podplukovník v. v. Ivan Vasko

"Si vzpomínám, najednou vyhlásili konec války. Auta začala jezdit a strašné střílení. Z radosti chlapi začali střílet do vzduchu. Někde za Olomoucí jsme se s Němci ještě setkali, to bylo nějak kolem desátého nebo jedenáctého, a postupoval jsem s velitelem čety. Němec mě zmerčil a prohnal mě kulometem a já jsem kličkoval a velitel roty řval z krytu, ať zalehnu. Já jsem se tam schoval, a jak vidíte, tak mě nedostal. Přiskočil ke mně a říkal mi, že mi zakázal… Ptal jsem se ho, co a jak, jak mám postupovat. Vrátil jsem se k veliteli čety a za chvíli jsem zjistil, že se mi obnovila rána. Začalo mě to bolet. Prý jestli umím jezdit s koňmi, koně jsme doma měli, uměl jsem jezdit, tak mi přidělili koně a vůz. Válku jsem skončil u Vysokého Mýta s koňmi, vozem a kuchyní."

"Jednou si vzpomínám, jak jsme večer postoupili a najednou Němci. Najednou spadlo několik světlic červených a dělostřelecký přepad a těch 20 minut jsme se schovali do jakési místnosti. Dvacet minut čekáte, kdy to na vás spadne. Dovedete si to představit? Padalo to všude kolem nás, mně se rozklepaly kolena, ten mě musel uklidňovat a od té doby mě zlobí srdíčko… ty bajpasy jsou možná jiné, prostě ty nervy, když jsem se rozčílil… to byla jedna věc."

"Já jsem Ivan Vasko, narodil jsem 4. 9. 1928 v obci Palota, okres tehdejší Medzilaborce, to je východní Slovensko. Je to asi tak dva nebo tři kilometry od Lubkovského průsmyku. To znamená jediná železniční trať, která vede do Polska, a takových osm kilometrů vzdušnou čarou od Dukelského průsmyku. Jsem rusínské národnosti, jen mimochodem, když narukoval otec v roce 1925 do Brna, tak musel do kurzu negramotných a dotáhl to na desátníka. Když rukoval v roce 1938 jako pomocná stráž, jako pomocník finanční stráže, protože Poláci přepadávali naše finance, já jsem měl deset roků, měl takhle pušku a říká: 'Ivane, já jdu bránit republiku.' Prostý Rusín, prostý sedlák. 'Jsi tady, Ivane, nejstarší, postarej se, pomoc mámě,' a v tomhle duchu jsme byly tak trochu vychováni."

"Sovětská armáda se přiblížila do Karpat koncem září. Němci vypálili celou dědinu, chodili barák od baráku, dřevěnice tam byly, a pálili celou dědinu. Třeba vykáceli celý kopec, aby mohli pozorovat, co se děje. Kdo hasil, toho stříleli. Pásl jsem krávy a čekali jsme, že do rána budou Rusi u nás, ale nepřišli. Odstěhovali jsme se do lesa. Tři týdny jsme byli na německé straně fronty, čili Rusi i Němci nás přestřelovali. Měli palebné postavení v kopci, takže palebný granát, který hvízdá, který nevybuchl… Na to jsme si zvykli. Nemohli jsme založit oheň, protože když Rusi viděli oheň, tak hned stříleli (bylo to v září). Pak přišel velitel Němců (major) s tlumočníkem, že musíme jít pryč, protože se bude těžce bojovat. Tak jsme byli evakuováni k Michalovcům, jak je Zemplinská šírava, do dědiny Vinné. V listopadu přepadli partyzáni Němce z Vihorlatu. Vinné vypálili, některé lidi postříleli a my jsme byli v lese. Stačili jsme vzít jednoho koně, druhý nám utekl. Krávy nám asi sebrali Němci čili my jsme neměli už co jest. Tak poslední dny jsme vařili, měli jsme ještě trochu pšenice a kozu. Tak kozu jsme zabili a s tou pšenici jsme jí vařili. Byly jsme evakuovaní, obec měla se povinnost o nás starat. Jak to Němci přepadli, tak jsme byli v lese a otec šel hledat koně a chytli ho ještě s dvěma sedláky Vlasovci. Říkali, že jsou partyzáni, otce vzali do koncentráku a vrátil se až po válce čtrnáct dní přede mnou. Nevlastní máma mi nadávala, že jsem špatně hlídal koně, tak jsem říkal: 'Já tady nebudu.' Rusi přišli 18. listopadu a osvobodili tu dědinu.