Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vanýsek (* 1944)

• narozen 3. února 1944 v Brně

• v roce 1962 odešel do Prahy, studoval FAMU

• v roce 1968 pracoval v brněnském studiu České televize

• v roce 1972 byla jeho filmová tvorba označena za politicky závadnou

• z televize byl propuštěn

• od roku 1991 je pedagogem na JAMU

Podvědomě cítím závazky, nějaký tlak, že jsem ještě nedosáhl toho, co on

Režisér Jiří Vanýsek pochází z rodiny významného očního lékaře Jana Vanýska. Jako lékař působil už i jeho dědeček Rudolf Vanýsek,¹ jeden ze čtyř zakladatelů brněnské Masarykovy univerzity. Oba, otce² i dědečka,³ poznamenal komunistický režim. „Dědeček se sice po válce vrátil k vedení kliniky, ale po roce 1948 byl jako významný představitel buržoazie vyhozen z šéfovského místa, a dokonce mu i zkrátili důchod. (...) Tatínek nechtěl podepsat Dva tisíce slov, protože tam s něčím nesouhlasil. V novinách ale vyšlo, že to podepsal. Při vyšetřování ale nechtěl manifest potopit tím, že by uvedl, že ho nepodepsal, protože mu na něm něco vadilo. Nechal se tedy nařknout, že jej podepsal, a tím si podřezal větev. (...) Podvědomě cítím závazky, nějaký tlak, že jsem ještě nedosáhl toho, co on, a že mám už jen krátký čas k tomu, abych to dohnal.“

Velký vliv měla na Jiřího Vanýska i jeho maminka. „Zejména na to, že jsem se dostal do takové profese, kde je spousta věcí hodně citlivých. Ona sama byla velice citlivá. Měla vlastní filozofii a nasměrovala mě i k jakési opozici vůči otci, který byl velice autoritativní, a já s ním měl v mládí konflikty. Spíše na základě vlivu z maminčiny strany jsem se dostal k profesi kulturní a umělecké, kde se člověk potřebuje umět vcítit.“

Z rádia si pamatuji proces se Slánským

Jiří Vanýsek se narodil 3. února 1944 v Brně jako mladší ze dvou bratrů. Jeho rodina se brzy po jeho narození odstěhovala do Hradce Králové. „V dětství jsem se hodně kamarádil s bráchovými kamarády, tedy se staršími. (...) Pod vlivem sovětských komunistických filmů jsme si nehrávali na kovboje, ale na partyzány. (...) Hráli jsme si v parčíku, vzal jsem do ruky ze stavebnice vyrobený samopal, roztočil jsem ho a zranil jsem tam jednu holčičku. (...) Skončilo to u SNB. Ukázalo se, že táta té holčičky je dělník a můj táta profesor. Bylo to tedy podáno tak, že ten dělník je v právu a ten profesor něco způsobil. Pak se ale ukázalo, že ten profesor, můj táta, je vlastně plukovník ČSLA a komunista, a ten dělník je dělníkem proto, že byl významným podnikatelem v kožešnictví, tak se ta miska vah paradoxně otočila. (...) Pak se to urovnalo.“

Jako další paradox „smýšlení“ totalitního režimu uvádí Jiří Vanýsek Stalinovo úmrtí v roce 1953. „Přerušilo se vyučování a ve školním rozhlase se vysílala tryzna. Hudba, básně. A byl to skutečně emocionální tlak, jako by se zbortil celý svět. Ale my už měli povědomí. (...) Věděli jsme třeba, že jsou americké kovbojky, což jsou jiné filmy než ty ruské pro nás, a že je nesmíme vidět. Nám bylo jasné, že to, co je u nás, není úplně ono.“

Z dětství si Jiří Vanýsek vzpomíná také na proces s Rudolfem Slánským, přenášený v roce 1952 rozhlasem. „Otec nám vyráběl hru Monopoly, tehdy už byla zakázaná jako buržoazní hra. (...) V rádiu se vysílal Slánského proces. (...) Poslouchal jsem a Slánský žádal trest smrti: ,Že jsem se dopustil takových těžkých zločinů proti lidu, žádám trest smrti.‘ A otec, jak vyráběl tu hru, tak dělal i nápisy, a když toto bylo slyšet, tak tvořil zrovna nápis ‚Veřejný záchod‘. A vynechal písmenko ‚j‘. Já ho na to upozornil, tak on tam udělal vsuvku. Od té doby jsem tu hru mockrát hrál a vždy jsem si u toho nápisu s vynechaným písmenem na toho Slánského vzpomněl. Na tu jeho intonaci. Byl to zážitek, který se prostě vryl. (...) Dvanáctiletému kamarádovi jsem pak řekl, že nějaký člověk sám pro sebe žádá trest smrti, a on odpověděl: ,Oni byli napíchaní.‘ I ten malý kluk už věděl, že to bylo inscenované.“

Rodina Jiřího Vanýska se po čase stěhovala z Hradce Králové zpět do Brna. Jeho otec provozoval asi do roku 1957 soukromou praxi v Jánské ulici. V Brně se Jiří Vanýsek v době svého dospívání dostal to tzv. Jazz klubu, který se konal vždy v pondělí v Domě umění. Postupně se tak zapojoval do uměleckého a intelektuálního prostředí. V roce 1962 odešel do Prahy studovat FAMU.

FAMU byla tehdy protikomunistickým hnízdem

„V roce 1962 tam tehdy u Otakara Vávry končily studium budoucí hvězdy českého filmu. Chytilová nebo Menzel. Nás bylo sedm, co jsme tam po nich nastupovali. (...) FAMU byla tehdy protikomunistickým hnízdem a všichni to svými díly dokazovali. Měli jsme i marxismus. (...) Tehdy, asi v roce 1966, probíhal v Moskvě proces proti dvěma spisovatelům, které uvěznili za jejich knihy. (...) My s tím soudruhem na marxismus diskutovali o tom, že to asi není správné, když je někdo vězněný za své dílo. On to tak chabě obhajoval. Pak to skončilo tak, že z té učebny utekl. (...) Režisérovi Otakaru Vávrovi vytýkali, že má takové studenty. Tak se zlobil. Ne že jsme to říkali, ale že jsme se takto odhalili.“

Jiří Vanýsek se na konci studií ve školním roce 1967/68 s režisérem Otakarem Vávrou neshodl na svém absolventském filmu, a tak se rozhodl pro návrat do Brna. I když mu stále nepřijali scénář na absolventský film, získal externě práci asistenta v brněnském studiu Československé televize (ČST). „Dostal jsem tam v roce 1968 nabídku natočit dokument o politických hnutích mládeže. Bylo to v květnu a byl to takový bouřlivý rok v celém světě, přelomový rok i pro Západ. Myslelo se, že se nějak zlomí konzumní společnost. Studenti proti ní bojovali, ale prohráli. Od roku 1968 na celém světě konzum zvítězil. V hudbě, ve filmu. Ten rok 1968, mně se to tak zdá, byl posledním rokem vzestupu. (...) V tehdejší tvorbě obsahově je cosi, co později zmizelo. Pak už se svět začal jen bavit. To duchovno už se vytrácí.“ 

Po roce 1968 se na FAMU změnila situace. V době normalizace se vedení fakulty ujali pedagogové věrní komunistickému režimu,⁴ mezi nimi také Jaroslav Hužera. „Vávru vykopli. Já napsal ještě diplomku, ale tu už mně posuzoval Hužera. Práci mně poškrtal a napsal, že to je pravicově-oportunistická práce. Já jsem tam citoval židovsko-křesťanského filozofa Ericha Fromma. On řekl, že tam nesmí být tento citát, protože je to buržoazní ideolog. Tak já jsem se na to vykašlal.“ Ani absolventský film už Jiří Vanýsek nedokončil. Podle jeho slov mu to ale v profesním životě nechybělo.

Můj film se měl vysílat 20. července 1969

V šedesátých letech v rámci působení v ČST v Brně psal Jiří Vanýsek scénáře pro televizní program Dnes večer u...,⁵ který se vysílal živě. „Kupodivu mně odsouhlasili téma jazz. Pozval jsem tam Jiřího Stivína, se kterým jsem se znal. Pak jsem oslovil Josefa Škvoreckého, aby vykládal o své knize Zbabělci, kterou jsem miloval. Zajímalo mě například, co to bylo za jazzovou kapelu, o které tam psal. Třetím hostem byl můj kamarád z FAMU, Američan Allan Eldgart. (...) Tak přijeli a Allan mně říká, že má takový ‚surprise‘. Ptal jsem se jaký. A on, že uvidím. Tak začalo živé vysílání a moderátor se Allana ptal, proč hraje na bonga. A Allan zdvihl dlaně a říkal: ,Protože my Američani se strašně bojíme Číňanů, protože oni k nám přijdou a budou chtít u nás zavést komunismus. Já od toho bonga mám takové mozoly, tak já zvednu ruce, ukážu jim ty mozoly a budu říkat, že jsem dělník.‘ (...) Moderátor jen polkl. (...) Ani s další otázkou nepochodil, odpověď byla stejně politicky nepřijatelná.“ Po této události už Jiří Vanýsek žádné zadání napsat další scénáře pro tento program nedostal.

V roce 1969 nastala v ČST Brno podle pamětníka doba anarchie. Jeho práci nikdo nemusel dopředu odsouhlasit. Díky tomu natočil hudební film Cesta, která vede nikam. „Mělo to politický podtext. (...) Mělo se to vysílat večer v létě 20. července 1969. Ten den ale přistáli Američané na Měsíci. A to se vysílalo živě a můj film se odložil. (...) Pak už se nikdy nevysílal. Až po roce 1989.“ Film měl po revoluci velký úspěch a patří k nejúspěšnějším v tvorbě režiséra Jiřího Vanýska.

„Dne 21. srpna 1968 jsem byl v Brně. Chodil jsem do různých klubů, a tak jsem tehdy vyspával. Bylo mi čtyřiadvacet let. Na Lesnou za mnou přijel můj otec a řekl, že jsme obsazeni. Panikařil, že budou deportace, že se lidé budou zavírat a že si musíme určit místo, kde se sejdeme. Já jsem si myslel, že se zbláznil. Zdálo se mi to úplně absurdní. Pak jsem šel do televize.“ Tam už podle pamětníka měli vše pod kontrolou sovětští vojáci, a tak lidé z televize různě partyzánsky natáčeli. Například redaktor Luboš Popelka, když nemohl vysílat z brněnského televizního studia, odjel vysílat na Kojál. Materiály se vozily ihned do Vídně, kde se zpracovaly a vysílaly. „U brněnského nádraží u hotelu Grand byly tanky. Lidé diskutovali s vojáky. Ale ti nevěděli, co jim říkají.“

Jiří Vanýsek se ve svém vyprávění pozastavuje u hesla „Zachovejte klid“, který tehdy obecně panoval. „Já měl dojem, že to vymysleli přátelé Sovětského svazu. Že ten klid jim vlastně přinášel to, co oni chtěli. Aby byl prostě klid. Aby se nebojovalo. To tady bylo vždycky. Já jsem tím trošku trpěl. Tím, že ten český národ zachovával klid, a tím pádem ztrácel charakter. Což vidíme dodnes.“ V době srpnových událostí sepsal Jiří Vanýsek v rámci televize prohlášení, kterým chtěl vyburcovat určitou aktivitu. „Nesouhlasil jsem s tím, co se tady děje. (...) Byl jsem nezkušený a nemyslel jsem si, že by někdo mohl zarazit oživení Pražského jara.“ I když našel ve svém okolí podporu, prohlášení se nikdy nevysílalo.

Ošmirglovali jsme se

Přestože se film Cesta, která vede nikam nakonec do pádu komunismu v roce 1989 nevysílal, Jiřího Vanýska proslavil. „Nějak se to rozšířilo, že to bylo úplně jiné, než co se tehdy dělávalo v Brně nebo vůbec v Československu.“ Režisér tak dostal příležitost točit další film a posléze v ČST Brno pracoval jako zaměstnanec publicistiky a dokumentaristiky a podílel se i na další televizní tvorbě. „Nebylo to špatné, ale to, co jsem dělal v Cestě, která vede nikam, to nebylo. Už tam byl ten signál, že ve studiu začíná sovětská éra. Taková cesta dolů to byla. Ale bral jsem to. Byli jsme takoví tvární. Ošmirglovali jsme se. Člověk tu práci chtěl dělat dál, tak se dělalo to, co bylo. Snažil jsem se to nějak vylepšovat.“

Film komise označila za politicky závadový

„Když otec nechtěl potopit dokument Dva tisíce slov a říct, že ho ve skutečnosti nepodepsal, komunisti ho vyhodili z vedení kliniky a také ho zbavili funkce rektora univerzity, do níž byl čerstvě zvolen. Otec byl v té době už známá kapacita ve svém oboru.“ K známějším osobnostem patřil v té době už i Jiří Vanýsek. V roce 1972 točil film nazvaný Venca v hlavní roli s hercem Josefem Kemrem. „Josef Kemr když mě potom potkal, tak mně říkal, že jsem natočil křesťanský film. Ptal jsem se ho, jak to? A on mi povídal, že byl na kázání v jednom jihočeském kostelíku a že tam pan farář říkal, že lidé mohli vidět film tady s panem Kemrem a že takto má vypadat křesťanský film... Prostě to tam intuitivně bylo.“

A ve stejném roce pracoval Jiří Vanýsek také na cyklu Veselá dědina. „Když jsem byl ve střižně, přišla tam sekretářka a donesla tam filmy, mezi kterými byl i můj starý film z roku 1968 o těch politických hnutích mládeže. (...) Řekla mně, že se to bohužel bude promítat před komisí. V té chvíli mně došlo, co se bude dít.“ Film označila komise za politicky závadový. „Celkem nás bylo sedm, co nás vytipovali na KV KSČ z hlediska nějakých kádrových materiálů. (...) Už předtím jsem měl pár filmů, které mi z politických důvodů zakázali. (...) Před tou komisí tedy shledali, že nemůžu pracovat pro televizi.“

Po odchodu z televize působil Jiří Vanýsek dva roky v divadle v Šumperku. Posléze se opět vrátil do Brna a naskytla se mu příležitost pracovat jako první na Moravě v televizi na smlouvu, tedy na volné noze. V té době režíroval například úspěšný cyklus Potulné pohádkové divadlo a také psal scénáře pro cyklus Bakaláři z Brna. „Ty Bakaláře z Brna jsem dělal asi pět nebo šest let. Bohužel, někteří moji kamarádi mnou tak trochu opovrhovali, protože to byla trochu taková televizní komerce. Ale snažil jsem se to dělat zajímavě a vkládat tam věci, kterými se to trochu posunovalo politicky někam dál. Myslím, že to dělal i Jaroslav Dietl. Dělal ty své věci a měl tam i věci protikomunistické, které mířily ke slušnosti a demokracii. Myslím, že některé povídky, co jsme v Bakalářích natočili, měly určité poselství. (...) Některé povídky jsem dělal i bez dopisů. Mezi nimi i jeden svůj příběh nazvaný Klíče. Ota Sklenčka v tom hrál a byla to povídka o mém otci.“

I když mohl Jiří Vanýsek opět pracovat pro televizi, až do roku 1989 to bylo s přestávkami. Důvodem byly například stížnosti některých kolegů na schůzi KSČ, že toho na volné noze oproti běžným zaměstnancům dělá mnohem více. „Někteří mě podporovali, a tak vždycky říkali, že mě musí dát na chvíli stranou, než se to uklidní, a pak jsem zase pokračoval. Jindy jsem zase něco pronesl na nějaké schůzi, špatně se to vyložilo, a tak jsem měl další zákaz. (...) Narodila se mně druhá dcera, manželka na mateřské, já bez práce... No ale nějak jsme to pak přežili.“

Stáli jsme na Václaváku a najednou vystoupil Václav Havel

„Tehdy jsem byl v Praze. Produkci jsme měli na Malé Straně. (...) V pondělí 19. listopadu 1989 jsem se na zcela zaplněném Václaváku potkal s kamarádem skladatelem Jiřím Bulisem a pak jsme potkali ještě jednoho našeho kamaráda, herce Oldřicha Navrátila. A v té chvíli vystoupil na balkoně Melantrichu Václav Havel. (...) Úžasný zážitek. Pak jsem odjel do Brna. Prožívali jsme to, plakali jsme, dojemné to bylo.“

Situace v televizním studiu v Brně byla po listopadových událostech roku 1989 podle pamětníka plná zmatků. „Byl tam samozřejmě boj všech těch komunistů, aby tam mohli zůstat. Oni okamžitě překabátili, strašný zmatek tam byl. A všelijaké schůze. (...) Řešilo se, kteří komunisté mají odejít, a kteří ne.“ Ředitelkou brněnského studia České televize se následně stala dlouholetá publicistka, redaktorka i autorka knih pro děti Věra Mikulášková, manželka básníka Oldřicha Mikuláška. Ve funkci zůstala až do roku 1992, kdy na vlastní žádost odešla do důchodu.⁶

Totalitní myšlení by vždy chtělo svět nějak uchopit, zaškatulkovat, aby bylo nějaké bezpečí

Rozhovor s režisérem Jiřím Vanýskem zakončíme úvahami o totalitním myšlení. „Totalitní myšlení je myšlení, které zjednodušuje věci. Z jisté nevědomosti. (...) Totalitu vytvářejí lidé, kteří mají černobílé myšlení, protože svět je v podstatě jeden veliký chaos. Je o tom krásná knížka Černá labuť. Ta popírá názor, že nějaké věci se opakují. Tvrdí, že ty věci, které se dějí dál, jsou vždycky jiné. (...) Žádná doba se nedá srovnávat s tou předchozí, zkušenost se z toho dá nějaká odvodit, ale že by to bylo stejné, to ne. A svět je jeden veliký chaos a na to je potřeba určité síly osobnosti a také inteligence a vzdělanosti, aby se člověk smířil s tím, že svět je v podstatě neuchopitelný. Totalitní myšlení by vždy chtělo svět nějak uchopit, zaškatulkovat, aby bylo nějaké bezpečí, že je to tak a tak. (...) A samozřejmě, že je to vždycky spojené s tím, že se navenek objeví nějaké osobnosti, které mají vůdcovské vlastnosti, což existuje i v demokracii, bohužel. Ti lidé, co mají ty vůdcovské schopnosti, nejsou totiž vždycky ti nejlepší lidé. (...) Já si myslím, že ty vůdcovské typy, to je svým způsobem psychiatrická diagnóza. Je to člověk, který je takzvaný manický typ. Má takovou tu energii a má schopnost lidi nějak ohromovat a sám se přitom cítí blaze. (...) A totalita je také vždy spojená s klišé. Taková ta klišé, že toto je dobro, toto je zlo, toto je špatně, toto je dobře.“

Jiří Vanýsek⁷ je od roku 1991 pedagogem JAMU. Má tři děti a žije v Brně.

1) http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2662

2) http://www.jirivanysek.cz/rodina/prof-mudr-jan-vanysek/ 

3) http://www.jirivanysek.cz/rodina/prof-mudr-rudolf-vanysek/

4) www.famu.cz/fakulta/historie/famu-vcera_a_dnes/

5) http://www.brnozurnal.cz/z-kultury/z-televizni-historie/

6) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10160488386-vzkaz/311294340020003-vzkaz-very-mikulaskove/

7) http://www.jirivanysek.cz/