Tazatel: „Tušili jste, co vás čeká, věděli jste, co je na východě?“ - „Rodiče ty zprávy měli, jak jsem se pak dověděla od otce. Ale my jsme to nevěděli, až teprve, když jsme potom nastoupili do vlaku směr východ, tak tam byly nápisy: ,Osvětim‘ a za tím vykřičník. To jsme věděli, co je Osvětim, ale nevěděli jsme o tom vyhlazování, o těch plynových komorách. Jestli to věděli rodiče, to nevím. Nikdy jsem se pak na to otce neptala a s matkou už jsem neměla možnost mluvit. My jsme tam tehdy přijeli asi po třídenní, velice nepříjemné cestě. Byli jsme tam nacpaní, nebylo si kam sednout. Přijeli jsme na tu rampu, tam jsme vystoupili. A teď na nás řvali, že všechno musíme nechat ve vlaku. To já jsem neučinila a vzala jsem si s sebou tašku. Ale když tam tak řvali, šla jsem ji hodit zpátky - to jsem dobře udělala, protože jsem v tý tašce měla učebnici ruštiny... Protože my jsme po Mnichovu Západu moc nevěřili, takže jsme se upnuli na ten Východ.“
„V tom baráku byly šestilůžkové kavalce. Chyba ale byla, že na tom šestilůžkovém kavalci nás místo dvou spalo třicet. Takže když jsme se chtěly otočit, musely jsme všechny najednou. Ihned za tím barákem byl drátěný plot a ten byl nabitý elektřinou. Byla tam mezi námi jedna mladá Polka - ale nepatřila k nám, která krátce předtím porodila dítě. A tomu miminu před jejíma očima promáčkli hlavičku. Ona z toho byla zoufalá a skočila - jak se tomu říkalo - na dráty, to znamenalo okamžitou smrt, protože ten elektrický proud byl silný.“
„Mezitím sestra s matkou, které se vedly - sestře bylo patnáct, matka byla utahaná, černě oblečená - došly přede mnou k tomu (pravděpodobně Mengelemu). A on je poslal na tu špatnou, mě na tu dobrou stranu. Tím to zhaslo a už jsem je neviděla. Až potom jsem se dověděla - to jsme se ptaly těch, co tam byly nějakou dobu, měla jsem tam nějaké známé z Terezína, děvčata, které tam dělaly takové poslice, vyřizovaly různé vzkazy a tak dál - tak jich jsem se ptala, co se jako stalo, a ony říkaly: ,Co by?! Vylítly komínem.‘ Myslely tím komíny krematoria.“
Tazatel: „Věřila jste, že válka skončí a Vy se odtamtud dostanete, nebo jste tuto naději neměli?“ - „Bylo pár dní, kdy jsem byla pesimistická, protože jsem si říkala, že stačí onemocnět nebo delší dobu jíst to jejich jídlo, což bylo velice mizerné (vlastně jen řídká polévka a malý kousek chleba k tomu - to se přečkat nedá). Ale nebyla jsem tam tak dlouho. Jak to přečkávali ti, co tam byli delší dobu, to už bylo horší.“ Tazatel: „Jaký jste měla po tomto zážitku vztah k Němcům?“ - „Nejdřív značně negativní. Ale potom jsem poznala lidi, Němce, se kterými jsem se spřátelila a kteří sem jezdili. Já jsem byla dokonce i u nich, bylo to někde u Berlína. Prostě jsem si říkala, že záleží na tom, jaký člověk je, a ne kým se narodil. Což se mi pochopitelně mnohokrát potvrdilo.“
Tazatel: „Věděla jste třeba o divokém odsunu a vyhánění Němců. Jak jste se na to dívala?“ - „Moc se mi to nelíbilo. To, že tady vinní a nevinné byli dáni do jednoho košíku. Nelíbilo se mi, že to s nimi bylo tak jako s námi: jseš Němec, jseš špatnej!“
„Kladu si spíš otázky: Jak to, že takový kulturní národ jako Němci mohl něco takového páchat? Nevím dodnes, kolik Němců o tomto všem vědělo. Nejsem si jistá, protože potom - jak jsme byly v tom Horním Slezsku - jsme tam mluvily s takovým starým mistrem. Mladí tam nebyli, ti byli na vojně. A když jsme mu to vykládaly, tak on asi půl hodiny chodil sem a tam a říkal: ,To snad není možný, tomu nemůžu uvěřit.‘ Čili nemám představu, kolik Němců o tomhle vědělo, ale myslím si, že ti obyčejní o tom nevěděli.“
„Já sama jsem nic takového nezažila. Jen jednou ve škole, to byo 15. března 39, přiběhla do školy jedna spolužačka a povídá: ,My jsme museli našeho tatínka držet, aby nešel namlátit tomu Židovi, co prodává v trafice. Židi za všechno můžou...‘ Já jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem koupila pytlík bonbonů a řekla jsem si, že všem nabídnu, jen jí ne, a to proto a proto. Jenže mi to nevyšlo, protože jsem jí nabídla a ona řekla, že ne, že tohle nežere. A byl konec.“
MUDr. Eva Vaňousová, roz. Neumannová, se narodila 8. října 1926 v Praze v židovské rodině. Těsně před válkou ji i její sestru Jiřinu rodiče nechali pokřtít, protože se domnívali, že tak své dcery ochrání před perzekucí. V jednu chvíli Neumannovi uvažovali i tom, že své dcery odešlou do Anglie (pravděpodobně se dověděli o organizaci výjezdů v režii Nicholase Wintona), ale nakonec k tomu nedošlo. Eva Vaňousová nedokončila gymnázium, které pro svůj původ musela opustit, a ještě se nějaký čas vzdělávala soukromě (jako mnoho jiných židovských dětí). V roce 1943 s celou rodinou nastoupila na jeden z transportů do terezínského ghetta. V Terezíně strávila necelý rok. V den svých osmnáctých narozenin dorazila dalším transportem do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Birkenau, kam s matkou a mladší sestrou následovala otce. Ihned po příjezdu se musela s oběma rozloučit, její matka i sestra byly přímo na osvětimské vlakové rampě vyselektovány a odeslány do plynové komory. V podmínkách vyhlazovacího tábora prožila několik týdnů a poté se dostala na pracovní komando do tábora v Merzdofru v Horním Slezsku. O osudu otce neměla tušení a žila v domnění, že Osvětim nepřežil. Setkala se s ním znovu až po válce a dozvěděla se, že i přes vrozenou srdeční vadu přežil jeden z pochodů smrti; kdesi v Německu se ho poté ujaly dvě ženy, v jejichž péči se zcela zotavil. Eva Vaňousová po válce dokončila gymnázium a podařilo se jí vystudovat medicínu. Působila potom celý život jako lékařka-internistka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
