Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Skaut byl můj život
narodil se 12. září 1935 v Praze, ale celý život žil v Přelouči
jeho dětství ovlivnila druhá světová válka
otec pracoval ve zbrojovce a komunikoval s Němci
po válce musel otec za trest pracovat na stavbě pomníku sovětské armádě
v letech 1945 až 1950 žil skautingem a jezdil na tábory
lásce ke skautingu a přírodě naučil i své děti a vnuky
po sametové revoluci obnovoval v Přelouči skauting
organizoval a vedl skautské tábory
Lubomíra Vávru formovalo v dětském věku těžké období našich i světových dějin, roky druhé světové války. „Za okupace se mi ze špatné stravy udělaly vředy na zádech, na lístkový systém jsme třeba dostávali jen umělý med a marmeládu,“ vzpomíná Lubomír na dětství v Protektorátu Čechy a Morava. Již na konci války se s kamarády pokusili navázat na prvorepublikový skauting a založili Klub správného kluka. Ještě v květnových dnech roku 1945 v Přelouči vznikl Junák, kam tehdy desetiletý pamětník vstoupil coby vlče.
Následujících pět let žil skautingem, který se pro něj stal středobodem jeho života. Po jeho zákazu se věnoval basketbalu a rybaření, volný čas trávil nejraději v přírodě. S komunistickou obdobou skautských táborů nechtěl mít nic společného. „Ti praví skauti na pionýrské tábory nejezdili,“ říká rezolutně Lubomír. Po sametové revoluci se ke svému milovanému koníčku i s celou rodinou vrátil.
Lubomír Vávra prožil celý svůj život v malém východočeském městečku Přelouč, ale narodil se 12. září 1935 v Praze. Jeho otec Bohumil Vávra našel těsně před válkou práci v přeloučské zbrojovce, a proto se sem rodina odstěhovala. Rodiče se záhy rozvedli a rozdělili si i děti. O deset let starší sestra Blanka zůstala s matkou Josefou, rozenou Žižkovou, a Lubomír žil s otcem. Těsně před koncem války si otec přivedl druhou ženu Marii, rozenou Čihákovou. Navzdory obecnému mínění o nevlastních matkách byla macecha na osvojeného syna velmi hodná a laskavá.
Lubomír na začátku války ještě navštěvoval mateřinku. „Chodil jsem ze školky sám domů kolem kasáren a jeden starý šedivý Němec mi dal pytlík bonbonů, možná jsem mu připomínal jeho vnuka,“ přemítá pamětník. Když začal chodit do školy, učili se žáci porůznu v sokolovně, v záložně nebo v hasičské zbrojnici. Místní obecná škola byla totiž zabrána jako lazaret. Děti měly navíc často uhelné prázdniny a do školy si chodily jen pro úkoly.
Malé chlapce zajímaly všechny stroje a zbraně, ale letadla měla pochopitelně bezkonkurenční přitažlivost. „Stíhačky (západních spojenců – pozn. aut.) nalítly nad vlak, zamávaly křídly, to byl signál pro strojvedoucího, aby opustil lokomotivu, pak se vrátily a tu mašinu rozsekaly,“ vzpomíná Lubomír na nezapomenutelný válečný zážitek. Děti pak sbíraly patrony po loukách jako suvenýry.
Další vzpomínka poněkud vyvrací obvyklou představu o německé důkladnosti a preciznosti. Němci tři měsíce před osvobozením postavili právě u jejich domu barikádu z mohutných kmenů stromů, tak se připravovali na případný příjezd osvobozovacích armád. Nicméně barikádu stavitelé z řad českých obyvatel vybudovali snad záměrně velmi nekvalitně, takže se k obraně města příliš nehodila. Přeloučské děti aspoň z kmenů oškrabovaly kůru, kterou nosily domů na topení.
Přestože konec války vítali všichni včetně rodiny Vávrových a sovětské armádě nosili květiny, nebylo vše úplně příjemné. Jelikož Lubomírův otec pocházel z Postoloprt, uměl dobře německy a v továrně se bavil s Němci, což mu po válce sousedé zazlívali a stihl ho trest. Musel na náměstí s ostatními provinilci stavět pomník pro sovětskou armádu.
Sestra se brzy po válce odstěhovala za svým partnerem do Německa, do Západního Berlína. Vztahy se poté na nějakou dobu utlumily. Sourozenci se opět začali stýkat až mnohem později. Svou skutečnou matku Lubomír uviděl znovu až v domově důchodců v Jičíně, kde ji začal pravidelně navštěvovat i se svými dětmi.
Ještě před koncem války zakládali kamarádi i s Lubomírem Klub správného kluka. Byla to příprava na Junáka, o němž jim pamětníci vyprávěli. Hned po válce vzniklo několik skautských oddílů včetně dívčího. Pamětník skládal skautský slib ještě v prvorepublikové klubovně. Jako dvanáctiletý zažil v Přelouči celonárodní skautský sjezd se spoustou závodů a ukázek skautských dovedností, jako například jak zapálit oheň bez sirek, uvařit jídlo v kotlíku, postavit stan či signalizovat morseovkou.
Již v létě roku 1945 uspořádali přeloučští skauti první tábor v Pekle u Lichnice. „Přivezli jsme na holou pláň prkýnka z pily, s myslivcem jsme se domluvili, kde si můžeme pokácet soušky, a celý tábor jsme si postavili. Stany jsme měli nejprve válečné německé, až později takzvané ameriky. Ve vesnici jsme se dohodli s hospodářem a nacpali jsme si u něj slamníky slámou,“ vzpomíná Lubomír. Na tábory se jezdilo v hytlácích, tedy v nákladních vagonech. Bylo to velmi nepohodlné, nicméně pohodlí se nikdy nestalo skautským požadavkem...
V dalších letech následovalo několik táborů. Ze dvou pořádaných v roce 1948 a 1949 v pohraničí, v Jetřichovicích a v Českém Krumlově, podle pamětníka uteklo několik skautů přes hranice. V té době včlenil komunistický režim Junáka do Svazu československé mládeže. V roce 1950 se podařilo uspořádat na dlouhou dobu poslední tábor v Hodruši a následně byl Junák rozpuštěn. Lubomír se poté věnoval hraní basketbalu v dorosteneckém oddílu Přelouče a chodil na ryby. Nicméně na přírodu nezapomněl a lásku k ní později předal i svým dětem a vnukům.
Lubomír se vyučil nástrojařem v Tesle, kde následně pracoval až do svého odchodu do důchodu. Jediným přerušením se stala povinná vojenská služba, kterou strávil jako řidič. První rok vozil náčelníka štábu v Olomouci a druhý rok putoval do Valašského Meziříčí k technickému praporu, kde se seznámil se svou budoucí ženou Annou, rozenou Mičunkovou. Aby s ní mohl jezdit na výlety do okolní přírody, přivezl si z domova kolo a také fotografický přístroj. „Náš velitel byl Rus, a když to viděl, hned si myslel, že jsem špion. Naštěstí mu staršina řekl, že s tímhle foťákem se špionáž dělat nedá,“ směje se pamětník. Koncem vojny se Lubomír a Anna vzali a odstěhovali se spolu do Přelouče. Později měli dvě děti, Soňu a Luboše.
V roce 1965 se opět začal stýkat se sestrou. Oba měli při vzájemných návštěvách potíže s režimem, ale Lubomír pochopitelně mnohem větší. Musel dostát požadavkům podniku, kde vyžadovali povolení na všech možných úrovních. Dále potřeboval písemné pozvání od sestry k návštěvě, devizový příslib, celní povolení, výjezdní doložku a také pasové oddělení si vyžádalo své. A děti musely zůstat doma jako pojistka, že Vávrovi v cizině nezůstanou.
Když se konečně ocitli na hranicích, celníci auto pokaždé důkladně kontrolovali a prohledali, a to na cestě tam i zpět. Vycestovat zkrátka nebylo jednoduché. Nicméně, stálo to za to. Vávrovi viděli jiný svět. Sestra je pozvala například i na dovolenou na Mallorcu. A přivezli si spoustu vynikajícího a v Československu nedostatkového zboží, od potravin přes oblečení až po drobné spotřebiče. Po sametové revoluci návštěvy pokračovaly až do sestřiny smrti v roce 2005.
Rok 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se rodiny dotkly jen okrajově. „Do Přelouče přijeli Rumuni. Stáli jsme na balkoně a dívali jsme se, jak jedou naší slepou ulicí. Někdo jim poradil špatný směr a oni se pak museli složitě otáčet,“ vzpomíná Lubomír Vávra. (Dodejme však, že rumunská armáda se invaze vojsk Varšavské smlouvy neúčastnila a pamětník se patrně mýlí.) Následující události jemu osobně přinesly jen nudná politická školení, která stejně nikdo neposlouchal. Žádné represe ho naštěstí nepotkaly.
Sametovou revoluci pamětník vítal s nadšením. „Chodili jsme na náměstí v Přelouči a cinkali klíči,“ vypráví. A hned v roce 1990 se v Přelouči vrhli na obnovení Junáka. Na počátku bylo deset bývalých skautů včetně Lubomíra Vávry, kteří se velmi těšili na nové události. Hned v létě uspořádali první tábor a po něm následovaly další. Pamětník se nikdy nestal vedoucím celého Junáka, spíše se staral o hospodaření nebo hygienu. Po roce 2000 odešel do ústraní, nicméně se světem Skautu zůstal ve spojení. „Mladým jsme ve Skautu dali do života dobrý základ. Studují, jezdí po světě a umějí si poradit,“ uzavírá své vyprávění Lubomír Vávra.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Martina Opršalová Dašková)