byl s tím docela problém. Učitel ji vyhodil do koše a můj táta mi pak vysvětloval, že něco takového se nepíše do školního sešitu,“ vzpomíná Ivan na svoji první otevřenou provokaci vůči režimu. 

Později došlo také na ideologické spory v rodině. I když byl otec vyhozen ze zaměstnání a z komunistické strany, stále věřil v socialismus s lidskou tváří. „S otcem jsme vždycky vedli vášnivé debaty. On si stále myslel, že jde komunistickou stranu reformovat. Já jsem to bral jako frašku, věděl jsem, že režim nelze reformovat, ale pouze svrhnout. Žil jsem úplně z jiných základů než rodiče,“ popisuje pamětník politické konflikty s otcem, které trvaly nepřetržitě od jeho sedmnácti let. Zároveň pochopil, že nejlepší způsob, jak bojovat s protivníkem, je znát jeho ideologii. Ve škole tak třeba citoval Marxe a jeho myšlenky o svobodě. 

Po základní škole nebyly vyhlídky Ivana Vavříka na potenciální studium právě příznivé. V roce 1974 se hlásil na Gymnázium Arabská v Praze 6, ale jeho přijetí komplikoval kádrový posudek a negativní stanovisko uličního výboru KSČ. „Matka tehdy prokázala svoji ráznou povahu. Přešla ulici, zazvonila u soudruha, který vedl uliční výbor komunistické strany, a ve dveřích mu dala facku. K tomu dodala: „Podívej se, to, že jste nás vyhodili z práce, je jedna věc, ale na moje děti sahat nebudeš! Jestli mu nedáš doporučení na gymnázium, tak tě zfackuju veřejně v samoobsluze,“ vzpomíná Ivan s tím, že radikální upřímnost zdědil po matce. 

Její odvaha byla odměněna a Ivan Vavřík se na tehdy svobodomyslné Gymnázium Arabská dostal. V normalizačních letech se jednalo o tolerantní vzdělávací místo hlavně díky přítomnosti vzdělané ředitelky, která byla ještě předválečnou komunistkou a zároveň vystudovala prestižní Sorbonnu v Paříži. „Záměrně na školu přiváděla profesory se „škraloupem“. Byla tam paní Kinclová, jedno z Wintonových dětí, ale třeba také pan Macák létal u stíhačů v Anglii za druhé světové války,“ vysvětluje pamětník. Zároveň vedení školy drželo ochrannou ruku nad dětmi se špatným kádrovým posudkem a z perzekvovaných rodin. Volnomyšlenkářské prostředí jen podpořilo vývoj mladého Ivana Vavříka, který od svých šestnácti let obdivoval americký big beat, kulturu hippies a spřízněné duše hledal po malostranských hospodách, kde působila undergroundová komunita. 

„Já byl mánička a své kritické názory jsem dával veřejně najevo. Už na gymnáziu jsem žil paralelní realitu vůči režimu. Se spolužačkou jsme třeba rozmnožili Chartu 77 a nechali jsme ji na školních záchodech,“ popisuje pamětník s tím, že ji však sám nepodepsal, protože mu otec kladl na srdce, že zásadní je dostudovat. 

Čelem k masám

Volnomyšlenkářský Ivan Vavřík byl před maturitou donucen si ostříhat své dlouhé vlasy. „Ředitelka mi tvrdila, že všichni vědí, co si myslím, ale ať neprovokuji lidi od komise, kteří sem chodí z jiných škol,“ vzpomíná s tím, že už tehdy, během studia na gymnáziu, navštěvoval koncerty Hutky, Mišíka, antidiskotéky Jiřího Černého a chodil na tajné přednášky Sváti Karáska. 

„Tehdy už jsme si s kamarády uvědomili, že od bolševika nic nechceme. Tak jsme si budovali alternativní život. Pořádali jsme výstavy obrazů v zahradách, organizovali divadlo, přepisovali knížky, četli samizdat a přehrávali jsme Pink Floyd a Rolling Stones na magnetofonové pásky,“ vysvětluje pamětník s tím, že otec byl z jeho „máničkovského“ období nervózní, ale matka ho plně podporovala. 

Období na gymnáziu bylo jen zárodkem provokace komunistického režimu, která s přibývajícími léty získávala na intenzitě. Kádrový posudek rodiny mu zavřel dveře na vytoužené vysoké školy. Komunisté nepřipustili, aby Ivan Vavřík studoval humanitní obory. Nedostal se tak na dějiny umění ani na pedagogickou fakultu. „Bylo jasně řečeno, že někdo z takové rodiny nemůže ovlivňovat mládež,“ vysvětluje pamětník. 

Zvolil si tedy technický obor na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Za dva roky si na popud kamaráda zkusil podat přihlášku na architekturu a přesun v rámci jedné fakulty se podařil. Jako budoucí architekt se však nechtěl podílet pouze na betonové výstavbě, a tak našel únik u docentky Radové, která do hloubky vyučovala středověkou architekturu. 

Během studia na vysoké škole nijak nepolevil v aktivitách alternativní kulturní scény. V roce 1983 s kamarády organizovali pochod Prčice – Praha, kde v protějším směru nesli transparent s nápisem „Čelem k masám“. Vzhledem k tomu, v jakých kruzích se pohyboval, neunikl ani pozornosti StB. 

„Já jsem z toho měl vždycky velkou srandu. U výslechu v Bartolomějské jsem byl třikrát. Vždycky mi kladli na srdce, abych o tom našem výslechu nikde nevyprávěl. Já jsem místo toho hned běžel do hospody za kamarády a všechno jsem vykecal nahlas, aby to slyšeli všichni tajní v místnosti,“ říká s úsměvem Ivan Vavřík. I na základě jeho povahy ho StB označila jako nedůvěryhodnou osobu. To však nebyl případ jeho otce, který chodil k výslechům StB pravidelně. 

„Máma byla výborná kuchařka a táta měl skvělou slivovici, takže se u nás vždycky scházeli levicoví intelektuálové a katolíci na takové debatní večery,“ vysvětluje pamětník s tím, že právě tato setkání byla důvodem opětovných předvolání otce Josefa k výslechům u StB. 

„Někdy trvaly i pět hodin. Otec přišel, vyzvracel se na záchodě a dal si panáka,“ vzpomíná Ivan Vavřík. Státní bezpečnost Josefa Vavříka zkoušela přesvědčit ke spolupráci, protože jeho bratranec Walter Vavřík pracoval v IT službách pro USA v západním Německu. Mohl se vrátit na fakultu s tím, že bude na stáži ve městě, kde bydlel jeho příbuzný. Svého bratrance ale nezradil a nadále s titulem PhDr. a CSc. řídil tramvaj v Praze. Přestože s normalizačním režimem nesouhlasil, Chartu 77 nepodepsal, i když chtěl. 

„Nechtěl, aby mě vyhodili ze školy. My mladí jsme byli jejich rukojmí. I proto jsme se s několika kamarády shodli, že v tomto režimu nechceme mít děti, abychom mohli žít naši alternativní paralelní realitu,“ konstatuje Ivan Vavřík. 

Individuum Ivan Vavřík

Po absolvování architektury na ČVUT hledal Ivan Vavřík uplatnění. Nakonec využil svých znalostí středověkých staveb a pracoval pro Středočeský podnik pro obnovu památek. K práci mu dopomohl soused, jenž byl v KSČ a bylo mu líto, jak na tom rodina Vavříkových je. 

Práce na rekonstrukci hradu Karlštejn a jiných významných památek ve Středočeském kraji však dlouho nevydržela a pamětník se v roce 1987 stěhoval na Útvar hlavního architekta (ÚHA). Zde dostal za úkol zpracovat projekt revitalizace pražských sídlišť. Dostal se k několika citlivým materiálům o hospodaření při výstavbě panelové zástavby, což později využil při svém aktivistickém boji proti asanaci Žižkova. Zadanou práci týkající se revitalizace zakončil větou: „Humanizovat sídliště je jako humanizovat Osvětim.“ Do týdne ho z ÚHA vyhodili. 

V době, kdy mu bylo kolem pětadvaceti let, se rozhodl, že bylo dost provokace komunistického režimu a že je načase provést nějakou významnější aktivitu se společenským dopadem. Vybral si tak s několika přáteli téma asanace starých městských čtvrtí, a to hlavně pražského Žižkova. 

Díky zcizeným materiálům z ÚHA získal podrobné informace, které prokázaly, že proklamace o levné sídlištní výstavbě nedávají smysl. Nové domy by totiž byly dvakrát dražší než rekonstrukce původní zástavby. S kolegy na toto téma sepsali hned několik článků, které se původně formou samizdatu distribuovaly mezi přátele, kolegy a obyvatele Žižkova. Až díky kontaktu na novinářku z časopisu Tvorba Danu Špačkovou se jejich texty dostaly k širší veřejnosti. 

K článkům se vyjádřil dokonce i vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán, který ve Večerní Praze kritizoval skupinu individuí, která obhajují pozůstatky buržoazie. 

Žižkov se tak stal zásadní součástí životního příběhu Ivana Vavříka. Na téma plánované asanace pořádal několik přednášek a v roce 1988 také výstavu v Galerii u Řečických, jejímž vrcholem bylo zapálení modelu žižkovského vysílače. „Byla to zase jedna velká legrace. Nebyl to cílevědomý boj proti komunismu. My jsme nechtěli bojovat. My jsme chtěli žít. Nešlo o soupeření. Jestli tu jsou, tak ať, ale ať nám nezasahují do našich životů,“ vrací se k motivaci nevést s komunistickým režimem ustrašený a nerovný dialog. 

Frank Zappa na Žižkově

Aktivity Ivana Vavříka a jeho kolegů kolem Žižkova poutaly pozornost, ale nezůstalo jen u asanace této pražské čtvrti. Mezi architekty se rodila myšlenka vytvořit alternativní organizaci, která nebude mít nic společného s Československým svazem architektů. 

Začátek budování pevného společenství lidí z oboru začal v Obecním domě a vzhledem k datu pravidelného setkání si skupina zpočátku říkala Okolo Vosmýho; později se alternativní svaz nazval satiricky Volné entuziastické sdružení architektury (VESPA).

Provokativně se ustavující schůze konala v září 1987 v Ústředním domě lidové armády v Dejvicích, kde si její členové definovali cíle a okopírovaný manifest rozeslali mezi kolegy po celé republice. Zásadní politický rozměr tomuto seskupení dal o generaci starší architekt Miroslav Masák, který měl velmi blízko k Václavu Havlovi. Jedním z prvních úkolů pro skupinu architektů včetně Ivana Vavříka bylo vytvořit manifest o architektuře v Československu pro Chartu 77. 

Alternativní proud vyvrcholil založením oficiálního spolku v září 1989 s názvem Obecní dům, podle místa pravidelného setkávání. V tomto čase už se jednalo o mohutnou organizaci čítající téměř 150 architektů včetně zmíněného Miroslava Masáka.

Dlouhodobá aktivita načala svůj vrchol v revolučních listopadových dnech. „Dne 22. listopadu jsem napsal plamenné prohlášení proti Československému svazu architektů. Pozval jsem 150 členů spolku Obecní dům do jejich sídla na Malé Straně. Tam jsem přečetl proklamaci, že se s nimi bavit nebudeme a že tímto obsazujeme Svaz architektů. Rozrazili jsme dveře a převzali jsme to. Tak vzniklo Občanské fórum architektů,“ vzpomíná Ivan Vavřík. 

Zaměstnancům dali několik dní na vyklizení kanceláří a pod záštitou Miroslava Masáka připravovali do léta roku 1990 zákon o komoře architektů. Ten vznikl také za přispění architektů, kteří emigrovali na Západ a poskytli jim rešerše z Anglie, Francie, Itálie, Německa, Rakouska a dalších zemí. 

Kromě morální a teoretické podpory přispívali architekti ze zahraničí tím, že pro Občanské fórum architektů nakoupili vybavení, jako například v socialismu unikátní kopírku. „Ta doba byla neuvěřitelně hektická. Třeba z Hradu mi najednou zavolali, že u mě bude za půl hodiny Frank Zappa a já ho mám provést po Žižkově. V té chvíli člověku prostě nedošlo, že se něco takového stane jednou za život,“ říká s nadšením pamětník. 

Celá devadesátá léta byla pro Ivana Vavříka vyvrcholením jejich paralelní kultury z osmdesátých let. Z revolučního nadšení žili v podstatě až do roku 2000. „V té době se nám zase začalo těžce dýchat. Přišla opoziční smlouva. Společenský život se začal drolit, každý měl své problémy a společnost se začala dusit. My jsme si po revoluci konečně udělali rodiny, o které bylo třeba se postarat,“ připomíná pamětník, který si už v roce 1990 založil vlastní firmu. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří obnova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad od Josipa Plečnika. 

„Život je pořád velká sranda! I v sebevážnější chvíli. Důležitý je optimismus a legrace, i když ho drtí idioti,“ uzavírá své vyprávění architekt Ivan Vavřík.