Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Vančurová (* 1921)

• narozena 25. prosince 1921 v Bošicích

• v letech 1927–1935 chodila na základní školu v Bohunicích

• od roku 1938 pracovala v koželužně v Nišovicích

• od roku 1942 byla nuceně nasazena v podzemní továrně na protiletadlové střely v Holýšově

• v dubnu 1945 odjela na vlastní pěst z Holýšova domů do Bošic

• v roce 1947 se vdala za Petra Vančuru

• manžel Petr Vančura byl nuceně nasazen v Chemnitzu

• v roce 1947 se přestěhovali do Čkyně

V roce 1942 obdržela Emilie Vančurová Vorlandung – předvolání k nástupu na nucené práce. Předvolání neobsahovalo mnoho informací, uvedena byla pouze cílová stanice Holleischen (Holýšov) a čas odjezdu. Jednadvacetiletá Emilie nevěděla, co přesně totální nasazení znamená, nevěděla ani to, kde se Holýšov nachází, věděla jen, že do vlaku, který je odvážel z Bošic, musí nastoupit. Věděla, že kdyby nenastoupila, zavřeli by ji. 13. února 1942 nasedla Emilie Vančurová spolu s dalšími šesti dívkami a pracovníkem volarského pracovního úřadu do vlaku, který směřoval do Německa. Ve Strakonicích, v Písku přisedaly další dívky. S nikým z nich se Emilie Vančurová neznala. Netušila, co ji čeká, kde přesně skončí nebo jak se jí samotné ve světě povede. Vlak dovezl dívky do sudetské vesnice Holleischen, kde Emilie Vančurová v podzemní muniční továrně strávila náročnou prací další tři roky života.

Měla jsem starší rodiče

Když se Emilie Vančurová 25. prosince 1921 v Bošicích narodila, bylo jejímu otci Františku Markovi již přes 30 let. František Marek, bývalý rakouský dragoun, se vrátil v roce 1918 z ruského zajetí, kde strávil skoro celou první světovou válku. Na toto období podle pamětnice vzpomínal dobře. Nepřidal se k ruským legiím, ale musel pracovat v Kyjevě a Charkově jako zedník. Domů si prý přivezl dost peněz. ,,Ještě si to pamatuji jako malá holka, měl pořád velký stoh bankovek.“ Po první světové válce pracoval jako zedník a fasádník a jezdil za prací po celé republice. Markovi měli malé hospodářství, na kterém pracovala maminka Marie Marková, za svobodna Narovcová. Díky hospodářství měla rodina zajištěné základní nutné minimum k životu. ,,Bídu jsme neměli, ale peníze nám za první republiky nestačily.“ Emilie Vančurová měla staršího bratra Antonína, který se vyučil holičem.

Náš řídící byl velký vlastenec

V roce 1927 začala Emilie Vančurová chodit do školy v Bohunicích. Místní řídící vedl svou třídu ve vlasteneckém duchu. Pamětnice vzpomíná na několik výročí vzniku Československa 28. října 1918, kdy pokaždé ve škole probíhaly oslavy. Děti zdobily školu, přednášely vlastenecké básně před Pomníkem padlých (1920) v Bohunicích. Pamětnice byla vedena podobně i doma. ,,Tatínek byl také dobrý Čech, výchovu jsem měla českou,“ dodává k tomu.

Nedlouho potom, kdy začala chodit do školy, její otec onemocněl a nemohl již nadále pracovat. Rodina tím přišla o velkou část příjmu a dostala se do ještě složitější finanční situace. ,,Maminka neměla peníze jinak než to, co získala z hospodářství. Prodala nějaké to vajíčko nebo tak, kolikrát ani neměla na to, aby mi dala na sešit. To byla opravdu bída.“

Zvedli nám platy o 100 %

Velká nouze o peníze trápila rodinu Markových dlouhodobě. Brzy po ukončení základní školy v roce 1935 musela Emilie Vančurová nastoupit do služby k sedlákovi do nedalekých Střechovic u Volyně. Jako patnáctiletá měla na starosti 16 kusů dobytka.

V roce 1938 si Emilie Vančurová našla práci v koželužně v Nišovicích, kde se šily peněženky a aktovky do školy. O obsazení Československa v březnu v roce 1939 se dozvěděla ráno na cestě do práce. ,,15. března 1939 jsem jezdila tady ze Čkyně vlakem do Nišovic. Tenkrát hlásilo rádio, že nás Hitler zabírá. Napřed okupoval jenom Sudety a potom zabral i celé Čechy, tak to byl protektorát.“  Vzpomíná také, že po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava zvedli všem v koželužně plat o 100 %, finančně si tak polepšila.

Obsílka z ,,pracáku“

Již před vypuknutím druhé světové války se Německo potýkalo s výrazným nedostatkem pracovních sil, což si kompenzovalo nedobrovolným nasazením pracovníků z ciziny. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 dostala Emilie Vančurová předvolání, aby se dostavila na pracovní úřad ve Volyni, kde jí oznámili, že je schopná práce a že bude totálně nasazená. ,,Bylo to v 39. roce, to už jsme byli zabraní. To už byl Protektorát Čechy a Morava. Patřili jsme ke Strakonicúm, tak jsem byla ve Volyni, tam byl pracák. Ve Volyni jsem byla, protože jsem pracovala v Nišovicích. Tam jsem šla na pracák. Nevěděla jsem, kam jedu.“ Podle vzpomínek pamětnice ani na pracovním úřadě nevěděli, kam bude poslána na práci. To se dozvěděla až později.

Svou zkušenost s pracovním úřadem a jeho zaměstnanci popisuje jako bezproblémovou. ,,To byli naši kluci. Ten jeden znal mého bratra. Chovali se normálně.“ V období druhé světové války se však úřady práce staly vedle gestapa nejobávanějším a nejnenáviděnějším symbolem nacistického okupačního režimu, a to právě pro jejich účast v procesu nuceného nasazení obyvatel protektorátu. Úřady práce tvořily v tomto období páteř celého systému řízené práce, řídily se pokyny Ministerstva sociální a zdravotní správy (později Ministerstva hospodářství a práce) a prakticky prováděly přikazování do práce[1].

Vorlandung – předvolání

Vorlandung – předvolání k nástupu na totální nasazení obdržela Emilie Vančurová až na počátku roku 1942. Ze samotného předvolání se mnoho nedozvěděla. Pouze čas odjezdu a cílovou stanici, město Holleischen (Holýšov). ,,Ono to bylo psané německy Holleischen, tak jsme nevěděli. Holýšov byl taky jeden na Moravě, tak jsme nevěděli kam.“

Když poté 13. února 1942 nastoupila Emilie Vančurová ve Strakonicích do vlaku, nevěděla, kde bude zaměstnána, ani jakou práci bude zastávat. V Nišovicích společně s pamětnicí nastoupilo několik dalších děvčat. Ve Strakonicích na nádraží na ně čekal zaměstnanec pracovního úřadu, který je doprovázel až do města Stod. ,,Ze Strakonic jsme jeli do Plzně, v Plzni se přesedalo na rychlík, na vlak, co šel Plzeň–Domažlice. A ten vlak měl dva vagony vyhrazený, které přejely přes zabrané území, přes ty Sudety. Tam se nesmělo vystupovat, to už měli oddělené. Akorát ty dva vagony prohlíželi v Nýřanech. V Nýřanech byla pas kontrola.“   

Nejdřív jsme bydlely v kině

Prvních několik týdnů dívky ubytovali v hotelu Praha v malém městě Stod, ze kterého každý den dojížděly dvě stanice vlakem na práci do Holýšova. V hotelu bylo zřízeno provizorní ubytování v sálu kina v suterénu hotelu. ,,Byly jsme ubytované tam, co se promítalo kino. Tam to bylo dobrý. Tam nám vařili snídani, než jsme šly na vlak.“

Lágr vypadal jako chata

Na jaře 1942 byly dostavěny budovy lágrů v blízkosti komplexu muniční továrny v Holýšově a všechna děvčata se tam musela přestěhovat. ,,Lágr vypadal jako chata. Dřevěné baráky. Všechno bylo syrový, než to sešlo. Všude byly škvíry. Foukalo ze všech stran.“ České dívky ubytovali pospolu. ,,Tam nás bylo asi na 500 Češek.“ Dle vzpomínek pamětnice, tam bylo dohromady šest budov, každá budova měla tři části. ,,V jedné místnosti nás bydlelo 16. Měly jsem palandy. Měly jsme 8 paland, 8 skříní, rozdělených na půl. 16 stoliček. A podlouhlý stůl.“ Každý den měly pracovnice zajištěné teplé jídlo v nedaleké kantýně. ,,Eintopf byl dennodenně. Když nebyl k obědu, byl k večeři,“ vzpomíná pamětnice.

Dle pamětnice nebyly české pracovnice mimo pracovní dobu nijak hlídané nebo omezované v pohybu. Jednou měsíčně dostávaly povolenku překročit státní hranici, opustit Holýšov a jet domů. ,,Když jsme pak mohli jezdit jednou za měsíc domů, tak to nebylo takový zlý.“ Společný osud totálního nasazení dívky sblížil a lehce navazovaly přátelství. ,,Holky byly kamarádský. To víte, když vám bylo 20, 21 let, tak to byla všechno legrace. V létě jsme se opalovaly na střeše.“

MWH

Kovodělné závody Holýšov (Metallwerke Holleischen GmbH – zkratka MWH) byly vybudovány v areálu opuštěné sklárny, kterou v roce 1939 koupila berlínská Deutsche Waffen und Munitionfabriken. Po vyhlášení protektorátu se z české obce Holýšov stal německý Holleischen. Obec se ocitla za hranicemi, což velmi napomohlo odkoupení opuštěného objektu a rozjetí německé výroby munice. MWH se specializovalo na protiraketovou munici a letecké střelivo. Továrna začala výrobu v roce 1940 a v roce 1941 již najela na plný výkon. Továrna se v průběhu válečných let rozrostla do rozlehlého areálu s velkou potřebou pracovní síly[2]. Ačkoliv Emilie Vančurová v Holýšově pracovala skoro tři roky na několika místech, nedostala se zdaleka do všech prostor komplexu.  ,,To my nevíme, co tam všechno bylo. To byly takové určité úseky.“

I na střeše byly stromy

Hned po příjezdu do Holýšova začala Emilie Vančurová pracovat na úseku zvaném prachárna. Prachárna byla jedna část rozlehlé podzemní továrny. ,,Všechno to bylo maskované v lese.“  Pracovníci zde plnili náboje různého typu. Pracovalo se 12 hodin denně, šest dní v týdnu. Pamětnice vzpomíná, že celou směnu vážili střelný prach do protiletadlových střel a do patron kulometů. ,,My jsme ten střelný prach vážili. Jeden gram a já nevím kolik tisícin gramu. Vážili jsme to na lékárenských vahách.“ Práce a manipulace se střelným prachem byla velmi nebezpečná. Pamětnice připomíná dívku z Českých Budějovic, která přišla při pracovní nehodě o prsty na rukách. Vzpomíná, jak se zpočátku při práci bála. „To víte, že jsme se báli. Každou chvíli to tam někde bouchlo. Střelnice byla na kraji lesa. Tam se blýskalo každou chvíli, jak to zkoušeli. Ale zvykli jsme si, že potom už nám to ani nevadilo.“

Bist du schnell

Dozorce v továrně i v lágru dělali pouze muži, kteří nemohli z nějakého důvodu nastoupit na frontu (postarší, nemocní). Dle vzpomínek pamětnice byli na pracovnice velmi přísní, stále je kontrolovali, zda neodvádí nekvalitní práci, nevyrábí kazové kusy, křičeli na ně: ,,Bist du schnell? Schnell!“  Mimo pracovní dobu však na dívky nemohli.

Pobočka koncentračního tábora Flossenbürg

V průběhu roku 1944 bylo do Holýšova převezeno kolem 700 žen z koncentračního tábora ve Flossenbürgu[3]. Vězeňkyně z koncentračního tábora nasadili na těžší práci na nebezpečnějších úsecích, např. právě v prachárně. Díky tomu byla Emilie Vančurová spolu s dalšími českými děvčaty z prachárny přemístěna na lehčí práci. Až do svého odchodu z Holýšova v roce 1945 vážila a kompletovala časti ručních protitankových zbraní, tzv. pancéřových pěstí. Pamětnice k přítomnosti žen z koncentračního tábora dodává: ,,Věděli jsme, že tam jsou, ale ani jsme je nemíjeli. Nás přendali úplně na druhou stranu do lesa na jinou práci, takže jsme s nima na tuhle stranu nepřišli.“

Francouzští a italští zajatci

Mimo nuceně nasazená česká děvčata pracovali v Holýšově od roku 1940 francouzští a italští zajatci. Ti vykonávali především těžké, mužské práce. Postavili například v Holýšově sídliště (dnes sídliště Výhledy). Dle pamětnice dozorci zajatce neustále hlídali. Ačkoliv je běžně potkávali v areálu továrny, často pracovali na stejném úseku, nemohli s nimi mnoho mluvit. Podmínky k životu měli podstatně horší než totálně nasazené ženy. ,,Italští vojáci, to byli mladí chlapci od osmnácti, devatenácti let. Ti dostávali ran. Když to byl Němec, tak… Tam byl jeden Němec, který už neměl ruku, přišel o ruku. A dělal hlídače. Tak ten je pohlavkoval dřevěnou rukou, jak se dalo.“

Nálety na konci války

Na Velikonoce v roce 1945 se Emilie Vančurová dostala na propustku domů. Pamětnice vzpomíná, že v této době v okolí Bošic hodně létali hloubkaři a že ve Čkyni byla rozstřílena lokomotiva. Když se vrátila do Holýšova, zjistila, že i v okolí dochází k náletům. Hloubkaři se zaměřovali zejména na železniční sítě, které poté ostřelovali. Pamětnice připomíná bombardování nádraží v Dobřanech. ,,Tam jsme zažili nálet. Měla jsem zrovna noční. Bylo to vidět a ty rány, není to daleko.“

Já domů pěšky nepůjdu

S blížícím se koncem války docházelo ke změnám v chodu továrny MWH. Němečtí dozorci pracovnice a zajatce už tolik nehlídali, nenutili je do práce, přemisťovali pracovníky z úseku na úsek. Emilie Vančurová vzpomíná na moment, kdy se v dubnu 1945 rozhodla Holýšov opustit. ,,Když to tam rozstříleli, tak jsem povídala, já domů pěšky nepůjdu. Tak jsem se spakovala a navečer jsem jela domů. Vzala jsem si kufr. Měla jsem jenom kufr a balíček a šla jsem na vlak. Propustku jsem měla u sebe. Ona se musela každý týden odevzdat. V pondělí odevzdat a v sobotu si pro ni přijít. A tak jsem ji nevrátila.“ O chaosu a zmatku na konci války vypovídá i to, že pamětnici nikdo v Holýšově nepostrádal a po cestě domů ji nikdo nikde nekontroloval. ,,Já jsem si nikoho nevšímala a nikdo si nevšímal mě.“ Domů do Bošic se dostala až druhý den večer. Po návratu se nemusela skrývat, za pár dní byl konec války.

Po válce

Emilie Vančurová se se svým budoucím mužem Petrem Vančurou seznámila na nádraží při jedné z nemnoha cest z Holýšova do Bošic. Petr Vančura pocházel z okolí Volyně a podobně jako ona byl totálně nasazen. Pracoval tři roky jako zámečník v německém Chemnitzu. Během války si dopisovali a v roce 1947 se vzali. Společně se přestěhovali se do Čkyně, do domu zvaný ,,uprchlák.“ Uprchlák v roce 1939 zbudovali místní pro uprchlíky ze Sudet, zejména z Vimperka. Ti se po válce povětšinou vrátili zpět a do opuštěného domu se mohli nastěhovat noví nájemníci. Emilie Vančurová žije ve Čkyni ve stejném domě dodnes (2022).

 

Pro Emilie Vančurovou byla v životě důležitá víra v Boha. Myslí si, že ,,bychom měli mít větší úctu ke všemu. Takhle jsou lidé sobci“.

 

[1] Tauchen, Jaromír. Organizace a činnost úřadů práce v Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1945). Právněhistorické studie. Praha:Karolinum, 2016, č.1, s. 91–109. ISSN  0079-4929.

[2] Hais, Josef. Zajatecké tábory v Holýšově. Časopis pro orální historii. Monotematické číslo k 70. výročí osvobození západních Čech. 2015, roč. 5, č. 1, s. 91–106.

[3] KZ-Gedenkstätte Flossenbürg [online]. Stiftung Bayerische Gedenkstatten [cit. 28. 8. 2022]. Dostupné z: https://www.gedenkstaette-flossenbuerg.de/cs/history/satellite-camps/holleischen