Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Čorno nevidno, těžký život pro přesídlence
narozena 28. srpna 1931 v Tarnohorodu (dnes Tarnogród) v meziválečném Polsku
v letech 1939–1944 prožila nacistickou okupaci Polska
v rámci poválečného přesídlování Ukrajinců v roce 1945 byla s celou rodinou transportována do Ukrajinské sovětské republiky
usadila se v bývalé německé kolonii v Oděské oblasti
ještě v roce 1945 celá rodina odjela na západní Ukrajinu do obce Ploska (Rivnenská oblast)
odstěhovala se do Dubna
pracovala na hospodářství, vyučila se a pracovala jako šička
v současnosti žije v Dubně v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině
Marija Adamivna Vartoščuk, rozená Melech, se narodila 28. srpna 1931 v obci Tarnohorod (dnes Tarnogród v Lublinském vojvodství) ve východním Polsku. V období meziválečného Polska tvořila ukrajinská „menšina“ významnou část obyvatel a zejména ve východní části země tvořila majoritu, která značně převažovala nad místními Poláky.
Polská vláda podpisem Versailleské smlouvy z roku 1919 stvrdila, že při dvacetiprocentním podílu minority v daném okrese zajistí menšinové školství i možnost úředního jazyka. Ukrajinci ve východní části země, v tzv. polských kresech, tak měli díky této smlouvě možnost institucionálně používat vlastní jazyk. Tomu však zamezily pozdější tzv. jedrzejewiczovské zákony a následné polské opovrhování mezinárodními smlouvami, stejně jako rozsáhlá polonizace, která znamenala, že Ukrajinci nemohli dostatečně uplatnit své postavení. Prakticky tak sice mohli za zhoršených podmínek vystudovat, ale nemohli pracovat ve státní správě nebo na administrativních pozicích.
Marija Adamivna Vartoščuk se narodila v dnešním Lublinském vojvodství a také zde se nacházelo velmi mnoho obyvatel ukrajinské národnosti. Otec se jmenoval Adam Ivanovič a maminka se jmenovala Tetjana Antonovna. Marija Adamivna měla ještě dva sourozence. Bratr Arsentij se narodil v roce 1934 a sestra Valentina v roce 1936. Jak Marija Adamivna vzpomíná, přestože měli ukrajinskou národnost, říkali jim Poláci Rusíni. Mezi Tarnogródem a dnešní západní Ukrajinou panovaly četné kontakty: „Od nás do Lvova jezdili s nákladními vozy a to bylo od nás 120 kilometrů. Nebydleli jsme tak daleko v hloubi Polska.“ Po druhé světové válce až 141 000 Ukrajinců z této oblasti transportovali do Ukrajinské sovětské republiky.
Výše uvedené události znamenaly, že Marija Adamivna Vartoščuk se v roce 1939, kdy nastoupila do školy, učila polsky, a nikoliv ukrajinsky: „Ukrajinská škola neexistovala. V roce 1939 pak propukla válka, Němci napadli Polsko a polskou školu zavřeli. Já jsem se učila jen první polskou třídu. Němci u nás vládli pět let, udělali ukrajinskou školu a já jsem šla znovu do ukrajinské školy, do první třídy. Ukončila jsem pět tříd a šla jsem do šesté třídy. To je celé mé vzdělání.“
V Tarnogródu se také objevila ukrajinská policie a Poláci se začali odvážet z města na nucené nasazení do Německa. Marija Adamivna vzpomíná, že Poláci a Ukrajinci se dokonce selektovali a v tomto případě se Ukrajinci dočkali určitého privilegia a do Německa nemuseli odjet. V roce 1944 přišla Rudá armáda a v Tarnogródu existovala důležitá komunikace, což se stalo příčinou bombardování: „Přes komunikaci hnali všechny, i velbloudy a koně, dokonce i nějací Uzbeci tam jeli. Všechno jelo přes nás. Němci hodně trpěli pod bombardováním a mně bylo tehdy dvanáct let. Celé město trpělo kvůli bombardování. Můj mladší bratr odjel do jiného města a téměř ho tam zabili, protože tam také bombardovali, ale nakonec se mu nic nestalo. Jak Němci odjeli, tak tři neděle u nás panovalo bezvládí. Sověti ještě nepřišli a Němci utekli.“
Začaly se však objevovat důsledky polsko-ukrajinských šarvátek: „Potom se objevili Sověti a udělali všechno, co bylo třeba. V Polsku žili Poláci i Ukrajinci. Ukrajinci říkají: ‚Poláci nás bijí, dejte nám nějakou ochranu.‘ Oni říkali: ‚Vy tady nejste místní, tady je Polsko, my vás odvezeme na Ukrajinu.‘“
Za necelý rok přišli do Tarnogródu Poláci s tím, že se Ukrajinci mají sebrat a odjet: „Kdo nechtěl, tak stejně musel odjet. Manžel otcovy sestry žil v Americe a postavil si v Tarnogródu velký dům. Měl dva syny a jednu dceru. I oni museli z našeho města odjet. Poláci je bili a oni museli odjet někam k Varšavě nebo do Gdaňsku. Hluboko do Polska. V Polsku pak stejně zůstal strýc mého manžela, Poláci ho odvedli do lesa a tam ho pověsili. Odjezd byl vynucený, protože od smrti lidé utíkají. Když bys jel do vesnice a zeptal se na ochranu, protože tě bijí banditi, ať už Poláci, nebo někdo jiný, tak oni jenom řeknou: ‚Váš budou bít, protože tady je Polsko a vy odjíždějte na Ukrajinu.‘“
Rodinu Melech i další Ukrajince odvezli do Oděské oblasti, do bývalých německých kolonií. Němci zde již nepobývali, protože ještě před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem odjeli zpět do Německa. Jednalo se o politiku Adolfa Hitlera, která do předválečného Německa lákala své německé krajany (politika „Heim ins Reich“). Domy tak zůstaly volné a mimo jiné zde setrvaly i velké a hezké domy: „Řekli nám [jednoduše]: ‚Seberte se.‘ Asi jsme jeli nákladními vozy, ale to už si nepamatuji. Už nevím, kam nás odvezli. Jenom si pamatuji, že nás odvezli na nádraží, nákladním vlakem nás vyvezli dále a ve stanici Kolosovka jsme zastavili. To ještě probíhala válka, měli tam bídu, a dokonce nosili prodávat tjulku.[1] U nás v Polsku ta ryba nebyla. Sleď byl, ale tjulka ne. Taková malinká. My jsme si ji koupili a jedli ji. To si pamatuji.“
Rodina s sebou vzala do Oděské oblasti krávu, která však cestovala v jiném vagonu. V Oděské oblasti zůstaly velké domy s vínem, ovšem Marija Adamivna vzpomíná, že domy neměly žádné zásoby: „Hned jak nás dovezli, tak nám dali nějaký dům, ale my jsme tam téměř umřeli hladem.“
Rodina Melech se ocitla v Oděské oblasti ještě v době, kdy probíhala druhá světová válka, respektive když ještě neskončila. Marija Adamivna vzpomíná na velkou bídu, kterou v Oděské oblasti zažila. Válka totiž způsobovala nedostatek jídla, a přestože matka a otec chodili na práci do místního kolchozu, dostávali místo výplaty jen 200 gramů obilí. „Čorno nevidno“ (neboli pro černotu není vidět), přidává Marija Adamivna ukrajinský výraz, který je označením pro obrovskou životní bídu.
„Musíme utíkat zpět na Ukrajinu. Můj kmotr mě vzal sem na západní Ukrajinu, poté přijela matka i sestra a poté už přijel otec s bratrem. Jak se objevily blechy u postele, tak otec říkal, že už to prostě není možné. Jedním slovem, utekli jsme sem. Neměli jsme zde žádný dům. Nic.“
Původně se měla celá rodina vrátit do východního Polska, do rodného domu, ovšem mezi Sovětským svazem a Polskem se již nepouštělo. Navíc všichni měli sovětské občanství a zpět stejně nemohli. Z Oděské oblasti však neodjela pouze rodina Melech, na západní Ukrajinu se postupně přestěhovala většina polských přesídlenců.
Rodina Melech se usadila v obci Ploska v Rivnenské oblasti. Sestra a bratr Mariji Adamivny šli do první třídy, ale sama pamětnice již studovat nešla. V roce 1947 odjeli z Plosky volyňští Češi, a jak odjížděli, tak dávali zakázky sestřenici pamětnice na šití. Sestřenice tak měla hodně práce, a proto volyňským Čechům doporučila i Mariji Adamivnu. Díky tomu pamětnice pochopila, že šití je cesta pro její budoucí pracovní uplatnění. Od dcery matčiny sestry, která dříve pracovala ve Varšavě, se naučila šít a začala si touto činností vydělávat.
Přibližně v roce 1950 se rodina Mariji Adamivny rozhodla odjet z Plosky do Dubna a usadila se v blízkosti autobusového nádraží. Ve městě se žilo jednodušeji: „My jsme se usídlili v domě naproti nádraží díky dokumentům, které uváděly cenu za náš majetek v Polsku. Díky tomu jsme se v tom domě usídlili. Usadila se tam nejdříve moje máma se sestrou. Moje sestřenice, od které jsem se také naučila šít – ona šila pěkně, ale neuměla šít kabát – šla pracovat do mistrovské dílny u nádraží.“
Bratr pracoval v továrně a sestra studovala finančnictví ve Lvově. Marija Adamivna pracovala v mistrovské dílně s osmi mistry, kde vedoucí dokonce kontrolovali, jestli šičky pracují i doma. Za měsíc dostala výplatu jedenáct rublů. Existovaly tak i různé situace, kdy se „podvádění“ stalo normou: „Ověřovatel měl přijít a my jsme si říkaly: ‚Kabát nebudeme registrovat a vezmeme si peníze.‘ Tak jsme to také udělaly. Každá to tak chtěla, tak jsme se shodly.“ Mistrovská dílna se poté zavřela.
Marija Adamivna se vdala v roce 1960, ale bohužel se s manželem marně pokoušeli o děti. Tehdy jí jeden z doktorů poradil, aby ve čtyřech měsících těhotenství odešla do nemocnice kvůli klidnějšímu průběhu porodu. Pamětnice se rozhodla uposlechnout jeho radu, od čtvrtého měsíce až do devátého měsíce ležela v nemocnici a poté se jí narodil chlapeček.
S manželem si postavili dům nedaleko železničního nádraží, ale na samotné manželství nevzpomíná příliš dobře, protože její druh se hodně věnoval alkoholu a zemřel ve věku šestapadesáti let. Jeden ze synů se vyučil jako svářeč a druhý jako truhlář. Jeden ze synů žije nyní v Dubně s Marijí Adamivnou.
Bratr pracoval na Donbasu, poté vstoupil do armády a díky kariérnímu růstu v armádě žil s manželkou v obstojných podmínkách. Zemřel v roce 1982. Sestra naopak žila špatně, vdala se, ale manželství neprobíhalo šťastně. Pracovala jako účetní na finančním oddělení a měla za úkol prověřovat finance ve vesnicích, ale nakonec odešla na práci do továrny na výrobu sýrů.
Marija Adamivna pracovala až do penze jako šička: „Předtím, než jsem měla jít na penzi, tak jsem pracovala jako číšnice. Naše šéfka ke mně jednou přišla s nabídkou dovolené, ale já jsem si nechtěla dovolenou vzít. A proč? Dostávala jsem vždy něco navíc. U nás se hodně pilo, [tak si příchozí] přinesli svoji vodku, já jsem po každé směně posbírala lahve a za jednu lahev jsem dostala dvanáct hřiven. Přišli, nakrájeli si klobásy, ale co zůstalo, to zůstalo mně. Stejně jako sýr. Pak si jedna z žen stěžovala vedoucí: ‚Jak dlouho bude Marija pracovat na sále a my mýt nádobí? Chceme se vyměnit!‘ Tak mně vedoucí řekla, že budu pracovat den u nádobí a den na sále.“
Poté byla pamětnice převedena do bufetu na nádraží. Také ale pracovala v továrně na výrobu sýrů, kde si vydělávala 92 hřiven, a k tomu si ještě domácím šitím přivydělávala další peníze. Mohla tak určitou částku peněz odkládat na vkladní knížku. Vypracovala se postupně na mistrovou a v důchodu měla penzi 92 hřiven a mzdu také 92 hřiven. Oproti své sestře, která sice měla školy, ale žila poměrně bídně, se Mariji Adamivně s jejími šesti třídami dařilo velice dobře.
„Nepíšeme se v dokumentech jako přesídlenci, ale jako evakuanti. Nás nepřesidlovali, nás jako kdyby evakuovali z důvodů, že proti nám v Polsku násilně zakročili. (...) Ale lidé na Ukrajině se k nám chovali normálně, v Plosce i v Dubně jsou lidé dobří. Nemůžu říct, že by se k nám chovali špatně. Říkali, že jsme pereselenci, no ale pereselenci, to nic špatného není.“
Marija Adamivna má ještě nyní v Polsku příbuzné, protože z manželovy strany zůstala v Polsku vzdálenější rodina. Konkrétně se jedná o manželova synovce: „Mám tam i sestřenice a bratrance, ale nevím, kde jsou. Celkem je tam sestřenice a dva bratranci z otcovy strany, ale ve spojení s nimi už nejsem. Měla jsem pouze informaci, že jeden bratranec zemřel. Vyjeli pod Varšavu a kvůli válce jsme kontakt ztratili. Další příbuzní jsou také vzdálení, otcův strýc, takoví vzdálenější příbuzní. Ti k nám přijeli dvakrát, ale už jsou to Poláci, protože otcova sestra si vzala Poláka, a jak říkal otec, když se narodí chlapci, tak jsou to Poláci, když dívky, tak jsou to Ukrajinky.“
Marija Adamivna v současné době žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině. Žije ve čtvrti, která se jmenuje Straklov a kde dříve žili volyňští Češi.
[1] Tjulka – tzv. černomořský šprot nebo také kilka kaspická.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk jirka)