Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Valíková (* 1931)

• narodila se 5. února 1931 v Kardašově Řečici do česko-židovské rodiny

• matka a babička deportovány do Terezína

• otec internován v koncentračním táboře v Bystřici, protože se odmítl nechat rozvést

• za války ukrývané dítě

• po válce studovala obchodní akademii

• pracovala jako sekretářka

• v roce 2023 žila v Praze

„Měla jsem babičku v Kardašově Řečici a ta měla sedm dětí!“ opakuje jako mantru Helena Valíková. Není divu, protože jen díky otcově rodině za války neskončila v koncentráku. Anna Vaňačová, nebo-li teta Anda, ji spolu s další neteří a synovcem několik let skrývala ve svém pražském bytě poté, co děti zůstaly samy bez rodičů. Starala se o ně, učila se s nimi, vodila je do krytů, když přišly nálety. Občas je musela odvézt k babičce do jižních Čech. To pak vystupovali ve Veselí nad Lužnicí a šli přes deset kilometrů lesem, kdyby snad na nádraží v Kardašově Řečici číhalo gestapo.

Místo do synagogy jsem chodila do kostela

Helena Valíková, rodným příjmením Vaňačová, se narodila 5. února 1931 v Kardašově Řečici v jižních Čechách. I když se ještě před nástupem do první třídy s rodiči přestěhovala do Prahy do Horních Počernic, rybníkářský kraj navždy zůstal v jejím srdci a ráda se do něj vracela. Také si odtamtud přivezla jednu výjimečnost: v Praze byla mezi dětmi jediná, kdo uměl plavat.

Manželství Heleniných rodičů bylo podle pozdějších měřítek smíšené. Tatínek František Vaňač byl tesař, který se podle vyprávění pamětnice podílel na stavbě Vltavské kaskády i na stavebních úpravách Strahovského stadionu (tehdy Masarykova státního stadionu) před X. všesokolským sletem v roce 1938. Byl to prý „blonďák a udělanej fešák“, hotový árijec, jak ho Helena Valíková často s úsměvem označuje.

Maminka Růžena Ráblová naopak pocházela z vážené židovské rodiny; její otec měl v Třeboni košer řeznictví. Padl v první světové válce, a tak pamětnice zažila jen židovskou babičku. Byla to právě ona, která se později snažila svou vnučku vést alespoň k některým židovským tradicím. Maminka na ně totiž příliš nedbala, a když chtěla Helena v první třídě začít s děvčaty chodit do kostela, vůbec jí to nevadilo. Ani tatínkovi, ačkoli ten byl ateista a všechna náboženství házel do jednoho pytle. „Tatínek byl takový neznaboh. Pamatuju si, jak jsme se ve škole vždycky hlásili, kdo je katolík a kdo je evangelík a kdo je z českobratrské… A pak to pan učitel Hrubý sečetl, teď mu to nevyšlo, tak znova. Zas mu to nevyšlo. ‚Kdo se nehlásil?‘ Já jsem zvedla ruku. ‚Co ty jseš?‘ ‚Prosím, bez vyznání,‘“ vzpomíná se smíchem Helena Valíková na svou další výjimečnost mezi dětmi.

„Pojede Beneš!“ volaly jsme jako děti

Někdy v roce 1936 nebo 1937 se Vaňačovi přestěhovali do Prahy do Horních Počernic. Vzali s sebou židovskou babičku, do sousedního domu se nastěhoval bratr Růženy Vaňačové Karel Rábl s rodinou. Díky strýci Karlovi, který pracoval v ČTK (Československá tisková kancelář), měli jako jedni z mála doma rádio. Pamětnice začala navštěvovat obecnou školu. Ze spolužáků si vybavuje zejména Jardu Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše. Benešovi bydleli na statku v sousedních Svépravicích. Helena Valíková častokrát jako dítě zažila přijíždět prezidenta Beneše, v nablýskaném autě a s vojenským doprovodem. „Pamatuju si, že tam byl takový háječek, tam jsme my děti vždycky šly rovnou ze školy. ‚Pojede Beneš!‘ volaly jsme a už jsme koukaly.“ Pan prezident si s dětmi vždy popovídal a někdy je navštívil i ve škole. „Děsně se nám líbil,“ vzpomíná pamětnice.

Řekli mi, že maminka odjela na rekreaci

Helena Valíková si nepamatuje přesný den vyhlášení protektorátu. Jeho příchod si však vybavuje díky dvěma věcem – ve škole museli za českou hymnou zpívat ještě „Deutschland über alles“ a doma se na rádiu objevil růžový papírek s českým a německým nápisem, že „poslech zahraničního vysílání se trestá vězením“. Přesto se typické „Volá Londýn“ ozývalo doma u Vaňačů velmi často, tedy alespoň dokud oba rodiče, babičku i strýce Karla postupně neodvedli pryč.

Jako prvního odvlekli tatínka, dokonce ještě dřív, než židovská část rodiny dostala předvolání do transportu. Pamětnice si moc dobře vzpomíná na tu chvíli, když k nim domů poprvé přišli Hitlerovi muži. „Přišli esesáci a odvedli ho. Brečela jsem a ptala se, kam ho vedou.“ Otce nakonec internovali v mužském koncentračním táboře v Bystřici na Benešovsku, určeném pro potomky ze smíšených manželství a pro ty, kteří se stejně jako on odmítli rozvést s manželkou židovského původu. 

Ostatní skončili v Terezíně. Otcova rodina se snažila malou dívku alespoň ze začátku ochránit před krutou pravdou, a tak jí namluvili, že maminka odjela někam na rekreaci. „Já si pamatuju, jak jsem nevěděla, co to je rekreace. Ale přitom vlastně byla maminka v Terezíně,“ vzpomíná pamětnice. Malou Helenu u sebe ukryla jedna z otcových sester, Anna Vaňačová. Teta Anda, jak se jí říkalo, nebyla provdaná a žila sama v pražském bytě ve Spálené ulici. Kromě Heleny ukrývala ještě děti svého dalšího bratra, Karla Vaňače, který také v důsledku smíšeného manželství skončil v pracovním táboře.

Teta nás ukrývala všechny tři

Pamětnice se u své tety Anny Vaňačové v centru Prahy skrývala až do konce války. Společnost vrstevníků jí naštěstí nechyběla díky přítomnosti sestřenice a bratrance, Evy a Pavla Vaňačových. Jednou týdně dokonce všichni docházeli do školy v Horních Počernicích pro domácí úkoly. To pak pobývali u tety Barbory Vaňačové v jejím karlínském bytě, protože odtud to byl kousek na Denisovo nádraží, z kterého jezdil do Horních Počernic vlak. V létě je Anna Vaňačová dokonce zvládla i vyvézt ven z Prahy na prázdniny k babičce v Kardašově Řečici. Museli však přijít do města oklikou, až z dvanáct kilometrů vzdáleného Veselí nad Lužnicí, protože teta se bála kontrol na nádraží.

Největší strach ale děti zažily bezesporu při bombardování Prahy v roce 1945. Dodnes si Helena Valíková pamatuje cestu do krytu, kterou vždy museli s tetou absolvovat, a dunění dopadajících bomb. Když jednou vylezli ven, viděli hořet Národní divadlo.

Koukala jsem na maminku jako na cizí

Helena Valíková měla to štěstí, že se jí oba rodiče i židovská babička vrátili domů. Příchod Rudé armády, Václavské náměstí plné tanků a radost z osvobození má spojené se vzpomínkou na maminku hospitalizovanou ve Vinohradské nemocnici. „Tak jsem na ni koukala, jak ležela v posteli, a říkala jsem si: ‚To je maminka? No asi jo.‘ Jsem si ji vůbec nepamatovala. Přišla mi jako cizí.“ Dlouhé odloučení i špatný stav, v jakém se Růžena Vaňačová vrátila z Terezína, způsobilo, že dcera nepoznávala vlastní matku. „Pamatuju si, jak jsem na ni koukala jako na úplně cizí paní. Byla hubená. A to vždycky byla taková macatá, prsatá. Taky vždycky byla hnědovlasá do zrzava a najednou měla šedivý vlasy.“

Pokud jde o otce, je Helena Valíková přesvědčena, že se vrátil z pracovního tábora jedné noci sám – prý ještě s dalšími vězni uprchl. Vzpomínka je to velmi hřejivá: „Přišel takhle v noci, já jsem ještě spala. Najednou jsem se lekla – a on tatínek. ‚Kde se tady bereš?‘ Tak jsme se nějak chytili a já jsem pak u něj spala.“

Znovu jsem viděla Beneše

Ještě s někým se Helena Valíková po válce znovu setkala: s panem prezidentem Benešem. Tentokrát to ale bylo už jen zpovzdálí: „Se školou jsme byli u Národního divadla na nábřeží. Oni jezdili okolo a my volali: ‚Ať žije prezident Beneš!‘“ To bylo nejspíše naposledy, co ho pamětnice viděla osobně. Na statek k Benešovům se ale chodilo pořád, v nejhorších časech i pro mouku a jiné potraviny.

Poválečná léta pro Helenu Valíkovou plynula poklidně. Vrátila se s rodiči do domu v Horních Počernicích, nastoupila na obchodní akademii a po maturitě začala pracovat jako sekretářka v Ústřední správě vodního hospodářství, následně vykonávala podobnou činnost na Ministerstvu zahraničí. Vdala se; potíže s pamětí jí však zastřely pozdější léta, na které si nyní již příliš nevzpomíná. Žije v Praze, i když ve vzpomínkách ji to stále táhne do jižních Čech, k babičce v Kardašově Řečici. Nikdy nezapomene na to štěstí, že babička měla sedm dětí, protože jen díky obětavým tetám neskončila za války v lágru.