Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Varmuža (* 1963)

• narodil se 15. října 1963 v Kyjově

• dětství prožil ve Svatobořicích-Mistříně

• byl vychován v křesťanské víře

• v roce 1964 jeho otec spoluzaložil Varmužovu cimbálovou muziku

• v 15 letech se Josef Varmuža k muzice připojil

• od roku 1986 je Varmužova cimbálová muzika složena ryze ze členů rodiny Varmužových

• v druhé polovině 80. let kapela čelila nátlaku na to, aby se začlenila pod místní kulturní dům

• tento nátlak ustal po třech letech v roce 1988

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací v Praze v rámci sametové revoluce

• byl svědkem likvidace sochy Lenina v Kyjově v roce 1990

Komunistický režim využíval folklor ke své propagaci a do značné míry jej podporoval. Na druhou stranu do činnosti folklorních souborů zasahoval a folklorní projevy chtěl upravovat k obrazu svému. Režim zasahoval i do činnosti Varmužovy cimbálové muziky, ve které hrál i pamětník.

Josef Varmuža se narodil 15. října 1963 v Kyjově a vyrůstal v nedaleké obci Svatobořice-Mistřín jako nejstarší ze šesti dětí. Měl tedy pět sourozenců: Pavla, Jiřího, Petra, Kateřinu a Hanu, která byla o 27 let mladší. Pamětníkův otec Josef Varmuža se vyučil sklářem a pracoval ve sklárně v nedalekých Dubňanech. Maminka Hedvika (rozená Bimková) byla úřednicí, ale řadu let trávila s dětmi na mateřské dovolené. „Maminka nám tvořila zázemí a domov. Byla hybatelem veškerého rodinného dění. Tatínek byl spíš bohém,“ vzpomíná Josef Varmuža na své rodiče.

Jako jediný nezpíval ve sboru v pionýrské košili

Dětství trávil Josef Varmuža nejčastěji se svým bratrem Pavlem a na základní školu docházel do Svatobořic-Mistřína. Jeho třída tvořila základ školního pěveckého sboru. „Zpívali jsme většinou údernické písně, obvykle během prvního máje, výročí říjnové revoluce a během podobných svátků,“ vyjmenovává pamětník. Drtivá většina spolužáků vystupovala v modrých pionýrských košilích. „Já jsem ale do Pionýra nechodil, tak jsem vystupoval v bílé košili s krátkým rukávem. Jednou mi učitelka doporučila, abych se se spolužáky sjednotil a příště přišel v košili s dlouhým rukávem. Tak jsem příště přišel v oranžové halence po tetičce. Ale dlouhý rukáv měla,“ vzpomíná s humorem. Stejně jako nechodil do Pionýra, nebyl ani členem Socialistického svazu mládeže.

Podstatnou roli v rodině Varmužů totiž hrála křesťanská víra, kterou rodina udržovala již po několik generací. Pamětníkův otec a tři strýcové působili jako kostelní varhaníci. Rodina byla velmi aktivní i v chrámovém sboru.

Sám Josef Varmuža chodil do sboru od svých šesti let a jako dítě také ministroval v kostele. „Zpočátku mě to nebavilo. Raději bych se díval doma na pohádky,“ říká. Ve škole chodil do náboženství a stejně jako drtivá většina spolužáků absolvoval první svaté přijímání. Jako starší předčítal v kostele Písmo, při svatém přijímání podával tělo Páně. Dodnes se cítí být praktikujícím katolíkem.  

Hudba a rodina jedno jest, říkalo se u Varmužů

Kromě víry pojila rodinu Varmužů také hudba. „K muzice nás vedla především matka, měla s námi neskutečnou trpělivost,“ říká pamětník. On a jeho bratři Pavel a Jiří hráli na housle a violu, otec hrál na basu, matka zpívala.  

V roce 1964 tak vznikla Varmužova cimbálová muzika. Původně ji založil pamětníkův otec Josef se svým bratrem Pavlem a bratry Kolečkářovými. V uskupení se postupně vystřídala celá řada muzikantů. „V roce 1978 jsem se k muzice připojil také a později i všichni moji sourozenci,“ vzpomíná pamětník. Muzika začala vystupovat jako čistě rodinné uskupení od roku 1986. „K hudbě jsme přistupovali s podobným citem, a to nás spojovalo. Navíc jsme si nemuseli před nikým dávat pozor, jestli řekneme něco nevhodného,“ popisuje pamětník atmosféru rodinné kapely.

Varmužova cimbálová muzika se zaměřila především na autentické podání písní z oblasti Kyjovska a brzy si získala popularitu. 

Budete tančit, jak vám budeme pískat, vzkázal muzice tajemník ONV

Varmužova cimbálová muzika, stejně jako kterékoli jiné volnočasové uskupení muselo být řádně organizováno a muselo mít svého zřizovatele. Tím byla až do počátku 70. let 20. století místní osvětová beseda. „Na začátku 70. let jsme se ale rozkmotřili a hrozilo, že by muzika kvůli absenci zřizovatele zanikla. Otci se však podařilo domluvit, abychom mohli být zřizováni místním spolkem myslivců,“ vysvětluje pamětník. Od té doby seskupení vystupovalo pod názvem Cimbálová muzika mysliveckého sdružení Osvobození Svatobořice-Mistřín. „Myslivci po nás nikdy nic nechtěli a do hraní nezasahovali. Navíc nám dali k dispozici krásnou velkou klubovnu, kde jsme zkoušeli,“ vzpomíná.

Místní osvětová beseda mezitím zanikla a na počátku 80. let byl ve Svatobořicích-Mistříně založen kulturní dům. Jeho snahou bylo pod sebe získat veškerou kulturní činnost v obci. Postupně se stal zřizovatelem Dechové hudby Mistříňanka, Slováckého krúžku Svatobořice, Slováckého souboru Lúčka a dalších.

Záhy začali být členové Varmužovy cimbálové muziky nuceni k tomu, aby se taktéž začlenili pod místní kulturní dům. „To jsme ale nechtěli. Věděli jsme, že by to znamenalo omezení naší tvůrčí svobody a neustálý pocit toho, že nás někdo kontroluje,“ říká.

Tato záležitost se řešila mimo jiné i při schůzce místních folklorních souborů ze Svatobořic-Mistřína: „V souvislosti s naším odporem zařadit se pod kulturní dům tam tehdy jeden člověk pronesl: ‚Varmužovi si asi neváží výdobytků socialismu. Měli bychom jim ustřihnout elektřinu, zastavit vodu, přestat vyvážet popelnice a zakázat dětem chodit do školky a školy.‘“ 

Pamětník například vzpomíná na setkání se šéfem kultury Okresního národního výboru (ONV) Hodonín: „Půldruhé hodiny se mě a mého taťku snažil přesvědčit, že vstup pod kulturák bude pro nás výhodný. Vysvětlovali jsme mu, že to opravdu nechceme.“ Schůzka skončila bez jakéhokoli závěru. Ještě ten den si však šéf kultury vyhledal Josefa Varmužu v jeho kanceláři. „Zavolal si mě ven a řekl mi: ‚Víte, pane Varmuža, bylo by dobré, abyste pod ten kulturák šli. Je na to tlak ze strany kraje. Vy máte poměrně dobrou práci, věřte, že by vám mohly začít problémy.‘ Dostal jsem vztek a strach zároveň,“ vzpomíná pamětník.

Kvůli své neústupnosti a také zásadovosti musela rodina překonávat řadu problémů, o kterých pamětník říká, že se neděly napřímo, ale takzvaně ,zpoza bučka‘. „Rodiče třeba čekali 12 let na vyřízení žádosti k zavedení telefonu, přestože otec byl v invalidním důchodu. Taktéž jsme jako děti měli problém získat místo ve školce,“ vyjmenovává pamětník. Dle vyprávění byl dům dokonce odposloucháván. „Pravidelně k nám domů na návštěvu jezdil strýc. Když k našemu domu z mírného kopce sjížděl autem tak, že vůz nebyl slyšet, nejedenkrát pod našimi okny načapal pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.“

Neustálý nátlak se otec pamětníka rozhodl vyřešit schůzkou s tajemníkem ONV Hodonín. „Byl to folklorista, a tak otec doufal, že by mu mohl pomoci,“ říká. Během čekání v předsálí tajemníkovy kanceláře pamětníkův otec viděl, jak ze dveří vyšel předseda místního národního výboru (MNV) ze Svatobořic-Mistřína a ideologický tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). „Když otec vstoupil do kanceláře, tajemník mu řekl: ‚Vy jste klerikánská rodina a my nepotřebujeme podporovat lidi, jako jste vy. Půjdete hezky pod kulturák, budete tančit, jak vám šéf kulturáku bude pískat, a my mu budeme dávat noty.‘“

Tlak na změnu zřizovatele muziky skončil po třech letech

K tomu, aby se kapela začlenila pod kulturní dům, režim využíval i tzv. Institut kvalifikačních přehrávek. Všichni muzikanti, kteří chtěli vystupovat veřejně, byli povinni prezentovat svoji práci před komisí. Ta rozhodovala o tom, zda hudebníci mohou či nemohou veřejně vystupovat a jaký honorář jim za vystupování náleží. „V komisi seděli zčásti fundovaní lidé, kteří se o politiku nezajímali. Byli tam ale i soudruzi, kteří k tomu přistupovali jen ideologicky,“ vysvětluje pamětník. Před tuto komisi museli muzikanti předstoupit dvakrát do roka. „Odehráli jsme předem zvolené i namátkově vybrané skladby. Vždy jsme dostali nejlepší možné hodnocení,“ vzpomíná. Na jedné straně byl podle něj systém zkoušek přínosný v tom, že dával hudebníkům zpětnou vazbu a nutil je se zdokonalovat. Na druhé straně představoval cestu, jak se snadno zbavit nepohodlných muzikantů.

Na základě povinné přehrávky, kterou členové kapely absolvovali v roce 1987, jim přišlo vyrozumění, ve kterém stálo: „Schvaluje se účinkování kapely pod zřizovatelem Kulturní dům Svatobořice-Mistřín.“ Proti tomu se Varmužovi odvolali ke krajskému národnímu výboru Jihomoravského kraje.  „Více než rok se nám nikdo neozval. Mohli jsme koncertovat, ale jen bez nároku na honorář,“ dodává.  Až v druhé polovině roku 1988 přišla rodině konečně odpověď na odvolání, ve které stálo, že předisponování muziky pod kulturní dům je bezdůvodné a že mají nadále působit pod sdružením místních myslivců. Konečně se rodině Varmužů ulevilo.

Na zájezdy do zahraničí až v roce 1989

Folklor obecně sloužil mimo jiné k reprezentaci Československa navenek. I z toho důvodu podnikaly folklorní soubory zájezdy do zahraničí, kde vystupovaly. Delegaci obvykle doprovázela prověřená osoba, která za členy souborů nesla odpovědnost, kontrolovala je a o celé cestě musela podat hlášení.

Členové Varmužovy cimbálové muziky nikdy nejeli do zahraničí samostatně, ale vždy pouze jako doprovod jiného folklorního uskupení. „Poprvé jsme jeli s muzikou v roce 1978 do Polska, o čtyři roky později do Holandska a v roce 1986 do Francie,“ vypočítává.  Rok nato měla kapela odjet s místním Slováckým krúžkem do Itálie, což jim však bylo na poslední chvíli zakázáno. Poprvé samostatně vycestovali do zahraničí až v roce 1989, tedy až poté, co ustal tlak na změnu zřizovatele kapely.

Kulturní programy museli dávat ke schválení

Komunistický režim měl snahu folklor ovládat a mít nad ním absolutní kontrolu. „V hudbě je naprostá svoboda. Jenže režim chtěl mít absolutní přehled. Povolovat a zakazovat,“ říká.

Podobně jako jiná kulturní odvětví podléhal folklor v době normalizace cenzuře. „Pro každou kulturní akci, jakými byl třeba folklorní festival v Miloticích nebo Slovácký rok v Kyjově, se sestavoval program. Ten musel být soudruhy předem schvalovaný, včetně všech písní a úvodního slova,“ popisuje pamětník.

Cenzura šla především během normalizace ruku v ruce s autocenzurou. „Když jsme vymýšleli program na milotický festival, dopředu jsme si říkali, že některé motivy tam prostě nemůžeme dát, protože by to neprošlo. Měli jsme tendenci říkat si, že nebudeme soudruhy raději dráždit.“

Kromě neustálého dozoru nad činností hudebních souborů měl komunistický režim snahu hudbu přetvářet v duchu dobové ideologie. To se týkalo i folkloru. „Ideologické zásahy do lidových písní byly naprosté paskvily. Bylo to jako znásilnit děcko. Písnička přece vzniká od srdce, ne kvůli ideologickému zadání,“ vysvětluje pamětník. Doma má schovaných několik zpěvníků s rádoby lidovými budovatelskými písněmi z 50. let. Zapamatoval si z něj jen jednu skladbu, kde se zpívá: „Dobré je dobré, že už není pána, už nám neporúčá starodávný gazda.“ Pamětník se o těchto písních s ironií vyjadřuje jako o skvostech.

Zakáz písničky v rozhlase, zpívalo se v ní o Bohu

Trnem v oku komunistického režimu byla náboženská tématika, kterou se snažil zcela potlačit a upozadit. „Chtěli jsme v brněnském rozhlase natočit píseň ‚Sadila fialenku‘ pro pořad Na pěknú notečku. Nakonec nám to zakázali, protože se v té písničce zpívalo o tom, že dívka prosila Boha, aby jí dal úrody,“ popisuje pamětník.

S duchovní tématikou se rodině Varmužů podařilo pracovat pouze během vánočního koncertu, který uspořádali v roce 1988. Josef Varmuža se při sestavování programu inspiroval texty z Bible z 18. století, kterou vlastnila jeho babička. „Kvůli polevování režimu tahle akce bdělému oku zřejmě unikla,“ vysvětluje okolnosti koncertu.

Duchovní tématika se do tvorby Varmužovy cimbálové muziky plně navrátila až po revoluci v roce 1989. V té době rodina obnovila vystupování v chrámovém sboru. Navázala také spolupráci s mužským pěveckým sborem Schola Gregoriana Pragensis, která se zaměřuje na duchovní hudbu.

Pochod padlých revolucionářům

O osobnosti Václava Havla poprvé pamětník poprvé slyšel v roce 1989 v souvislosti s jeho zatčením. „Vzpomínám si, jak jsme byli tenkrát ve Svatobořicích ve sklepě. Vinař Pavel Esterka mi tam tenkrát říkal: ‚Pamatuj, že Havel a Wałęsa budou jednou prezidenti.‘“ Jen o několik měsíců později, v listopadu 1989 se Josef Varmuža účastnil demonstrací v Praze. Sametovou revoluci vnímal s nadšením.

Symbolickou tečku za starým režimem pro Josefa Varmužu představovala likvidace sochy Lenina v Kyjově v roce 1990. „Tenkrát nás poprosili, jestli bychom u té příležitosti mohli s muzikou zahrát pár skladeb. Vybrali jsme si tehdy ‚Pochod padlých revolucionářů,‘“ říká.

Prvotní atmosféru polistopadového období vnímal pamětník s nadšením. „Když se otevřely hranice, konečně se tam na nás přestali dívat jako na nějaké darebáky, když jsme se vraceli do vlastní země. Nastala svoboda, člověk se musel naučit být zodpovědný sám za sebe,“ vzpomíná. Když šel Josef Varmuža v roce 1990 k prvním svobodným volbám, uvědomoval si ten pocit, že může svobodně zvolit koho chce a nikdo mu nemůže vnutit žádnou kandidátku Národní fronty. Pocit nadšení v něm neuhasl ani přesto, že ve volební komisi viděl ty samé tváře jako před rokem 1989. Ty tváře, které sledovaly, kdo volí za plentou a kdo ne.

Z ideologických doporučení pro folkloristy si udělal legraci

V roce 1995 Josef Varmuža dostal příležitost veřejně reflektovat, jakým způsobem komunistický režim zneužíval po celých 40 let folklor a lidovou kulturu ke své propagaci. Pro národopisný festival Slovácký rok vytvořil pořad nazvaný Poručíme větru, dešti. Byl uveden několika údernickými písněmi. „Několika soudruhům v hledišti se dmula prsa, že už se režim zase láme zpátky,“ popisuje. Pak se na scéně usadila fiktivní komise, která hodnotila vystoupení folklorních souborů a dávala jim různá ideologická doporučení. „Komise ústy Břetislava Rychlíka třeba komentovala, že by se v textu jedné milostné písně mělo zmínit, že milovaný mládenec je úderník a člen SSM.“ Na základě těchto rad muzikanti a tanečníci odehráli svá upravená vystoupení. „Byla to velká sranda, lidi padali smíchy pod židličky. Ale když si uvědomím, že tohle se opravdu dělo, bylo to i k pláči,“ dodává pamětník.

Hudba prostupuje celým životem Josefa Varmuži. Je pro něj darem, zdrojem dojetí i vnitřní svobody. „Muzicírování v rodinné kapele nás neuvěřitelně stmelilo, naučilo tolerovat a respektovat ostatní. Když společně hrajeme, zapomeneme na všechno kolem. Kdybych hudbu neměl, byl bych úplně jiný člověk,“ vysvětluje. Za vztah k hudbě nejvíce vděčí své mamince, která jej k hudbě přivedla. „Dodnes si pamatuji první písničku, kterou mě naučila. Muzika je nádherná věc a bez ní je život strašně chudý.“