Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Vaníková (* 1936)

• narozena 21. listopadu 1936 v Moučanech na Volyni

• v raném dětství se s rodiči často stěhovali, podle nuceného umístění otce – učitele z kulacké rodiny

• vyrůstala v České Holovni, kde v době německé okupace žili v domě s příslušníky gestapa

• v Holovni zažila nacistické krutosti i vypálení kolchozu banderovci

• otec spolupracoval s partyzány a za války zahynul

• na jaře 1947 se s rodinou v rámci repatriace volyňských Čechů vydali do Československa

• usadili se v Karlových Varech a pamětnice vystudovala střední zdravotnickou školu

• celý život pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 2017 s dětmi a vnoučaty navštívila Ukrajinu a hledala zbytky jejich domu

• v době natáčení, v roce 2024, žila v Karlových Varech

Její předci se těšili, že jdou do lepšího. Kdyby jim však Helena Vaníková mohla zpětně poradit, doporučení by znělo, aby zůstali sedět na zadku a nikam nejezdili. Tak reflektuje životy několika generací volyňských Čechů ze svého příbuzenstva. Její prarodiče začínali na Volyni od nuly. Dědeček Kubelka z matčiny strany vybudoval malé hospodářství ve vsi Dědova Hora. Prarodiče Policovi z otcovy strany byli úspěšní velkostatkáři, druzí nejbohatší ve vsi Česká Holoveň. Jenomže po Velké říjnové revoluci a po nástupu Stalina k moci začalo přituhovat.

Vlastníma rukama vybudovali velkostatek

Helena Vaníková, za svobodna Policová, se narodila na Volyni ve vesnici Moučany 21. listopadu 1936 a původně se jmenovala Halina. S její rodnou vsí ji ani její rodiče mnoho nepojí. Její otec byl totiž učitel a rodina se stěhovala za jeho prací. „Maminka vzpomínala, že za 13 let, co byli spolu, se stěhovali patnáctkrát.“ Proč tak mnoho přesunů?

Otec pamětnice, Emil Polic, pocházel z druhé nejbohatší rodiny v České Holovni, z vesnice, kterou založili volyňští Češi kolem roku 1904. Prarodiče Policovi tam vlastníma rukama postavili zděný dům. Pamětnice vzpomíná, že babička ještě v posledních měsících těhotenství pokládala tašky na střechu. Zděný dům byl v té době pokrokové stavení. Když do Volyňské oblasti (dnešní severozápadní část Ukrajiny) v druhé polovině 19. století začali hromadně přicházet Češi, bylo místní obyvatelstvo na nízké životní úrovni. Nově příchozí Češi sice také mnohdy začínali v zemljankách a dřevěných boudách, avšak do oblasti přinesli zvýšení hospodářské a kulturní úrovně.

Rodina Policova v Holovni vybudovala velké hospodářství. Měli statek, pole a chmelnici. Bydleli v pěkném hospodářství se dvorem, stodolou, kravínem, zahradou, sadem a moravským sklípkem. Prarodiče Policovi měli čtyři děti, tři syny a jednu dceru. Synové z bohaté rodiny dostali dobré vzdělání. Emil Polic, otec pamětnice, se stal učitelem. Studoval i na vysoké škole a uměl několik jazyků.

Sezdali je s partnery z chudších rodin

Ačkoli Policovi v Holovni mnohé vybudovali od nuly, rozvoj hospodářství začal drhnout po Velké říjnové revoluci. K nešťastnému obratu pak došlo po nástupu Stalina v roce 1929, kdy v rámci kolektivizace nastoupila snaha o likvidaci statkářů, tzv. rozkulačení. V Holovni se to týkalo celkem 12 rodin. Nešlo pouze o konfiskaci majetku, příslušníci rodin byli přesidlováni do vnitrozemí a v horších případech posíláni do nápravně-pracovních táborů (gulagů). Aby prarodiče své děti uchránili před deportací, sezdali je s partnery z chudších dělnických či zemědělských rodin.

V nejbližší české vesnici, Dědově Hoře, žil Jan Kubelka s rodinou. Právě jeho dceru Olgu si vzal Emil Polic za ženu. Na dědečka Kubelku pamětnice vzpomíná jako na dobrodruha. Své štěstí zkoušel totiž také v Americe, kam ve svých 25 letech odplul hledat práci. Chtěl přivézt dolary, aby měl na sňatek s o devět let mladší dívkou. Práci nalezl v Chicagu na jatkách, a i když na Americe obdivoval tehdejší úroveň mechanizace, práce samotná byla velice těžká. Po pár letech se vrátil domů, do Heřmanova Městce v tehdejším Rakousko-Uhersku, kde se ovšem příliš neohřál. Tak jako mnoho jiných Čechů využil carovu nabídku na koupi levného pozemku na Volyni. Pro tehdejší nedostatek papíru byla smlouva sepsána na kusu látky.

Jan Kubelka se usadil v Dědově Hoře, kde měl malý dřevěný domek. S manželkou Antonií se živili jako drobní zemědělci. Jan si přivydělával také jako švec. Měli pět dětí, z nich jedno byla Olga, která se provdala za „rozkulačeného“ Emila.

Museli se pořád stěhovat

Sňatek s chudší dívkou však nezaručil Emilovi klid. Jako učitele ho začali povolávat z jedné špatné školy na druhou. Nikde nepobyl příliš dlouho. „Maminka vzpomínala: ,Celý život ho nenechali na pokoji. Na jaře jsme zasázeli brambory, ale už jsme je nesklízeli – zase nás poslali někam jinam,‘“ uvádí pamětnice. Helena Vaníková se narodila jako prostřední ze tří sester. Sestry mezi sebou dělí dva roky a každá se narodila na jiném místě.

Když Olga Policová čekala své první dítě, pobývali zrovna v části Ukrajiny, kterou zasáhl ničivý hladomor. Rodina mu unikla jen díky tomu, že se mohli na prázdniny vrátit do Holovně, kde hladomor nebyl. Rodiče si však z té doby uchovali děsivé vzpomínky a nejstarší sestra Věra se narodila podvyživená.

Žili v domě s gestapem

Návštěva Holovně během hladomoru byla jen krátká. Opravdový návrat nastal až na začátku druhé světové války, kdy se rodina mohla vrátit nejen do nacisty obsazené Holovně, ale dokonce i do poloviny svého zabaveného domu. V druhé polovině sídlilo gestapo. Helena Vaníková tak trávila dětství v domě prarodičů. Zpočátku lidé příchod Němců viděli optimisticky. Někteří Ukrajinci je dokonce vítali s chlebem a solí, neboť očekávali, že budou lepší než Sověti. Ovšem postupně začalo ze strany stoupenců nacismu docházet k násilí a válečným zločinům páchaným na obyvatelstvu dnešní Ukrajiny.

Život za války přinášel plno úzkosti a strachu. Strýce Vladimíra povolali a ve válce záhy zahynul. Otec sice neučil, ale navázal spolupráci se sovětskými partyzány. Vzhledem k tomu, že přímo v jejich domě sídlilo gestapo, byla tato spolupráce obzvláště nebezpečná. 

Banderovci zapálili kolchoz i s dědečkem

Nacistické válečné hrůzy ještě umocňovala Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), což byla ozbrojená jednotka Organizace ukrajinských nacionalistů, známá pod názvem banderovci. Příslušníci této radikální frakce bojovali za nezávislost Ukrajiny, přičemž se podíleli na rozsáhlých masakrech civilního obyvatelstva, zejména na Volyni. Nevyhnuli se ani Holovni, kde vypálili kolchoz v sousedství domu Policových. Dědeček Polic tam pracoval u krav a ve chvíli nájezdu se nacházel uvnitř. Banderovci ho chytili, povalili a zatížili žlabem. Poté vše zapálili a odjeli. Nikdo nesměl oheň hasit a zvířata zachraňovat. Jeho syn Emil Polic ovšem běžel svého otce zachránit, zpoza žlabu jej vytáhl na pokraji bezvědomí. Ještě se mu podařilo vypustit a zachránit nějaký dobytek. Dědeček Polic se z následků přepadení nikdy zcela nevzpamatoval a na sklonku války zemřel. Ve stejný měsíc se měl chystat v rodině ještě jeden pohřeb.

Otec utíkal před Němci

V roce 1944 začali Němci ustupovat, avšak stále ještě se bránili. V té době se Emil Polic přidal k partyzánům veřejně a odjel s nimi. Jejich skupina se střetla s prchajícími Němci a došlo ke konfliktu. Emil Polic uměl velmi dobře zacházet s koňmi, proto se při útěku ujal naloženého vozu taženého koňským spřežením. Byla zima a potřeboval překročit zamrzlou řeku Horyň, jenže se s ním prolomil led. Kolem zápěstí měl přivázané opratě, a tak mu nebylo pomoci a v řece utonul. Babička Policová tak v jednom měsíci pochovala manžela i syna. Helena Vaníková se sestrami přišly o otce a z jejich matky se stala vdova. „Tenkrát mi bylo devět let. Děti ve škole se nám smály, že se nám táta utopil,“ vzpomíná. 

Po válce se opět navrátili Sověti, kteří do každé vesnice nasadili své lidi. Policovy opět konfrontovali s kulackou minulostí a v pětatřicetistupňovém mrazu je vyhnali z domu. Matka a tři dcery si vzaly jen pár nejnutnějších věcí a ocitly se doslova na ulici. Seděly před domem, lidé měli zakázáno jim pomoci. Přesto si je v noci k sobě rozebrali sousedé. Druhý den se jich na schůzi zastal příbuzný, který poukázal na to, že Olga Policová je vdova a že její muž zemřel za války, a do domu se tak mohly vrátit. 

Těžké dětství za války Helenu Vaníkovou poznamenalo natolik, že se jí ještě po mnoha letech denně zdály noční můry upomínající na utrpení na Ukrajině.

Maminka se přihlásila jako první

V roce 1947 přijel do Holovně československý velvyslanec a na schůzi představil Československo a vybízel obyvatele obce k návratu do vlasti. Ovdovělá Olga Policová se přihlásila jako první. Vše prodali a 12. března nastoupili do vlaku. Cesta byla strastiplná, neboť trvala 21 dní. Vlak byl dlouhý a lidé cestovali ve vagónech pro dobytek. Společně s rodinou pamětnice ve voze cestovalo ještě pět vdov a 15 dětí. Skrovné jídlo vařili na bubínkových kamnech, mýt se nemohli, dovnitř pronikal mráz.

Po příjezdu do Československa je přivítal prezident Ludvík Svoboda. Nejdříve pobývali v záchytných táborech v Třemošné. Zde podstoupili odvšivení a lidé jim darovali šatstvo. Museli si hledat zaměstnání a práci. Olga Policová nejdříve získala práci na statku v Podražnici u Horšovského Týna, kde je po několika měsících našel její bratr, který přijel posledním transportem a usadil se v Karlových Varech. Tam se nakonec přesunuli také.

Volyňští Češi si i na Ukrajině udržovali svou kulturu a jazyk. Helena se proto velmi brzy doučila vše potřebné, a i když osobně celý život chová lásku k Ukrajině, sama během dospívání ani později nijak neupozorňovala na svůj původ. Jelikož pocházela z rodiny, kde se maminka musela starat o tři dcery, po vystudování střední zdravotnické školy odmítla přijetí na vysokou školu, kam ji jako nejlepší žákyni ročníku vybrali. Ihned po škole nastoupila jako zdravotní sestra na interní oddělení karlovarské nemocnice. Očima zdravotní sestry pak sledovala, jak se různé společenské změny promítají právě ve zdravotnictví, ale sama se politicky nijak neangažovala.

Zůstal jen sklípek a vzpomínky

V roce 2017 se se svou dcerou a vnoučaty vydala na Ukrajinu hledat dům svého dětství. „Úplně mě zarazilo, že jsem nenašla z hospodářství ani kamínek, ani jeden strom, plot, nic,“ vzpomíná. Dům i jeho okolí si však pamatovala dosti přesně, a tak nakonec nalezla studnu a sklípek a několik baněk po babičce. „Když jsme se vraceli vlakem zpátky domů, řekla jsem synovi a dceři, že se tam musím vrátit. ‚Babička měla pět baněk, a vy jste mi našli jen dvě!‘“ vzpomíná se smíchem.