Vahe Varsanyan Վահե Վարսանյան

„[Ve vězení] Hodně jsem četl o vězněných lidech. Znovu jsem si přečetl Solženicynovo Souostroví Gulag. Četl jsem sovětské disidenty, zejména Šalamova. Drogově závislí, vrazi, cokoliv, stále přicházeli a já s nimi trávil měsíce.“

„Opozice se rozhodla shromáždění v noci zastavit. Ráno jsme se shromáždění nedočkali. V noci do města přijely tanky, náměstí Svobody bylo uzavřeno. Vazgen Sargsyan [ministr obrany] učinil oficiální prohlášení, že i kdyby opoziční kandidát vyhrál se sto procenty hlasů, moc mu nepředají.“

„Chtělo to odvahu, protože v té době bylo vypáleno mnoho redakcí, zavíraly se noviny, byla zrušena rozhlasová stanice Azatutyun (Rádio Svoboda). Měla velmi silnou pozici, ale [prezident] Levon Ter-Petrosyan jí zrušil vysílací čas a nahradil ji ‚veřejnoprávním rozhlasem‘.“

„V roce 1995 se na vlně nespokojenosti konaly první volby v nezávislé Arménii: byly to parlamentní volby a konalo se také referendum o ústavě. Vláda použila administrativní páky, využila okresní gangy a objevily se i prvky volebních úplatků. Uspořádat referendum pro ně bylo samo o sobě cílem, k čemuž bylo zapotřebí hlasů více než poloviny voličů. Bylo mi dvaadvacet let, pomáhal jsem kandidátům Národní demokratické unie [hlavní opoziční strany] a byl jsem zástupcem ústřední volební komise. Chystal jsem se účastnit zasedání. K nejhanebnějším věcem docházelo jak v přípravné fázi, tak při finalizaci hlasování. Bylo vidět, že hlasy lidí byly odsunuty stranou, vyškrtnuty. Všude na policejních stanicích se manipulovalo s hlasovacími lístky. Kromě státních mocenských struktur stál za státem i Svaz Jerkhapah, který vytvořil Vazgen Sargsyan, aby se udržel u moci. Mítinky před volbami byly rozehnány těmito gangy, došlo k poměrně velkým střetům a já sám jsem se do těchto střetů dostal. Bojovali jsme s klacky proti policejním autům. Úřady ty mítinky rozehnaly, lidé viděli, že je to oslabený stát, a stali se pasivními.“

„V roce 1990, kdy jsme nastoupili na univerzitu, došlo ke změně vlády. Měli jsme plné ruce práce s přijímacími zkouškami, ale sledovali jsme tyto procesy. Rok nebo dva byla ještě situace jako v Sovětském svazu: probíhalo hnutí, spolupracovalo se, život byl v plném proudu, my jsme se věnovali výuce. Zajímali jsme se o politiku, ale nic už se nám nezdálo a nebylo romantické. Od roku 1992 nebyla elektřina, nebyl plyn, bylo obléhání a válka. Studentský život tím byl také poznamenaný.“

„Vyrůstal jsem v rodině inženýrů a učitelů. Když v roce 1988 začalo hnutí, chodil jsem do školy, studoval jsem fyziku a začaly stávky. Za jeho počátek lze považovat ekologické hnutí v celém Sovětském svazu po černobylské havárii. Začala hnutí zaměřená na odstavení jaderné elektrárny. Tyto proudy se dostaly i do Arménie. Protože Sovětský svaz slábl, začaly Gorbačovovy změny, perestrojka, už existovala svoboda slova, byla mírná možnost vyjadřovat své názory. O problémech se diskutovalo otevřeně.“

„Na univerzitě jsme diskutovali, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme s přáteli pomoci Národní demokratické unii. Byla to malá strana, byli tam lidé starší než my, takže jsme se toho hodně naučili. Zapojili jsme se do jejich činnosti. V té době neexistovala žádná studentská hnutí, studentstvo bylo dosti netečné. Na politických procesech se podíleli stejní lidé jako v roce 1988. Nová studentská generace byla k tomu všemu spíše lhostejná.“