Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Vašíčková (* 1922)

• narozena 23. srpna 1922 v Nových Ohnišťanech jako Náměstková

• tatínek pracoval jako kovář na různých dvorech

• 1928 nastoupila v Libočanech do školy

• vzpomíná na mobilizaci v roce 1938

• po Mnichovu rodina vystěhovaná ze Sudet

• krátce pracovala v Praze jako služebná

• od listopad 1938 do ledna 1940 pracovala jako hospodyně v mlýně Brejlov na Sázavě

• v roce 1940 se provdala za Josefa Vašíčka

• rodina pomáhala partyzánům, setkali se s Vasilem Kišem

• manžel koncem války odveden jako dopravce na frontu

• švagr pomáhal partyzánům

• po převratu jim komunisté znárodnili autodopravu

• po roce 1968 pracovala v Mikrotechně v Modřanech

• krátce zaměstnaná jako kuchařka na zemědělské škole v Lounech

• v Čisovicích pracovala na místním národním výboru a dělala matrikářku

• v době natáčení v roce 2021 žila v Čisovicích

Jiřina Vašíčková prožila za svých téměř sto let života dobré i zlé. Kdykoliv vyjde ze svého domu, vidí přes ulici prkenná vrata k sousedům, která se za posledních téměř osmdesát let pramálo změnila. Za války na ně gestapo věšelo papíry se jmény popravených. Na jednom z nich byli i její příbuzní. Tu červenou barvu papíru z hlavy dodnes nevyhnala.

Jako komedianti a cikáni

Jiřina Vašíčková, rozená Náměstková, se narodila 23. srpna 1922 v Nových Ohnišťanech v okrese Nový Bydžov jako nejstarší z pěti dcer. Prostřední sestra Marie zemřela na spalničky ještě jako miminko, ze zbylých tří sester žijí ještě dvě, oběma je přes devadesát.

Tatínek Josef Náměstek se narodil v pazderně a už jako malý chlapec osiřel. Pocházel z Dobré Vody u Pelhřimova a vychoval ho farář z Křemešníku, kam chodil do školy. Od osmi let byl u sedláka a vyučil se kovářem, pracoval pak na různých dvorech a velkostatcích po celých Čechách. Díky tomu se rodina neustále stěhovala. Ještě jako svobodný mládenec vandroval po Čechách a Rakousku. „Tatínek přesto, že byl kovář, tak přečetl u faráře celou knihovnu, uměl hrát na citeru, krásně zpíval a my holky jsme po něm všechny zdědily dlouhé nohy, ale hlas ne,“ vypráví Jiřina Vašíčková. Maminka Alžběta pocházela z Červeného Újezdu u Kladna, kde Jiřina se sestrami často trávila prázdniny u prarodičů.

Než nastoupila Jiřina v roce 1928 v Libočanech u Žatce do nově postavené obecné školy, stihla už bydlet v Polákách u Kadaně a v Suchdole u Prahy. Další zastávkou byly Německé Kopisty u Terezína (dnes České Kopisty). „Se sestrou jsme běhaly bosé do Terezína poslouchat vojenskou kapelu, která patřila k české posádce, co tam byla ubytovaná. Občas jsme dostaly i něco k jídlu. Tehdy by nás vůbec nenapadlo, co tam Němci jednou udělají.“

Z Terezína se rodina přestěhovala do dvora Amálie na bývalém Fürstenberském panství. Jiřina nastoupila do měšťanky v Rakovníku, což obnášelo půl hodiny cesty pěšky Křivoklátskými lesy. V té době byl dvůr státní a nájemce po čase zkrachoval, takže se Náměstkovi opět stěhovali, tentokrát do dvora Březsko u Kožlan. „To byl poslední dvůr, hnůj na dvoře, no hrůza. Majitel byl zubař a vůbec tomu nerozuměl. Do školy jsme chodily do Kožlan, ale chyběly nám knížky, jak jsme se pořád stěhovali. Navíc se tam mluvilo německým dialektem a já jim skoro nerozuměla. Prodávala jsem slohové práce spolužákům, abych si vydělala na vlak, když tatínek stonal.“

Otec si pronajal kovárnu v nedalekém Zvíkovci, aby mohl dělat na sebe, jak si vždycky přál. Nakonec ale zkrachoval a začal pracovat na dvoře ve Všesulově, kam se rodina nakrátko i přestěhovala. „Pamatuju si, jak se na nás jako na děti ze dvora koukalo přes prsty. Házeli nás do jednoho pytle s komedianty a cikány,“ dodává pamětnice.

Už nemůže mít české děvče v rodině

Poslední společnou zastávkou Náměstkových byly opět Poláky u Kadaně. Rodiče odtamtud tehdy odešli kvůli zlodějskému účetnímu. V Polákách se za tu dobu změnil majitel, ale účetní ne. Zpět do pohraničí šli ale hlavně proto, aby se jejich dcery doučily němčinu. Politická situace se ale rychle měnila a s ní i nálada ve společnosti. Do té doby spolu tamní Němci a Češi vycházeli bez problémů, většina manželství v Polákách byla smíšená. „Přišel za mnou německý lékař ze sousední vesnice, zda bych neučila jeho syna češtinu. A za týden přišel říct, že mě nemůže vzít, že je napjatá politická situace a že nemůže mít české děvče v rodině.“ Jiřina tedy pracovala v zemědělství nebo pomáhala při česání chmele. Obdobně na tom byla mladší sestra. Přála si, být švadlenou, ale Češku si do učení už nikdo vzít nechtěl.

Do nedalekých Dolan chodily tehdy do školy dvě nejmladší sestry. Jednou přišly, že Němci demolují domy, ze kterých se už vystěhovali Češi a že v Ohři plave glóbus. „Tak jsme se sestrami vzaly vozík a šly do Dolan, že ty věci půjdeme vylovit. Maminka plakala a říkala, my tady necháme jiné věci. Dneska je tam Nechranická přehrada, zmizel kostel, hřbitov, velkostatek, tam měli zahradníka, úplně ty Dolany zmizely ze světa. Když jsem tam po letech přišla, tak jsem viděla jenom vodu.“

Pomoc od Českého srdce

Konec svobodného Československa na sebe nenechal dlouho čekat. Po podpisu mnichovské dohody připadlo pohraničí Německu, ačkoliv s tím podle Jiřiny Vašíčkové ne všichni Němci souhlasili. „Pamatuju si ještě tu noc, já jsem spala jako dřevo a vzbudili mě a ona mobilizace. To bylo pláče, křiku. Tatínek vzal žebřiňák a naložil na to nábytek. My jsme byli zvyklí na stěhování, měli jsme takové bedny na zámek. Tak to dal do beden a vlak už z Kadaně přes Prunéřov do Žaboklik nejel, tak to musel jet až tam. Přijel, odevzdal koně a my jsme zatím šly do těch Žaboklik pěšky. Já když nemůžu spát, tak to vidím, na nádraží, jak jsme plakali, objímali jsme se s cizími lidmi, z otevřených vagonů koukaly kozy, někdo měl i tohle. Nevěděli jsme, co bude.“

V Žaboklikách čekali až do odpoledne, než tam stáhli dostatečný počet vagónů. Večer pak uprchlíci dorazili do Prahy na Masarykovo nádraží. Tam už na ně čekali zástupci spolku České srdce, kteří ubytovávali skupiny v různých provizorních prostorách, třeba sokolovnách. „V domě v Kateřinské ulici jsme měli na zemi připravené ležení a v hospodách po Praze jsme dostali polévku, kus chleba nebo housku.“ S vlakem, který vezl Náměstkovým nábytek, už takové štěstí neměli. Zatoulal se až do Jižních Čech a když ho našli, mnoho věcí bylo ukradených nebo plesnivých.

Jiřina se sestrou ale byly nadšené, že jsou v Praze. Procházely se po centru a obdivovaly velkoměsto. Na Můstku ale Jiřina nepochopila význam semaforu, který nikdy před tím neviděla, a přecházela na červenou. Řidiči na ni troubili a častovali jí nevybíravými nadávkami. I přivolaný strážník jí vyčinil. „Když jsem ale řekla, že jsme z pohraničí, řidiči přestali pokřikovat, i strážník k nám byl najednou vlídný.“

Už jsem měla Prahy dost

Jiřina pracovala nejprve jako hospodyně u pražského advokáta. Jeho osmiletého syna vodila do školy do Panské ulice, doučovala ho němčinu a postupně se začala starat i o domácnost, výměnou za ubytování a stravu. Po měsíci ale potkala na schodech jinou slečnu s kufrem, která jí sdělila, že teď nastupuje místo ní a že má jít k rodičům. „Nevěděla jsem, co mám dělat, Prahu jsem neznala. Vrátila jsem se do Kateřinské ulice, ale tam mě už zpět nevzali. Netušila jsem, kde jsou rodiče a sestry, odešli a neudali žádnou adresu, neměla jsem peníze. Jedna paní mě poslala do kláštera v Ječné ulici, že tam bych mohla u jeptišek sehnat ubytování a možná i práci.“

Jedna jeptiška jí nejprve odmítla otevřít s tím, že mají plno. Jiná ji ale vzala dovnitř. Jiřina první noc proplakala. V klášteře pak loupala brambory nebo hrabala na dvoře listí. Každý týden přicházeli lidé a vybírali si z osazenstva služebné. Jiřinu si ale nikdo nevybral. Jako poslední přišla mladá paní, že shání pomocnici do válcového mlýna Brejlov na Sázavě. „Hned jsem jí na to kývla, už jsem měla Prahy plné zuby. Do Brejlova nás dovezlo nákladní auto na mouku. Byl listopad, řidič byl nevrlý podmračený chlapík, ve mlýně šla od vody zima a vlezlo.“

Jiřina ve mlýně nakonec zůstala déle než rok. Pracovala spolu s dalšími dvěma děvčaty v kuchyni, vařily pro víc než dvacet lidí i z okolních mlýnů. Pro svobodné chlapce také praly. Pomáhala při výkupu obilí, který směly dělat jen velké mlýny. Když odešla slečna z kanceláře účetního do jiného mlýna, nastoupila Jiřina na její místo. „Dělala jsem třeba zkoušku, jak moc zrno nabobtná, tedy kolik má v sobě lepku. Podle toho se pak do pšeničné mouky přimíchávala kukuřičná mouka, za války to byla běžná praxe.“

Jednou nohou v kriminále

S kolegyní Máňou chodila po večerech k muzice, kde se v Mníšku pod Brdy seznámila s Josefem Vašíčkem, o třináct let starším mužem z Čisovic. Vzala si ho po půlroční známosti v lednu 1940 a narodily se jim dvě dcery. Starší z nich onemocněla v osmi měsících zánětem mozkových blan a i přes veškerou péči postupně přišla o sluch. Absolvovala potom střední školu pro neslyšící v Ječné ulici v Praze, na témže místě, kde před válkou pomohli Jiřině.

Josef Vašíček měl autodopravu a za války pomáhal svému bratrovi, který provozoval Lucký mlýn nedaleko Čisovic, zásobovat okolí načerno umletou moukou. Dopravil do mlýna obilí, které Lucký mlýn jakožto malý mlýn oficiálně nesměl vykupovat, a dostal zpět mouku. Tu pak Jiřina Vašíčková doma rozvažovala do kilových pytlíků a zase distribuovala mezi lidi ve vsi. „Byli jsme jednou nohou v kriminále.“

V Luckém mlýně se jedné říjnové noci roku 1944 objevil Vasil Kiš, velitel parašutistického výsadku Jan Kozina. Vojáci měli německé uniformy, ale když promluvili rusky, mlynář pochopil, co jsou zač. Dal jim najíst a na krátkou dobu je u sebe schoval, i když věděl, že riskuje život. Vasil Kiš mu slíbil, že když se dožije konce války, přijde mu poděkovat. A to také udělal. Vašíčkovi s ním pak byli v kontaktu přes Svaz protifašistických bojovníků až do jeho smrti v roce 1986.

Jiní takové štěstí neměli. Brabencovi, vzdálenější příbuzní Vašíčků, kteří také žili v Čisovicích, si za to, že skrývali partyzána, vysloužili smrt. „Tady přes ulici na plotě byl červený papír se jmény těch, které gestapo popravilo. Pořád to vidím před sebou, kdykoliv jdu kolem. Jejich osud je zachycen i v knize Žaluji.“ Muž manželovy sestry se ze strachu, že na ně gestapo přijde, oběsil.

Každou chvilku o kapotu cinkla kulka

Na konci války Němci donutili Josefa Vašíčka odjet na frontu i se svým vozem. Všechny dopravce soustředili nejprve v nedalekých Lešanech a potom je odeslali na frontu, kde pomáhali například s odvozem mrtvých po náletu na Znojmo. „Manžel mi vyprávěl, že když se blížili k frontě, spal raději pod autem, protože každou chvíli cvrnkla o kapotu nějaká kulka. Rusové už hnali Němce zpět a manžel nechal auto, které si předělal za války na dřevoplyn, schválně zadehtovat. Když bylo nepojízdné, Rusové ho odtáhli dál od kolony a pod kapotu hodili granát.“ Josefa Vašíčka vzali jako zajatce s sebou, ten jim ale utekl a dostal se v pořádku domů. Za zničené auto dostal jiné od UNRRY. Musel si ho ale částečně zaplatit a navíc se s ním u nás špatně jezdilo, protože bylo stavěné na rovné americké silnice a mělo malý rejd.

V Luckém mlýně udělali na konci války dožínky pro celou vesnici, jako poděkování Vašíčkům za statečnost a pomoc ve válečných letech, kterých se zúčastnil i herec Jaroslav Marvan.

Po osvobození si sovětští vojáci v domě u Vašíčků zřídili lazaret pro lehce raněné a v patře byl ubytován major. Manžela si vzali na vedení, aby jim sháněl různé věci, protože měl na vojně jako jediný v okolí vyšší šarži. Pobyt Sovětů v domě se neobešel bez potíží. Kromě toho, že museli Vašíčkovi vojákům odevzdat hodinky, pozlacený řetízek a jiné cennosti, se jich Jiřina bála, když musela být se dvěma malými dcerami s vojáky doma sama.

Z jedné nesvobody do druhé

Poválečná idyla nevydržela dlouho. V roce 1948 znárodnili komunisté Josefu Vašíčkovi autodopravu a sebrali jim i další majetek. Protože ani jeden z nich nevstoupil do strany, mladší dcera nesměla střední školu studovat vůbec, ta starší měla na škole pro neslyšící obzvlášť těžkou maturitu. Jiřina Vašíčková dělala pak dlouhá léta v Čisovicích matrikářku, obřadní síň měli zřízenou u nich doma. Pracovala také pro jednotné zemědělské družstvo (JZD) na místním národním výboru, ale protože často varovala sedláky před komunistickými ústrky, přeřadili jí, aby spravovala školství. Vždycky si přála pracovat ve zdravotnictví, ale když se chtěla přihlásit na zdravotnickou školu do Rakovníka, neměla rodina peníze na zaplacení internátu. Částečně si to vynahradila jako předsedkyně Československého červeného kříže.

Když dcery vyrostly, pracovala Jiřina Vašíčková v Modřanech v Mikrotechně, kde se vyráběly letecké kabiny, přístroje nebo termostaty do ledniček. Začínala na příjmu zboží, kde se postupem času vypracovala až na vedoucí. Kolegyně ji navrhly i do závodního výboru, což po dlouhém otálení nakonec přijala.

Koncem šedesátých let Jiřina Vašíčková ovdověla. Podruhé se provdala za dlouholetého známého, bývalého partyzána Františka Švadlenku, který pomohl Vasilu Kišovi po seskoku v oblasti Loun. Krátce spolu žili v Lounech, kde pracovala jako kuchařka v místní zemědělské škole. Poté se vrátila zpět do Čisovic, kde žije dodnes. S radostí přivítala rok 1989 a pád totalitního režimu. „Konečně byla svoboda. Před komunisty si člověk musel dávat pozor, co říká, moc se neprojevovat. Měla jsem radost, že to bude jinak.“