Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomislav Vašíček (* 1941)

• narozen 22. prosince 1941 v Praze

• jeho otec byl obchodníkem s textilem a majitelem domu v Praze na Vinohradech

• po únoru 1948 komunisté zabavili rodině obchod a jeho otec pracoval jako dělník

• pamětníkovou zálibou se stal rock and roll, byl členem populární kapely Sputnik

• roku 1963 založil skupinu Vokální kvintet Tomislava Vašíčka

• po maturitě se během dvou let vyučil telekomunikačním mechanikem

• až poté byl přijat na Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze

• v roce 1966 studium ukončil a pracoval v Ústavu pro výzkum reprodukční a obrazové techniky

• v roce 1968 získal práci ve Vídni

• po letech váhání a potíží s úřady kvůli dokladům se s manželkou rozhodli ve Vídni zůstat

• třicet let tam pracoval u firmy IBM a stal se odborníkem na výpočetní techniku

Prosperující obchod s látkami a pěkný dům v Praze na Vinohradech. To byl životní úspěch Františka Vašíčka, kluka z chudé rodiny, který se vlastní pílí vypracoval v úspěšného podnikatele. Největší radostí pro něj a jeho manželku Boženu ale byl jejich syn Tomislav. Jenže přišel únor 1948 a brzy poté komunisté život rodiny Vašíčkových zcela změnili.

Tomislav Vašíček se narodil 22. prosince 1941 a pro rodiče se stal skutečným vánočním dárkem. Jeho otci už bylo čtyřicet let a narození jediného syna mu přineslo obrovskou radost. Ta se ještě znásobila, když rodina bez úhony přežila období protektorátu a těšila se z konce války. „Pamatuji se, že před naším domem v Londýnské ulici byla barikáda. Taky si vybavuju, že jsem mával praporkem a vítal sovětské vojáky,“ říká Tomislav.

Pamatuje si, že jednoho dne přišel otec domů a řekl, že jim sebrali obchod. Táty se vzápětí zeptal: „Kdo nám ho sebral? Zloději?“ „Táta pak ležel na kanapi a nemluvil. Bylo to s ním špatné. Jeho obchodu se dařilo, tehdy už zaměstnával sedmadvacet lidí. Hodně ho to vzalo. Měl štěstí, že jeden z našich příbuzných byl stavař a zprostředkoval mu kurz na průmyslovce. Díky tomu táta dostal místo v podniku Stavoprojekt. Pracoval tam do roku 1958. Pak přišla reorganizace, a jak bylo zvykem, příslušníci buržoazní třídy, podezřelí, že mohou za to, že hospodářství nejde tak, jak se dříve slibovalo, museli jít do ‚manuálu‘,“ vypráví Tomislav. Jeho otec, kterému už táhlo na šedesát let, začal pracovat na silnicích s lopatou. Jezdil jako dělník z Prahy do Karlových Varů a později až do Ostravy. „Táta bral vše s humorem, i když pro něj manuální práce musela být obtížná. Měl potíže s nohou, kulhal. Ve stejnou dobu jako on musela navíc z místa účetní odejít i máma. V té době opravdu nikomu do smíchu nebylo,“ říká pamětník, který se i přes rodinné problémy dostal na gymnázium. Vašíčkovi navíc měli starosti i se svým domem na Vinohradech. Komunisté jim ho sice hned nezabavili, ale nastěhovali do něj nájemníky. Vašíčkovi v něm mohli zůstat, ale také museli platit nájemné. „Komunisté to měli dobře vymyšlené. Nájemníci platili malou regulovanou činži, takže se dům nedal udržovat. Přitom všichni nájemníci chodili za tátou a žádali ho, aby v domě stále něco opravoval. Nakonec byl ten dům znárodněn,“ vysvětluje Tomislav.

První nadšení rock and rollem

Vašíčkovi trvali na tom, aby Tomislav hrál na klavír, což ho zpočátku nebavilo. Zároveň mu sehnali učitelku angličtiny, která mu dávala soukromé hodiny. Obojí zanedlouho ocenil, protože jeho největší zálibou se stal rock and roll, který poslouchal na západních rozhlasových stanicích, jež bylo možné naladit. Tomuto hudebnímu stylu propadal čím dál víc. V té době studoval na gymnáziu. „Tehdy se pokoutně psaly noty, protože se nedaly sehnat. Lidé, kteří poslouchali západní muziku, napsali tu melodii, pod to dávali akordové značky, to se kopírovalo a pak se podle toho hrálo. Takže jsme si předávali svazky hitů, které se hrály na západních stanicích. V roce 1957 jsme zahráli rock and roll pro spolužáky ve škole. Pak si mě zavolala paní učitelka a řekla: ‚Tomíku, jestli chceš školu dokončit a jít na vysokou, nechte toho, takovou hudbu v této době dělat nemůžete.‘ Tak jsme pak hráli na pokojích, privátně,“ vzpomíná.

Vysvětluje, že rock and roll byl v padesátých letech komunistickým režimem označován za úpadkovou, západní, a tudíž nežádoucí muziku. Jenže čím více byla oficiálně znevažována, tím více obdivovatelů mezi mládeží získávala.

Založení kapely Sputnik

Tomislav v roce 1959 maturoval a hlásil se na vysokou školu. Chtěl studovat stavební fakultu. Udělal přijímací pohovor, jenže pak si vedení školy vyžádalo posudek uličního výboru. Šlo o skupiny řadových členů komunistické strany z místa bydliště, které shromažďovaly informace o lidech, kteří v okolí bydleli. Posudek na Tomislava byl negativní. Psalo se v něm, že má buržoazní původ a chybí mu kladný vztah k dělnické třídě. „Naši z toho byli špatní. Nakonec jeden tátův známý, soudruh, ale výborný člověk, zařídil, že mě přijali na dvouletý učební obor telekomunikační mechanik. Byli i komunisté, kteří opravdu lidem pomáhali. Tak jsem se naučil pilovat a vyrábět telekomunikační ústředny. Všechno zlé bylo k něčemu dobré. Měl jsem čas na hudbu a založil jsem s kamarády skupinu Sputnik,“ vzpomíná.

Sputnik se stal populární kapelou, přestože její členové museli bojovat s úředníky z Hlavní správy tiskového dohledu. To byla instituce, která za komunismu prováděla cenzuru. Tomislav to vysvětluje: „Když jsme chtěli zpívat, texty musely mít povolení k veřejné produkci. Takže jsme texty dali k posouzení, ale v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto, jsme je už zpívali. Pak přišlo rozhodnutí a byl tam třeba text, který byl úplně zakázaný, ale také text, který byl povolený, jen v něm byl například vyškrtnutý jeden verš. Lidé ze správy tiskového dohledu pak seděli pod pódiem a sledovali, jestli nezpíváme to, co zakázali. Publikum se bavilo, protože my jsme zpívali, a když přišlo na to, co bylo zakázané, zpívali jsme jen la la la. A publikum vědělo, co tam původně bylo, co správa tiskového dohledu nechtěla.“

Název Sputnik Tomislav a jeho kamarádi dali kapele proto, aby vzbuzoval dojem, že vyjadřuje obdiv k Sovětskému svazu. Snažili se tím cenzory zmást. Když bylo na plakátě napsáno, že hraje skupina Sputnik, organizátoři a cenzoři si mnohdy mysleli, že půjde o sovětské písně, nikoli o rock and roll. „Nechtěli jsme působit, že jsme zaměřeni jen na Západ, ale zároveň jsme oceňovali, když se lidem v Rusku něco podařilo. Tehdy byli Rusové první, kteří něco vypustili do vesmíru. Sputnik byl v té době světová senzace. Takže se na ten náš název dalo dívat dvěma pohledy,“ podotýká Tomislav. Vrcholem kariéry Sputniku byl koncert v Lucerně v roce 1962, na který dorazily tři tisíce lidí. Poté se kapela rozpadla a pamětník založil novou s názvem Vokální kvintet Tomislava Vašíčka.

Rozhodnutí zůstat v Rakousku

Tomislava v roce 1961 přijali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Pomohlo, že měl za sebou dva roky učení v továrně. V roce 1966 studia ukončil s červeným diplomem a začal pracovat ve Výzkumném ústavu reprodukční a obrazové techniky. Životním zlomem pro něj byla sovětská okupace v srpnu 1968. Spolu s manželkou Táňou se rozhodli, že využijí možnosti dostat se do Rakouska, kde měl pamětník nabídku pracovat ve firmě vyrábějící automatizační zařízení. Vycestovali tam legálně, ovšem po čase jim československé úřady odmítly povolení k pobytu prodloužit. Dostali pokyn, aby se ihned vrátili do vlasti. Uvědomovali si, že kdyby to udělali, hrozí jim, že už nikdy nedostanou povolení vycestovat. Byli zakládajícími členy Klubu angažovaných nestraníků, a patřili tedy mezi lidi, se kterými si komunisté mohli chtít vyřídit účty.

Rozhodli se proto v Rakousku zůstat. Začátky však nebyly jednoduché. Neměli moc peněz a Tomislavova žena navíc onemocněla. Musela podstoupit složitou operaci a hrozilo, že nebude moci mít děti. Nakonec se jim po dvou letech narodila dcera a později syn. Pamětníkovi se v práci začalo dařit. Uměl výborně německy i anglicky a získal místo u počítačové společnosti IBM.

Problémy s návštěvami rodičů ve vlasti

S manželkou využili možnosti takzvaně se vykoupit, což tehdy socialistické Československo nabízelo občanům, kteří chtěli zůstat v zahraničí. Pokud zaplatili určitou částku, nepohlíželo se na ně jako na emigranty, ale úřady jim dovolovaly občas se do vlasti vracet. „Trvalo to dva roky. Čtrnáctého září 1979 jsme dostali vyrozumění, že nám vykoupení bylo povoleno. Stálo to padesát šest tisíc šilinků za studium, které jsme v Československu dostali. Díky tomu jsme se mohli někdy podívat do vlasti, například navštívit rodiče,“ vysvětluje Tomislav.

Právě to pro něj bylo důležité. Trápil se tím, že doma zůstali jeho staří a nemocní rodiče. „Dostávali jsme víza, ale jen občas. Mrzelo mě, že jsem domů nemohl jezdit tak často, jak bylo třeba, když máma měla rakovinu. Nikdy nezapomenu na můj poslední telefonát s tátou. Volal jsem mu z letiště, byl jsem na služební cestě. Říkal, že se máma vrátila z nemocnice, že to s ní vypadá špatně a že neví, jak to zvládne. Já mu nemohl říct, že přijedu a že se postarám. Bylo mu už osmdesát pět let. Pak jsem za pár dnů dostal oznámení, že táta v noci zemřel. Máma zůstala sama. Bylo štěstí, že v domě bydleli hodní lidé, i když to byli komunisti. Ta paní se o mámu ještě rok starala. Pak máma zemřela. Na pohřeb jsme vízum dostali, ale na návštěvy ne,“ smutně konstatuje Tomislav.

Život po listopadu 1989

Firma IBM, ve které pamětník pracoval, v osmdesátých letech obchodovala se státy východního bloku. Díky tomu se dostával do vlasti i služebně. Byl v Praze shodou okolností 17. listopadu 1989. Večer však strávil v hudebním klubu, další den byl v restauraci, a tak vůbec nevěděl, že v centru města došlo k potlačení studentské demonstrace a začala revoluce. O všem se dozvěděl až z televize po návratu do Rakouska. Když přišel další den do práce, kolegové ho čekali s přípitkem a blahopřáli mu k tomu, že v jeho vlasti padl komunistický režim.

Ve firmě IBM pamětník pracoval třicet let. Do Česka se už nevrátil, i když do Prahy jezdí a je v kontaktu se svými bývalými kamarády muzikanty. „Vážím si toho, že díky politickému vývoji v Evropě se už nemusím ptát, jestli jsem Čech, nebo Rakušák. Domluvím se všude. Ale čím je člověk starší, tím více ho to táhne domů. Mám to jako sloni, kteří chodí umřít jen na určitý sloní hřbitov,“ popisuje Tomislav Vašíček svůj vztah k vlasti.