Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Vaňák (* 1937)

• Jindřich Vaňák se narodil 11. prosince 1937 v Plzni

• otec Jindřich Vaňák byl mlynář, rodina se často stěhovala

• v letech 1953 až 1955 byl v učení na elektromontéra, vzdělání si dále rozšířil na průmyslové škole

• pracoval už během studií, mj. v šumavském pohraničí na propustku

• v letech 1956 až 1958 byl na vojně, půl roku ve slovenském Popradu

• od roku 1958 do roku 1960 pracoval v rychlém sledu na pracovních úkolech v Nové huti Klementa Gottwalda ve Vítkovicích a v Poldi Kladno

• v letech 1960 až 1983 pracoval v Kovosvitu v Sezimově Ústí, mj. na zkušebně prototypů

• v letech 1983 až 1987 pracoval v ZVVZ (Závod na výrobu vzduchotechnických zařízení) Milevsko

• jezdil na pracovní cesty do zahraničí, hlavně do Německa, byl kvůli tomu v hledáčku tajné policie

• v letech 1987 až 1993 pracoval ve Vodních stavbách

• od roku 1993 do roku 1997 vyučoval na učilišti v Sezimově Ústí

• od roku 1997 je v důchodu, má ženu a dvě dcery

• v roce 2024 žil v Sezimově Ústí

Jindřich Vaňák se narodil 11. prosince 1937 v Plzni. Otec se jmenoval Jindřich Vaňák a maminka Marie Vaňáková, za svobodna Hálová. Otec pracoval ve mlýně, maminka byla v domácnosti. Rodina žila v Pečkách v domě matčiných rodičů. Pamětník má sourozence Karla a nevlastní bratry Jana a Luboše.

Kotláři nejdřív nechali lidi vystoupit z vlaku

Jindřích Vaňák prožil druhou světovou válku jako dítě, pamatuje si z ní drobné útržky. Vzpomíná například, že v Pečkách bylo velké nádraží, kterým projížděly vlaky na frontu. Vybavuje si útoky stíhacích letců, tzv. kotlářů, kteří prostřelovali kotle lokomotiv. Sám viděl jeden útok, kdy kotláři nejdříve zaútočili jen pro výstrahu, nechali cestující vystoupit a teprve poté doopravdy zaútočili na lokomotivu. Otec během války jezdil 15 km do mlýna v Nymburce, kde sloužil 12hodinové směny. Děda byl zaměstnán jako topič v cukrovaru, díky němu měli dostatek cukru. „Jindro, běž a dívej se za těma autama,“ posílala jej babička za nákladními auty, která svážela cukrovou řepu z polí, „ona jim padá ta cukrová řepa, přines ji domů, já vám z toho udělám cukrlata.“ Cukrlata z řepy byla za války velká vzácnost a pamětník si dodnes umí vybavit jejich intenzivní chuť. Během války si též přilepšovali tím, že načerno chovali slepice, králíky a jednoho berana. „Byl strašně zlej, bál jsem se na ten dvorek chodit. Táta ho musel krmit s klackem v ruce.“

V roce 1945 se vytvořila skupina odboje, ve které byl jeho otec, která se snažila vyhodit do povětří pancéřový vlak. Pamětník si již nevzpomíná na žádné detaily, ani k čemu přesně nakonec došlo, jen mu zůstala vzpomínka na to, jak mu otec v podchodu na nádraží ukazuje, kde jej těsně minula kulka. Navzdory probíhající válce všude kolem se Jindřich Vaňák jako dítě setkal se smrtí ještě úplně jinak. Ve druhé třídě vážně onemocněl spálou a záškrtem. Přežil jen díky tomu, že mu rodiče vozili do nemocnice jídlo. Chlapec na jeho pokoji však zemřel. To poznání jím otřáslo. S válkou má spojenou i další smrt. Jeho oblíbeného psa Punťu nedopatřením srazila projíždějící sovětská kolona.

Rodinné stěhování za mlýny

Po válce v roce 1945 otec pamětníka dostal nabídku jít na sever do pohraničí a vybudovat mlýn v Nových Verneřicích u města Hrob, které je blízko Teplic. Když se tam jeli podívat, ještě se v lesích střílelo. Protože ale k práci nabízeli byt, rodina přijala a mohla se tak odstěhovat od rodičů. Jindřich Vaňák si vzpomíná, že ve mlýně pracoval německý kočí, kterého neodsunuli, protože měl českou ženu, ale později ho zavřeli, protože pomáhal werwolfům, kterým nosil jídlo.

V roce 1948 už se začaly šířit zkazky, že se živnosti budou zabavovat, tak majitel mlýna s jeho spolupracovníky z něj vytvořili družstevní mlýn. Doufali, že se jim znárodnění vyhne. Mlýn však i tak přešel do vlastnictví státu, který jej obratem zavřel a otec zůstal bez zaměstnání. Netrvalo však dlouho a šikovného mlynáře si našel velkoobchodník a majitel pekařství pan Macek. Za otcem tehdy přišel s tím, že by chtěl vybudovat v Teplicích na Bílině nový mlýn a otce si najal. Otec se znovu s chutí pustil do díla, ale když mlýn dobudovali, komunisté jim jej opět zabavili. Jedinou pracovní nabídku, kterou nyní měl, byla do hlubinného dolu Barbora na hnědé uhlí, kde však byla práce velmi těžká a otce podle pamětníka ničila fyzicky i psychicky.

Přes Rudé právo k inovacím

Naštěstí osud celkem rychle ukázal opět svou přívětivější tvář a otec pamětníka si našel místo ve Stalinových závodech v Litvínově, kde se pracovalo s bakelitem a kde se vrátil ke své profesi projektanta mlýnů. V závodě se totiž ve mlýně zpracovávalo dřevo, které se vozilo až ze Sibiře. Otec pamětníka vymyslel ale velkou inovaci, navrhl prototyp mlýna, který by zpracovával dřevitou moučku, což byl prakticky odpad a národní podnik mohl podle něj značně ušetřit. Stalinovy závody však o jeho návrh nestály, tak jej zveřejnil v Rudém právu. Ozval se mu ředitel Kulha z Impregnačních závodů v Soběslavi a rodina se tam v roce 1950 přestěhovala. Projekt pak měl převzít jiný závod s mlýnem v Jindřichově Hradci, kam se tedy rodina v roce 1953 přestěhovala. 

V tomtéž roce však Jindřich odešel do učení na elektromontéra při Elektromontážním závodě Praha, jehož odloučené pracoviště sídlilo až ve Šluknovském výběžku. Není bez zajímavosti, že se tam sešli kluci z celé republiky a jak říká pamětník, nebylo vždy snadné se mezi sebou porovnat. Ale v oboru jako takovém se našel. „Obor mě bavil, i ta mechanická práce, protože elektrikář si musí umět udělat příchytku nebo musí umět ohnout kus plechu, to bylo zajímavý,“ říká k tomu pamětník. Proto chtěl pokračovat na průmyslové škole elektrotechnické v Českých Budějovicích. Ale rodina nemohla udržet na studiích oba syny. Při studiu tedy začal pracovat u Okresního stavebního podniku v Českých Budějovicích. Velkou výhodou bylo, že k zaměstnání dostal i byt, a tak se začal celkem brzo o sebe starat sám.

Do pásma s propustkou

O politiku se tehdy nestaral, nevnímal, že se spouští železná opona, nikdo mu ani nenabídl členství v SSM apod. Vzpomíná jen, že pracovali i v pohraničí a budovali tam elektrorozvody v budovách pro nové dosídlence. Pamatuje si například, že v Dolní Vltavici se nacházel most v pásmu, kam nikdo nesměl chodit a vojáci odsud sváželi posečené seno. Vybavuje si, jak tehdy museli mít propustky. Za prázdniny si prý vydělal 4000 korun, což byly velké peníze, a pomáhalo mu to se uživit a udržet na studiích během roku.

V roce 1956 rukoval na vojnu do Prahy, sloužil na ruzyňských kasárnách v 1. radiotechnickém pluku jako operátor. Zde strávil měsíc na přijímači, kde je rozdělili na radisty, operátory a značkaře. Po měsíci šel do Popradu na půl roku na školu operátorů.

Podváděli jsme se vzájemně

Po vojně v roce 1958 začal pracovat v těžkém provozu u Elektromontážních závodů v Nové huti Klementa Gottwalda ve Vítkovicích. Tam jej vyslali na dokončení třetí vysoké pece, konkrétně měl na starosti Kauperovy ohřívače. Pamětník se tak ocitl v centru samotné pýchy komunistického režimu, v srdci těžkého průmyslu, na kterém režim stavěl svou budovatelskou hrdost a nadšení. Jak moc tehdy lidé věřili všudypřítomným propagandistickým heslům? „Tzv. kovaných komunistů, kteří tomu věřili, bylo tak 10 %,, pak bylo 20 % těch, kteří byli ve straně kvůli prospěchu, dostávali třeba lepší práci, lepší peníze. A pak byl ten zbytek, který se o to nestaral,“ říká Jindřich Vaňák a dodává: „Podváděli jsme se vzájemně, každý držel hubu, aby neměl potíže.“ Na svou práci byl však hrdý a s chutí vykládá technické detaily svých pracovních úkolů.

Po práci na Kauperových ohřívačích byl v roce 1959 přeložen do Poldi Kladno na Sochorovu trať. Systém byl zakoupen ze Siemense, pamětník měl na starosti celou elektřinu. Tady začal potkávat zajímavé lidi, což se mu později dělo během téměř všech jeho „štací“. Pracoval zde např. s bývalým doktorem práv, kterého po roce 1948 vyhodili, tak šel na řemeslo. „Udělali jsme spolu první ukončení vysokonapěťových kabelů pomocí epoxidové pryskyřice, to nikdo jiný do té doby neudělal. Přijeli vědci z výzkumného ústavu a celé dílo velmi ocenili,“ vzpomíná pamětník na pracovní úspěchy, protože inovace a hledání zlepšováků jej, na rozdíl od nudné rutinní práce, velmi bavilo.

Kdo to chce někam dotáhnout, musí do strany

V roce 1960 začal pracovat v Kovosvitu v Sezimově Ústí. Měl štěstí, protože jej přidělili do skupiny, která pracovala prototypech bezkřivkových automatů, což byla tehdy novinka. Vzpomíná, že přes jistou opatrnost se ale někdy neudržel a uměl si udělat nepřátele, takže „v práci po něm šli.“ Dílnou třeba zacloumala aféra, kdy jeden z mistrů a zároveň kovaný komunista falšoval píchačky. Jindřich Vaňák byl jeden z těch, kteří na problém upozornili. Nepoctivý mistr byl sice potrestán, ale vedení se na „potížisty“ začalo dívat skrz prsty. V těch letech vstoupil pamětník do strany. Zdůvodňuje to takto: „Mně vadilo, že se po čase moje práce vždy začala opakovat, tak jsem zažádal, abych bych šel na zkušebnu. Ale podmínkou byl vstup do strany.“ Pamětník se šel poradit se svým otcem a ten mu odpověděl: „Kdo to chce dnes někam dotáhnout, musí do strany.“ Pamětník tedy podal přihlášku a jak říká, „tím jsem si zavařil na následující léta.“

Práce na zkušebně jej profesně naplňovala, byl přiřazován na zajímavé úkoly, které mnohdy ústily v různé patenty. Tehdy v padesátých a šedesátých letech Československo podle něj ve vývoji ještě drželo krok se světem. Kontakt se udržoval i díky odborným časopisům. V 80. letech však prý bylo již zhruba desetileté zpoždění, „a to už jsme ani ty časopisy neodebírali,“ konstatuje Jindřich Vaňák. „Ti lidé, co utekli, nebyli žádní blbci, to byli chytří lidé, kteří věřili, že se venku uplatní a taky se jim to často povedlo,“ popisuje Jindřich Vaňák jeden z důvodů, proč republika začala zaostávat. A jmenuje svého kolegu Eduarda z Kovosvitu, který je takovým příkladem, vybudoval si kariéru až v zámoří. On sám o emigraci také silně uvažoval, plánoval ji už se zmíněným Eduardem, ale žena nechtěla. „Já jsem se tady narodila a já nikam nepůjdu,“ tvrdila a u toho zůstalo.

2000 slov jsem podepsal bez přemýšlení

Uvolnění v 60. letech vnímal pochopitelně s velkými nadějemi. „Najednou všichni ti, kteří mě dusili, chodili kolem jako miliusové. Já už myslel, že se komunisté vyženou od všech vedoucích míst, protože do té doby to bylo tak, že i když to byl šikovnej člověk, neměl šanci jít vejš, pokud nebyl komunista,“ vzpomíná Jindřich Vaňák. Jeho naděje se však nenaplnily. A když někdo přinesl do podniku manifest 2000 slov, bez velkého spekulování podepsal. Už za pár měsíců zjistí, že se mu to nevyplatilo. O okupaci se dozvěděl ráno z rádia, když šel na směnu. „Pustil jsem si rádio a najednou, že nás obsadili Rusové. Dělníci vyšli na nádvoří a ředitel vyzýval k návratu do práce,“ popisuje Jindřich Vaňák historické momenty v závodě. Nic moc víc se nedělo a tím také skončilo celé Pražské jaro.

Jindřich Vaňák byl vyhozen ze strany, mj. protože „... byl v letech 1968/69 zastáncem nového politického směru a odsuzoval vstup spojeneckých vojsk do ČSSR“, na pracovišti čelil nepříjemnostem a jeho starší dcera měla problémy dostat se na školu. Začala šedá normalizace. Pamětník poslouchal zahraniční rozhlas, z kterého věděl, že existuje Charta 77, ale nijak se k ní nedostal. Skupinu kolem Havla uznával za jejich činnost, ale - jak uvádí.- nelíbilo se mu, že pijou, sám alkoholu nikdy neholdoval.

V roce 1983 přišel další profesní zlom. Vyhlédl si jej ředitel ZVVZ Milevsko (Závod na výrobu vzduchotechnických zařízení), jednoho z největších výrobců tehdejší doby, a přetáhl jej k sobě. Potřebovali tam „specialistu pro  pro garanční opravy strojů numericky řízených“. Stroje do Milevska dodávala západoněmecká firma Messer z Griesheimu. Práce proto obnášela i cestování do zahraničí, to se ale pamětníkovi moc nezamlouvalo. Vymínil si tedy dvě podmínky svého přestupu. Že nebude dávat hlášení na policii ze svých služebních cest vyjma striktně pracovního reportu. A že jeho dcera nebude mít problémy při hlášení na školu, jak to zažíval se starší dcerou.

Krycí jméno Janko

Jeho cesty do zahraničí se však samozřejmě nemohly obejít bez pozornosti tajné policie. Pamětník byl veden jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem „Janko“. Ve spisech se také píše, že podmínkou zaměstnání v Milevsku bylo jeho prověření, že je osobou vhodnou pro styk se státním tajemstvím. „To jsem nevěděl, to šlo mimo mě. Já jim řekl, že nic psát nebudu. Já myslel, že to je záležitost mezi podniky a ne mezi státy, a že z toho bude mít profit republika. Já mám čistý svědomí. Co mělo být tím státním tajemstvím, netuším.“ Ze spisů skutečně nevyplývá, že by na někoho donášel, spíš naopak. Jemu nejbližší lidé podávali z jejich cest na policii hlášení, včetně toho, že mu třeba prohledávali kufr. Sám pamětník tušil, že někteří lidé kolem něj mohli spolupracovat s tajnou policií. „Když jsem pro roce 1989 pročetl ty materiály a viděl, kdo byli všichni spolupracovníci StB, tak mi to potvrdilo, že to byli všichni lidé kolem mě. To se mi udělalo úplně fyzicky špatně, ale potvrdilo to moje tušení.“

V roce 1983 jel také na služební cestu do Novosibirska. Vzpomíná na teploty hluboko pod nulou, mlhu, a sovětské pracovníky, které na jednu stranu byli někteří srdcaři, na druhou stranu jeho preciznímu oku nemohl uniknout všudypřítomný šlendrián. „Trubka ve zdi, vedle namlácená druhá, no úroveň práce strašidelná. Divili jsme se, že ty jejich vesmírné lodě vůbec odstartovaly,“ směje se pamětník. S nikým se tam nebavil o politice, měl zásadu, že si nechce dělat zle. Navíc odhadl, že o věcech, jako byl rok 1968, zřejmě vůbec nevěděli. Našla se tam ale i výjimka - muž, který byl na dovolené v Jugoslávii, s tím si dovolil se o politice bavit, protože viděl, že se na věci dívá jinak. „Jinak tam vládla nalejvárna, z rozhlasu se denně valila propaganda,“ říká Jindřich Vaňák.

Převlékači kabátů

V roce 1987 začal pracovat ve Vodních stavbách, kde prožil i revoluční rok 1989. Silon i Kovosvit tehdy udělaly setkání a vystupovali tam i dosavadní ředitelé, kteří ovšem „náhle procitli“, přiklonili se k novému směru a měli řeči o tom, jaká bude skvělá budoucnost. To pamětníka naštvalo. „Takže jsem si také vzal slovo a vmetl jim sarkasticky do tváře, že bych se chtěl zeptat, jak mám tyto pány oslovovat, jestli pořád soudruhu, nebo jestli už převlékli kabáty a jsou to najednou páni,“ vybavuje si momenty z revolučního roku pamětník a se smíchem dodává: „To byl můj výstup, doma jsem to pak od ženy pěkně schytal.“ Dodnes mu vadí, že se komunistická strana nezakázala.

Ve Vodních stavbách pracoval Jindřich Vaňák do roku 1992. V roce 1993 nastoupil jako vyučující do učiliště v Kovosvitu, kvůli kterému si dělal pedagogické minimum. Učil tam do roku 1997, kdy odešel do důchodu. Má ženu a dvě dcery. Na závěr svého vyprávění říká, že věří, že nikdo nemá právo opustit svět, aniž by ho zanechal lepší, než ho nalezl. A o to také celým svým životním dílem na poli techniky usiloval.