Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vaněk (* 1926)

• narodil se 6. února 1926 v Černilově

• otec byl učitel a bývalý legionář

• druhou světovou válku rodina prožila v Hradci Králové

• otec musel odejít ze školy

• v oktávě musel pamětník nastoupit na nucené práce pro nacistické Německo

• vystudoval anglický a český jazyk na Univerzitě Karlově

• po studiích dostal umístěnku na Liberecko

• jako nestraník nemohl učit na střední škole

• jeho sestře komunisté zatkli manžela a švagra

• po devíti letech dostal místo na gymnáziu v Hradci Králové

• na gymnázium nemohli často přijímat studenty z politických důvodů

• s manželkou Jarmilou měli dvě děti

• v roce 2022 žil v Hradci Králové

Život Václava Vaňka je svědectvím takřka všech dějinných etap Československé a České republiky. Narodil se v roce 1926 v letech největšího rozmachu země. Vyrůstal v letech, kdy následky velké hospodářské krize bortily mnohé z toho, co se za více než desetileté trvání první republiky podařilo vybudovat. A obnažovaly to, s čím se republika nedokázala během svého trvání vypořádat – špatné vztahy mezi jednotlivými národnostními skupinami a velké společenské rozdíly mezi lidmi. Sám Václav měl ale štěstí. Jeho otec Václav byl řídící učitel a maminka Klára pracovala v hospodářském družstvu, rodině se tedy vedlo dobře.

Většinu svého života prožil pamětník v Hradci Králové. A právě na dvoře hradeckého gymnázia se dozvěděl, že vypukla druhá světová válka. Vše se náhle změnilo. Výuka podléhala kontrole, navíc ve třídě měli spolužáka, který otevřeně sympatizoval s Hitlerem. „Strojil se po vojensku, chodil ve vojenských bagančatech a byl s námi ve třídě, takže jsme byli před ním opatrní a kantoři taky. Byl to doslova zrádce,“ svěřuje Václav Vaněk.

Zároveň s maturitou slavil i konec druhé světové války. Tři roky zdánlivé svobody prožil v Praze na filozofické fakultě. Po ukončení studia dostal umístěnku na Liberecko jako učitel základní školy. Jeho snem bylo ale jít učit na střední školu či gymnázium, na to si ale jako nestraník musel počkat několik let. Nakonec se vrátil do Hradce Králové na místo, kde prožil svá studentská léta.

Podobně jako kdysi žák, tak i jako kantor cítil neustálý dohled totalitního režimu. To se projevilo například už při samotném přijímání nových žáků. „Jak se přihlašovali studenti, tak brali ředitelé jméno za jménem a u některého už byl z okresního výboru KSČ příkaz ‚Nebrat‘,“ odhaluje pamětník zrůdnost socialistického školství.

Člověk se neustále bál

Václav Vaněk se narodil v únoru 1926 v Černilově. Prvních deset let žili v této obci nedaleko Hradce Králové a odtud se přestěhovali přímo do Hradce. Tam jeho otec, rovněž Václav, dostal nové učitelské místo a pamětník nastoupil na osmileté gymnázium J. K. Tyla. Původně rodina bydlela přímo ve škole, ale pak si na radu strýce nechali postavit vilku. Vaňkovi vyznávali demokratické ideály první republiky, za jejíž vznik bojoval otec pamětníka v Rusku jako legionář. Byli členy Sokola a otec dokonce i členem strany národních socialistů.

S takovými postoji pochopitelně sledovali s velkým znepokojením a obavami politický vývoj na mezinárodní i domácí scéně, který nezadržitelně mířil k tragickému vyústění. „Pamatuji dodneška, jak jsme stáli 1. září 1939 před školou, otevírali ji v osm hodin a někdo přišel a oznámil: ‚Tak vypukla válka,‘“ přibližuje vzpomínky na osudný den Václav Vaněk. Brzy poté musel jeho otec odejít předčasně do důchodu. Člen strany Edvarda Beneše a bývalý legionář byl jako vyučující pro nacistický režim nepřijatelný. 

„Tenkrát se člověk bál neustále,“ popisuje Václav Vaněk pocity, které jej doprovázely během válečných let. „Občas jsme poslouchali přísně zakázaný zahraniční rozhlas. Němci ho rušili, ale občas začalo rádio řvát, tak jsme se polekali, že kdyby tam šel nějaký gestapák, že bude malér,“ dodává.

Hitler je vůl? Ne, Hudler

Tísnivá atmosféra panovala i ve škole. „Na gestapu byl německý inspektor a chodíval na kontroly na gymnázium, jestli je to pro ně nezávadná škola,“ vypráví pamětník. Kvůli přítomnosti sympatizanta hitlerovského Německa mezi spolužáky se ovšem u Václava ve třídě drželi učitelé zpátky i bez přítomnosti německého inspektora. Především se vyhýbali jakémukoliv tématu, které se týkalo války.

I když nedocházelo na škole k žádným protestům proti německým okupantům, pamětník tvrdí, že někdo napsal na toaletách na stěnu nápis ‚Hitler je vůl‘. „Některý z kantorů to objevil, tak se to honem zamazávalo. Kdyby to někdo udal, tak to byl ohromný průšvih. Tak to někdo honem přemaloval na ‚Hudler je vůl‘,“ líčí Václav Vaněk a upřesňuje: „Hudler byl jeden z našich spolužáků.“

S kamarády se snažili žít i normální život mladých lidí, ve kterém bylo místo pro radost a zábavu. Chodívali rádi především do kina. „Nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels měl správný postřeh, že by se mělo civilní obyvatelstvo co nejméně zajímat o válku a že by se mu mělo poskytovat co nejvíce zábavy,“ podotýká pamětník. „V kině byly zpravodajské žurnály. Museli jsme je vydržet – trošku pro nás nebyly přijatelné, ale pak pouštěli filmy skutečně zábavné.“

Poslední rok místo oktávy žáky nahnali do továren, aby nahradili ty, kteří museli odjet na práci do Německa. „Já jsem dělal osm měsíců ve Škodovce tady v Hradecké,“ přibližuje pamětník. „Svářeli jsme elektrickou svářečkou pláty pro německé tanky.“

Směny byly každý den kromě neděle od šesti do čtyř. Na jejich práci dohlížela německá stráž. „Moc neškodili, nebyli přísní, napomínali mě, abych svářel rychleji, ale dalo se to přežít,“ uvádí pamětník. 

Žena vyháněla ruskému doktorovi opici z hlavy

Od počátku války měli doma s rodiči na stěně mapu a píchali si praporky podle toho, jak Němci postupovali. „Hodně vedly až k Moskvě, pak teprve se to obrátilo a hnali je až do Berlína,“ připomíná i po letech s úlevou pamětník. „Viděl jsem proudy náklaďáků s německými vojáky od letiště. Nechali tam svoje letadla, vyhazovali je do povětří, aby nepadla Rudé armádě do rukou jako kořist. Pamatuji, jak to tam vybuchovalo. Pak byla mezera asi dva dny a teprve za nimi se po dvou dnech objevily předvoje Rudé armády.“

Sovětská jednotka se usadila i na volných parcelách u jejich domu. „Chodili k nám pro vodu. Jejich armádní lékař byl věčně opilý. Jeho manželka ho tahala k nám za vlasy pod pumpu, kropila ho a vyháněla mu opici z hlavy,“ dělí se o své vzpomínky na Sověty pamětník. „Byli to nevábní mužici, šikmoocí, žádná paráda.“

Téměř po šesti letech válečného běsnění nastal vytoužený konec války. Za normálních okolností by v květnu 1945 čekala pamětníka zkouška dospělosti, kterou ale v jistém smyslu prošel při desetihodinových směnách v továrně Škodovky. „My jsme oktávu ani nedělali, ani maturitu. Dali nám maturitní vysvědčení a s ním jsme odcházeli do Prahy. Tam nás museli zapsat do libovolné školy, jakou jsme si vybrali,“ vysvětluje Václav Vaněk, který se rozhodl pro studium českého a anglického jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Už tehdy si uvědomoval, že díky výsledkům války se angličtina stane světovým jazykem. Jenže na gymnáziu ji měli pouze krátce a na univerzitě se už předpokládalo, že jazyk ovládá. Tak mu nezbývalo než se angličtinu doučit přes prázdniny. „Učebnice se jmenovala Anglicky od A do Z a s takovým vybavením jsem šel na filozofii. Byl tam jeden kantor, Vančura, který samozřejmě brzy objevil, že angličtinu tak nějak lámu. Neexistovaly ani magnetofony, abych si angličtinu odposlouchával,“ vypráví s úsměvem pamětník. „Tak jsem se učil výslovnost, jak byla přepsaná v závorkách za slovy.“

Nejdříve ho zlikvidovali Němci a pak komunisté

Proměna poměrů po únoru 1948, kdy se KSČ naplno ujala moci ve státě, dopadla i na Václavovu rodinu. Otec pamětníka se sice po válce mohl vrátit do školství, ale po komunistickém převratu musel znovu odejít. „Nejdřív ho zlikvidovali Němci a komunistický režim byl také svým způsobem nemilosrdný, takže prakticky už zůstal jako důchodce,“ vzpomíná na nelehké období Václav Vaněk.

Důvody k nucenému odchodu otce ze školství byly stejné jako za nacistického režimu, tedy legionářská minulost a příslušnost ke straně národně sociální. To celé mělo vliv i na existenční situaci rodiny. „Až se divím, jak mě dokázali z toho platu udržovat na škole. Já jsem studoval v Praze, což stálo také nějaké peníze,“ přemítá pamětník. „Školu jsem dokončil hlavně zásluhou matky. Ona dělala v zemědělském družstvu a denně jezdila na pole a přivážela zeleninu, tvarohy, mléko.“

Do těžké životní situace se dostala sestra pamětníka Jaroslava. Provdala se do rodiny prvorepublikového poslance za stranu agrární, Jana Černého. Jejího manžela Zdeňka i jeho bratra Mirka prohlásili komunisté za kulaky a okolo roku 1951 je zatkli a zavřeli do pracovního lágru v Jáchymově, kde strávili několik let. „Několikrát rozhodovali v buňkách místních komunistů, jestli už se můžou vrátit, nebo ne. Tak vím, že několikrát jejich propuštění odmítli,“ tvrdí pamětník. „Bratr manžela mé sestry útrapy v lágru odnesl, dostal rakovinu a předčasně zemřel. Byl velice chytrý inženýr. Měl velké plány, jak upravit hospodářství v určitých oblastech republiky. Ale než to stačil udělat, tak se vrátil zpátky nevyléčitelně nemocný.“ O něco později, ale také předčasně zemřel i švagr pamětníka Zdeněk.

Nevstoupil do strany, nemohl učit na gymnáziu

Po ukončení studia, které jej připravilo na učitelskou dráhu, ho čekala vojna. Nastoupil na důstojnickou školu v Nitře a po celou dobu byl velitelem zásobovacího oddílu kasáren. „Já jsem si určoval, kdo a kam pojede, takže jsem využíval toho, že jsem dával jízdy se zásobami až třeba do Košic. Vezli jsme vojáky, kteří by se jinak nedostali z kasáren a mohli se cestou stavit doma. Na zpáteční cestě jsme je zase sesbírali,“ líčí pamětník poměry na vojně. „Rodiče chodili s ohromnými díky, že jsem je tam nechal, děkovali a nosili skleničku: ‚Praporčíku, to si dejte, my jsme rádi, že jsme tu kluka měli.‘ Tak jsem musel nařídit: ‚Ty budeš pít, ty budeš řídit až do kasáren,‘“ dodává. 

Kvůli nedostatku učitelů dostal první pracovní umístěnku do pohraničí. Šest let strávil v Hodkovicích nad Mohelkou na Liberecku jako učitel na základní škole. Vyučoval český jazyk, fyziku, chemii, tělesnou výchovu a další předměty. A ačkoliv se mu okolí s nedalekými Jizerskými horami líbilo, toužil uplatnit své vzdělání naplno. Pokoušel se dostat na gymnázium do Turnova či Liberce. „Nikdy mně nevyhověli. Pak mně to jeden kamarád vysvětlil, že jsem odmítal vstoupit do partaje, takže se rozhodli, že mě tam nepustí,“ prozrazuje Václav Vaněk.

Členství ve straně znamenalo neustálé schůzování a na to neměl pamětník chuť. „Chodil jsem raději na hřiště, kde jsem dokázal vybudovat takový sportovní areál – v zimě se stříkal vodou na kluziště, v létě se tam hrál volejbal,“ říká Václav Vaněk. Sport, a především volejbal byl pro Václava velice důležitou součástí života. Dokonce začal trénovat ženy a postoupil s nimi až do celostátní ligy. Účast v ní ale museli nakonec odvolat kvůli nedostatku peněz a času. Díky volejbalu se seznámil i se svou ženou.

Kličkoval mezi tanky a zahynul

Po devíti letech se Václavu Vaňkovi podařilo dostat na jemu dobře známé gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové. K uvolněnému místu mu dopomohla jeho tchyně. Na gymnáziu zůstal jako řadový učitel až do důchodu. Jako nestraník neměl na další kariérní postup nárok. „Žádný ředitel nebyl nikdo jiný než komunista, zástupci ředitele také komunisté,“ uvádí. „Komu se nechtělo učit – bylo tam pár takových kantorů –, tak do KSČ vstoupili. Věděli, že tak vede cesta ke kariéře.“

Na jejich tehdejšího ředitele Žučka vzpomíná Václav Vaněk ovšem v dobrém: „Jednal, jako by ve straně nebyl, zachránil spoustu studentů.“ Hradecké gymnázium bylo pod dozorem komunistů z okresního výboru KSČ, který rozhodoval o tom, koho smí na školu přijmout. Odmítnutí studenti pak museli dojíždět na gymnázium do Hořic či do Jaroměře.

Společně se svými studenty zažil i příjezd vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Se školou byli tehdy na chmelu a viděli nekonečné kolony okupačních vojsk táhnoucích se od severu až k Praze a od Prahy k Hradci. „A když jsme se vraceli, jeden náš žák, který měl moped, kličkoval mezi tanky. Zavadil o jeden a zabil se,“ vzpomíná na tragickou nehodu Václav Vaněk.

Mohl jsem vycestovat, ale bez manželky

Ani on sám nějakou výraznou změnu po okupaci nevnímal. Skutečnost, že je celá země pod dozorem sovětského Kremlu, cítil stále stejně. „Tak člověk neprovokoval. Individuální protest – to by akorát člověka vyloučili ze školy, protože okresní výbory KSČ nás ovládaly,“ přiznává. A vzpomíná na zážitek, kdy ve škole zvedl telefon a na druhé straně byla komunistická funkcionářka. K telefonu chtěla jednoho z učitelů, který ovšem nebyl ve sborovně. „Najděte ho,“ poručila ostrým hlasem.

„Tak jsem se pokusil, někde jsem ho sehnal, ředitele nebo koho chtěli. Ale její tón mě teda zarazil. Ale poučil jsem se, v čem žijeme,“ líčí pamětník situaci a dokresluje tak tehdejší poměry.

Přeci jenom se mu ale v osmdesátých letech 20. století podařilo vycestovat do zahraničí. Jako člen volejbalového výboru pro mládež dostal za odměnu zájezd do západní Evropy. „Nabídli, že mi povolí vycestovat, kam budu chtít,“ uvádí pamětník. Vybral si Francii, ovšem musel souhlasit, že pojede sám bez manželky. Důvod byl jednoduchý. Její sestra emigrovala do Anglie, a tak režim nechtěl oba manžele společně pustit za hranici, aby tam nezůstali. Nepustili je dohromady ani na dvě pozdější cesty do Anglie. Emigrace sestry měla vliv i na postavení manželky pamětníka v práci. „Každou chvilku ji uzemnili: ‚Vy máte sestru v Anglii, tak vám nemůžeme přidat na platu,‘“ popisuje situaci své ženy pamětník.

A jak vyplývá z materiálů StB, byl Václav Vaněk nějaký čas zpravodajskou službou sledován. Obávali se, že by o jeho osobu mohla projevit zájem britská tajná služba SIS, nebo že už s ní dokonce spolupracuje. Podezření se nakonec nepotvrdilo a v roce 1986 sledování ukončili.

Najednou jsme byli na náměstí a potřásali si rukama

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přivítal Václav Vaněk s velkou radostí. „Byli jsme na Velkém náměstí a oslavovali jsme. Pamatuji si, jak zástupy pochodovaly a volaly: ‚Nechte samet sametem, pánové a dámy, buďto s nimi zametem, nebo oni s námi!‘“ připomíná jedno z hesel sametové revoluce. „Lidi přišli spontánně na náměstí, nikdo je nesvolával, a najednou jsme tam byli a potřásali jsme si rukama, neznámí lidé mezi sebou,“ vzpomíná na euforii tehdejších dnů.

Po čtyřiceti letech padl komunistický režim a pamětník se dočkal možnosti jít v květnu 1990 ke svobodným volbám. „Byly už spravedlivé, protože nás donutili jít za plentu, abychom neházeli volební lístky manifestačně. Měli jsme skutečně svobodnou volbu, vybrali jsme si stranu a dali jí hlas,“ zdůrazňuje.

Pro současnou mladou generaci má Václav Vaněk následující radu: „Studovat, mít nějaký cíl, kam se chci dostat, a nepřestat.“