Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Valová (* 1946)

• narodila se 13. května 1946 v obci Staré Hobzí

• její dětství ovlivnila skutečnost, že otec byl politickým vězněm

• vystudovala střední zdravotnickou školu v Jihlavě

• první zaměstnání měla v Pardubicích

• v roce 1967 uvažovala o emigraci

• získala vyznamenání za svoji práci ve zdravotnictví

• v roce 1989 emigrovala její dcera do Kanady a jejího manžela kvůli tomu vyšetřovala Státní bezpečnost

• po roce 1989 se otec snažil o rehabilitaci, ale bohužel se jí nedožil

• v roce 2022 žila v Pardubicích

Psal se rok 1949, když se Rudolf Hála rozhodl pomoct mladému studentovi medicíny utéct z tehdejšího Československa přes hranice do Rakouska. Toto jeho rozhodnutí mělo vliv nejen na jeho další osud, ale i na život celé rodiny. Komunistická justice ho odsoudila a uvěznila. V kriminále strávil jedenáct let. Jeho malá dcera Božena tak přišla o otce, kterého znala dlouhou dobu pouze z dopisů a sporadických návštěv ve vězení.

I po mnoha letech si Božena Valová pamatovala, jak těžká pro ni návštěva tehdejšího komunistického vězení byla. „Pamatuju si jako dítě, že vězni byli v těch mundúrech v suterénu. Stáli tam za zamřížovaným, nezaskleným oknem. Bylo jich tam hodně, třeba dvacet třicet,“ vzpomíná pamětnice. „Táta stál mezi nimi a jak jsem byla malá, tak mě viděl. Táta mě ještě poznal, protože byl ve věznici teprve dva nebo tři roky. Chlapi ho pouštěli k mřížím, abychom si mohli podat ruce. Řvala jsem jako pavián, bála jsem se ho. Takovou vzpomínku mám na komunistický kriminál.“ 

Stejně tak život na vesnici, kde každý o každém věděl vše, nebyl snadný. Mít v rodině politického vězně nebylo nic jednoduchého. Největší dopad mělo uvěznění Rudolfa Hály na maminku malé Boženy. Měla najednou problém s pracovními příležitostmi, lidé se jí vyhýbali na ulici a příslušníci bezpečnosti u ní doma dělali prohlídky.

Ač Rudolfa Hálu v roce 1960 předčasně propustili na svobodu, vzpomínky na kriminál si v sobě nesl po zbytek života. Trpěl tam psychicky i fyzicky. Vzpomínal například na vězeňskou „díru“, tedy korekci, kam bachaři vězně zavírali kvůli přestupkům. Jednalo se o prostor podobný betonovému bunkru, kde se vězeň nemohl ani postavit. Rudolf Hála kvůli strádání ve vězení přišel o všechny zuby.

Božena Valová si svého otce vybavuje jako člověka, který se těšil ze sametové revoluce a z pádu totality. Na svůj pobyt v komunistickém vězení si však vzpomněl i těsně před svou smrtí: „Umřu ve své posteli, ale co ti, které odtáhli na Sibiř nebo kteří padli u ostnatých drátů na hranici.“

Je dobře vědět o svých kořenech

Božena Valová se narodila 13. května 1946. Její matka pracovala jako porodní asistentka a otec byl řezníkem. Vyrůstala v obci Staré Hobzí, která leží kousek od rakouských hranic. Zde žila se svými rodiči a také prarodiči z otcovy strany. Její rodiče se seznámili během druhé světové války, v době, kdy se maminka Boženy, Františka, živila hlídáním dítěte v židovské rodině Hofmanových. V době, kdy bylo Československo pod nacistickou nadvládou a Židé měli zákaz vycházení, prokázala Františka osobní statečnost tím, že nosila psaníčka, která si posílali židovská dívka Dáša a její chlapec.

Necelé tři roky po válce stačily k tomu, aby si moc v tehdejším Československu uzurpoval pro sebe komunistický režim. Ten s sebou přinesl politické procesy, které obrátily životy vzhůru nohama mnoha rodinám. Hálovi byly jednou z nich. Pro pamětnici to znamenalo, že prožila svoje dětství jako dcera politického vězně. Rudolf Hála byl z vězení propuštěn v roce 1960, kdy získal milost. Více jak desetileté odloučení však ve vztahu otce a dcery vykonalo své. „Celé období, kdy byl tatínek ve vězení, jsme s maminkou prožily v obci Staré Hobzí. Když se tatínek v šedesátém roce vrátil z vězení, byl pro mě cizí člověk,“ vzpomíná pamětnice.

Myslela si, že vysílání o okupaci je rozhlasová hra

Božena Valová vystudovala střední zdravotnickou školu a poté se přestěhovala do Pardubic, kde získala pracovní místo ve zdravotnictví. Zde se jí také v roce 1966 narodila dcera. Před srpnovou okupací uvažovala o emigraci do Rakouska. „Byli jsme ve Vídni. Věděla jsem, že zde měl táta zázemí, své bratránky. Vždyť on ve Vídni prožil své dětství, do těch svých čtrnácti patnácti let. Já jsem manžela přemlouvala, abychom tam zůstali. Manžel nechtěl, ptal se, co by bylo s dcerou. A já jsem mu říkala, aby se nebál, že ji tam přes Červený kříž dostaneme. Ale prostě jsme se vrátili.“

Dvacátý první srpen 1968 zastihl Boženu Valovou na návštěvě u rodiny jejího manžela. O vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se dozvěděla z rozhlasu. „Když hlásili zprávy o okupaci, myslela jsem si, že je to rozhlasová hra. U babičky Valové měli velikánská vrata na závoru, na takovou kládu, a babička je šla rychle zavřít. Myslela si, že kdyby přijeli, že by se k nám nedostali. No dneska se tomu směji,“ poznamenává pamětnice.  „Potom jsme odjížděli k mým rodičům, kteří v té době stále bydleli ve Starém Hobzí. To byla naše Pavlínka ještě malá. Neměli jsme auto, jeli jsme vlakem do Pardubic a pamatuji si, že nám babička Valová dala s sebou kachnu a salám. A řekla nám, že kdyby se něco přihodilo, že jim to jídlo máme dát. Myslela si, že budou mít hlad, a tak nás výměnou za jídlo pustí dál.“

O emigraci jsem uvažovala já a moje dcera ji uskutečnila

V Československu po srpnových událostech následovala doba takzvané normalizace. Valovým se v té době narodil syn, Božena Valová získala vyznamenání za svoji práci ve zdravotnictví. Byla to však také doba, kdy zaregistrovala Chartu 77 či poslouchala Svobodnou Evropu. Více se však do dění nezapojovala a žila si svůj život. Vše se obrátilo na jaře roku 1989, kdy její dcera s rodinou emigrovala do Kanady. Manžela pamětnice vyšetřovala Státní bezpečnost a on tak uvažoval, zda dceřina emigrace nebude mít vliv na jeho práci.

Dalším důležitým momentem se stala sametová revoluce na konci 1989. Změnila životy všem občanům Československa včetně Boženy Valové. Zvláště důležitá tato doba byla pro tatínka pamětnice, který doufal v rehabilitaci. Bohužel se jí nedožil. Zároveň ale nastaly příznivé podmínky pro to, aby se dcera Boženy Valové do vlasti vrátila.

Božena Valová žila v roce 2022 v Pardubicích a své vzpomínky na rodinu uzavírá slovy: „Dnes, ve svém věku, kdy o všem přemýšlím, můžu říct, že mé mámě bych měla nohy líbat. To, co ona, bych já dneska nezvládla. Co ona vydržela s třemi dětmi a u svých tchánů. A můžu ještě říct, že za své předky se nemusím stydět.“