„To byl pan Zmrzlý, o kterém už jsem mluvil, ale asi nevysvětlil. To byl taky takový komunista od otce, ale my jsme k těm komunistům od otce byli loajální, ale nemohli jsme tomu věřit. Tak ten nás shromáždil každý den v Brně, mně to trvalo tak hodinu se tam zvenku dostat, tam jsme se potkali tak čtyři, pět, někdy šest kluků. Pan Zmrzlý vždycky přišel a řekl: ‚Tak tady je koncert a my jdeme teď na koncert.‘ A my jsme řekli: ‚Yes, sir, we went at the concert!‘ A on řekl příští den: ‚Tady je zajímavý film, na který se musíme podívat.‘ Tak jsme šli na film. Tak on nás vlastně vzdělal, denně, vnitřně, v tom nejlepším, co se dalo najít v Brně, od začátku až do konce. Takže od něj ta kultura. A pak tam ještě byli tři nebo čtyři kluci, kteří byli velmi vzdělaní v literatuře a samozřejmě v muzice, takže ta škola na rohu toho Bellevue byla moje škola na život. Já ještě pořád z toho pracuju.“
„Odsunu z toho lidi a ve videích se snažím hledat identitu stroje. Což zní trošku hloupě, stroje nemají identitu, ale v tom, jak se spojují s člověkem, jsou určitá neočekávaná zákoutí, která my se Steinou objevujeme. Já to používám jako učitele. Můj první učitel v životě jsou stroje. Když to naši kamarádi budují, my se s nimi známe, ptáme se, jestli můžeme dostat jejich software, a oni řeknou: samozřejmě. Dají nám ten software a my si s ním hrajeme. Oni ho třeba dělají pro úplně jiný účel, ale člověk to může obrátit. Dneska jsou ty softwary tak labilní a zvratné, že si člověk může vybírat. Je to svět, kde člověk nepotřebuje světlo, aby dělal film. To už je úplně jiný svět záznamu.“
„Hned jak jsme přijeli, tak jsem sháněl filmovou práci. Někdo mi říkal, že je tam Hamid! Já jsem ho znal, protože jsme tady viděli i jeho filmy. Tak jsem ho navštívil a samozřejmě, hned jsem se dostal do jeho pracovny. Tam byli dva, Alexander Hamid a Francis Thompson, měli company. Dělal jsem osmimilimetrový film, ten jsem stříhal. Dělalo se to pro velké výstavy, takže to bylo všechno banální, ne umělecké. Oni byli už starší pánové a já jsem po nějakém půl roku zjistil, že to nechci dělat.“
Woody Vasulka (Bohuslav Vašulka) se narodil 20. ledna 1937 v Brně. Jeho otec pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno. Vyrůstal ve Slatině, kde začal v letech druhé světové války chodit do obecné školy. Zájem o techniku ho v 50. letech přivedl na Střední průmyslovou školu. Po složení maturity v roce 1956 se rozhodl odejít do Prahy, kde byl přijat na FAMU. Během studia se na fakultě seznámil se svou budoucí manželkou, Islanďankou Steinou (vlastním jménem Steinunn Briem Bjarnadottir), se kterou tvořili nejen manželský pár, ale také autorskou dvojici. V roce 1965 se rozhodli odejít do New Yorku, kde se začali naplno věnovat experimentům s filmem. Stali se z nich celosvětově uznávaní průkopníci tzv. videoartu. V roce 1971 vzniklo ve spolupráci s Andreasem Mannikem divadlo mediálního umění nazvané The Kitchen. O tři roky později se přestěhovali do Buffala, kde působili na Státní univerzitě New York na fakultě Centra pro mediální studia. Od roku 1980 žijí v Santa Fe. Zde pokračují ve svých videoartových projektech. V roce 1992 obdrželi od Amerického filmového institutu Cenu Mayi Derenové (Maya Deren Award) a v roce 1995 získali The Siemens Media Art Prize. Oba se věnovali rovněž pedagogické a kurátorské činnosti po celém světě. Woody Vasulka zemřel 20. prosince 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
