Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Být odvážný v pravdě a lásce
narozen 26. září 1963 v Modřicích u Brna
roku 1985 vystudoval pedagogickou fakultu a stal se učitelem v Lanžhotě u Břeclavi
v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Břeclavi
v prosinci 1989 pomáhal organizovat akci Ruce Evropě, při které se propojili obyvatelé Břeclavi a Reintalu
stál u založení periodika Moravský jih
od roku 1990 pracoval pro Občanské fórum jako volební manažer
roku 1996 odešel z politiky
v roce 2018 se připojil k akcím spolku Milion chvilek pro demokracii
Děti mi říkaly pane učiteli, ne soudruhu
Dušan Vaněk se narodil 26. září 1963 v Modřicích u Brna. Vysokou školu dokončil ve svých dvaadvaceti letech. Na první praxi nastoupil do Lanžhota u Břeclavi, což je město vzdálené jen několik kilometrů od rakouských hranic. „Když jsem tam dojel, třikrát mě zastavili na ulici, co tam dělám. Později jsem se dozvěděl, že to byla pomocná pohraniční stráž.“ Lanžhot patřil do hraničního pásma, a když se v obci objevil někdo cizí, často si lidé mysleli, že je to někdo, kdo chce utéct za hranice. „Na druhou stranu režim byl zločinnej, budoval strach mezi lidma a bral jim aktivitu. Dovedl je k tomu, že mlčeli, nezajímali se a nic neřešili.“
Pamětník učil v Lanžhotě a Podivíně. „Vždycky jsem se snažil jednat férově, děti mi říkaly pane učiteli, ne soudruhu. V hodinách jsme si našli chvíli na to, aby mohli žáci dávat anonymní otázky, a pak jsme si o tom povídali.“ V Lanžhotě vedl pracovní dílny a výtvarnou výchovu, dostal za úkol připravit výzdobu školy k výročí Velké říjnové revoluce. „Já jsem připravil transparent s nápisem: ‚VŘSR – vědomí souvislostí.‘ Visel na škole čtyři hodiny, pak musel dolů. Snažil jsem se to vysvětlit, ale dostal jsem příkaz to sundat, povolání na okresní výbor, pokárání a černý puntík.“
Naštval jsem se, vyšel jsem na náměstí a už jsem tam zůstal
Třetí listopadový víkend roku 1989 byl Dušan doma a vůbec nesledoval zprávy, až v neděli zaslechl Hlas Ameriky a zbystřil. V pondělí přišel do školy mezi žáky, kteří začali vyzvídat, co se děje. „Já jsem se jim snažil vysvětlit, že jsou ještě malí, že se jich to netýká. Ty děti ve škole věděly víc než já. Jednu hodinu jsme si dali diskusi a zbytek jsme se učili.“ Toto ale neuniklo vedení školy a Dušan musel na Okresní národní výbor (ONV) do Břeclavi vysvětlovat nařčení, že děti vyzývá ke stávce. „Já jsem se tehdy strašně naštval, že mě obviňují z něčeho, co se nestalo. Byl to nepříjemnej rozhovor.“
Pamětník opustil budovu úřadu a ocitl se na břeclavském náměstí. „Jestli mám z té doby něco zafixované, tak je to ten okamžik, kdy jsem vyšel z ONV a zůstal stát. To byla taková emoční zátěž, moment, který si dodnes pamatuju.“ U sochy rudoarmějce čekal Dušan do večera, než tam přijdou ostatní. „Na náměstí jsme se potkali se známými a přáteli, kteří jsme se zajímali, a tam padlo rozhodnutí založit Občanské fórum.“ Později se ukázalo, že břeclavské fórum bylo založeno jako třetí v Československu, hned po Praze a Brně. „Zajímavé bylo, že jsme ho založili v sedm večer a v deset už to hlásili v Hlasu Ameriky. Dodnes netuším, jak se tam ta informace dostala. Nechápu, jak se to z Břeclavi dostalo tak rychle ven.“
První dny byly hodně tvrdé
Od založení Občanského fóra v Břeclavi, podle pamětníkova odhadu od 21. listopadu, začal obrovský frmol. Dušan a dalších asi třináct lidí založili přípravný výbor pro nadcházející události, čtyři členové se stali mluvčími hnutí. Dopoledne pamětník učil ve škole a odpoledne a večery trávil v Břeclavi. Nejprve se organizovaly demonstrace na náměstí, pak generální stávka a další akce. Ty první dny byly náročné.
„Už si přesně nepamatuju, který den to bylo. Do Břeclavi jsem přijížděl vlakem. Když jsem šel od nádraží, byly tam zelený auta s plachtama. Byla to poměrně velká síla.“ Vojáci tehdy naštěstí nezasáhli. Dušan měl několik napomenutí z okresního národního výboru. „Dostávali jsme různě echa, abychom spali s otevřeným oknem a měli batoh, kdyby nás začali sbírat.“
Pamětník každý den předstupoval před žáky ve škole. „Byl jsem zastáncem toho, že se děti mají učit i ve vypjatých dobách. Děti to zajímalo, byly velmi vnímavé. Samozřejmě já jsem netrpělivě čekal na novinky. Žádné mobily nebyly, ne každý měl pevnou linku. Já jsem se většinou dozvídal výsledky, až když jsem přijel do Břeclavi.“ Dušan se naplno zapojil do práce Občanského fóra. Letáky a další materiály bylo potřeba rozvážet po okrese. „Znali jsme spoustu lidí a vznikala nová přátelství.“ Na přelomu listopadu a prosince podal pamětník výpověď z práce a v lednu 1990 ze školy odešel.
V prosinci 1989 odstoupila první poslankyně za Jihomoravský kraj a Dušan měl jít za ni do Poslanecké sněmovny. „Nešel jsem, chtěl jsem raději pracovat v Občanském fóru (OF) v rámci okresu.“ Listopad a prosinec byly hektické, zástupci OF vedli jednání na okresním národním výboru. „Vzpomínám, jak naši lidi vyjednávali a já venku na náměstí obrovskému davu lidí hrál na kytaru. Když už jsem nemohl, odložil jsem kytaru a v davu to začalo šumět nespokojeností. Vzal jsem znovu kytaru a hrál dál. Nadějí, láskou a vírou se píseň může stát. Možná to byla píseň, co dokázalo lidi v době sametové revoluce udržet v běžném lidském módu.“
My jen chceme, abyste nás nepostříleli
Z centra Břeclavi k rakouským hranicím to bylo šest kilometrů. Není tedy divu, že v době sametové revoluce lidé zatoužili po obnově spojení s Rakouskem. „Už nevím, čí to byl nápad udělat lidský řetěz k hranicím, ale velice rychle se to ujalo. Přišlo nám důležité lidi propojovat.“ Za Břeclaví bylo pohraniční pásmo a nikdo neměl zkušenost, jak se tam pohybovat. „Tam byly dráty, vojáci s ostrými náboji, psi. Tam se nikdo neodvážil vejít.“
Pamětník a jeho přátelé jeli na posádku domluvit, že se akce bude konat. „Přišli jsme za velitelem a on nám vysvětloval, že tam jít nemůžeme, že je to zakázáno. Odvětili jsme: ‚Ale my se neptáme, my to jdeme oznámit, my jen chceme, abyste nás nepostříleli.‘“ Takové jednání byla v té době troufalost, i když to vypadá s odstupem času jako úsměvná věc. „To byly tak delikatesní věci, řešit něco v pohraničním pásmu. Museli jsme se podepsat, že si akci bereme na vlastní triko.“
Naplánovaná akce Ruce Evropě se uskutečnila v neděli 17. prosince. Tehdy už byla zrušena vízová povinnost směrem do Rakouska, ale opačně tomu tak nebylo. „Přijel jsem na místo setkání mezi posledními, protože jsem zajišťoval odvozy lidí, a viděl jsem na horizontu dav asi čtyři a půl tisíce lidí. Vlajka naráz zmizela v Rakousku a bylo jasné, že zástup překročil hranice. Polilo mě horko.“ Protože na místě nebyl oficiální hraniční přechod, došlo k největšímu ilegálnímu přechodu hranic. Přijel hejtman z Rakouska a řešilo se, aby z toho nebyl mezinárodní problém. „To byl adrenalin, šéf rakouské policie nás naložil do policejních aut a my jsme byli voženi po Reintalu a přilehlých vesnicích a křičeli jsme: ‚Češi, musíte se vrátit do pěti hodin odpoledne na české území.‘ Dopadlo to dobře a byla to úžasná akce, lidi to strašně posílilo.“ Z Rakouska pak v dalších měsících přicházela do Československa pomoc v podobě kopírovacích strojů a dalších užitečných věcí, které tady chyběly.
Bylo to jako sněhová koule, která se valila
Po druhé světové válce vznikl týdeník měst a obcí jižní Moravy s názvem Moravský jih, ale komunistická strana jej v pozdějších letech zakázala. V době sametové revoluce jej Dušan s Milanem Blažkem v Břeclavi obnovili. „Věděli jsme, že potřebujeme k lidem dostávat informace, a nejen formou letáků. Noviny vznikaly úžasným způsobem. Litografii dělal Bedřich Stigler.“ První čísla vznikala na psacím stroji, postupně se zlepšovalo technické vybavení a další vydání už nebyla tak pracná. „Pokud vím, vycházely v té době jen dvoje noviny – Moravský jih a v Brně periodikum Rudá krávo Petra Cibulky.“ První číslo mělo čtyři strany a vyšlo v počtu dva a půl tisíce výtisků. Noviny roznášeli v začátcích dobrovolníci. Redakce časopisu se v dalších letech obměnila, stejně jako jeho majitelé.
Od ledna 1990 se mohl Dušan plně věnovat aktivitám v Občanském fóru, vypršela mu výpovědní doba ve škole a z učitele se stal první placený pracovník OF. Dnes bychom řekli, že se stal volebním manažerem v rámci okresu Břeclav. „Nebyla to jednoduchá doba. Nikdo pořádně nechtěl do politiky, já jsem taky odmítl. Ta parta, kteří jsme se znali, musela anektovat další lidi, hodně jsme se otevřeli, lidi ale měli svoje zájmy a řešili věci z hlediska postů. Objevily se tam potřeby rehabilitace starých křivd z roku 1968, měli jsme názorový rozkol.“ Situaci se podařilo stabilizovat, ale z OF se začaly vyčleňovat skupiny lidí a obnovovaly se zaniklé politické strany.
Náplní práce okresního volebního manažera byla veškerá příprava akcí, které se týkaly OF. Primárně první regulérní volby na jaře 1990. Do obcí přijížděli kandidáti, o které bylo potřeba se postarat. „Ty první volby si ani nepamatuju, pro mě po dubnu 1990 to už byla jedna velká koule, která se valila, bylo to víc a víc práce. Pamatuju si, že jsem skončil s vředy na dvanácterníku, jedl jsem minimálně, zapomínal jsem na jídlo.“
Dlouho jsem si vyčítal, že jsem se neozval
Občanské fórum, které vzniklo jako politické hnutí krátce po začátku sametové revoluce, se začalo proměňovat několik měsíců po revoluci. Po volebním sněmu v říjnu 1990 se OF pod vedením Václava Klause orientovalo politicky do pravého středu a jeho předseda vytvořil svou Občanskou demokratickou stranu (ODS). „Na poslední volební sněm OF snad ani nechci vzpomínat, to nebylo zrovna pěkný.“ Pamětník byl členem republikové rady OF, sjezdu se zúčastnil, ale nemohl se účastnit důležitého hlasování. OF se proměnilo v ODS.
„Dlouho jsem si vyčítal, že jsem tu situaci přijal, že jsem se po sněmu neozval, že jsem v tom uhnul.“ Dušan pomáhal různým politickým hnutím a po předčasných volbách a podpisu opoziční smlouvy v roce 1998 se politikou nezabýval. Věnoval se rodině a politiku sledoval zpovzdálí. „Jako bych usnul. Pak jsem pochopil, že já a spousta dalších spáčů to v zemi nechala dojít tam, kde jsme.“ Své probuzení pamětník zasazuje do roku 2017. „Nepočítal jsem s tím, že by mohlo hnutí ANO získat tolik hlasů, a když už získalo, tak bylo nepředstavitelné, že člověk s minulostí v StB šel zpátky do vlády. On si to dovolil a dovolil si to i náš prezident. To byla pecka. Když jsem viděl, že to oba myslí vážně, tak to bylo obrovské zklamání.“
Naší přirozeností je pravda, ne že lež vítězí
Dušan začal hledat možnosti, jak pomoci, a přidal se ke spolku Společně to dáme. Měl na starost propojování různých občanských skupin a dostal se mezi lidi ve spolku Milion chvilek pro demokracii. „Rychle jsme si s Mikulášem Minářem sedli, zjistili jsme, že máme stejnou cestu, a začal jsem tomuhle spolku výrazně pomáhat. To je logické vyústění. V roce 1989 se mě ptali, proč do toho jdu. Teď se mě ptají, proč investuju čas. Protože musím, lidi mají být aktivní, mají se zajímat a věci řešit.“ Dušan vzpomíná na první demonstrace na Václavském náměstí po zvolení komunisty Ondráčka do funkce šéfa komise pro kontrolu GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů). „To byl velkej zlom. Tehdy, když jsem to viděl, co se dalo do pohybu, to bylo domino.“
Pamětník odmítá paralelu mezi rokem 1989 a 2019. „To jsou dva odlišné světy. V roce 1989 informace putovaly dlouho, byly neúplné a zkratkovité. Dnes je přehršle informací a člověk s nimi musí umět nakládat.“ Informace se v roce 2019 šíří rychle a spolek se snaží napomáhat tomu, aby se šířila pravda. „Manipulace a lež jsou běžnou součástí života, ale nelze považovat za morální všechno, co je oprávněné.“
„Každý může. Lidé se musí o demokracii starat. My jsme si mysleli, že jsme si vybojovali svobodu, že všechno je jasné a nemusíme s tím nic dělat. Je to o každodenní činnosti, že něco člověk dělá. Každý má v rukou to, co se děje, každý do toho může zasáhnout. V roce 1989 nás bylo pár, kteří jsme do toho šli naplno. Stejně tak před tím rokem a půl nás bylo pár, když jsme se do toho pustili nově. Každý může něčím přispět, každý může ovládat to, co se děje kolem něj. To je důležité si uvědomovat. Každý může.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Helena Hájková)