„Když jsem dokončil tu aspiranturu v 1975, tak v 1976 přijel za mnou, dělával u nás, ovládal několik jazyků, já jsem se u něj učil, byl šéf knihovny, byl to právník, učil jsem se u něj němčinu. On přijel za mnou několikrát. Pak jsem zjistil, že on jezdí každý měsíc a mluví s ředitelem atd. Oni sice nebyli oficiálně vedení jako agenti StB, ale v podstatě dávali té státní bezpečnosti zprávy. A on mi říká: ‚Hele, co jsi dělal? Proč jsi doma svítil do 3 hodin do rána? Kam jsi šel?' Tak ten mě nejdřív chtěl vystrašit, abych se bál. A řekl mi: ‚Hele, Jirko, my Tě pustíme, byl jsi dobrej, budeš dál studovat. Vyber, jestli chceš, Austrálii, Ameriku, Anglii, co chceš. Ale bude to jediná podmínka. Budeš pracovat pro českou kontrarozvědku.' Já jsem říkal: ,Tak to se tedy nezlobte, to nebudu'. On byl za mnou asi 3 x a můžu Vám říct, že jsem měl opravdu strach, já jsem v noci nespal, protože jsem si říkal, co mi za to udělají, když já jsem odmítl s tou kontrarozvědkou spolupracovat. A byl jsem si vědom toho, že můj táta za mnohem horších podmínek udělal to samý.“
„Ona poslala mojí přihlášku do Kralup na jedenáctiletou střední školu. A místo rodičů tam napsala mojí tetu a strejdu. A oni mě na tu jedenáctiletou střední školu vzali bez přijímaček. Já jsem odjel na prázdniny samozřejmě domů. Přiznám se, že jsem si často pobrečel, když třináctiletý kluk přijde [o maminku], i když teta byla hrozně hodná. A tam, předseda komunistů, nějaký Honza Bučina, který nás učil na základní škole dějepis. Byl tesař, ale měl roční kurz a po ročním kurzu nás učil dějepis. Ale on byl pořád předseda komunistický strany a místo zástupce ředitele školy. Nevím, jak se to dozvěděli, napsali do Kralup, jak můžou takového nepřítele vzít na střední školu. Dodneška si pamatuju, že 21. srpna, ale o deset let dřív, 1958, jsme dostali dopis, že jsem byl z té střední školy vyloučen. Ale já jsem tam ještě nechodil. To byla rarita, já jsem byl vyloučen ze školy, na kterou jsem ještě nechodil. A řekli mi, že se můžu buď vyučit horníkem, hutníkem nebo jít do chemického průmyslu.“
„Tatínka sebrali v tom roce 1955, odsoudili ho na 10 let. A my jsme doufali, že se vrátí na amnestii v roce 1960. A bohužel, přijel k nám jeho kamarád, se kterým seděl na cele a říkal: ‚Moc mě to mrzí, ale Vašeho tatínka nepustili´. A pak, když se vrátil, tak mi vysvětlil proč. Protože ho ve vězení navštívil, on je z Horního Bolíkova, taková vesnice u Studené, jeho spolužák ze základní školy, který pracoval jako estébák, a říká mu: ‚Hele, máš ženu v nemocnici, máš doma tři děti. Když podepíšeš spolupráci s StB, tak půjdeš domů.´ A táta mu na to říká: ‚Honzo, ty jsi byl grázl už na základní škole a seš grázl pořád. Samozřejmě, že nic nepodepíšu.´ A on mu řekl: ‚Tak si to holt, Pepíku, odsedíš celý. Naštěstí přišla v roce 1962 další amnestie a tatínek se vrátil.“
Jiří Vaníček se narodil 26. února 1944 v Počátkách v rodině řídícího učitele. Jeho otce v roce 1955 odsoudili ve vykonstruovaném procesu na deset let odnětí svobody za velezradu. V roce 1957, když mu bylo 13 let, se zdraví jeho matky zhoršilo a on musel odejít z domova k její sestře do Nelahozevsi. Protože byl synem politického vězně a tedy nepřítelem státu, zakázali mu studovat střední školu. Vyučil se v podnikovém učilišti Silon v Plané nad Lužnicí chemikem. V šedesátých letech mu umožnili vystudovat Přírodovědeckou fakultu v Brně, protože byl v zemi nedostatek technické inteligence. V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. V roce 1969 se oženil s Evou Novákovou, společně vychovali dvě dcery. V roce 1976 mu byla nabídnuta možnost pracovat a studovat v zahraničí, s podmínkou spolupráce s československou rozvědkou, kterou odmítl. I přes svůj špatný kádrový profil syna politického vězně se stal světově uznávaným vědcem. Po roce 1989 se stal na dvě volební období starostou města Tábora. V roce 2022 žil v Táboře.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
