Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vaníček (* 1938  †︎ 2022)

• narozen 1. března 1938 v Bystřeci

• rodina Vaníčkových hospodařila na šestnácti hektarech

• v posledních dnech války ukrývali Vaníčkovi doma tři uprchlé britské vojáky

• v 50. letech rodina čelila násilné kolektivizaci

• otec Josef Vaníček byl v 50. letech dvakrát zavřený za neplnění dodávek

• koncem 50. let podepsali Vaníčkovi vstup do JZD

• v letech 1957 až 1959 pamětník sloužil na vojně u Technických praporů

• pracoval v JZD Bystřec jako mechanizátor

• po roce 1989 rodina Vaníčkových začala znovu soukromě hospodařit

• zemřel 22. dubna roku 2022

Jaroslav Vaníček spolu s pěti sourozenci vyrůstal na statku, který rodina vlastnila od roku 1672. Tvrdá práce od rána do večera, respekt ke stvoření a řádu přírody, přirozená autorita – takový byl vesnický hospodář Josef Vaníček, pamětníkův otec, který ke konci války neváhal u sebe před nacisty ukrýt tři zběhlé anglické vojáky. V padesátých letech 20. století se Vaníčkovi stali terčem nevybíravých komunistických praktik, směřujících ke kolektivizaci zemědělství.

Z obce vystěhovali v roce 1953 tři největší soukromé hospodáře s celými rodinami. Vaníčkovi měli být čtvrtí. Za nesplnění předepsaných dodávek byl pamětníkův otec dvakrát ve vězení. Vstup do JZD podepsali koncem padesátých let, v době, kdy Jaroslav byl jako nepřítel režimu na vojně v Táboře nucených prací v ostravských dolech. Po vojně se oženil a narodily se jim čtyři děti. Pádem totalitního režimu v roce 1989 se mu uvolnily ruce a začal spolu s dětmi po čtyřiceti letech znovu samostatně hospodařit.

Tři Angličané v seně na půdě

Jaroslav Vaníček se narodil 1. března 1938 na statku v Bystřeci č. p. 62. Otec Josef Vaníček (1897–1974) a matka Marie, rozená Vávrová (1902–1970), hospodařili na šestnácti hektarech. Pěstovali brambory, zeleninu, obilí, dobytka různého stáří měli kolem dvaceti kusů – sedm krav, jalovice, býky, telata – dva tažné koně, hříbata, prasata, slepice. Na tom všem pracovali nejen rodiče, ale podle svých možností i šest dětí – vedle Jaroslava to byla nejstarší Marie (1921–1992), Josef (1923–2006), František (1932–2010), Ladislav (1934–2016) a Václav, narozený v roce 1944. Rodina žila prostě. Jedli to, co měli – nejčastěji brambory s mlékem a chleba, který pekli doma. Maso bylo k obědu nanejvýš jednou týdně, v neděli.

Ke konci války přivedl pamětníkův otec Josef domů tři anglické vojáky, patrně uprchlé zajatce, a ukryl je ve stodole na půdě v seně. Jeho syn to tehdy nevěděl, všechno se drželo v tajnosti. V noci, když děti spaly, chodili vojáci do kuchyně na jídlo. „Bylo to k jaru, snad duben, dělalo se zrovna kolem brambor. Jeden Angličan vyšel z lesa na pole a domlouval se s otcem, že jsou tři. Jeden z nich uměl trochu německy, a tak se domlouvali německy. Otec poslal domů všechny lidi, kteří na poli pomáhali, aby nebyli svědci. Naložil ty tři na vůz, přikryl je plachtou a přivezl k nám. Jmenovali se Eric, George a John. Eric měl na krku vřed, a tak mu ho maminka převazovala,“ vzpomíná Jaroslav Vaníček.

Teprve když se po skončení války na dvoře objevili tři mladí muži v anglických uniformách, vyšel odvážný Vaníčkův skutek najevo. Do posledních válečných dní chodila po vsi kolem domů německá hlídka. 

Hned po skončení války, 8. nebo 9. května, se angličtí vojáci domluvili s jedním z ruských důstojníků, kteří jezdili s vojskem po státní silnici přes Jablonné, že je vezme do Prahy. Všechno, co měli s sebou, deky a ošacení, nechali u Vaníčkových. Chtěli jen civilní šaty a trikoloru. George daroval rodině z vděčnosti za její péči na památku svoji fotografii. Pak všichni tři odešli. Přestože se Vaníčkovi snažili později zjistit cokoli o jejich dalším osudu, už se ničeho nedopátrali.

Po požáru nám pomohli

Prvního září 1944 šel Jaroslav do první třídy v Bystřeci a následovala měšťanka v Jablonném nad Orlicí. Prvního května 1948 Vaníčkovým nešťastnou náhodou shořel dům. „Nikdo nevěděl, že za domem hoří. Já jsem si hrál v kuchyni s housaty, máti vařila oběd, Josef byl v Lanškrouně s koňmi na průvodu, protože vezl alegorický vůz. Najednou někdo volal: ‚Hoří!‘ Na půdě jsme měli nádrž na vodu, ale nešlo to už uhasit. Všude byl kouř. Stříkačku přivezl zámečník Černohorský, koně do stříkačky půjčil Urban a čerpali vodu z potoka k nám nahoru. Hasiči stříkali na stodolu, aby neshořela,“ říká pamětník.

Oheň zničil obytnou část, takže Vaníčkovi odešli bydlet do vedlejšího výměnku. Mnozí lidé s nimi soucítili a pomohli rodině v jejich svízelné situaci. Stavitel Pavlíček z Jablonného udělal zdarma nové plány, lidé z okolí chodili pomáhat čistit cihly a stavět nový dům, mnozí jim darovali něco ze svých zásob jídla, oděvů, mouky, sena či obilí. Vaníčkovi jezdili pracovat do lesa, aby vydělali nějaké peníze. Jako by požár domu symbolizoval dobu, která rodinu Vaníčkových čekala...

Když se otec vrátil z basy, podepsal vstup do družstva

Jaroslav v roce 1953 absolvoval po základní škole ještě roční učňovskou zemědělskou školu v Třešňovci. V témže roce násilně vystěhovali z Bystřece tři soukromé zemědělce s celými rodinami. Hrdinovy vystěhovali do jižních Čech, bratrance Vaníčka do Jimramovských Pavlovic. Majitele největšího statku ve vsi, strýce Vávru – bratra pamětníkovy maminky Marie – vystěhovali do Hořepníku u Pacova. Vávrovi zažili v krátké době dvojí vystěhování – nejdříve je Němci vystěhovali do Kladska, pak komunisté 170 kilometrů od domova. Když strýc Vávra v Hořepníku zemřel, nesměla rodina zpočátku ani převézt jeho ostatky do Bystřece na hřbitov.

„Režim všechno zničil,“ uvažuje Jaroslav Vaníček. „Táta viděl, jak si bývalý starosta zemědělské komise odnášel z Vaníčkova statku kůzle. Všechno rozkradli a všechny tři statky jsou zdevastované. My jsme měli být čtvrtí vystěhovaní. Nejstarší bratr ale domluvil s předsedou družstva, že nás vezmou do JZD.“  

Ze začátku kolektivizace odmítali největší hospodáře obvykle do JZD demonstrativně vzít, aby se jim dalo najevo, že družstva zvládnou hospodařit i bez nich. Vaníčkovi se tedy přijetím na přímluvu vyhnuli vystěhování z obce. Už 22. ledna 1954 byl ale Josef z JZD vyloučen.

Pamětník popisuje situaci v padesátých letech 20. století následovně: „Přidali nám nějaký nucený nájem, takže jsme měli devatenáct hektarů a z toho jsme museli dodávat sto metráků obilí, sto metráků brambor, hovězí maso, slepice, mléko, sádlo, seno, drůbež a další. Těžko se to plnilo. Většinou jsme na to neměli, ale lidé z vesnice nám pomáhali, protože mléko se tehdy mohlo přepsat na někoho jiného. Když jsme si chtěli zabít vlastní dobytek, obec rozhodovala, zda to povolí, nebo ne. Když zabijačku povolili, dovezli jsme kus do Lanškrouna na jatka. Tam si z něj půlku nechali a půlku nám vrátili. Nemohli jsme nic. Když jsme pak vstoupili do družstva, mohli jsme si nechat prase.“

Místní národní výbor v souladu s pokyny komunistické strany a vlády nastavil soukromým zemědělcům zničující dodávky. Od rána do večera dřeli, aby odevzdali, co museli, a přitom často sami neměli co jíst. Když zemědělec dodávky splnil, předepsali mu víc, aby ho dohnali k rezignaci a ke vstupu do JZD. Když nesplnil, následovala pokuta nebo vězení. To neminulo ani Josefa Vaníčka, a to dokonce dvakrát. V dubnu 1956 ho odsoudili na měsíc za nesplnění dodávky. Doma prý o tom nikdy nechtěl mluvit, protože měl ošklivé vzpomínky. „Táta byl nejdřív v Chrudimi, pak pracoval v lomu, v cementárně v Prachovicích. Podruhé ho zavřeli na tři měsíce a pracoval v Křižanově. Když se vrátil z basy, podepsal vstup do družstva,“ uvádí pamětník.

Na vojně rubal uhlí

Prvního července 1957 narukoval Jaroslav Vaníček na vojnu. „Přišel za mnou domů lampasák z vojenské správy z Lanškrouna a řekl mi, že se mám za tři dny dostavit do Chrudimi na vojenskou správu, že půjdu na vojnu k Pomocným technickým praporům,“ podotýká (v té době jednotky nesly jméno Technické prapory, pozn. ed.). Nepřítel režimu rukoval do Kroměříže, prodělal třítýdenní výcvik a pak ho poslali do Ostravy, kde rok a půl fáral v dolech. Jaroslav uvedl, že spolu s ním byli v lágru hoši ze zemědělství, ze stavebnictví a starší muži, kteří bojovali za války v západní armádě.

Jaroslav byl v Petřvaldě – tři měsíce bydleli v dřevěných barácích na „Staré Kamčatce“. Když odešli „mazáci“, převeleli je do zděných baráků na „Novou Kamčatku“. Tam byl 13. technický prapor, kolem šesti set vojáků, možná víc.

Pracovali na tři směny. Nejdřív těžili osmdesát centimetrů vysoké uhlí ve sloji, odkud ho házeli lopatou na dopravní pás. „Pak jsme razili chodby, to už tak nebezpečné nebylo. Jednou jsme razili velkou, šestimetrovou chodbu, do které se dávaly výztuhy a kamenné těsnění. Přitom jsme narazili komín, takže asi čtyři dny na nás svrchu padalo kamení,“ upozorňuje Jaroslav Vaníček. „Když jsme poprvé fárali, jeli s námi v kleci pomalu, abychom si všechno prohlédli. Pak už se ale jezdilo rychleji, a to se nám zvedal žaludek. Já jsem byl ze zemědělství zvyklý dělat, ale tahle práce mě nebavila.“

Téměř dva roky dřel den co den kromě neděle od šesti hodin ráno do dvou hodin odpoledne a potom následoval vojenský výcvik. Volný čas měli jen v neděli. Jako zemědělec mohl po roce služby dosloužit zbytek v civilu. Povinnosti měl ale stále vojenské.

Jaroslav Vaníček vzpomínal na nepříjemného politruka, ale také na lidskost velitele útvaru. „To byl dobrej chlap. On mně povolil, že můžu jet za bratrem na návštěvu do vězení. A když mi na zpáteční cestě ujel vlak, prominul mi, že jsem přišel později.“

A vysvětlil, že bratr Ladislav, který jezdil s autobusem, našel jednou při úklidu autobusu obraz sovětského státníka. Možná to byla provokace, ale v dobrém úmyslu, že dotyčný si všimne obrazu, který ve vozidle zapomněl, vystavil ho do okna autobusu. Jenže hned z toho byla protistátní činnost a Ladislav šel na rok do vězení v Zámrsku. Na jaře 1959 Jaroslav onemocněl žloutenkou a léčil se v Litomyšli. Když se vrátil z nemocnice domů, rodiče už byli v JZD. Šel tedy také do družstva, kde jezdil s traktorem a pracoval jako mechanizátor.

V roce 1962 se pamětník oženil s Marií, rozenou Kyllarovou, narozenou 15. října 1941, a měli čtyři děti: Jaroslavu (1962–2005), Jiřího (1965), Pavla (1970) a Jaroslava (1976). Marie pocházela z Bystřece, z menšího, sedmihektarového hospodářství. Hned po základní škole šla pracovat do místní mlékárny a pracovala tam šestnáct let, s výjimkou půlroční mateřské u každého dítěte. Vyráběli padesátikilogramové sýry a máslo. Do práce chodila každý den, volno měla jednou za měsíc v neděli. Koncem šedesátých let šla pracovat do JZD. Než šla ráno do práce, musela doma podojit krávu, a když nebyl manžel doma, také nasekat krmení. V družstvu dělaly ženy fyzicky těžkou práci. Vedle malých dětí Marie dosloužila oběma Jaroslavovým rodičům až do smrti. Sama o rodiče přišla ve svých devatenácti letech.

Tu práci nám nezávidí nikdo

Po pádu režimu v roce 1989 se Vaníčkovi rozhodli navázat na přetrženou rodovou tradici a po čtyřiceti letech znovu zkusit samostatně hospodařit. „V devadesátých letech jsme vystoupili z družstva. Družstvo nám vrátilo polnosti a dobytek. Místo dojných krav jsme dostali krávy, které byly určené na vyřazení. Začali jsme stavět stáje a sklady. Všechno jsme dělali společně s dětmi,“ říká pamětník a dodává, že jim tehdy šest krav zabil blesk přímo na pastvě. „V roce 2019 ale nejmladšího syna postihla zástava srdce. Ačkoliv jsme mu poskytli první pomoc a rychlou lékařskou péči, následky přetrvaly. Hospodářství tedy převzal Pavel. Teď se nám moc nedaří. Chybějí nám spolehliví lidé k práci. Já jsem ještě loni jezdil v traktoru, ale teď už nemůžu.“

Když Jaroslav Vaníček přemítá nad svým životem, poznamenává: „V padesátých letech byli lidé, kteří na nás koukali skrz prsty nebo nás udávali. Ve vesnici jich bylo dost. Ale byli i lidé, kteří nám pomáhali. A tak to je dodnes – půl napůl. Někteří lidé nám závidí, ale tu práci nám nezávidí nikdo. Dodnes nemám rád komunisty. Jsou všude, jen mají převlečené kabáty. Těžko snáším, jak mnozí lidé komunistům podlézají. Vůbec jsme se nepoučili.“ Poukazuje také na současný přebujelý individualismus, kdy každý vidí jen sám sebe: „Svět je rozhádaný, ať je to ve vesnici, nebo ve vládě.“

Jaroslav Vaníček žil v roce 2021 se svou ženou na rodinné usedlosti, ve které se i narodil. A nebyl sám, kdo se v devadesátých letech odvážil opět navázat na zpřetrhanou selskou tradici – v obci s cca 1100 obyvateli bylo v témže roce devět soukromých zemědělců.