Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Valeš (* 1949)

• narozen 28. dubna 1949 v Chotiné u Plzně

• v roce 1968 povolán k výkonu základní vojenské služby k Pohraniční stráži

• výcvik prodělal v Nýrsku, v jihozápadní části Šumavy

• tamtéž prožil obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy

• v lednu 1969, v době pohřbu Jana Palacha, převezen do Prahy k potlačení možných nepokojů, tehdy nezasahoval

• proti demonstrantům v Praze zasahoval během masových protestů v srpnu 1969

• traumatické zážitky z těchto dnů

• po vojně nastoupil k policii (tehdy Veřejné bezpečnosti)

• u policie v různých funkcích pracoval až do roku 2000

V srpnu 1969, rok po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, se začaly ulice centra Prahy, ale nejen tam, plnit lidmi. Přicházeli s vlajkami a transparenty a jejich počet stále narůstal. Více možností, jak vyjádřit nesouhlas s okupací i celkovou situací v tehdejším Československu, už nezbývalo. Komunistické vedení státu proti nim vyslalo policejní jednotky a „ozbrojenou pěst dělnické třídy“, Lidové milice. Demonstrace se jim ale potlačit nepodařilo a protesty se rozrostly do nebývalých rozměrů. Na pomoc policii a milicím byla proto navíc vyslána i armáda, v té době v ní většinu tvořili vojáci povinné základní služby. Bylo jim okolo dvaceti let a do poslední chvíle netušili, že zakrátko budou postaveni před jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Alespoň tak to prožíval jeden z nich, Václav Valeš.  

Jste v Nýrsku, u výcvikového praporu brigády Pohraniční stráže

Václav Valeš se narodil 28. dubna 1949 jako nejstarší z pěti dětí ve vesnici Chotiná u Plzně. Tatínek byl truhlář a maminka pracovala v místním zemědělském družstvu. Václav prožil dětství v době intenzivního budování socialismu, víry v šťastné zítřky, ale i v době politických procesů a studené války. O imperialistické hrozbě ze Západu slýchal jako dítě denně. Po základní škole se vyučil obráběčem kovů a jeho prvním zaměstnavatelem se stala plzeňská Škodovka, tehdejší závody V. I. Lenina. Nebyl tam příliš spokojený, brzy zjistil, že dostane stejný plat, ať pracuje, jak pracuje, a zakrátko mu stejně přišel povolávací rozkaz k výkonu povinné vojenské služby. Tehdy běžná součást života každého mladého muže, dva roky, které se musely vydržet. Jiná možnost nebyla, leda by chtěl putovat do vězení. „Ostříhali nás, civilní oblečení poslali v balíku zpět a večer nás naložili do náklaďáků a odvezli nás. Někam... nevěděli jsme kam... až ráno byl nástup, kde nám řekli, že jsme v Nýrsku, u výcvikového praporu domažlické brigády Pohraniční stráže,“ vzpomíná Václav Valeš. 

Městečko Nýrsko leží v blízkosti česko-bavorské hranice, na jedné straně končí horské pásmo Šumavy, na druhé je Všerubský průsmyk a za ním se začínají zvolna zvedat další hory, Český les. Nic než hory s hlubokými lesy, po odsunu Němců vylidněná země nikoho. A od počátku padesátých let také nejstřeženější část československých hranic. Přesto právě tady proběhlo nejvíc pokusů o přechod na druhou, svobodnou stranu. Mnohým se to nepodařilo a v lepším případě skončili ve vězení. V horším za to zaplatili životem.

V Nýrsku pamětník absolvoval dvouměsíční základní výcvik, který měl být zakončen slavnostní vojenskou přísahou. Vojáci se těšili ani ne tak na přísahu samotnou jako na setkání s rodiči a se svými dívkami, pro většinu z nich to bylo první delší odloučení. Slavnostní přísaha se ale nekonala, protože 21. srpna 1968 v časných ranních hodinách překročila československé hranice vojska cizích armád a postupně obsadila celou zemi.  

Je to nepřijatelný akt proti naší republice

V nýrských kasárnách zavládl zmatek a také obavy a zděšení, nejen mezi vojáky, ale i mezi důstojníky. Václav vzpomíná, že většinu času v těch dnech trávili na dvoře před ubikacemi, poslouchali rádio a nikdo netušil, co bude následovat. „Asi druhý nebo třetí den byl zavelený nástup s veškerou polní a vyfasovanými zbraněmi. Na místním fotbalovém hřišti byla postavená tribuna velitele praporu pana plukovníka Pareského a po seřazení... mohlo nás tam být asi tři sta, plus velení... nám, tenkrát soudruh plukovník Pareský, řekl: ‚Vojáci, byli jsme napadeni vojsky našich spřátelených armád. Já to odsuzuju, je to nepřijatelný akt proti naší republice,“ vzpomíná Václav Valeš. Pak podepsali vojenskou přísahu a slíbili tak věrnost při obraně vlasti. Všechno proběhlo tiše, bez obvyklých slavnostních formalit. O to víc možná přísaha nabyla svého původního významu.

Václav Valeš pokračuje ve vyprávění: „Bylo nám devatenáct let, byli jsme vyjukaný... a pan plukovník nám to řekl, tak jak to bylo, a my jsme mu byli za to vděční. Asi to ale mělo dopad na jeho kariéru... my mladí jsme protestovali tak, že jsme kladivem vyklepávali hvězdy na opascích, ale postupem času, když se to dalo zase zpátky do nějaké formy, stát se té okupaci přizpůsobil, tak jsme zase horko těžko sháněli přezky s hvězdičkou, protože z toho koukal velikánskej problém, třeba i prokurátor a odsouzení.“ Po přísaze dostali rozkaz k opuštění kasáren a s plnou polní, včetně zbraní, začali stoupat do prudkého kopce za Nýrskem. Nebylo to poprvé, v rámci výcviku museli kopec se zříceninou středověkého hradu na vrcholu zdolávat opakovaně. Všichni vojáci, kteří v Nýrsku prodělali výcvik, tomuto výstupu kvůli jeho náročnosti říkali Velké a Malé peklo. Kam se měli pak dál přesouvat a jaké měli velitelé úmysly, se už nedozvěděli. Hned vzápětí, co dorazili na vrchol, přijela z Nýrska motospojka s tím, že se musí urychleně vrátit. Václav Valeš pokračuje: „Protože naproti bráně kasáren stojí ruský tanky a obrněný transportéry... a že se okamžitě musíme všichni vrátit, nebo že kasárny rozstřílí.“ Poklusem proto běželi zpátky do Nýrska a až do konce října nesměli kasárny opustit.

Čekali jsme a nevěděli na co

Situace v kasárnách se ale postupně uklidnila a všechno se vracelo k normálu. Václav Valeš byl vybrán k výcviku na poddůstojnické škole pro střelce v Zadním Chodově. Příslušníci Pohraniční stráže tam prodělávali výcvik společně s vojáky Hradní stráže. A byl velmi tvrdý, cvičili denně, ve velmi náročném terénu. Václav Valeš vzpomíná, že někteří z vojáků ho fyzicky nezvládali a i on, aktivní sportovec, se dostával na hranice svých možností. Tam také prožil první z tragických událostí, kterých byl na vojně svědkem. Během pravidelného čištění zbraní došlo ke smrtelné nehodě, kdy jeden z vojáků Hradní stráže nešťastnou náhodou vystřelil a kulka zasáhla za ním sedícího dalšího vojáka. Václavem tato událost velmi otřásla a dlouho se pak zabýval tím, kolik vojáků základní služby v době socialismu vlastně zemřelo.

Výcvik pokračoval až do března následujícího roku, ale v polovině ledna byl přerušen neobvyklou událostí. Václav Valeš vzpomíná, že ten den měl službu jako pomocník dozorčího roty a dostal rozkaz vyhlásit ostrý poplach; cvičných poplachů zažili nepočítaně, „ostrý“ nikdy. Václav Valeš si dodnes pamatuje, že heslo, nebo krycí název akce, bylo „Bouře“. Venku bylo minus 16 stupňů a před kasárny přijela vojenská nákladní auta pokrytá plachtami. Do nich nastoupili vojáci s velkou i malou polní výstrojí a auta se rozjela na více než osmihodinovou cestu. „Někteří z nás byli tak zmrzlí, že v tom autě padali z lavičky,“ vzpomíná Václav Valeš. Když dorazili do cíle, bylo několik stovek vojáků ubytováno ve velké místnosti s jedinými kamny a neustále pootevřenými vraty, kudy dovnitř proudil mrazivý vzduch. Spali na polních lůžkách, obutí a oblečení ve všem, co měli k dispozici. Všichni patřili k některé z pohraničních rot od západní hranice, odejít nesměli a čekali. „Nevěděli jsme, proč tam jsme, čekali jsme a nevěděli na co,“ dodává pamětník.

Dne 16. ledna 1969 se v Praze na Václavském náměstí upálil Jan Palach, byl jen o rok starší než tehdy Václav Valeš. O několik dní později se jeho pohřbu zúčastnily desetitisíce lidí. Nejednalo se jen o pietní uctění jeho oběti, ale i o vyjádření nesouhlasu se situací v tehdejším Československu. A v kasárnách na pražské Ruzyni čekaly stovky vojáků Pohraniční stráže na rozkaz, aby proti lidem v centru Prahy zasáhli. Poklidnou a důstojnou atmosféru během pohřbu se nakonec představitelé tehdejšího režimu narušit neodvážili a vojáci se s rozporuplnými pocity vrátili na hranice. Václav Valeš dodává: „Dnes je Palach opěvovaný jako hrdina, ale my jsme to tak necítili, my jsme trpěli... musím to říct, protože to tak cítím... ale už jsem si zvykl, že každá doba musí mít svoje hrdiny.“ 

Před námi dav, který když nás viděl, tak ztichnul

V březnu 1969 se v hodnosti svobodníka vrátil pamětník do Nýrska a jen o několik málo měsíců později ho čekal další bojový poplach. Tentokrát už ale odjížděl jako velitel družstva jen o rok mladších vojáků a převoz do Prahy neskončil jen čekáním v kasárnách. „Den nebo dva před 21. srpnem 1969 byl bojový poplach, nástup do náklaďáků... přes Plzeň a to už nám bylo jasný, že jedeme na Prahu... už jsme věděli, že budeme nasazený. Ubytovali nás ve stanovém táboře v Zadní Kopanině. Nebyli jsme to jenom my, přijeli i z dalších pohraničních brigád, ze západu... pořádali tam pro nás různé estrády, asi aby nás rozptýlili, ale 21. srpna nás z toho ležení zvedli...“ vzpomíná dál. Do centra Prahy začali již od 18. srpna přicházet lidé a v den výročí okupace se jejich počet zmnohonásobil (podle historických odhadů se na Václavském náměstí shromáždilo až sto tisíc lidí).

Strategii, jak demonstrace potlačit, připravovalo komunistické vedení státu ještě dlouho před 21. srpnem. Povolány byly jednotky policie a také Lidové milice. Jejich zásahy proti demonstrantům byly více než tvrdé a situace v centru Prahy se začala stále více vyhrocovat. Původně poklidné demonstrace se proměnily v ozbrojené střety, blížící se do podoby občanské války. Lidé z řad demonstrantů se začali brutálním zásahům bránit a jako zbraně používali, co měli po ruce. Kameny, dlažební kostky, železné stavební tyče. A vytlačit z ulic se je nedařilo, přišel čas povolat další – k zásahům byla v záloze připravena armáda. Podle Václava Valeše ale běžná armáda nezasahovala, hlídala strategická místa nebo měla fungovat jako demonstrace síly. Ale vyzbrojení obušky a slzným plynem byli na Václavské náměstí převezeni vojáci Pohraniční stráže. „Pod sochou sv. Václava auta zastavila, byly to obrněné SKOTy šedesát čtyřky, a my jsme z nich v brigadýrkách vystoupili... vyděšení, co se zase děje. A dostali jsme rozkaz rozestoupit se přes celou šíři Václavského náměstí. A před námi dav, který když nás viděl, tak ztichnul...“ vzpomíná Václav Valeš na jednu z nejhorších chvil svého života.

Kdybychom byli v civilu, tak budeme stát na druhé straně

Proč byli na Václavském náměstí nasazeni právě příslušníci Pohraniční stráže od západní hranice, si Václav vysvětluje tím, že všichni pocházeli z dělnických rodin, a předpokládala se proto u nich určitá vděčnost komunistické straně. V každém případě museli adepti pro službu u Pohraniční stráže pocházet z rodin bezmezně podporujících stávající zřízení. A Václav Valeš ještě dodává, že ve dvaceti letech byli příliš mladí na to, aby se dokázali rychle zorientovat, zvlášť když od dětství slýchal o neustálé hrozbě ze strany imperialistického Západu. 

Václav se stal velitelem družstva, tedy posádky jednoho z obrněných vozů, a dál plnil rozkazy, které dostával od vyšších velitelů. „Dostali jsme rozkaz postupovat vpřed... ta obrněná auta pomalu jela a my jsme šli zároveň s nimi... a dostali jsme rozkazem vytlačovat ty lidi z Václavského náměstí... byli jsme z toho hrozně v šoku a na hlavách ty brigadýrky... dav ztichnul a najednou na nás začal křičet: ‚Zelený gestapo táhněte do lesů!‘“ vzpomíná Václav Valeš. Dostali další rozkaz vrátit se do aut a vyměnit si jasně zelené brigadýrky příslušníků Pohraniční stráže za ocelové přilby. „A pak už to bylo hrozně nepříjemný a bolavý... docházelo k věcem, na které strašně nerad vzpomínám,“ říká Václav Valeš a pokračuje: „Měli jsme strašně smíšený pocity... vyklepávali jsme hvězdičky na protest proti okupaci, a teď jsme se tý okupace zastávali... ale to byl rozkaz, to nešlo odmítnout. My jsme byli na vojně, a tak jsme to museli dělat. Nám šlo o život, my jsme se báli... všechny ty dlažební kostky, kameny... my jsme si mysleli, že nás chtějí zabít. Že to tomu davu je jedno... a vlastně tam šlo taky kdo s koho. Když na vás šel někdo s kamenem, tak se použil obušek... nenechám se tam umlátit... v tom dění a v té rychlosti není čas na přemýšlení, člověk musí něco dělat, musí se bránit a není čas na to, co bude potom... asi něco podobnýho prožívali vojáci ve válce, když šli do útoku... oni měli svoje pocity a my jsme měli taky svoje. A teď jsme stáli proti sobě. A byl paradox, že mi pak vojáci řekli, že by chtěli být na druhé straně... ale bohužel museli být tady.“

Celý život to nosím v sobě

Dále Václav Valeš vypráví, jak byl svědkem extrémně tvrdých zásahů policie. Měli jiné obušky, delší a pružnější, které se po dopadu omotaly kolem těla a postiženému tak zřejmě způsobily větší bolest. A největší šok a hrůzu podle svých slov zažil, když viděl, jak jeden z policistů v návalu vzteku vystřílel proti lidem plný zásobník ostrých nábojů z pistole. Pamětník ztratil pojem o čase, události i rozkazy následovaly rychle za sebou. Prahu neznal, neorientoval se v ní, ví jen, že demonstranty vytlačovali do bočních ulic u Václavského náměstí a postupně se dostali až dolů, na Příkopy a k Prašné bráně. „Z balkonů a z oken na nás lidi házeli květináče a různý další věci... dav po nás házel dlažební kostky... někteří z nás museli být odvezení do nemocnice, hlavně velitelé rot, kteří stáli v těch SKOTech nahoře a dostali ránu kamenem nebo kostkou... ten čas hrozně utíkal a já si dnes vůbec nedokážu vybavit, jak to trvalo dlouho. Do noci... a přitom se stalo ještě tolik a tolik věcí...“ vzpomíná Václav Valeš dál. Nejhorší chvíle na něj ale teprve čekaly. 

Jedna z příhod, se kterou se dodnes nedokázal vyrovnat, se udála v blízkosti Prašné brány. „A najednou... jsme v tom našem SKOTu nemohli dýchat. Cítili jsme ten slzák, dusili jsme se... vyskakovali jsme ven, kluci lezli i poklopy, co byly nahoře... začala padat výzbroj, zbraně, samopaly, jak skákali všichni ven, i po hlavě, jak se tam dusili... my velitelé jsme byli první venku, stáli jsme tam a jen jsme na to koukali, nevěděli jsme, co se děje... a poslední vyšel jeden kluk... a my jsme všichni strnuli...“ vzpomíná Václav Valeš. Poslední z vojáků, který se z auta plného slzného plynu dostal, byl od pasu dolů nahý a kůži měl úplně černou. V kapsách kalhot mu vybuchly a pak začaly hořet odjištěné slzné granáty. „A teď, a to je to nejhorší... lidi, kteří stáli okolo nebo koukali z oken, začali tleskat... oni tleskali... to byl nejhorší zážitek...“ Těžce popáleného vojáka převezli do vinohradské nemocnice, ale co se s ním dělo dál, se nikomu nepodařilo zjistit.     

Situace v centru Prahy se dramatizovala dál, Václav Valeš vzpomíná, jak se demonstranti přestávali vojáků bát a vyzbrojení železnými tyčemi tloukli do obrněného vozu. Vůz měl vytlučená všechna světla, ale i poškozené průzory pro řidiče a dal se už jen stěží ovládat. V té chvíli dostali rozkaz přesunout se na náměstí I. P. Pavlova a tam jim vypověděl službu motor. „Řidič se snažil opakovaně nastartovat, a pořád nic. A zvenku se začali ozývat lidi, slyšeli jsme výkřiky a začali se kolem nás srocovat. A pak začali nosit popelnice a dávat nám je pod kola a křičeli: ‚Zapalte je, zapalte je!‘ A my jsme trnuli hrůzou, oči vyvalený a nevěděli jsme, co dělat. Nakonec se motor chytnul a řidič se rozjel velkou rychlostí, až ty popelnice začaly lítat. Nevím, jestli se tak někomu něco nestalo... to byl další okamžik hrůzy,“ dál vzpomíná Václav Valeš. 

Prezident Svoboda dal povolení k použití ostrých nábojů

S blížící se nocí byla posádka obrněného vozu, které pamětník velel, odstavena do prostoru u Muzea. V horní části Václavského náměstí byl v té chvíli klid, ale střety stále probíhaly dole na Můstku. „Naše družstva už strašně prořídla, protože lidi byli pomlácení a byli různě po nemocnicích... takže mně v tom SKOTu zbyl řidič a já s asi osmi kluky. A velitel toho zásahu nás odstavil... vzadu jsme měli otevřený dveře, ale ven jsme moc nevycházeli, jenom jsme tam stáli a pozorovali,“ vypráví Václav Valeš dál. Po nějaké době přijelo policejní osobní auto a z něj vystoupil policejní důstojník. A jak pamětník hned vzápětí zjistil, byl to vysoký policejní důstojník, na výložkách měl generálské insignie, a zamířil přímo k nim.

Václav Valeš popisuje, co následovalo: „A on říká: ‚Soudruzi vojáci, kdo tady tomu velí?‘ A já říkám: ‚Já, soudruhu generále.‘ – ‚Soudruhu svobodníku, máte náboje, ostrý?‘ A já říkám: ‚Máme.‘ – ‚Připravte se. Tlačí se to sem z Můstku. Pan prezident Svoboda dal povolení k použití ostrých nábojů...“ Celá posádka obrněného vozu prý naráz strnula, generál odjel a pamětníkovi se hlavou honilo mnoho myšlenek. Po letech se na Václavské náměstí opakovaně vracel, aby si znovu vybavil místa i vzpomínky. Včetně této chvíle, kdy dostal rozkaz střílet do lidí. Naštěstí pro něj a jeho posádku k tomu nedošlo, demonstranti se do horní části Václavského náměstí nedostali, na Můstku proti nim armáda poslala tanky...

Václav si je vědom, že i on sám musel způsobit bolest mnoha lidem, a i po více než padesáti letech v sobě stále nosí palčivé vzpomínky. Po návratu z Prahy dostal od vrchního velitele Pohraniční stráže diplom. Pod poeticky laděnou kresbou Vltavy s Karlovým mostem stojí: „Svobodníku Václavu Valešovi za statečné a obětavé plnění úkolů při zásahu proti kontrarevolučním silám v srpnu 1969.“ Václav Valeš k tomu dodává: „Když jsem přijel domů s tím diplomem, omlácenej odshora dolů, tak maminka plakala a ten diplom si dala do rámečku. Když umřela, tak jsem si ho vzal. Nejsem na to hrdý, ale je to kus mého života...“ 

Taková to byla doba

Druhý rok vojny strávil u pohraniční roty Folmava. Popisuje, jak vypadalo tehdejší zabezpečení hranic i jak probíhaly běžné služby pohraničníků. V roce 1969 již nebyly drátěné ploty podél hranice napájené vysokým napětím, přestože tam původní plot pořád zůstával. Před ním stála nově postavená tzv. signální stěna, také napájená elektrickým proudem, ale již jen nízkým napětím. Pokud došlo k jejímu poškození, byl vyslán signál a dozorčí na místo vyslal nejbližší hlídky. 

K zadržení podle pamětníkových slov docházelo, ale četnost pokusů o přechod hranic byla oproti padesátým létům mnohem nižší. On sám nikdy nikoho nezadržel a během doby, kterou na hranicích strávil, došlo prý celkem asi ke třem pokusům. „Většinou se jednalo o mladé lidi, kteří se tam chtěli podívat a pak z toho byli vyděšení... taková to byla doba...“ říká Václav Valeš a dál popisuje několik spíše úsměvných příhod. Jak jim Němci z bavorské strany nosili k hraničnímu patníku pivo nebo jak je z kopce na německé straně pozorovali američtí vojáci. „A my jsme je pak taky museli dalekohledem pozorovat a udělat o tom hlášení, že jsme se vzájemně pozorovali,“ vzpomíná dál. Jeho vojenská služba se ale blížila ke svému konci a pamětník si ji chtěl zkrátit ještě víc. Mnoho vojáků se o to snažilo, mohli například podepsat roční závazek práce v dolech, a z vojny tak odejít o dva měsíce dřív. Další možností byla žádost o vstup k policii (tehdy Veřejné bezpečnosti) a této možnosti Václav Valeš využil.

Věřil jsem, že to policie vyšetří

Původně se domníval, a taková byla i předběžná dohoda, že zůstane u policie v blízkosti hranic, kde to během služby u Pohraniční stráže poznal. K jeho překvapení byl však přidělen k pořádkové policii a další roky strávil pochůzkami po plzeňských ulicích. Řešil tak drobnou kriminalitu, špatné parkování i starosti babiček. Po osmi letech dostal nabídku, aby přešel do kanceláře na krajském odboru pasů a víz, a tam pak zůstal až do roku 2000. Postupně hodnostně stoupal a vypracoval se až na jedno z vedoucích míst.

Vzpomíná, jaká nepříjemná změna přišla v roce 1987, kdy odbor pasů a víz přešel pod správu Státní bezpečnosti a dostali nového velitele. Byl jím letitý příslušník Státní bezpečnosti a choval se přesně tak, jak by se očekávalo. Snažil se získávat co nejvíc informací o svých podřízených a na jejich základě s nimi pak manipulovat. O Václavovi, podle jeho slov, nic nezjistil, ale atmosféra a vztahy na oddělení se změnily. Toto období ale trvalo poměrně krátce, do listopadu 1989, kdy došlo ke změně režimu.

Listopadové události pamětník zprvu přijímal s určitými rozpaky, až postupně dospěl k přesvědčení, že demokracie je lepší než předchozí režim. I když určité výhrady má, především se mu nelíbí, že za svobodu někteří považují pouze sobecké zohledňování vlastních potřeb. Počátkem devadesátých let bez problémů prošel prověrkami, které probíhaly napříč celou policií, respektive bývalými příslušníky Veřejné i Státní bezpečnosti. Mnoho jeho kolegů muselo v té době od policie odejít. On sám přešel k cizinecké policii a na toto období vzpomíná jako na pro policii složité, probíhala reorganizace a s ní byl po nějakou dobu spojen i nedostatek kompetentních velitelů. Nebylo to pro něj jednoduché období a rozhodl se vrátit na odbor pasů a víz, které pak vedl. A v roce 1997 byl obviněn ze zneužití pravomocí veřejného činitele. Konkrétně se obvinění týkalo falšování pasu pro jednoho z bossů mezinárodní drogové mafie.

Pak už jsem ani neměl sílu se bránit

Václav Valeš obvinění odmítl jako nepravdivé a ze stejného důvodu odmítl i odchod ze zaměstnání. Byl odvolán z funkce a přeřazen na místo uklízeče. Soud proběhl až po pěti letech a během líčení vyšlo najevo, že jeho podpis zneužila bývalá kolegyně. Pamětník odešel od soudu jako nevinný a mohl se vrátit do zaměstnání, ale zůstalo v něm příliš mnoho hořkosti. O jeho případu se opakovaně psalo v místním tisku a jemu samotnému se nedařilo účinně se před veřejností obhájit. „Mohl jsem se bránit víc, ale věřil jsem, že to policie vyšetří... ale neměl jsem ani dost peněz na advokáta a po těch měsících neustálého napětí jsem pak ani neměl sílu se bránit,“ dodává. Nakonec se rozhodl pro úplný odchod od policie. Krátce ještě pracoval jako úředník ve Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra a následně odešel do penze.

Václav Valeš v závěru říká, že v životě prožil mnohé, s čím se nedokázal úplně vyrovnat. Největší bolestí je pro něj předčasná smrt jeho dcery, ale velkou měrou ho dodnes trýzní i vzpomínky na srpen 1969. Těžce nese některá prohlášení veřejně známých osob, které, ačkoli tuto dobu neprožily, zlehčují průběh tehdejších událostí. Václav Valeš je jedním z mála a možná vůbec jediný, kdo se otevřeně a s téměř odzbrojující upřímností rozhodl, že bude o tom, co v srpnu 1969 prožil, vyprávět. Přestože stál na pomyslné opačné straně.