Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Valeš (* 1959)

• narodil se 1. března 1959 v Ústí nad Labem

• dětství prožil v Teplicích

• odmaturoval na stavební průmyslovce v Děčíně

• patřil mezi tzv. závadovou mládež

• roku 1984 se přestěhoval do Žatce

• v roce 1989 přečetl v kině Moskva v Žatci prohlášení studentů

• zakládal Kulturní fórum v Žatci

• tank, který v Žatci stával jako upomínka na Rudou armádu, natřel narůžovo

• stal se vedoucím řídící skupiny pro zápis Žatce do UNESCO

• zastával místo ředitele Chmelařského muzea v Žatci

• v roce 2023 žil v Žatci

Když byl Vladimír Valeš malý, na návštěvy k nim často chodili „podivuhodní“ lidé. Měli dlouhé vlasy a plnovousy. On sám začal dlouhé vlasy nosit už v mládí. Na střední škole v Kadani s tím měli učitelé často problém a posílali ho k holiči. Jiná situace byla na střední škole v Děčíně, kde záleželo především na tom, jestli je dobrý student. Přesto se ale kvůli mamince nechal před maturitou ostříhat. Patřil mezi máničky, scházeli se v hospodách, nosili zelené bundy a plátěné kabely. Jezdili na koncerty zakázaných kapel, chodili na filmy. Na akcích se často dostali do křížku s Veřejnou bezpečností.

Scházela se u nás podivuhodná společnost

Vladimír Valeš se narodil 1. března 1959 v Ústí nad Labem. Maminka Angelina, rozená Babajevová, pocházela z Ázerbájdžánu. S tatínkem se seznámila v Moskvě na univerzitě, kde pracovala v bufetu. On studoval historii. Počátkem šedesátých let se rodina přestěhovala do Teplic.

Po rozvodu rodičů tu Vladimír vyrůstal se starším bratrem a maminkou. Tatínek odešel do Terezína, kde pracoval jako historik v Malé pevnosti. „Jako děti jsme tam s bráchou často jezdili a jako blbci běhali po pevnosti, která je plná bolesti a hrůzy, a my jsme si tam prostě hráli,“ vzpomíná Vladimír. „Vůbec nechápu, jak jsme to mohli dělat.“

Maminka byla volnomyšlenkářka, pohybovala se ve společnosti teplických intelektuálů. V šedesátých letech se u nich v bytě scházeli umělci. „U nás pořád byli nějací malíři, sochaři a vím, že všichni měli dlouhé vlasy a plnovous,“ vzpomíná Vladimír Valeš. „Bylo to zajímavé, scházeli se a povídali si o situaci ve společnosti.“ Protože si maminka dodělávala vzdělání až v Brně, dávala syny hlídat ke svým známým. „Čtrnáct dní jsem bydlel u nějakého sochaře, brácha bydlel čtrnáct dní u nějakého malíře. Pamatuju si, že se nám to hrozně líbilo, a tak jsme mamince říkali: ‚Kdy pojedeš zase do Brna?‘“

Matčin názor na tehdejší režim ovlivnilo dětství v Rusku. „Rok 1968 byl pro naši rodinu obrovský problém, protože jsme pořád byli vnímáni jako rodina ‚té Rusky‘. Veřejné mínění se obrátilo proti nám,“ vzpomíná pamětník. Hned následující den po vpádu vojsk ho jako dítě Rusky chtěli vyhodit z obchodu a nikdo s ním nechtěl sedět v lavici. Nálada v Teplicích byla prodchnuta protibolševickým duchem, každý den se ve 12 hodin na protest rozezněly sirény a klaksony aut, studenti posedávali na dekách kolem městského národního výboru a drželi hladovku. Poté, co se rozneslo, že ani maminka se vpádem vojsk nesouhlasí, se situace obrátila. „Já i brácha jsme uměli dobře rusky, takže vždycky když malovali nějaké nápisy na asfalt nebo na zeď, my jsme byli poradci. Učili jsme Čechy, jak se píšou ruská písmena.“

V létě 1977 jsem utekl z domova

Vladimír Valeš navštěvoval výtvarný kroužek, po základní škole chtěl pokračovat na grafické škole. To nevyšlo, nastoupil tedy na stavební průmyslovku v Kadani. Na internátu bydleli i kluci ze Žatce, se kterými se brzy seznámil. „Zjistil jsem, že s nimi mám mnoho společného a začali jsme se věnovat jiným věcem než studiu a skončilo to tím, že mě a mého kamaráda Milana Jáchymovského ‚Fašouna‘ ve třeťáku vyhodili,“ vzpomíná.

Po vyloučení se rozhodl zpřetrhat pouta i s rodinou. „V létě roku 1977 se ze mě stal utečenec z domova. Dva měsíce jsem se vyskytoval pouze mezi další ‚závadovou‘ mládeží. Někdy jsem spal u Fašouna, když to jeho rodiče nevěděli, někdy v kočárkárně. Zjistil jsem, že se tam dá krásně spát, protože v kočárcích jsou molitanové matrace. Občas nás tam tedy ráno nachytala nějaká maminka,“ vypráví.

V srpnu roku 1977 přítel Fašoun rozhodl, že pojedou na Chodské slavnosti, protože by tam mohl hrát nějaký bigbít. Už na nádraží v Domažlicích na ně čekala Veřejná bezpečnost a vůbec je nepustili do města. „Stáli jsme na peróně a čekali jsme na zpáteční vlak do Plzně. Bylo tam tak 200 až 300 mániček a přijel vlak. Dohlédli na to, že jsme všichni nastoupili a jeli jsme. Teď se v tom vlaku rozkřiklo, že v nedaleké obci Kdyně, kousek od Domažlic, bude hrát nějaká kapela.“ Všechny máničky v Kdyni z vlaku vystoupily a po zastávce v místní hospodě vyrazily do kulturního domu. Pořadatelé je nechtěli pustit dovnitř, ale byli v menšině. „Jak jsme měli v sobě těch pár piv, tak jsme se rozhodli, že si to prostě půjdeme s nimi vyříkat. Všichni jsme vylezli po schodech u kulturáku, byla tam skleněná stěna, sklo jsme vyrazili a vnikli jsme dovnitř do předsálí. Tam se to začalo nějak mlít. Pak se do toho zamotali i místní vesničani, kterým se nelíbilo, že tam jde taková parta vlasatců, tak nás vytlačili ven.“

Fašoun ale zůstal uvnitř. „Viděl jsem, jak tam chudák stojí opřený čelem ke zdi a nohy půl metru od zdi. A u něj policajt. No tak jsem vlezl dovnitř a šel jsem k tomu policajtovi a říkám mu: ‚Hele, pusťte ho! A když ho pustíte, tak všechno bude v pořádku a my všichni odejdeme.‘“ Fašoun byl skutečně propuštěn a máničky se měly k odchodu. Cestou rozhoupaly policejního Moskviče a převrátily ho na střechu. Pak přijela nákladní auta plná vojáků a všude blikaly policejní sirény. „Zastavili asi tak na 500 metrů a rozdávali z jednoho náklaďáku asi metr dlouhé bílé pendreky. Ti vojáci se s nimi rozběhli proti nám. Jak jsem viděl, že začali někoho řezat, tak jsem vzal Fašouna a utíkali jsme do vesnice,“ vzpomíná. „Stáli tam nějací lidé a my jsme utíkali směrem k nim. Najednou jeden chlap zvedl pušku a vystřelil na nás. A teď nevím, jestli to lízlo mě, nebo Fašouna. Byla to vzduchovka, nám ale připadalo, že to byl minimálně kulomet. Řekli jsme ‚au‘ a utíkali dál.“

Doběhli k panelovému domu, kde přenocovali v kočárkárně. Následující den se vraceli zpět vlakem, který byl opět plný mániček. „Říkali jsme si, že nám nemůžou nic udělat, když je nás tolik. Průvodčí ale najednou zařval na celý motorák: ‚Franto, zastav!‘ Strojvedoucí Franta zastavil, vyházeli nás z vlaku a šli jsme pěšky.“ Přes různé peripetie se dostali zpět do Žatce. Někteří z vlasatých účastníků této akce skončili za vzpouru u soudu a posléze dostali nepodmíněné tresty odnětí svobody.

Při posezení v jedné z žateckých hospod si Vladimír Valeš uvědomil, že útěk z domova nebyl šťastné rozhodnutí. Došel na nádraží, kde zrovna stál vlak, nastoupil do něj a dojel domů do Teplic. „Když jsem otevřel dveře našeho bytu, rodina byla zrovna u večeře. Přijel jsem po dvou měsících. Špinavý, smradlavý a otrhaný. A maminka řekla: ‚Zítra jdeš do školy.‘“ Tak nastoupil na průmyslovku do Děčína, kde v roce 1979 odmaturoval.

Poprvé jsem potkal idioty

Po škole krátce pracoval u Báňských staveb, pak ho čekaly dva roky na vojně, na které nevzpomíná rád: „Poprvé jsem potkal idioty. Do té doby jsem se s tím nesetkal vůbec a na vojně jich bylo strašně moc.“ Bouřil se proti nesmyslným nařízením služebně starších, a proto často za trest čistil záchody nebo musel držet různé služby.

Po návratu z vojny obnovil stará přátelství. Všechny teplické máničky se tehdy scházely v hospodě Vyšehrad, zvané též Věšák. „To byla samozřejmě kontrolovaná hospoda. Byla tam paní hostinská, které říkali Karkulka. Ale nesmělo se jí to říct do očí, protože to bylo jako Červená karkulka, jako že donášela,“ vzpomíná pamětník. Ti bolševici potřebovali, aby v každém městě měli takovou hospodu. Pak snadno dokázali vystopovat, kam se pojede, kde bude jaká zakázaná akce.“

Když se rodiče rozhodli, že by se měl Vladimír osamostatnit, nastěhoval se do bytu, který dostal jeho děda jako náhradu za zbouraný domek. „Tak jsem rok a půl bydlel v Litvínově v posledním třináctém patře obrovského paneláku, kde se přímo nad mým bytem na střeše skvěl nápis ‚Sláva KSČ‘. Tak když jsem pak někoho zval k sobě, tak jsem říkal, že poznávací znamení toho baráku je červený nápis ‚Sláva KSČ‘,“ říká Vladimír Valeš. „Na to taky nevzpomínám rád, protože ten dům byl ještě obrácený okny k chemickým závodům, kde pořád hořely nějaké fakule na komíně. Takže jsem v bytě nemusel svítit, prakticky jsem měl stále světlo.“

Většinu času trávil v práci u Báňských staveb, nebo s kamarády na akcích. Tam se seznámil s dalšími máničkami. V roce 1984 teplickou kulturu opustil a přestěhoval se do Žatce. Práci našel jako stavební technik u státního statku v Postoloprtech.

Když roku 1987 přišel povolávací rozkaz na cvičení, už dávno byl rozhodnutý, že se podobných akcí účastnit nebude a dopis roztrhal. Do jeho kanceláře mu volali z vojenské správy v Lounech. „Nějaký major, byl hrozně komisní a řekl mi, že už mám být tři dny v Lounech v kasárnách a že mám 48 hodin na to, abych tam nastoupil. A já jsem řekl, že nenastoupím a že o žádném povolávacím rozkazu nevím. A on říkal, ať si nemyslím, že když si nevyzvednu poštu, že se na mě nevztahují naše zákony. No a já jsem byl statečný a řekl jsem mu, že nikam nejdu a pověsil jsem telefon.“ Když pak šel pro něco do skladu, do dvora vjíždělo vojenské auto. „Říkal jsem si: ‚Do háje, jedou pro tebe.‘ A tak jsem se otočil, mazal jsem zpátky a tam byla taková krásná stará barokní obrovská sýpka, asi pětipatrová, plná obilí. Vyběhl jsem po schodech do pátého patra a schoval jsem se za pytle.“ Když asi po hodině vylezl, zjistil, že vojáci si byli u propagační pracovnice jen pro barvu na transparent. Za neúčast na vojenském cvičení ho nakonec žádný postih nečekal. „Tím jsem rozvázal pracovní poměr s vojenskou správou a s celou naší slavnou armádou,“ uzavírá Vladimír Valeš.

Když se někde sešlo víc mániček, vždycky nás vyhodili

Koncerty zakázaných kapel se většinou konaly ve vesnických kulturních domech, pořadatelé přemluvili provozovatele a ten jim to s vidinou velké tržby přislíbil. „Vždycky se nějak rozkřiklo, že někde někdo hraje. Policajty při výsleších hrozně zajímalo, jak my mezi sebou komunikujeme. Samozřejmě nebyly žádné telefony, mobily ani internet, ale vždycky se nějak stalo, že jsme někam přijeli a bylo tam spoustu lidí a našich známých,“ vzpomíná pamětník. „Já vůbec nechápu, jak jsme si předávali informace, kde co bude. Z toho byli policajti úplně nešťastní.“ Koncerty pak pořadatelé ze strachu často rušili, nebo je na udání zakázala Veřejná bezpečnost.

Kvůli koncertu ve Staňkovicích skončil Vladimír Valeš u soudu. Protože měl ve státním statku k dispozici nákladní auto, kamarád ho poprosil, aby převezl nástroje ze Staňkovic, kde jim zrušili koncert. Do knihy jízd zapsal „Žatec–Staňkovice“ a vyrazil. Ve Staňkovicích naložili nástroje, jízdu znovu zapsal do knihy a jeli do Želče. Ze Želče se vydal odvézt auto zpět do Žatce. „Proti nám jela policejní Volha a já jsem si říkal, že asi někdo zase volal a zakážou to i tam. Volha mě předjela, hodila maják a zastavila mě. A přišel dopravák,“ vzpomíná. „Vzal si ode mě doklady a řekl mi, že dělám černou jízdu. Já mu říkám, že nedělám žádnou černou jízdu, mám to napsané v knize jízd.“ To neprošlo, takže skončil v Žatci na policejní stanici u výslechu. Následovalo předvolání k okresnímu soudu do Loun. „Dostal jsem ani nevím kolik měsíců, soudkyni jsem vůbec nerozuměl. Říkám si: ‚Co to jako znamená? To jako že budu sedět, jo?‘ Ona říká: ‚Ale ne, to je podmíněný trest.‘ No a pak mi poslali poštou nějaký rozsudek.“

Do Loun jezdili na koncerty, které se konaly v amfiteátru na výstavišti. Jednou si tam vyrazili na „východoněmecké máničky“. „Nechali nás zaplatit vstup na výstaviště, pak jsme přišli do amfiteátru, kde měli hrát. Předkapelu jim dělala zpěvačka Ljuba Hermanová, která k nim měla samozřejmě hrozně daleko. Přetrpěli jsme její zpěv, a když teda začali, tak přišli policajti a vyhnali nás, takže jsme z nich neměli nic,“ vypráví.
Jezdili i na další výstavy jako Země živitelka nebo Zahrada Čech v Litoměřicích, většinou si ale hudbu neužili. „Policajti nebo pořadatelé neměli rádi, když tam bylo více mániček, třeba pět nebo deset na jednom místě. Vždycky to dopadlo tak, že nás odněkud vyhodili.“

Další příležitostí k setkávání byla Dočesná v Žatci, kde teklo pivo proudem. „Tam jsme vysedávali na trávníku na náměstí, pili vleže, vsedě a stavěli komíny kelímků.“ Zábavu jim často přerušila Veřejná bezpečnost, která se je snažila z Dočesné vyhnat, v horším případě je i odvezli ze Žatce. „Máničky vyváželi autobusem do okolních lesů. Někam daleko za Měcholupy, někdy až na Markvarec. Tam je postupně vyhazovali. A museli jste se buď stopem, nebo pěšky vrátit zpátky do Žatce. Dokonce se tradovalo, že někteří to za den zvládli dvakrát,“ vzpomíná. 

S přáteli ze Žatce jezdili také do Nové Vísky na jeden z legendárních „baráků“. „Šimako [Jaroslav Chnápko (1956), pametnaroda.cz] tam měl mlýn, opravoval ho a u něj se vždycky srážely máničky. Fyzicky se tam pracovalo, protože mlýn byl v dezolátním stavu,“ vzpomíná pamětník. „Večer se tam samozřejmě popíjelo, poslouchala se muzika, vedly se diskuse.“ Po cestě je často kontrolovali příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB), kteří si zapisovali čísla jejich občanek. Po jedné takové návštěvě Nové Vísky si ho VB předvolala, shodou okolností s nimi předtím sepisoval škodu ohledně vykradení stavební buňky, která patřila statku. Namísto obvyklých příslušníků tam ale seděli dva policisté v civilu. „A teď mi řekli jméno toho Šimaka a já jsem vůbec nereagoval, jeho jméno jsem vůbec neznal. Seděl jsem u toho stolu jako naprostá trubka, oni na mě koukali a říkali: ‚No a vy jste byl u toho chartisty, viďte? A co jste tam dělal? A co jste se tam dozvěděl?‘ A já jsem řekl, že nic, že jsem tam přijel, opil jsem se a nic si nepamatuju.“

Koncem osmdesátých let si na Vladimíra Valeše vedla Státní bezpečnost spis, o kterém neměl tušení. Protože se účastnil srazů tzv. závadové mládeže a angažoval se ve filmovém klubu, vedli ho jako prověřovanou osobu. Údajně chtěl v Žatci organizovat promítání filmu Vlasy. Podle Státní bezpečnosti se ale podezření nepotvrdilo a spis byl uložen. „To se mě docela dotklo. To mě mrzí, že jsem nezůstal dál závadovou mládeží,“ okomentoval závěry Státní bezpečnosti pamětník.

V Dobrušce natřeli tank

V době sametové revoluce se stále scházeli s přáteli, které spojoval zájem o film a hudbu. Hned 19. listopadu 1989 se vydal do hlavního města zjišťovat informace o dění v Praze, aby je mohl šířit v Žatci, kam se zatím příliš nedostávaly. Celý den bloumal po Praze, až se mu od jednoho studenta podařilo získat dokumenty: „A teď jsem si říkal: ‚Co já udělám s těmi papíry, co chci rozdat těm klukům?‘ Říkal jsem si, že na mě určitě čekají policajti na autobusáku a hned mi to zabaví. Tak jsem si vysoukal kalhoty a omotal jsem si ty papíry kolem lýtek a zastrčil jsem si to do ponožek,“ vzpomíná. „A samozřejmě na mě nikdo nečekal. Přijeli jsme do Žatce, vystoupil jsem na autobusáku a šel pěšky domů. Nikdo mi nic neudělal, ráno jsem to rozdal a bylo to.“

V Žatci fungoval filmový klub, za „trezorovými“ filmy se jezdilo na tajné výlety, nebo se promítaly přímo v žateckém kině Moskva. Pár dní po 17. listopadu se promítal film Ptáci. Když uvaděčka přečetla informace o filmu a vyzvala diváky k diskusi, Vladimír Valeš, který se dostal k prohlášení studentů, se chopil slova. „‚Já nechci k tomu filmu nic říct, ale chci vám něco přečíst.‘ A teď jsem vytáhl ty papíry a začal jsem to číst. A ona začala řvát: ‚Ne, tak to ne, to v žádném případě! Jděte s tím pryč!‘“ Pár lidí se postavilo na jeho stranu a chtěli, aby to dočetl. „Začala řvát na promítače, aby zhasl. Podíval jsem se nahoru na okýnko, kde jsem viděl obličej promítače s vytřeštěnýma očima. Byl ale statečný a nezhasl.“ Vladimír Valeš prohlášení dočetl. Po zhlédnutí filmu si na něj počkala VB a odvezla ho na stanici, ze které byl o půlnoci propuštěn.

Když se revoluční nálada rozšířila i do Žatce, začaly se na náměstí scházet skupinky lidí, kteří diskutovali o změnách. Postupně vzniklo Občanské fórum (OF). Vladimír Valeš ani jeho přátelé se v politice příliš angažovat nechtěli, ale protože byli dlouhodobě nespokojeni se stavem kultury v Žatci, založili Kulturní fórum při OF. Koncem listopadu se do kulturního domu Moskva svolalo setkání občanů, na které přijel i Zdeněk Svěrák. Znovu zde vystoupila uvaděčka z kina. „Vzala si mikrofon a řekla: ‚Já bych se chtěla omluvit tomu mladému člověku, na kterého jsem zavolala Veřejnou bezpečnost při filmovém klubu. Ale chci vám všem říct, že jsem to udělala jen proto, protože si myslím, že to na promítání filmového klubu nepatřilo,‘“ vypráví pamětník.

Činnost Kulturního fóra nespěla k žádným výsledkům. „Byli jsme takoví rozpolcení a nešťastní. Jednou jsme takhle seděli, můj kamarád Petr Holý se vrátil odněkud z Dobrušky a říká: ‚Hele, víš, co udělali v Dobrušce? Normálně pomalovali tank růžovýma kytkama!‘“ Vladimír Valeš se rozhodl, že tank, který stával v žateckém Podměstí, by bylo lepší natřít celý. Ve státním statku Postoloprty mu propagační pracovnice vyskladnila latex a červenou barvu. Na tank vylezli s obtížemi, protože neměli žebřík. „Začali jsme natírat odshora. Špička kanónu byla asi tak osm metrů nad zemí. A nikomu z nás se tam nechtělo, tak jsme vylosovali toho nejmenšího. Ten se s kýblem a štětkou posadil na ten lauf a odrazem se dostal až úplně na špici, takže byl osm metrů nad zemí. Štětkou ho začal natírat a my jsme čekali, jestli se zabije.“ Tank natírali přes dvě hodiny, skončili kolem čtvrté ráno. Druhý den jel do práce do Postoloprt svozovým autobusem. „A teď někdo zavolal: ‚Ty vado, podívejte se! Jirko, zastav!‘ Jirka zastavil autobus a všichni se nahrnuli na levou stranu a dívali se na tank. V ranním světle svítil úplně jak žárovka. Jo, to byla růžová! Opravdu se to povedlo. Zastavovala tam auta, lidi vybíhali, fotili a já jsem dělal jakoby nic.“

Po změně režimu se dál věnoval kultuře, především divadlu. Začal se angažovat v regionálním chmelařství, podílel se na vzniku Chrámu chmele a piva i na záchraně chmelařských domů v Žatci. Stal se ředitelem Chmelařského muzea a i jeho zásluhou byly chmelařská krajina a město Žatec zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO.