Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vaněčková (* 1935)

• narozena 29. července 1935 v Českém Bohdíkově (dnes Bohdíkov)

• bratr Jaromír Doležal se za druhé světové války zapojil do odboje

• v roce 1943 bratr Jaromír Doležal zatčen gestapem

• 30. dubna 1945 Jaromír Doležal zahynul v koncentračním táboře Flossenbürg

• v roce 1946 se rodina přestěhovala do Temenice

• v roce 1959 vstoupila pamětnice do KSČ

• v roce 1970 členkou prověrkové komise základní organizace (ZO) KSČ

• v polovině 70. let rok pracovala jako ideologická pracovnice OV KSČ

• v roce 2020 bydlela v Bohdíkově

Na severozápadní Moravě nedaleko od Šumperka stojí v údolí řeky Moravy v Hanušovické vrchovině obec Bohdíkov. Až do roku 1946 nesla název Český Bohdíkov, což ukazovalo na národnostní původ jeho obyvatel. V této převážně německé pohraniční oblasti byl jednou z nejseverněji položených českých obcí. Uprostřed Bohdíkova u kostela sv. Petra a Pavla stojí pomník obětem první a druhé světové války. Je na něm vytesáno dvaadvacet jmen padlých v první světové válce a v jeho spodní části ještě jméno Jaromíra Doležala, který 30. dubna 1945 ve svých dvaadvaceti letech zahynul v koncentračním táboře Flossenbürg. Právě jeho sestra Marie Vaněčková kontaktovala Paměť národa, aby tak připomněla jeho odhodlání bránit svobodu, za niž zaplatil vlastním životem.

Pod lesem Humpolec

Marie Vaněčková se narodila 29. července 1935 v Českém Bohdíkově (dnes Bohdíkov) jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům Marii a Josefu Doležalovým. Oba rodiče byli československé národnosti, ale matka měla po svém otci také německý původ. Otec pocházel z vedlejších Komňátek a matka přímo z Českého Bohdíkova.

Po svatbě si Marie a Josef zakoupili malý dům č. p. 78 na konci Bohdíkova pod lesem Humpolec. Dlouhá léta pak museli splácet půjčky. V roce 1922 se jim narodil syn Jaromír, o pět let později syn Miroslav a v roce 1935 již zmíněná jediná dcera Marie. Třetí syn Josef zemřel ve čtyřech letech na záškrt.

Otec se živil jako zedník a v zimních měsících si přivydělával pletením košů. Matka se starala o domácnost a stejně jako mnoho dalších lidí v tomto kraji doma šila nitěné knoflíky, které pak odevzdávala do továrny v Rudě nad Moravou. Kromě toho měli ještě v nájmu dvě měřice (0,4 hektaru) zemědělské půdy a ve chlévě chovali dvě kozy. Marie vzpomíná, že všechny děti se musely zapojit do práce a otec na ně uplatňoval tvrdou výchovu. „Mamince jsme tykali a otci vykali,“ dodává.

Udusil se vlastním hnisem

Bohdíkov byl českou obcí, ale žila v něm i silná německá menšina. V roce 1930 se tam z 1090 obyvatel hlásilo 108 k německé národnosti. Zatímco ze západu a jihu ho obklopovaly české obce, z východu a severu šlo o převážně německé vesnice. Přesto Český Bohdíkov stejně jako okolní české obce po mnichovské dohodě spadl v říjnu 1938 do pásma zabraného nacistickým Německem. Název obce se změnil na Böhmisch Märzdorf a stala se součástí nově zřízené říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland). České vedení se změnilo na německé a nacistická správa začala v obci rychle úřadovat. Zrušen byl Sokol a další české spolky, v rámci germanizačních snah byly vystěhovány tři statkářské rodiny a na jejich hospodářství umístěni němečtí sedláci.

V českých obcích narůstal odpor proti okupantům a v roce 1943 na severozápadní Moravě vznikla ilegální odbojová organizace Národní sdružení československých vlastenců, do níž spadali i odbojáři v Bohdíkově. Zpočátku hlavně z různých sbírek finančně podporovali perzekvované rodiny, tiskli a rozšiřovali protinacistické letáky, shromažďovali zbraně a výbušniny na sabotážní činnost, vytvořili ilegální cestu do zahraničí, kde se formovaly protiněmecké jednotky, a také vytvořili v lesích v okolí různé úkryty a bunkry pro muže, kteří se ocitli v hledáčku gestapa. Marie Vaněčková bohužel netuší, do jaké odbojové organizace se zapojil její bratr a jaké byly jeho úkoly, vzpomíná však, že s kamarády v lesích v okolí Bohdíkova postavili bunkr pro potřeby odboje.

Údajně už v roce 1943 Jaromír dostal předvolání na gestapo. Marie si to dobře pamatuje, protože krátce předtím onemocněla na záškrt, na nějž už zemřel bratr Josef. Jaromír tehdy osmiletou Marii vezl do nemocnice. O několik dní později spolu se dvěma dalšími mladými lidmi – Arnoštem Kacerem a Antonínem Gronychem – seděl ve vězení gestapa v Šumperku, v tzv. robotárně.

V té době Jaromír, vyučený slévač, pracoval ve strojírnách v Bohdíkově. „Byl to velice pracovitý, obětavý, citlivý a spravedlivý kluk a po válce, jak by to šlo, se chtěl stát učitelem,“ vzpomíná Marie Vaněčková na bratra, kterému pro jeho český původ nacistická správa neumožnila studium na učitelském ústavu.

Marie bratra naposledy viděla právě na návštěvě ve věznici v Šumperku. Poté Jaromíra převezli do věznice v Opavě, pak v Ostravě a následně do Malé pevnosti v Terezíně. Z Terezína s dalšími vězni putoval do koncentračního tábora Flossenbürg v Horní Falci v Bavorsku. Během druhé světové války tímto koncentračním táborem prošlo na sto tisíc vězňů různých národností, z nichž nejméně třicet tisíc kruté podmínky nepřežilo. Necelý měsíc před svými třiadvacátými narozeninami, 30. dubna 1945, zahynul i Jaromír. Spolu s Jaroslavem Gronychem byl jednou ze dvou obětí z Bohdíkova zemřelých v koncentračních táborech. „Jak je mlátili, tak se mu zanítila ústa a pusu měl plnou hnisu. Měl zánět okostice. Chtěl, aby mu odstranili hnis, ale poslali ho pryč, že v ošetřovně nemá co dělat,“ dodává jeho sestra.

O Jaromírově smrti ale rodina nic netušila. Pamětnice za války chodila v Bohdíkově do obecné školy, která byla přebudována z české na německou a pro české děti byla vyhrazena pouze jedna třída, v níž se musel povinně vyučovat německý jazyk. Jejího mladšího bratra Miroslava poslali na nucené práce do Německa. Dne 8. a 9. května obec osvobodili sovětští vojáci. Marie vzpomíná, že její matka ještě pomáhala se stavbou slavobrány. Když pak sousedka chtěla přivítat první osvoboditele s foukací harmonikou v ruce, musela z obav před znásilněním utéct korytem potoka. Zcela zmrzlá se dostala až k Doležalovým, kde se vyhřála pod peřinou u kamen.

Všechno tam připomínalo bratra

Až po válce přišel jeden z bratrových spoluvězňů rodině oznámit, že Jaromír zahynul. Matka to velice těžce nesla. „Doma jí ho všechno připomínalo a málem se z toho zbláznila. Tak jsme se přestěhovali,“ říká pamětnice.

V roce 1946 se rodina přestěhovala do vedlejší Temenice, do hospodářství na samém konci obce po bývalých německých majitelích. Nějaký čas tam ještě bydleli se starší Němkou, která se chystala na odsun. Toho se však nedočkala, protože krátce předtím zemřela na strnutí šíje.

Rodina se musela starat o rozsáhlé hospodářství s nemalým počtem zvířat. Marie vzpomíná, že matka tehdy onemocněla a nějaký čas se léčila v šumperské nemocnici. Její povinnosti pak musela převzít spolu s bratrem Miroslavem. Na statku ale chyběl přístup k vodě, která se musela nosit ze vzdáleného pramene. Rodina se proto odstěhovala do vedlejšího hospodářství.

V roce 1950 byla Temenice začleněna k Šumperku a v témže roce tam vzniklo Jednotné zemědělské družstvo Temenice, do nějž rodiče vstoupili.

Vystřídala mnoho funkcí

Měšťanskou školu tak pamětnice dokončila v Šumperku a následně v letech 1950 až 1951 absolvovala Rolnickou školu pro rostlinnou výrobu v Temenici. Tři roky pak pracovala jako účetní v JZD Temenice. V květnu 1955 se provdala za Jaroslava Nídla a o rok později se manželům narodila dcera Jaroslava a v roce 1960 syn Zdeněk.

V roce 1959 pamětnice vstoupila do komunistické strany. Působila i v mnoha dalších organizacích a složkách, například ve Svazu československo-sovětského přátelství, v Brigádě socialistické práce, jako úseková důvěrnice dopravy, v komisi pro pracovní spory v Revolučním odborovém hnutí (ROH) a od roku 1971 jako členka občanského výboru MNV Šumperk. V roce 1970 byla členkou prověrkové komise základní organizace (ZO) KSČ, která zkoumala postoje jednotlivých straníků během Pražského jara a jejich názory na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a navrhovala případné vyloučení či vyškrtnutí ze strany. V polovině sedmdesátých let také rok pracovala jako ideologická pracovnice OV KSČ. K působení na těchto kontroverzních postech pamětnice říká, že se nemá za co stydět a komukoli se může zpříma podívat do očí.

Její první manželství skončilo v roce 1980 rozvodem. Později se ještě provdala za Vladimíra Vaněčka. V roce 2020 bydlela Marie Vaněčková opět ve svém rodném domě v Bohdíkově.

MELZER, M., SCHULZ, J., a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993.

BARTOŠ, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.

ŽÁKOVÁ, H.: Historie, školství a kulturní tradice v obci Bohdíkov v období 20. století, bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.

Archivní materiály Marie Vaněčkové uložené v databázi Paměti národa.