Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Antonín Vaněk (* 1922  †︎ 2012)

• narozen 15.7.1922 v České Hulči na Volyni

• členem ilegální organizace Blaník až do jejího rozpuštění

• vstoupil do československé armády a stal se ženistou

• účastnil se bojů u Torčína, Karpatsko-dukelské operace, Slovenského národního povstání a osvobozování Čech a Moravy

• po roce 1948 perzekvován komunistickou mocí a odsouzen na dva roky podmíněně, také vysídlen z obce

• zemřel v roce 2012

„Dukla byla nepřipravená, tam propadlo hned první den asi šest set našich lidí. Někteří říkají, že jsme byli nováčci, že jsme nevěděli, jak se bojuje, ale není to pravda. Byli jsme dobře vycvičený a odvážní. Ale když nás zavedli na jatka, těžce se potom bráníš, když máš před sebou Němce a nevíš o nich.“

Život na Volyni

Antonín Vaněk se narodil 15.7.1922 v České Hulči na Volyni v tehdejším Polsku. Otec byl jako ruský občan veteránem carské armády z 1. světové války. „Přes Kyjev se dostal až do Žitomíru, kde poté musel nastoupit k Rudé armádě a jako muzikant hrál i Leninovi na Mítinkách.“ Rodinný statek, v němž vyrůstal, čítal 24 hektarů, což po přičlenění Volyně k SSSR znamenalo deportaci. „Byli jsme znechucení příchodem Rudé armády, protože jsme byli dvaadvacet kilometrů od hranic a dobře jsme znali sovětské pořádky. Příchod německé armády jsme také nikterak neuvítali, ale byli jsme zbaveni té strašné diktatury, která tam vládla za sovětského režimu. A obzvlášť já a naše rodina, že jsme nemuseli být vyvezeni na Sibiř, to mamince spadl kámen ze srdce.“

Po příchodu německé armády se na Volyni zformovala ilegální odbojová organizace Blaník, jejímž cílem byly menší protiněmecké sabotáže a hlavně obrana českého obyvatelstva před banderovci. „UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a banderovci, to byli banditi, zloději a všechno dohromady.“

Organizace Blaník

„Za Sovětského svazu se organizovat nešlo. To bychom špatně dopadli… Vstoupil jsem do Blaníku hned ze začátku. Vedl to tam Milek Cilců, který bydlel naproti, takže jsem se zapojoval do všech akcí.. Jednou byla narušena naše obecní hranice. Banderovci k nám chtěli vniknout, tak jsme tam zapálili jeden barák a přestřelka končila nekompromisně tak, že banderovci odešli.“ Další obranná akce Blaníku proběhla na Zámku u Hulčí, kde se banderovci pokusili ukrást peníze, koně a potraviny. „Byli jsme na ně už dobře připravený, i když měli postavený hlídky, museli utéct a bejvali bychom je smetli úplně. Od tý doby jsme měli tak nějak klid od banderovců.“

Blaník se organizoval v pěti skupinách a operoval po celé Volyni. Skupina v Holi České čítala zhruba 90 členů, tedy téměř celou vesnici. Informace o pohybu německých hlídek a o tom, kde se chystají zvláštní prohlídky, podával zaměstnanec okresní správy pan Khol. „Velký starosti jsme měli se zbraněma, ale každá chalupa, každej mladej člověk měl zbraň u sebe. Ďochťara a talířovej granát jsme měli i kulomety, granáty jsme měli. Takže jsme byli poměrně dobře vyzbrojení.“

„My jako organizace jsme se skutečně připravovali na vstup do československé armády, protože jsme měli rádio a vysílačku dokonce. Bylo to na akumulátory. Potají jsme nabíjeli a poslouchali, jak ‚Volá Londýn‘ – Jana Masaryka, tak i Moskvu. Takže jsme byli  informováni přesně, jak fronta postupuje a jakým způsobem.“

Přestože organizace Blaník sdružovala na 330 Čechů, nebyla nikdy prozrazena. „Bylo vidět, že žádná zrada mezi námi volyňskými Čechy nenastala.“ Svou činnost organizace skončila 15. března 1944, tedy příchodem Československého armádního sboru na Volyň.

Vstup do československé armády a Dukla

„Všichni, někteří dříve, někteří  později, odcházeli přímo do československý armády do Rovna, kde byla komandantura. Nastoupilo nás tam spontánně 10 700 z Volyně.“ Výcvik trval přes dva měsíce, pan Vaněk prošel také poddůstojnickou školou. „Volyňští Češi byli výborně připravení a my jako ženisté jsme prošli vším. Museli jsme se naučit zacházet se zbraněmi, které snadno vybouchly. Takže jsme to měli o to těžší. Dělostřelci se museli naučit mířit a střílet. Tak nás zacvičovali u Torčína, kde stála fronta.“

Z Rovna pamětník s útvarem postupoval za Luck a přes Lvov do Kobylan. Tam je také zastihlo Slovenské národní povstání a vypuknutí Karpatsko-dukelské operace. „Dukla byla nepřipravená, tam propadlo hned první den asi šest set našich lidí. Někteří říkají, že jsme byli nováčci, že jsme nevěděli, jak se bojuje, ale není to pravda. Byli jsme dobře vycvičený a odvážní. Ale když nás zavedli na jatka, těžce se potom bráníš, když máš před sebou Němce a nevíš o nich.“

Po bojích na Medvezně, kde byli ženisté pod přímou  nepřátelskou palbou, byl vydán zákaz nasazování ženistů do prvních linií. „Ženista nevyroste za jeden den, nebo jako pěšák si vezme flintu a může střílet. Musí umět zacházet s minama a tak dál. Měli jsme úkoly jako ,dělníci‘ pro další útvary.“

„V Kobylanech jsme bydleli na faře vedle kostela, kde nás zastihl německej dělostřeleckej  přepad. Dva kuchaři přišli rovnou o život. Dlouhej měl uražený paty a Houšek po cestě do nemocnice zemřel. Tam jsme utrpěli poměrně ztráty.“ Z Kobylan po průlomu Dukelského průsmyku postoupila fronta do lesů na hranicích Slovenského státu, kde se jednotka na čas zastavila. Následoval rychlý postup až k Svatému Ondreji. Zde měl Antonín Vaněk na starosti zásobování 3. roty, která bránila linii u Liptovského Mikuláše. „Museli jsme zabavit selský voly, jináč se nedalo projíždět metrovým sněhem. Jezdili jsme v noci, abychom nebyli viděni.“

„Se Slováky budeme mít dost práce“

„Na Slovensku jsem cítil, že nás Čechy nějak moc zvlášť rádi nemají. Pokud jsem se sešel se Slováky, který k nám přišli na útvar, tak chválili, že se za Hlinky měli dobře. A že by nás oslavovali nebo s námi chtěli spolupracovat – moc ne. Měli jsme s nimi poměrně potíže. Tak jsem už tenkrát vycítil, že se Slovákama budeme mít dost práce.“

Z Liptovského Mikuláše postoupili do Žiliny, kde jako člen průzkumné jednotky měl za úkol odstraňovat překážky, aby prapor mohl rychle postupovat na Kroměříž. „Kroměříž osvobodili Rumuni. Bylo jich tam poměrně mnoho zabito. Z jedné i z druhé strany břehu řeky Moravy ležely jejich mrtvoly.“

Poté nastoupil jako spojka k veliteli praporu štábnímu kapitánovi Ladislavu Jilmovi. „Nechal mě všechny věci vyřizovat. Honil mě od rána do večera. Tu na štáb. To támhle. Sám se moc nikam nehnal.“ Na Moravě byla situace klidnější a prapor rychle postupoval na Prahu. „Moraváci nás přivítali nejlíp ze všech národů. Ty dívenky s koláčema a kafem. Každá nám chtěla dát kousek, ale my jsme nemohli. Museli jsme rychle pokračovat dál ku Praze.“

Po válce

Konec války zastihl jednotku Antonína Vaňka pár kilometrů od Prahy. „Pamatuji si na jednoho vojáčka. Rozminovával snad poslední minu. Měl zakrvácenej obličej, ruce. Sanitář ho obvázal. Tak jsem ho dopravil do nemocnice. Nevím, co se potom s ním stalo.“

Karpatsko-dukelská operace přinesla Československému armádnímu sboru velké ztráty. Z dnešního pohledu se zdá, že mnohé z nich byly zbytečné. „Domnívám se, že nás měl přece jenom generál Svoboda více šetřit. Neposílat nás na přímé útoky, které nebylo hned jasný, že bychom vyhráli. Útočilo se několikrát denně, ale zbytečně. Mělo to mít svůj čas, než se zorganizovala fronta. Tyhle dílčí útoky neměly velký význam.“

Po propuštění z armády se Antonín Vaněk usídlil na statku ve Vrbici, kde byl také do února 1948 starostou. „Nám volyňským Čechům nebyla kladena důvěra. Říkali jsme pravdu o Sovětském svazu a to jim tlouklo do očí.“ Po komunistickém puči byl zbaven funkce a jako „nespolehlivý občan“ 8. února 1950 vysídlen z obce. Byl mnohokrát obviněn a vyšetřován pro protistátní činnost. „Dokázal jsem se obhájit, ale přesto jsem byl souzen a dostal na dva roky podmínku. Neodvolal jsem se, protože jsem byl rád, že jsem tu podmínku dostal.“

Nastoupil do státní traktorové stanice v Jesenici. Poté pracoval jako dělník v Podbořanech, odkud byl přeřazen do cihelny. Z cihelny se vrátil do Západočeského keramického závodu, kde pracoval 15 let. Od roku 1972 žije v Žatci.

 Natočil Martin Kroupa, zpracovali Martin Kroupa a Iva Růžičková