„Tam každý má funkci, a když někdo sjednal zprávy, kde jsou Němci, kolik jich tam je, jak jsou ozbrojení, kde máme položit nějaké miny nebo kde máme vyhodit vlak do vzduchu. To všechno jsme měli připravené. Když jel vlak, tak jsi ucho přiložil na kolej a bylo z dálky slyšet, že jede vlak. Z jedné strany jsme hlídali, z druhé strany jsme dávali pod koleje miny. Němci, když šel vlak, tak cpali dva železné vagony před sebou. Aby byly poškozené ty vagony, a ne oni.“
„Flintu jsem měl, normálně flintu a hotovo. Pušku a bum, ta vyšle pět nábojů. Taky jsme měli lehké kulomety, a víc nic. Potom přišli Rusáci, tak jsme dostali bubínkové automaty, že jo? Ale ze začátku jsme měli jenom pušky. Víš, co to je puška? [No, no, no, vím. Zbraň.] No, zbraň. Svou zbraň jsi měl.“
„[Jaké tam třeba byly silnice? Tam nebyly?] Kdepak, bláto tam bylo. Co blázníš? Tam chodili lidé do kostela, v ruce nosili topánky a v kostele se přezuli, aby byli obutí. Aby každý viděl, že mají boty. Ale normálně [chodili] i v zimě bosí. Ženské praly, nebyly ani pračky, nic nebylo. [Na valše no.] Na valše. Ano. [Taky tam nebylo žádné auto, jenom povozy?] Co, co, co? [Tam nebyla auta, jenom povozy?] To nikdy nebylo. Když jelo jednou za půl roku auto, tak děti za ním běžely a házely kamení. Auta nebyla.“
„Bída, hlad a nic víc. Nebyly žádné prášky na praní. Naše ženské praly. Sbíraly konopí a dělaly z něj látky. Konopí sekaly, česaly je, tkaly plátno a z něj šily košile, kalhoty a tak dále. Byl to těžký život.“
„Němci kradli, mlátili, pálili, všecko jim bylo jedno. Pamatuju si, že vypálili nejméně padesát vesnic. Na východním Slovensku spálili všecko. Naše ženské chodily do mlýna pro mouku, do pekárny, pekly chleba a nosily nám ho do lesa. Když podojily krávu, bylo z toho lepší mléko. K obědu nám nosily brambory, halušky, pekly nám pirohy, to byla pochoutka! Za práci, kterou pro nás partyzány dělaly, by si zasloužily mít se dobře. Hodně toho pro nás zkusily. Vidím je jako teď. Samy nejedly a nám nosily jídlo do lesa.“
„Ještě vojákem, dříve jsem byl partyzánem a ve čtyřicátém šestém roce jsem šel do Tater na banderovce. Víš, co to jsou banderovci? [To víte, že to vím.] Tak vidíš. Na banderovce. Potom jsem dělal jako účetní. Udělal jsem, myslím, desátníka, anebo četaře. Šel jsem do poddůstojnické školy v Košicích. To jsem udělal svobodníka a byl jsem velitelem družstva. Čepici na stranu a šel jsem. My jsme policajty nenáviděli, já je vůbec nezdravil.“
Plukovník v. v. Michal Vasilko se narodil 10. dubna 1924 v obci Nechválova Polianka u Sniny v tehdejším Československu. Tatínek pálil dřevěné uhlí a s maminkou vlastnili hospodářství. Michal absolvoval celkem jedenáct tříd a poté se vyučil truhlářem. Připojil se ke Slovenskému národnímu povstání a sloužil od 3. srpna 1944 v partyzánském oddílu Belov-Sergej pod velením velitelů Prokopjuka a Belova jako spojka a vyzvědač. Byl zraněn do pravé nohy. Dne 21. dubna 1944 narukoval ve Snině do 1. československého armádního sboru a do konce války stihl absolvovat pouze výcvik. Po válce prodělal v Košicích poddůstojnickou školu a stal se velitelem družstva. V roce 1946 byl ještě nasazený proti banderovským uskupením na východním Slovensku. V roce 1947 odešel z armády a rozhodl se odejít za prací do Prahy, kde sloužil v dělnických profesích a poté jako řidič. V důchodu odešel do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde žil až do své smrti. Michal Vasilko zemřel 21. listopadu 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
