Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Rostislav Valušek (* 1946)

• narozen 18. června 1946 v Olomouci

• disident a farář Církve československé husitské

• vyučil se zámečníkem

• v roce 1968 se v Olomouci aktivně účastnil odporu proti okupantům a následně byl krátce v emigraci

• po návratu z emigrace byl v červenci 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze

• od roku 1972 zapojen do výroby samizdatových Textů přátel

• studia po problémech dokončil v roce 1974, ale diplom a kněžské svěcení mu byly téměř rok odpírány

• přes opakované snahy mu nebyl do roku 1989 udělen státní souhlas pro výkon duchovenské služby v Církvi československé husitské

• do roku 1989 pracoval v mnoha profesích

• ve vykonstruovaném procesu StB byl podmínečně odsouzen na devět měsíců

• v roce 1983 se oženil a spolu s manželkou Marcelou vychovali dvě děti

• v roce 2023 žil v rodném domě v Olomouci

Cesta na Západ se povedla. Sice chtěl původně do Paříže, ale Frankfurt mu nakonec, jako emigrantovi, poskytne větší jistoty. Už tady má práci a dokonce se dostal na výtvarnou školu, o které si v Československu mohl nechat jen zdát. „Ale co bábinka? Nechal jsi ji doma, bez tebe tam umře,“ ozve se někde vzadu v hlavě tenký hlas, který postupně přechází do crescenda. „Tak jsem se rozhodl pro návrat. Jen jednou jsem se zastavil – na rakouských hranicích. Díval jsem se na republiku obehnanou ostnatými dráty nabitými proudem a v duchu si říkal: ,Takže sem se tedy vracíš…´“ Tak vzpomíná kněz, básník a neúnavný dělník samizdatu Rostislav Valušek na chvíle, kdy se rozhodl pro dobrovolný návrat z emigrace.

Pod rudou hvězdou

Narodil se rok po válce do rodiny ševce Augustina Valuška a jeho ženy Emílie. Tatínek měl v domě na Litovelské ulici v Olomouci slušně zaběhnutou dílnu, kde zaměstnával další tři lidi. „Taková je moje představa ráje, když zavřu oči a vybavím si všechny vůně dětství. Železo, jiskry, pach kůží a klihu. Dodnes lituji, že jsem ty tátovy velké ruce víc nebral do svých, abych je pohladil,“ říká Rostislav Valušek. 

Po únoru 1948, kdy moc nad Československem uchvátila komunistická strana, se mnoho věcí změnilo. Mimo jiné začala štvanice na vše, co až dosud patřilo soukromým rukám: „Tátovi vzali dílnu a odvezli stroje. Nějakou dobu to ještě vydržel a příštipkařil – což znamená, že dělal jen drobné opravy, protože boty šít nemohl. Nebyla kůže, nebyly stroje. Vydržel to do roku 1958 a pak šel raději vytloukat fitinky [trubkové spoje] do železáren.“ Přitom Augustin Valušek platil v Olomouci za ševce zručného, vyhlášeného. „Táta měl parádní slogany: ,Valuškovy válenky nejsou žádné padělky.´ Nebo: ,Ručně braná míra – válenky jen od Gustina.´ Potom jsem to jako kouzlo nechtěného vydal v jednom samizdatu,“ usmívá se pamětník, který také později našel ve sklepě otcův účetní deník. Augustin Valušek na jeho poslední stranu napsal: „Už vám nemohu splnit, co jsem slíbil.“

Boží, magické oko

Hospoda U Zlaté koule stojí na dnešní třídě Míru v bývalé úřednicko-německé olomoucké čtvrti Neředín. Gustin Valušek se tam v padesátých letech scházel se svými přáteli a zákazníky, kteří mu občas donesli kůži, aby jim ušil boty. A malý Rosťa chodil s ním. Nad žlutou bublinkovou limonádou hltal řeči dospělých, kteří nadávali na režim. Doba byla zlá, zavíralo se, věšelo. A u stolu se mluvilo polohlasně, nikdo nevěděl, které uši jsou zrovna poblíž.

„Doma jsme také tajně poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Dodnes vidím, jak to táta ladí. Magické oko [elektronický ukazatel ladění], to pro mne bylo něco jako Boží oko. Jednou jsem tuhle metaforu použil při kázání. A samozřejmě, už jako dítě jsem věděl, že děláme něco zakázaného a že o tom nesmím nikde mluvit. Bylo mi sedm a stejně jsem nic z toho nevynesl ven,“ vzpomíná Rostislav Valušek.

Rok, kdy pršely tisícikoruny

Tísnivá atmosféra padesátých let se nesla nejen ve znamení vykonstruovaných politických procesů a justičních vražd. V roce 1953 proběhla v Československu měnová reforma – tehdejší komunistická vláda ve snaze skoncovat s přídělovým systémem a rozbujelým černým trhem ze dne na den znehodnotila veškeré úspory a vázané vklady obyvatel. Přesto, že strana tento tah představila jako „vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii“, došlo k efektu přesně opačnému. Životní úroveň poklesla, zato však vzrostlo zoufalství a vztek: „Dodnes to vidím. Ten den, co měna proběhla, vyhazoval táta do vzduchu tisícikoruny a my jako děti jsme v tom běhali a mysleli si, že to je nějaká sranda. Ale šlo o čirý pocit zmaru a táta se strašně opil, ležel na zemi v improvizované bytové dílně a maminka u něj klečela.“

Někdy v tu dobu zaklepala u Valušků sousedka, paní Hoberová. Z kuchyně se pak dlouho ozýval pláč. „Vzali jí syna, válečného letce RAF. Prostě zmizel v jednom z komunistických kriminálů, aby se objevil až počátkem šedesátých let propuštěný na amnestii. Byla to doba, kdy lidé mizeli. Hober, pak další soused – Kulíšek. Ty rodiny se o tom bály mluvit,“ vypravuje pamětník.

Ve stejném roce také došlo k dvěma významným úmrtím. Nejprve zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin a bezprostředně po něm i tehdejší prezident Československa Klement Gottwald. Země se pohroužila do povinného, aranžovaného smutku: „Každý v ulici musel mít za oknem jejich fotografii s černou stuhou. A kolem chodili lidé z agitačního střediska a kontrolovali to. Kdo chtěl bonus, přidal k fotografii zapálenou svíčku. Kdo se toho neúčastnil, tomu hned zabušili na dveře a už ho vezli. U nás svíčka hořela, táta si netroufl.“

Vše, co je ve mně dobrého…

Přesto, že vyrůstal v pohnuté době, kdy nad životem přízračně visel spár politicko-společenského teroru, považuje Rostislav Valušek svoje dětství za nádherný čas. Spolu s kamarády objevil kouzlo klukovských příběhů Jaroslava Foglara. Táta jim pomohl zbudovat na dvoře u domu, kde Valuškovi žili, klubovnu. „Vychovávali jsme se sami. Každý den jsme museli udělat dobrý skutek a vzájemně jsme se hecovali a kontrolovali. A později přišly rodokapsy! Ty mne vychovaly výborně, vždy tam bylo bezvadně a černobíle pojmenované zlo. Dobro vítězilo a John si nakonec na koni odvezl tu plavovlasou Maud,“ vzpomíná Rostislav Valušek.

Vedle kovbojské morálky a dobrodružných příběhů tu ještě byla, jako dobrý anděl a leitmotiv duchovní cesty, Rosťova babička: „Moje bábinka! Na vojně jsem jako knihovník četl citát od Maxima Gorkého: ,Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize.´ A já to pro sebe parafrázuji: ,Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím své babičce.´“ Bábinka Rosťu vodila do evangelického sboru a to v něm zanechalo nesmazatelný otisk. Když se, již jako dospívající, rozhodl, že se stane knězem, bylo to z velké části kvůli ní. A stejně tak kvůli ní a její lásce se během své pozdější emigrace odhodlal překročit zpět hranice Československa a vrátit se tak dobrovolně do země, z níž předtím v zoufalství nad nastupující normalizací odešel.

Jednoho dne, když na ulici před domem vyrostla budovatelská socha znázorňující spokojenou, socialistickou rodinu, vzal Rosťa do svých rukou spravedlnost... a prak. „Měl jsem na ně strašný vztek. Ublížili tátovi! A on byl tak skvělý a udělal mi prak. Vylezl jsem na půdu za komín a několikrát jsem to našil do hloučku pionýrů, co pod vedením soudružky učitelky zpívali budovatelské písně. Prostě odboj,“ usmívá se pamětník.

Zakázané studium

Rosťa již odmala rád maloval a kreslil. Když se během posledního ročníku základní školy rozhodoval, jakou cestou se dále vydá, zatoužil po studiu na umělecké průmyslovce. Nepřijali jej. Vyučil se tedy u jednoho z maminčiných bratranců: „Měl zámečnictví, které mu komunisté vzali. Mohl tam alespoň zůstat jako mistr, tak jsem k němu nastoupil a vyučil se. Byli jsme tam dva učni, ten druhý byl přeborník v plavání a já jsem zase válel na kole. To bylo moje mládí, dospívání,“ vzpomíná Rostislav Valušek na dobu, kdy vyhrával cyklistické závody. Psala se šedesátá léta a země se po předchozí temné dekádě začala nadechovat ke svobodě – k té svobodě, kterou nakonec převálcovaly pásy okupačních tanků.

Knihovník v kanadách

Spolu s cyklistikou dospíval Rosťa v první polovině šedesátých let vedle krásné literatury. Najednou začaly vycházet časopisy a knihy, jež byly až doposud režimem zapovězeny. Svět slov a básnických obratů mladíka fascinoval, vábil. Do tehdejšího časopisu Host do domu přispívali takoví velikáni poezie jako Oldřich Mikulášek či Jan Skácel. „Vedle toho jsem odebíral Literární noviny, Lidovky, Tvář. Později to zase všechno zrušili, hlavně ty Literární noviny, kde se ještě za normalizace začaly objevovat zprávy o zločinech komunismu,“ říká Rostislav Valušek, který si v roce 1963 odnesl z prastrýcovy dílny výuční list. A čekala na něj vojenská služba.

„Vojnu jsem měl opravdu dobrou. Bylo veliké štěstí, že jsem se tam mohl stát knihovníkem a vzhledem k tomu, že to bylo v době, kdy probíhalo uvolnění, mohl jsem si tam objednat cokoli z literatury, která dříve nesměla vycházet a kterou já jsem miloval. Také jsem pořádal večerní promítání filmů československé nové vlny, a to bylo tedy něco, měli jsme tam partu podobně laděných lidí, byl to takový intelektuálský odboj,“ vzpomíná Rostislav Valušek na dva roky života v maskáčích.

Co to je za pitomou hru?

Když během roku 1967 opustil bránu kasáren, aby se vrátil k civilnímu životu, v zemi sílilo uvolnění celospolečensko-politických poměrů. Pražské jaro – tak se tento obrodný proces nazývá a jeho předznamenáním bylo prosincové plenární zasedání ústředního výboru komunistické strany, které vyústilo (5. ledna 1968) ve jmenování Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Vyvstavší politika reforem měla vyústit v postupnou demokratizaci společnosti.

„Jenomže vyústila v okupaci. Dodnes si pamatuji ten den, kdy do Olomouce přijely sovětské tanky. Ráno jsem se vzbudil, že půjdu do práce. V kuchyni hrálo rádio, běžely zprávy. A já jsem si říkal: ,Co to je za blbou divadelní hru, takhle po ránu?´“ O nějakou existenciálně tísnivou inscenaci však nešlo. Dne 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, aby zde potlačila údajnou kontrarevoluci. Pražské jaro skončilo.

Toho dne Rosťa do práce nešel. Místo toho vzal svoji závodní favoritku a vypravil se do okolí Olomouce zmapovat terén – Od Prostějova se táhly vojenské kolony. Směrem na Šternberk také. Všude byl přítomný strach, děs, bezmoc a vztek. „S Poláky, co jeli na Šternberk, jsem se snažil mluvit. Ale nechtěli. Bylo z nich cítit, že jsou tu z povinnosti a že je jim to trapné. A s Rusy se nemluvilo, to byl nepsaný zákon těch dní,“ líčí pamětník.

Na olomouckém Horním náměstí se v dopoledních hodinách srotil dav zoufalých lidí. Nechyběl mezi nimi Rosťa ani jeho sestra Milena (Milena Valušková, významná olomoucká fotografka): „Milena měla s sebou fotoaparát a cvakala jako o život. Kolem Trojice [morový sloup] jezdil kolem dokola obrněný transportér a na něm seděl voják, co střílel do vzduchu dávky z automatu. A jak jezdil, dav se jako ručičky hodinek otáčel s ním vždy tak, aby mezi střelcem a lidmi stál morový sloup.“

Jedna z rad vysílaných tajně okupovaným rozhlasem byla, že je třeba vzít odpor do vlastních rukou. Lidé mají otáčet směrovací cedule, odstraňovat jména ulic z nároží, aby došlo k co největšímu zmatení okupantů. „Kluci, tady máte motorku, já už jsem na to starej,“ řekl Rosťovi a jeho dvěma kamarádům lakýrník v důchodu. A kluci ji vzali a po nocích jezdili městem, kde se partyzánským způsobem snažili strhat co nejvíce cedulí s názvy ulic. Co nešlo strhnout, posprejovali. „Tehdy se mezi lidmi zdvihla obrovská vlna solidarity. Pamatuji si, když byly během okupace oběti na životech v Prostějově, že se stavěly improvizované pomníčky. Kameník nezištně dodal kámen i svoji dovednost písmorytectví,“ uzavírá pamětník a dodává k tomu: „Ta soudržnost však brzy vzala za své, začala normalizace.“

Drmolení červů popela

A tady stojí Picassovi býci.
A tady pochodují Dalího sloni na pavoučích nohách.
A tady bijí Schoenbergovy bubny.
A tady jede pán de la Mancha.
A tady Karamazovi nesou Hamleta.
A tady je jádro atomu.
A tady je kosmodrom Luny.
A tady stojí socha bez pochodně.
A tady běží pochodeň bez sochy.
A je to prosté. Kde končí
Člověk, začíná plamen.
A pak v tichu slyšet drmolení
Červů popela. Neboť
Ty miliardy lidí v podstatě
Drží hubu.

Verše Miroslava Holuba, jež vznikly jako bezprostřední reakce na sebeupálení Jana Palacha, Rosťou hluboce otřásly. Básník na malé ploše přesně vystihuje letargii lidí, kteří na okupační situaci postupně rezignovali a bez většího odporu odevzdali své životy nastupujícím létům normalizace: „Ta smrt v plamenech a vše okolo toho mne zasáhly nejniterněji. A rozhodl jsem se, že z Československa odejdu. V podstatě jsem to udělal během několika dnů.“

Buďte tu s Bohem…

Rosťa se pro odchod do exilu rozhodl ještě spolu se svým kamarádem Michalem. Oba mladíci to doma oznámili rodičům. Když se druhý den na tramvajové zastávce dnešní Litovelské ulice v Olomouci se svými blízkými loučili, probíhalo to bez zbytečných slov. „Ahoj, mami. Ahoj, tati. Ahoj, babi,“ řekl Rosťa tiše.

Protože se psal rok 1969 a tehdejší hranice ještě byly otevřené, takže lidé mohli ze země svobodně vycestovat, nebyl pro dva mladé muže problém sednout v Praze na vlak směr Západ. Původní plán zahrnoval cestu do Paříže, kolébky bohémských malířů. Cestou se však, na radu jedné spolucestující, rozhodli vystoupit ve Frankfurtu nad Mohanem – Západní Německo skýtá větší sociální jistotu. Michal později odletěl do Kanady, Rosťa ve Frankfurtu zůstal. Našel si tu práci jako dělník v továrně, a dokonce se mu podařilo zdárně projít sítem u přijímacích zkoušek na uměleckou školu.

Jenomže tu byl rostoucí stesk po milované babičce – Rostislav se během tří měsíců rozhodl pro návrat. Nahrálo mu, že do Frankfurtu tehdy s vidinou nárazového výdělku přijela parta Slováků. Rosťa se s nimi domluvil, že jej autem vezmou do Bratislavy. Z vyhlídky na rakouské straně hranice se ještě naposledy ohlédl a pak si všiml elektrických plotů s ostnatým drátem. „Tak sem se tedy vracíš,“ řekl si tiše.

Ještě v Německu napsal Rosťa dopis známému evangelickému knězi s dvěma dotazy: „Když se vrátím do Československa, nezavřou mě? A budu moci nastoupit na studium bohoslovectví?“ Obavy byly zbytečné. Jednoho dne na zastávce před domem na Litovelské ulici zastavila tramvaj a z ní vystoupila postava mladého muže v bílém džínovém kompletu a kožené bundě. „Sestra se dívala zrovna z okna. Nepoznala mě, jaký jsem v tom ohozu byl fešák. Bábinka už tehdy byla nemocná a měla brzy umřít. Ještě jsem ji stihl živou na nemocničním lůžku. Možná že skoro naposledy otevřela oči a zašeptala: ,Rostíku…´“

Bohosloví jako slib babičce

Ještě téhož roku Rostislav Valušek nastoupil na Husitskou teologickou fakultu (dnes Husova československá bohoslovecká fakulta v Praze) pod Univerzitou Karlovou. Vnímal to jako pečeť slibu, který dal kdysi své babičce. Přesto, že během studií prožil silné rozčarování z toho, jak se bohoslovectví postupně ohýbalo pod tlakem režimu, kdy se čím dál více dostávala ke slovu ideologie a Křesťanská mírová konference (obdoba kolaborantské katolické organizace Pacem in terris), dokázal i přes vnitřní odpor studium dokončit. Promoval v roce 1975.

Na fakultě měl pověst provokatéra. Například jako nástěnkář dostal úkol zpracovat režimem oblíbené téma – Svátek práce. A protože tato oslava dělného lidu probíhala na Prvního máje, vyzdobil Rosťa nástěnku tematicky – kresbami a texty Máchova stejnojmenného opusu Máj. Také během jedné školní hodiny vyslovil myšlenku o pochybách a hrozilo mu vyloučení. Nakonec pomohl milovaný profesor ThDr. Zdeněk Trtík, který nad Rosťou držel ochrannou ruku: „Pozvali mne na kobereček a pan profesor byl jako vedoucí katedry se mnou dopředu domluvený, že mi bude klást pouze otázky, na něž já budu odpovídat buď ano, nebo ne – abych si nepouštěl hubu moc na špacír.“

Napsáno palbou kulometnou

Protože zbožňoval vše, co se dalo mimo oficiální kruhy přečíst, netrvalo dlouho a Rostislav během své pražské anabáze potkal lidi svého kmene – undergroundové umělce a disidenty. V tu dobu, po setkání s nestorem československé druhokulturní poezie – Egonem Bondym, vydal svůj první samizdat. „S Bondym začínal den v kavárně hotelu Savoy, aby se pak přelil do různých vináren a hospod. Egon mi tehdy dal výběr z textů Ladislava Klímy a já jsem to opsal a rozmnožil. To bylo vlastně moje poprvé,“ říká muž, který se v pozdějších letech normalizace stal jednou z olomouckých ikon uměleckého samizdatu.

Od Bondyho pak už byl jen krůček k tomu, aby vzal za kliku dveří domu rodiny Němcových v Ječné ulici číslo sedm: „Ječná! To bylo ohnisko odporu, kulometné hnízdo, kde nepřestávaly bušit psací stroje. Navázal jsem tam nesmrtelná přátelství. Třeba s Věrou Jirousovou nebo Danou Němcovou.“

Dana Němcová pak byla tím člověkem, který dal Rosťovi přečíst znění Charty 77. „Okamžitě jsem to chtěl podepsat, aniž bych to četl. Ale Dana mě od toho zrazovala. Řekla, ať to vezmu s sebou do Olomouce, ať to případně šířím a ať si dobře promyslím, zda svůj podpis přidám,“ říká Rostislav Valušek, který po návratu na Moravu navštívil svého brněnského přítele, duchovního učitele, filozofa a esejistu Josefa Šafaříka (1907–1992): „Rosťo, nepodepisuj. Ty tady máš a neseš jiný úkol. Když podepíšeš, půjdou po tobě tak, že nebudeš moci dělat samizdat.“

To bych se musel oběsit

Psal se rok 1977. Rosťa seděl ve svém olomouckém pokoji a vázal samizdat. Ještě vyzdobit frontispis, ještě… „Pojď se honem podívat, Biľak o tobě zrovna mluví v televizi!“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Na obrazovce běžel přenos II. sjezdu Svazu českých spisovatelů, kde právě zněla řeč nositele Řádu Klementa Gottwalda, prvního tajemníka Komunistické strany Slovenska a kovaného stalinisty Vasila Biľaka. „Ten ve svém projevu, který se týkal Charty 77 s tím akcentem, že to podepisují a šíří bezejmenní, nevýznamní lidé, zmínil, vedle třeba Egona Bondyho, i moje jméno. A tím to všechno začalo,“ vzpomíná Rostislav Valušek na dobu, kdy o něj projevila zájem Státní bezpečnost.

Zveřejněním jeho jména, kdy Biľakův projev vyšel i na přední straně Rudého práva, se Rosťa ocitl v soukolí a sledu několika událostí – jako vystudovaný bohoslovec stále nemohl získat svěcení, a tedy požehnání státu ke kněžské službě. Po zdlouhavých a otravných peripetiích svěcení nakonec získal, ale nikde jej jako faráře nechtěli či nemohli zaměstnat. A vtom mu podala ruku olomoucká Státní bezpečnost. Měli o něj zájem – udržoval důležité pražské kontakty a na Střední Moravě patřil k dělníkům samizdatu. Hodně toho o disentu věděl.

„Když nás budete informovat – a my vám zaručíme, že se o tom nikdo nedozví – věřte, že my můžeme úplně všechno. Seženeme vám bohatou faru, a když budete chtít, necháme vydat vaše básně,“ tak nějak mohl před tisíci lety znít hlas Ďábla, pokoušejícího Krista uprostřed pouště. „Vždyť bych se musel sám oběsit, kdybych s nimi spolupracoval,“ dodává k tomu Rostislav Valušek.

Rostíku, přišli za tebou pánové

Protože se postoje Rostislava Valuška po celou dobu normalizace nezměnily, nezměnilo se ani chování státu k němu. Kněze dělat nesměl, vykonával tedy řadu „podřadných“ povolání – od sezónního topiče po kulisáka v olomouckém Divadle Jiřího Stibora (dnešní Moravské divadlo). Státní bezpečnost si jej namlouvala několik let. Zkoušeli to po dobrém a zkoušeli jej i zastrašit. Nejednou vedle něj, když šel po chodníku, zastavilo auto. Dva muži v kabátech jej vtlačili dovnitř a odvezli na výslech. A protože věděli, že Rostislav je zapojený do sítě tvůrců samizdatu, nechyběly ani domovní prohlídky.

„To vám najednou zazvoní zvonek, maminka jde otevřít a volá: ,Rostíku, jsou tady nějací pánové.´ A už se hrnou dovnitř a prohledávají, co jde. Hlavně knihovnu, ta je vždy zajímala nejvíc. Ale já jsem věděl, že jim musím něco nechat – aby měli nález a byli spokojeni, tak jsem pokaždé něco narafičil s tím, že ty opravdu důležité věci jsem měl bezvadně ukryté,“ vzpomíná Rostislav Valušek na časté domovní prohlídky.

Když už Státní bezpečnost nevěděla, jak by se Rosťovi Valuškovi dostala na kobylku, zinscenovala vandalství. Pod rouškou tmy pomalovala sochy lvů, stojících před soudní budovou: „To bylo groteskní. Tehdy přišla moje žena Marcela večer s tím, že je tam viděla. A nikde žádná policie, to bylo absurdní, že by kvůli tomu nepřijeli. Na druhý den policajti hledali barvu jako důkaz. Samozřejmě byli i u mě a několika dalších přátel. Celé to bylo navléknuté tak, aby u nás doma našli tiskoviny, a to se také stalo. Měli svého člověka na filozofické fakultě, který jim na ty naše věci napsal posudek, kde vyhodnotil, že se jedná o literaturu nepřátelskou vůči socialistickému zřízení. Nakonec byl soud, kde nás bylo asi dvacet a dostali jsme jen nějaké podmínky, já třeba podmíněně devět měsíců s odkladem na dva roky,“ uzavírá Rostislav Valušek.

Dělníci a králové

K významným olomoucko-samizdatovým dílům patří Texty přátel. Jedná se o edici spirituálně laděné poezie, která vycházela již od roku 1969. První výtisk, kde vyšly texty Josefa Šafaříka či Jaroslava Erika Friče, sestavil básník a překladatel Petr Mikeš spolu s prozaikem Eduardem Zachou. Rostislav Valušek se k nim přidal během roku 1972. Přispíval svou knihvazačskou zručností a výtvarným talentem, jímž zdobil právě frontispisy a obálky. Není náhoda, že této trojici se za normalizace přezdívalo Tři králové samizdatu – až do sametové revoluce roku 1989 prošlo jejich rukama 280 vydaných titulů. Disident a současný ředitel Libri prohibiti Jiří Gruntorád dokonce edici Texty přátel označuje za první pookupační československý samizdat vůbec. Rostislav Valušek pak vedle své editorské činnosti pořádal spolu s dalšími básníky literárně-poetické večery. Část těchto akcí vešla ve známost pod názvem Šlépěje v okně.

Mezi další významné ilegální počiny na Střední Moravě patří potom šíření a tisk náboženských textů, jimiž se zabývala samizdatová skupina lidí kolem jezuity Františka Lízny. Ty takové štěstí, jaké měl u soudu Rostislav Valušek, minulo – v procesu, který se odehrál v roce 1980, padaly tresty natvrdo. Tyto soudy s disentem byly hojně navštěvované lidmi, kteří tak chtěli souzeným vyjádřit podporu a solidaritu. „Na tom soudu s Františkem [Líznou] jsem byl. Dovnitř nás nepustili, ale když se rozevřely dveře a jeho vedli v želízkách, prodral jsem se kordonem policajtů a řekl: ,Františku, prosím, požehnej mi.´ A on, s rukama v poutech, které zdvihl nad hlavu, mi požehnal,“ vzpomíná Rostislav Valušek, který s Františkem Líznou, jako i dalšími protagonisty moravského disentu, navázal celoživotní, neochvějná přátelství.

Obzory

Psal se rok 1989 a v Československu propukla sametová revoluce. Rostislav Valušek zrovna v tu dobu pobýval v maringotce na Zábřežsku, kde vykonával povolání u čerpadlářské firmy. V tu chvíli ještě netušil, jaké obzory se mu zanedlouho otevřou. Díky pádu komunistického režimu směl již v roce 1990 vykonávat kněžskou práci. Také jako básník a editor navázal spolupráci s nakladatelstvím Votobia a pozdějším Fričovým Vetus Via. S manželkou Marcelou vychovali dvě děti, Annu a Jana. Rostislav Valušek žil v době natáčení rozhovoru (2023) v rodném domě na Litovelské ulici v Olomouci.