Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petr Váňa (* 1965)

• narozen 22. dubna 1965

• s rodiči žil v Řevnicích u Prahy

• vyrůstal v křesťanské rodině

• roku 1980 nastoupil na Střední sochařskou a kamenickou školu v Hořicích

• v roce 1984 ho přijali na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze

• v listopadu 1989 se zapojil do studentské stávky na Národní třídě

• v roce 1990 ukončil AVU

• v letech 1993 až 1997 pracoval na obnově kostela sv. Salvátora v Praze

• v letech 1997 až 2020 se podílel na znovuvybudování mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

• v roce 2020 žil v Praze

V deset letech ztrapnila učitelka Petra Váňu před spolužáky ve škole v Řevnicích, poněvadž chodil s rodiči do kostela. „Byl jsem dost malý prcek a postavila si mě na stupínek a prohlásila před třídou: ‚Existujou ještě takoví lidi, co chodí do kostela, tady jednoho vidíte,‘“ vzpomíná Petr Váňa. „Před celou třídou se mě zeptala: ‚Co nám k tomu řekneš?‘ Já nevěděl, co mám říci. Takhle mě peskovala, že jsem divnej.“ Petr se stal kvůli učitelce terčem organizovaného kolektivního posměchu. Mezi ostatními dětmi se ovšem dokázal prosadit a chození do kostela z něj třídního outsidera neudělalo.

Petr Váňa si v mládí našel cestu k sochařině a především k práci na obnově kostelů a dalších církevních památek. Se svými kamarády kameníky se zasloužil o opětovné vztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Vytesal na něm klíčovou postavu – Pannu Marii. Se Společností pro obnovu mariánského sloupu se spojil již v roce 1997, ale trvalo dlouhých třiadvacet let, než se podařilo vztyčit kopii památky z poloviny sedmnáctého století, jež připomínala záchranu Prahy před švédským vojskem během třicetileté války.

Když může být v dole kůň, můžete tam být i vy

Petr Váňa se narodil 22. dubna 1965 v Řevnicích u Prahy. Jeho tatínek nemohl v padesátých letech 20. století z politických důvodů studovat na střední škole, i když se dobře učil. Stejně perzekvovali komunisté i další tři sourozence, dva bratry a sestru. Protože celá rodina byla hluboce věřící, dali jim na vybranou ze dvou možností – buď jít do dolů, nebo do zemědělství. „Babička řekla, že se nebudou před komunisty plazit, a jela se podívat do dolů,“ podotýká pamětník. „Sjela do podzemí a viděla tam koně. Když se vrátila, řekla: ‚Když může být v dole kůň, můžete tam být i vy.‘“

Do dolů nastoupil Petrův tatínek a jeden z jeho strýců. Druhý strýc a teta si vybrali zemědělství. Petrův tatínek pracoval v černouhelném dole v Kladně a za čas se z něj stal důlní záchranář. Jeho manželka se o něj však bála a přesvědčila ho, ať tuto nebezpečnou práci opustí. Zvolil si o něco bezpečnější povolání, složil zkoušky a živil se jako střelmistr v lomu.

Petr si uchoval na dětství pěkné vzpomínky. Podle něj byl jeho život díky rodičům krásný. Váňovi ovšem patřili mezi věřící a pravidelně chodili do kostela. „U kostela ale vždycky stál takový pán a díval se, kdo tam jde,“ tvrdí pamětník. „Po mši jsme šli na výlet a dost často jsme se při něm s bráchou ztratili.“

Místo psaní úkolů si pořád kreslil

V Řevnicích tvořil sochař Jindřich Severa a Petr ho navštěvoval už jako školák a vytvořil tam svá první díla. Chodil také k sochaři Jiřímu Seifertovi. „Nebavilo mě učit se češtinu, matematiku, dějepis. Ne že bych byl úplně blbej, ale byla to pro mě obrovská ztráta času,“ svěřuje se pamětník. „Pořád jsem kreslil, často tajně místo psaní úkolů.“

V deváté třídě se Petr přihlásil k přijímacím zkouškám na kamenickou a sochařskou školu v Hořicích. Ale žil v okrese Praha-západ a územně pod východočeskou školu nespadal, takže ho ke zkouškám nechtěli připustit, což však strašně rozčílilo sochaře Severu. „Bylo mu víc než osmdesát let, měl záduchu, skoro nedýchal. Ale sedl do vlaku, v Hořicích šel za ředitelem školy a holí tloukl do stolu, proč jeho žák nesmí na přijímačky,“ prozrazuje Petr Váňa. „Ředitel byl tak vyděšený, že jsem si přihlášku podat mohl a vzali mě.“

V Hořicích potkal Petr kamarády na celý život, kromě jiného kameníky, s nimiž mnohem později pracoval na mariánském sloupu. „Měli jsme i výbornou mladou profesorku a sochařku Dášu Štěpánkovou. Vždycky nás podržela,“ říká pamětník.

Trojka z chování za nesouhlas s raketami

Profesorka se ho zastala i při největším průšvihu v Hořicích, v němž ale nešlo o problémy s učením nebo s kázní, nýbrž o politiku. „Nutili nás podepsat, že souhlasíme s rozmístěním sovětských raket v Československu,“ prohlašuje Petr Váňa. „Ještě s jedním kamarádem jsme odmítli. Dostali jsme trojku z chování a podmínečně nás vyloučili ze školy.“

Po maturitě se pamětník dostal na Akademii múzických umění (AVU) v Praze, kde od roku 1984 studoval sochařinu. „Dělalo se tam řemeslo. V prváku jsme modelovali portrét zátiší vojenského kabátu s hadicemi a s harmonikou. Pořád jsem nevěděl, co tam na akademii vlastně dělám,“ tvrdí Petr Váňa. „Doma jsem si ale dělal svoje věci, třeba portrét kardinála Tomáška, s čímž jsem ale nesměl ven. Ve druháku jsme se vzali s Pavlou a ve třeťáku už jsme měli dítě.“

Profesoři na AVU žili podle pamětníka většinou v nebývalém blahobytu. Získávali lukrativní zakázky a ještě na nich zaměstnávali studenty, jimž nic neplatili. Zažil však i skvělé pedagogy sochaře – například Maria Kotrbu nebo Michala Gabriela. Na akademii studoval ještě v listopadu 1989, kdy propukla sametová revoluce a studenti stávkovali po brutálním zásahu Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti proti pokojnému průvodu na Národní třídě.

Hlavně mějte radost

„Dozvěděl jsem se, že studenti budou stávkovat, a šel jsem taky. Máma mi říkala: ‚Máš rodinu, co tam budeš dělat?‘ Řekl jsem: ‚No právě proto, že mám rodinu, chci, aby to tady bylo lepší,‘“ poznamenává pamětník. „Na akademii jsme byli během revoluce proti jiným vysokým školám takoví zastrčení. Vzpomínám si, jak nám jednou z akčního stávkového výboru poslali nějakou důležitou videokazetu. My jsme si ji ale nedokázali pustit a vrátili jsme ji zpátky.“

Petr Váňa vyrazil jako student z Prahy, z centra revoluce, do Ostravy a také do podšumavské Sušice. „V Ostravě se mě studenti ptali, co mají dělat. Řekl jsem jim: ‚Hlavně z toho mějte radost, že komunisti odchází, že to bude lepší,‘“ prozrazuje pamětník.

Do Sušice ho vezl v pátek 25. listopadu 1989 škodovkou jeden dobrovolník. „Lepili jsme tam plakáty. Byla tak strašná zima, že ani nešly zatloukat napínáčky. Lepší bylo na to plivnout, aby ten plakát přimrzl,“ tvrdí pamětník. „Někdy v jednu v noci nás zastavili policajti, co jako děláme. A jak byla ta zima, tak říkám: ‚Lepíme plakáty a vůbec nám to nejde, snad byste nám mohli pomoct, ne?‘ Policajt odpověděl: ‚To nevím, to nevím. Tak to honem dodělejte!‘ Sedli do auta a odjeli. Takhle začala v Sušici revoluce. Policajti nám sice nepomohli, ale nezatkli nás. Druhý den bylo setkání na náměstí v Sušici a mluvil jsem tam jako student z Prahy.“

Nejsme haranti a myslíme si, že to děláte blbě

Petr se vydal i na mítink v kulturním domě v rodných Řevnicích. Táta ho poprosil, jestli by nešel jako student s ním. „Předseda národního výboru tam něco mektal, že vysokoškoláci jsou haranti a co si vymýšlejí...“ vzpomíná. Komunistický funkcionář prohlásil, že kdyby tam studenti byli, mohl by si to s nimi vyříkat. „Tak jsem se zvedl a šel ke kecátku a řekl jsem, že nejsme žádní haranti. A že si my studenti myslíme, že to děláte blbě a mohlo by se to dělat jinak, líp.“

Když si Petr sednul, rozhostilo se ticho. „Pak přišel ke kecátku komunista, co jezdil náklaďákem u táty v lomu. Položil stranickou legitimaci a řekl: ‚Já vám na to seru!‘ Všechno se zlomilo a v Řevnicích se brzy založilo Občanské fórum.“

Bendlův rukopis přečetl v kostele sv. Salvátora

Po sametové revoluci pamětník dokončil AVU a vybral si ho sochař a restauratér Karel Stádník, jáhen řeckokatolické církve. Podíleli se významnou měrou na obnově kostelů v Československu a jejich díla ozdobila nový kostel v Břeclavi. Vytvářel sochu také pro papežského nuncia Giovanniho Coppu. V roce 1993 získal Petr Váňa práci při obnově chátrajícího kostela sv. Salvátora v Praze. „Šlo o zakázku jako hrom, dělal jsem tam kopie čtyř soch,“ podotýká. Poprvé se detailně seznámil s tvorbou raně barokního českého sochaře Jana Jiřího Bendla. Považuje ho za geniálního sochaře, poněvadž dokázal převést italské mramorové sochařství do českého kamene.

Pamětník tvrdí, že podle způsobu sochařovy práce se dá poznat, jak žil, jaký byl, jestli velký, malý, bohatý, nebo chudý. „Pískovec strašně žere dláta, a kdo neměl dost peněz, šetřil si je a pracoval s tupými dláty, což je na sochách vidět,“ vysvětluje Petr Váňa. V kostele sv. Salvátora získal šanci načíst si Bendlův sochařský rukopis.

V roce 1997 dostal nabídku na vytvoření kopie slavného Bendlova díla – mariánského sloupu, který 3. listopadu 1918 barbarsky strhli hasiči jako symbol rakouské nadvlády nad českým národem. „Když letěl dolů dvoutunový balvan, socha Panny Marie, a rozletěla se dole na kusy, hodně lidí si okamžitě uvědomilo, že se stalo něco, co se stát nemělo,“ upozorňuje pamětník. „Maminka mojí babičky byla svědkem stržení mariánského sloupu, a když přišla domů, plakala.“

Snahy o nápravu neuváženého činu se rozeběhly takřka vzápětí. Dlouho se je ale nedařilo dovést do úspěšného konce, především kvůli druhé světové válce a poválečnému nástupu komunistů k moci. Poté, co koncem 20. století vznikla Společnost pro obnovu mariánského sloupu, ptali se její představitelé, na kolik by vyšla kopie monumentální památky. Petr Váňa odpověděl, že na čtyři miliony korun. „Dnes je stavba oceněná na padesát osm milionů korun,“ uvádí sochař.

Pískovec z Indie

Příběh obnovy mariánského sloupu dlouhý dvacet tři let považuje za jeden z nejúžasnějších ve svém životě. Uvažoval o dopravě pískovcového bloku z Afriky, z Austrálie a nechal si poslat poštou osmdesátikilogramový vzorek, aby zjistil, že se nehodí kvůli jílu v kameni. Nakonec Petr Váňa a jeho kolegové zjistili, že nádherný růžový pískovec se nachází v Indii, a vypravili se tam. Za pětadvacetitunový blok zaplatil sochař 300 tisíc korun. Když se obrovský kámen pokoušel vylomit jeřáb, prasklo mu lano. Pak nastoupilo třicet dělníků s „pajcry“ a pískovec odlomili.

Češi bydleli v Indii v roce 2001 na pomyslném konci světa, ale za nocleh v hotelu platil Petr Váňa padesát dolarů denně. „Zjistili jsme, že jiní hosté platí pět dolarů za dva. Řekli jsme majiteli, že budeme platit stejně jako oni, ale on odpověděl: ‚Nebudete, jinak se taky může stát, že vás už nikdo nikdy nenajde,‘“ prohlašuje pamětník.

Kámen cestoval do Evropy na lodi v kontejneru, v němž ale prorazil čtyři díry. Náklady na jeho získání dosáhly jeden a půl milionu korun, přičemž v rozpočtu Společnosti pro obnovu mariánského sloupu bylo jen 700 tisíc korun. Rozdíl uhradil Petr Váňa. „Doma jsme měli úplnou nulu, dluh jsem zaplatil díky ženě, která mně dala peníze z prodeje domku po tatínkovi,“ říká pamětník.

Pískovec dorazil do Česka v roce 2001, nicméně až za dalších devatenáct let umístila společnost mariánský sloup na Staroměstské náměstí. V mezidobí buď scházely společnosti peníze, nebo se rozhořely spory, jestli tam sloup patří. Velké komplikace provázely udělení stavebního povolení a dalších souhlasů od pražského magistrátu. Petru Váňovi naopak pomáhali kromě jiných bratři Matěj a Petr Formanovi.

Materiál pro stavbu sloupu táhli na náměstí na káře

„Pro stavební povolení jsme potřebovali šedesát pět razítek. V květnu 2019 jsme ho sice měli, ale nedostali jsme od magistrátu souhlas se záborem pozemku pro stavbu. Hrozilo, že stavební povolení propadne,“ vysvětluje sochař. „Říkal jsem: ‚Už jsme toho zažili hodně, tak prostě začneme.‘ Dali jsme všechno na káru a táhli ji od kostela sv. Bartoloměje na Staroměstské náměstí. Bylo nás asi devět – kameníci plus filmař Petr Sajdl a Zdeněk Valeš. Už jsem to nemohl utáhnout, kolem šel kluk s lany, horolezec, a jak jsem táhnul, říkám mu: ‚Nemůžeš mi pomoct?‘ Ptal se: ‚Kam jedem?‘ – ‚Na Staroměstské náměstí.‘ – ‚A co to táhneme?‘ – ‚Mariánský sloup.‘ Říkal: ‚To je dobrý.‘ Řekl jsem mu: ‚Asi budeš součástí historie.‘ Dodneška nevím, kdo to byl.“

Když dojeli s materiálem pro stavbu až na Staroměstské náměstí, postavili ohradu. Vzápětí ale přišli strážníci. „Ukázali jsme jim stavební povolení. Řekli: ‚No, dobrá,‘“ konstatuje Petr Váňa. „Vykopali jsme dlažbu a všechno postavili. Pak přijela nějaká speciální jednotka městské policie, která nám vybrala občanky a řekla: ‚Nesmíte opustit toto místo, jste zatčení!‘“

Příští rok se však strastiplná kauza v dobré obrátila. V lednu 2020 pražský magistrát uvolnil s konečnou platností ruce Petru Váňovi, jeho bratrovi Tomášovi a kolegům z kamenické hutě – Petru Benešovi, Petru Piekarzovi a Hynku Shejbalovi. V červnu vyzdvihli s pomocí jeřábu na vrchol sloupu sochu Panny Marie a v srpnu vysvětil jejich dílo pražský arcibiskup Dominik Duka.

Na podstavci sloupu zatím chybí socha bojujících andělů. Petr Váňa by ji rád vytvořil do roku 2028. Před mnoha lety prohlásil na adresu svého úsilí při obnově mariánského sloupu: „Čím dál více chápu, že to není zakázka, ale příběh, který k tomu, kdo do něj vstoupí, mluví a ovlivňuje jej.“