Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vařáková (* 1942)

• narodila se 16. listopadu 1944 ve Študlově na Valašsku

• přivdala se do rodiny, která zažila vypálení Vařákových Pasek nacisty

• její tchán byl v roce 1950 odsouzen v procesu se Světlanou – Jeseník

• celý život pracovala jako dělnice v Igle ve Valašských Kloboukách

• během normalizace byla členkou národního výboru a členkou Československého svazu žen

• v roce 2023 byla natočena v rámci projektu Příběhy našich sousedů

• v roce 2024 byla průvodkyní v Muzeu Vařákovy Paseky v Lačnově

Dějiny 20. století jsou převážně dějinami dvou totalit – nacistické a komunistické. Byli lidé, do jejichž životů zasáhly obě.  Marie Vařáková (* 1942) se provdala do rodiny, která za druhé světové války čelila teroru vraždících nacistů a která později, za komunistického režimu, také prošla perzekucí za účast v odbojové skupině Světlana.

V noci partyzáni, ve dne Němci

Rodina Vařákových, do které se Marie v šedesátých letech provdala, pocházela z horské osady Vařákovy Paseky. Ty mají za sebou pohnutou minulost, která se datuje na samý konec druhé světové války. Zatímco v okolních vesnicích na Valašsku lidé už slavili osvobození, u Vařákových hořely domy jako nacistická odplata za to, že pasekáři pomáhali partyzánům. Těch bylo v kraji hodně – po zmařeném Slovenském národním povstání v srpnu 1944 se z ustupujících povstaleckých jednotek, jež přešly ze Slovenska do protektorátu, formovala I. československá brigáda Jana Žižky. Ta operovala v Beskydech. Odbojáři potřebovali materiální podporu z řad obyvatel. „Moje babička vyprávěla, že to byly těžké časy. V noci se k lidem na Pasekách dobývali partyzáni, kteří chtěli jídlo nebo nocleh, a ve dne zase chodili Němci, kteří po partyzánech pátrali,“ říká Marie Vařáková.

V okolních dědinách už slavili konec války

Do pomoci partyzánům se zapojili také lidé z Vařákových Pasek. Neštěstí si pro ně přišlo 2. května 1945. Nejprve se na Pasekách objevili Němci, kteří vstoupili do domu Františky Vařákové. Její vnučka Věra Švadleňáková tuto vzpomínku přibližuje v rozhovoru pro Valašský deník: „Dva z nich nesli pušku, dva vysílačku. Jeden uměl česky a vyptával se, odkud je vidět Lačnov, Tichov a Drnovice. Poslala jsem je na rozhlednu na Pulcové. Dva pak odešli k rozhledně, další dva si pušky odložili u nás v jizbě a na dvoře začali stavět vysílačku.“ V ten moment se ale na Pasekách objevili také partyzáni, kteří již den předtím slavili v osvobozených Valašských Kloboukách konec války. Zahájili palbu. Jednoho z Němců odtáhli do lesa, kde jej popravili, druhý stihl uprchnout směrem k Lačnovu. Jeden z partyzánů nakonec osadníky varoval s tím, že odveta nacistů na sebe nenechá dlouho čekat, a doporučil jim, ať se ukryjí v horách. Přesto, že byl květen, padal sníh. Pasekáři seděli v kopcích a čekali. Z okolních dědin slyšeli hudbu, která vítala konec války. Nakonec se vpodvečer celí promoklí a zmrzlí vrátili domů.

Ty česká kurvo!

Co se po návratu osadníků do Vařákových Pasek odehrálo, již z přenesených vzpomínek své tchyně Rozálie Vařákové vypráví pamětnice: „Babička [Rozálie Vařáková] předtím, než utekli do hor, přivázala ke schodům na půdu tele. Když se potom zmrzlí vraceli z hor, chalupa už byla obstoupená gestapem. Ten jejich velitel vylezl na půdu a omylem na sebe přirazil víko a po těch schodech se dolů svezl. Nejhorší ale bylo, že tam byly výkaly telete, které tam babička předtím přivázala, a ten gestapák se v nich vymáchal.“ Jeho spolubojovníci se mu začali smát a úsměv ve tváři se objevil i Rozálii Vařákové. „Ty kurva česká!“ řekl esesman a udeřil ji pažbou zbraně do tváře. Rozbil jí čelist a polámal žebra.

Němci měli kulomety a pancéřové pěsti. Poté, co vyhnali dobytek z chlévů, začali zapalovat domy. Hořelo osm chalup. Ty dvě, které nebyly v mlze vidět, zůstaly zachovány – jedna z nich patřila rodině Rozálie a Jiřího Vařákových, pozdějších Mariiných příbuzných.

Vařákovy Paseky měl stihnout podobný osud jako Prlov či Ploštinu, kdy nacisté do zapálených domů vehnali obyvatele a nechali je uhořet zaživa. Když totiž chalupy na Vařákových Pasekách vzplály, začal na jedné střeše praskat eternit – to vyvolalo dojem, že je v domě ukrytá munice, která žárem vybuchuje. „Chtěli nás začít házet do ohně. Strašně jsme křičeli a snažili se jim to vysvětlit. Nakonec od toho upustili,“ popisuje dále Věra Švadleňáková, vnučka Františky Vařákové.

Všichni umírali na mozkovou mrtvici

Komando pak obyvatele Pasek odvedlo do nedaleké Valašské Polanky, kde začaly surové výslechy a kde také padl nemilosrdný rozsudek – všichni obyvatelé Vařákových Pasek budou na druhý den popraveni. Marie Kozubíková, rozená Šafaříková, v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná, že zajatci  byli tu noc, co čekali na smrt, zavření ve stodole jejích rodičů, manželů Šafaříkových: „V noci jsme viděli, že u naší zahrádky u plotu stálo asi patnáct lidí. Malé děti tam byly bosé. Ten den pršelo a sníh metl, všichni tam byli takoví schoulení, ale pomoct jsme jim nemohli. Byli jsme z toho špatní, protože doma bylo teplo a jídlo.“

Příběh Vařákových Pasek končí relativně dobře. Na druhý den, po přímluvě farní hospodyně, Němky Aurelie Ludwigové, a kněze Jana Absolona, bylo z patnácti zadržených jedenáct propuštěno. Zbylé čtyři, partyzánské spojky Karla Vařáka, Jana Polčáka, Františka Žáka a Rozinu Šopovou, nacisté odvlekli k Hošťálkové, kde je po dalším krutém mučení popravili ranou do týla. Přeživší této tragédie – mezi nimi nastávající manžel Marie Vařákové Miroslav – pak trpěli silnými psychickými potížemi: „U nich v rodině všichni umírali na mozkovou mrtvici. Můj švagr, manželův bratr, měl jen o dva roky víc než já. Tehdy mi doktor řekl, že to je všechno z válečného traumatu.“ Miroslav Vařák, Mariin manžel, zemřel v pětačtyřiceti letech.

Modlili jsme se za Gottwalda

Marie Vařáková vyrůstala ve Študlově, ve Zlínském kraji. Její rodiče Františka a František Krajčovi byli lesními dělníky. Rodina žila chudě a měla drobné hospodářství. Marie, nejstarší ze čtyř dětí, měla již v útlém věku svoje povinnosti. „Ráno do školy, po škole udělat úkoly a honem na pastvu. Kdo měl tehdy dobytek, pásávaly jej děti. A během toho pasení jsme si všichni i hodně vyhráli,“ vzpomíná Marie Vařáková, která do školy nastoupila v září roku 1948.

Nové pořádky, jež přišly s Únorem a vedoucí úlohou komunistické strany v Československu, do školy na vesnici téměř nepronikaly. Děti se každé ráno po příchodu učitele do třídy modlily Otčenáš. „Teprve potom začalo vyučování. Takhle to trvalo až do roku devatenáct set padesát tři,“ říká Marie Vařáková.

Vzbouřené matky

Zmíněný rok byl přelomový v mnoha ohledech. Nejprve v březnu zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin. Devět dnů nato jej následoval tehdejší československý prezident Klement Gottwald. „Když zemřel Stalin, byl vyhlášený smutek a ve škole jsme měli přikázáno být potichu a být hodní. A potom, jak hned po něm umřel Gottwald, jsme jako školáci museli jít ke křížku na konci dědiny, kde jsme se za něj povinně modlili,“ vzpomíná Marie Vařáková a dodává k tomu, že i přesto, že komunistický režim se od počátku snažil vymýtit vše náboženské, ve třídách visely ještě v době Klementa Gottwalda na stěnách kříže. Ale přišla chvíle, kdy škola musela tyto symboly odstranit: „Tehdy se, protože u nás v dědině to bylo hodně katolické, naše maminky strašně rozčílily a vzbouřily. Šly na ředitele a snad by ho byly i zlynčovaly.“

Kolektivizace

Režim do Študlova skutečně pronikal jen velmi pozvolna a nikdy nenabyl navrch nad vírou – kraj měl natolik silnou katolickou základnu a kořeny, že ve Študlově bylo jen asi šest komunistů. Kolektivizace zemědělství probíhala v zemi již od padesátých let, ale v Mariině rodné vsi se jednotné zemědělské družstvo (JZD) zakládalo až v roce 1960. „To byl rok, kdy jsem se vdávala. Takže celá rodina měla starost se svatbou. Moje rodina odevzdala jednu krávu, druhou jsme si směli nechat,“ líčí okolnosti kolektivizace Marie Vařáková. V její nastávající rodině měli hospodářství o něco větší. Tlak na zemědělce byl veliký, jejich statky obcházeli náboráři, kteří se hospodáře snažili přimět k vstupu do JZD: „Mě si v práci zavolal ředitel, abych ty Vařáky přemluvila, ať jdou do družstva. To jsem odmítla, řekla jsem mu, ať se nezlobí, že ještě ani nepatřím do jejich rodiny a že by mě s takovou vyhodili a bylo by po svatbě. Můj nastávající manžel pak ty náboráře dovedl domů, kde si lehl na gauč, otočil se do zdi a nechal je babičce napospas.“ Vařákovi nakonec po několika tahanicích do družstva vstoupili.

Pověste je, zastřelte je!

Dávno předtím, než se Marie provdala za Miroslava Vařáka, prožila jeho rodina další tragédii. Psal se počátek padesátých let a zemí otřásaly politické procesy. Mariin budoucí tchán Jiří Vařák byl v procesu s protikomunistickou odbojovou skupinou Světlana odsouzen k čtrnácti letům těžkého žaláře a pokutě patnácti tisíc korun.

Světlana vznikla již v roce 1948 a konec jejího působení, kdy byla definitivně rozbita, se datuje k roku 1952. Procesy probíhaly paralelně na několika místech a byly veřejné. Padaly drakonické rozsudky – několik hlavních členů čekala oprátka a ti ostatní odcházeli od soudu s mnohaletými tresty odnětí svobody. „Babička mi vyprávěla, že byla na soudním přelíčení, které se konalo v Uherském Hradišti [ve skutečnosti se proces se skupinou Alois Šimara a spol. odehrál ve Vsetíně], kde také tchána vyšetřovali. Prožil tam i mučení elektrickým proudem. A v sále, kde se proces konal, jedna paní vykřikovala: ,Pověste je, zastřelte je!‘“

Jiří Vařák se provinil tím, že u sebe doma nechal přespat čtyři členy skupiny Světlana – Jeseník. Marie Vařáková celou historku vyslechla z úst svého švagra Jiřího, který měl tehdy deset let. V tu noc, kdy odbojáři u Vařákových v kuchyni spali na nanošené slámě a kabátech, šel Jiří na záchod. Jeho maminka šla s ním. Chlapec si všiml, že spící muži mají každý vedle sebe položenou zbraň. Ráno to řekla otci. Jiří Vařák se poté, co odbojáře konfrontoval, dozvěděl, že má jít celou věc udat, aby ochránil sebe a svoji rodinu – z vyprávění Marie Vařákové vyznívá verze, že její tchán se k Světlaně připletl nešťastnou náhodou, ale z archivních materiálů je zřejmé, že měl kromě noclehu poskytnout odbojáři Aloisi Šimarovi i nějaké zbraně a munici. Jiří Vařák vedle uherskohradišťské věznice prošel také uranovými doly v Jáchymově – propuštěn byl na amnestii, kterou politickým vězňům v roce 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký.

Jak líbá prezident

Marie Vařáková spojila celý svůj profesní život s dělnickou pozicí v továrně Igla ve Valašských Kloboukách, kde pracovala až do důchodu. I v průběhu těchto let pro ni platilo, že politika do kraje pronikala jen vzdáleně. Marii a Miroslavovi se postupně narodily čtyři děti – Květa, Vladimír, Miroslava a Marie.

Přesto, že ji politika ani témata s ní spojená nezajímaly, stala se v průběhu sedmdesátých let členkou lačnovského národního výboru a také vstoupila do Československého svazu žen: „Měli jsme nějakou družbu se Slovenskem a jednou mě vylosovali a jela jsem do Prahy na Hrad jako delegátka od nás z Valašska. Na úřadě mi dali litrovku slivovice a frgály. Já jsem je pak předala Gustávu Husákovi, který byl nadšený a políbil mne. Tak jsem si tehdy řekla: ,To je dobré, už vím, jak líbá prezident.‘“

Komunisté najednou budovali Občanské fórum

A ještě jednoho známého muže Marie během normalizace potkala. Tehdy její syn Vladimír narukoval na vojnu a rodina se byla v Praze podívat na slavnostní přísahu. Když se pak v dopoledních hodinách procházeli Starým Městem, otevřely se dveře jedné hospody, ze které se vypotácel opilý muž. „,Padej odsud, ty valutovej Vášo!‘ křičel za ním vrchní. Byl to Václav Havel a byl hodně napitý. Když jsem ho pak viděla během sametové revoluce, říkala jsem si, že to snad není možné. Ale dneska vím, že pro naši zem udělal hodně, i když si to možná představoval trochu jinak,“ vzpomíná Marie Vařáková, kterou pád komunismu zastihl ve fabrice: „Těch převlečených kabátů bylo tehdy hodně, tak dvě třetiny komunistů u nás najednou obrátily a budovaly Občanské fórum.“

Marie Vařáková se po brzké smrti svého manžela již nikdy neprovdala. V době natáčení rozhovoru žila v Lačnově a těšila se z mnoha vnoučat a pravnoučat. Vedle toho, s odkazem na svoji rodinu, působila jako průvodkyně v lačnovském Muzeu Vařákovy Paseky.