„Běžný vězeň měl možnost vycházky delší než hodinu denně. Ti z nás, kteří seděli z politických důvodů jako já, byli vyvedeni ven pětkrát za devět a půl měsíce. Seděli jsme ve velké rakvi, nic se nedělo, dokonce ani vzduch nefoukal skrz mříže. Pětkrát nás díky Červenému kříži vyvedli ven na vzduch a dvakrát za devět měsíců nás odvezli do lázní. Tam byla káva Pele, dělali jsme si z její plechovky speciální ohřívače vody, vodu jsme si uvařili v umyvadle, nalili do hrnku a namlouvali si, že se koupeme. Seděli s námi lidé s jasným trestním obviněním. Žili jsme. Žili jsme s nimi devět a půl měsíce. Vařili jsme večeři, hráli domino. Kdo vyhrál, připravil jídlo, protože nic jiného se dělat nedalo. Řeklo by se, že by to mělo být naopak: ten, kdo prohrál, vařil. Ale my jsme soutěžili, kdo uvaří večeři, abychom měli co dělat. Neměli jsme se čím zabavit. Z domova mi posílali knihy. Přečetli jsme spoustu knih. Knihy, které mi posílali, byly takové, aby nevyvolávaly těžké myšlenky. Jednou za měsíc mě přijeli navštívit z domova a já jsem pak knihy, které mi přivezli, vyměňoval za knihy jiných lidí.“
„[Ve vězení] Hodně jsem četl o vězněných lidech. Znovu jsem si přečetl Solženicynovo Souostroví Gulag. Četl jsem sovětské disidenty, zejména Šalamova. Drogově závislí, vrazi, cokoliv, stále přicházeli a já s nimi trávil měsíce.“
„Opozice se rozhodla shromáždění v noci zastavit. Ráno jsme se shromáždění nedočkali. V noci do města přijely tanky, náměstí Svobody bylo uzavřeno. Vazgen Sargsyan [ministr obrany] učinil oficiální prohlášení, že i kdyby opoziční kandidát vyhrál se sto procenty hlasů, moc mu nepředají.“
„Chtělo to odvahu, protože v té době bylo vypáleno mnoho redakcí, zavíraly se noviny, byla zrušena rozhlasová stanice Azatutyun (Rádio Svoboda). Měla velmi silnou pozici, ale [prezident] Levon Ter-Petrosyan jí zrušil vysílací čas a nahradil ji ‚veřejnoprávním rozhlasem‘.“
„V roce 1995 se na vlně nespokojenosti konaly první volby v nezávislé Arménii: byly to parlamentní volby a konalo se také referendum o ústavě. Vláda použila administrativní páky, využila okresní gangy a objevily se i prvky volebních úplatků. Uspořádat referendum pro ně bylo samo o sobě cílem, k čemuž bylo zapotřebí hlasů více než poloviny voličů. Bylo mi dvaadvacet let, pomáhal jsem kandidátům Národní demokratické unie [hlavní opoziční strany] a byl jsem zástupcem ústřední volební komise. Chystal jsem se účastnit zasedání.
K nejhanebnějším věcem docházelo jak v přípravné fázi, tak při finalizaci hlasování. Bylo vidět, že hlasy lidí byly odsunuty stranou, vyškrtnuty. Všude na policejních stanicích se manipulovalo s hlasovacími lístky. Kromě státních mocenských struktur stál za státem i Svaz Jerkhapah, který vytvořil Vazgen Sargsyan, aby se udržel u moci. Mítinky před volbami byly rozehnány těmito gangy, došlo k poměrně velkým střetům a já sám jsem se do těchto střetů dostal. Bojovali jsme s klacky proti policejním autům. Úřady ty mítinky rozehnaly, lidé viděli, že je to oslabený stát, a stali se pasivními.“
„V roce 1990, kdy jsme nastoupili na univerzitu, došlo ke změně vlády. Měli jsme plné ruce práce s přijímacími zkouškami, ale sledovali jsme tyto procesy. Rok nebo dva byla ještě situace jako v Sovětském svazu: probíhalo hnutí, spolupracovalo se, život byl v plném proudu, my jsme se věnovali výuce. Zajímali jsme se o politiku, ale nic už se nám nezdálo a nebylo romantické. Od roku 1992 nebyla elektřina, nebyl plyn, bylo obléhání a válka. Studentský život tím byl také poznamenaný.“
„Vyrůstal jsem v rodině inženýrů a učitelů. Když v roce 1988 začalo hnutí, chodil jsem do školy, studoval jsem fyziku a začaly stávky. Za jeho počátek lze považovat ekologické hnutí v celém Sovětském svazu po černobylské havárii. Začala hnutí zaměřená na odstavení jaderné elektrárny. Tyto proudy se dostaly i do Arménie. Protože Sovětský svaz slábl, začaly Gorbačovovy změny, perestrojka, už existovala svoboda slova, byla mírná možnost vyjadřovat své názory. O problémech se diskutovalo otevřeně.“
„Na univerzitě jsme diskutovali, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme s přáteli pomoci Národní demokratické unii. Byla to malá strana, byli tam lidé starší než my, takže jsme se toho hodně naučili. Zapojili jsme se do jejich činnosti. V té době neexistovala žádná studentská hnutí, studentstvo bylo dosti netečné. Na politických procesech se podíleli stejní lidé jako v roce 1988. Nová studentská generace byla k tomu všemu spíše lhostejná.“
Vahe Varsanyan se narodil 2. srpna 1973 v Jerevanu, hlavním městě sovětské Arménie. Jeho otec byl inženýr, matka učitelka. Vystudoval fyzikálně-matematickou školu. V roce 1990 byl přijat na Fakultu aplikované matematiky Jerevanské státní univerzity. V prezidentských volbách v roce 1996 byl členem jerevanské oblastní volební komise a poté členem ústřední volební komise. Později se stal členem hlavní opoziční strany Národní demokratický svaz.
V roce 1995 se konaly druhé parlamentní volby v nově nezávislé Arménii, po roce následovaly volby prezidentské. Opoziční strana považovala výsledky těchto voleb za zfalšované. Po vyhlášení výsledků prezidentských voleb v roce 1996 došlo ke střetům mezi policejními složkami a opozicí. Opozice vyrazila bránu parlamentu a vnikla do budovy. V důsledku těchto střetů byl 26. září 1996 Vahe Varsanyan spolu se svými přáteli z opozice zatčen a zůstal ve vězení až do 2. července 1997. Byl obviněn z podněcování masových nepokojů a účasti na nich. Po propuštění odešel z politiky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
