Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc František Valeš (* 1932)

• narozen 24. srpna 1932 v Žinkovech

• roku 1934 mu zemřel otec, vyrůstal s matkou a sestrou

• roku 1946 rodina odešla do Prahy k tetě, vdově po manželovi, který padl v Pražském povstání

• roku 1950 vyučen přesným mechanikem a optikem

• v roce 1959 ukončil studium na strojní fakultě a nastoupil do Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu v Letňanech

• vyučoval mechaniku na strojní fakultě v Praze

• od roku 1968 zaměstnán v Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky

• několik let působil v Plzni na odloučeném oddělení Ústavu teoretické a aplikované mechaniky

František Valeš se narodil 24. srpna 1932 v Žinkovech poblíž Nepomuku. Otec byl strojní zámečník, měl svoji dílnu, na kterou si půjčil od banky. Bohužel, když byly Františkovi dva roky, předčasně zemřel a po jeho smrti upadla rodina do dluhů, které se mamince podařilo umořit až v roce 1940. Do té doby žili ještě se sestrou velmi skromně, měli malé hospodářství, které matka s pomocí svých rodičů udržovala. Kromě toho, že se musela starat o domácnost, děti, chodila pracovat k sedlákům, kde vykonávala různé pomocné práce jako uklízení a praní. Děti také samozřejmě odmalička pomáhaly. Pečovaly například o domácí zvířata, kozu, prase, krávu, slepice a králíky. K usedlosti patřilo ještě půl hektaru lesa, louky a půl hektaru pole.

Do první třídy obecní školy v Žinkovech pamětník nastoupil v roce 1938, tedy krátce před okupací a začátkem druhé světové války. Na začátku vyučování, při příchodu pana učitele, musely děti vstát a hajlovat. Vyučující je pak německy pozdravil, ony odpověděly a dál se učily všechny předměty včetně českého jazyka v němčině. Za několik let povinné školní docházky děti cizí jazyk velmi dobře ovládaly. Jak podotýká pamětník, bohužel tato znalost byla vynucená, děti to vnitřně sabotovaly a většina z nich ho krátce po válce zapomněla. Stejnou zkušenost prodělal později i s ruštinou.

Studium na měšťance bylo velice tvrdé, všude bylo doprovázeno německým drilem. „I do tý obecný a pak na tu měšťanku chodili inspektoři. Ne čeští inspektoři, ale esesmani, protože tyhle služby obsluhovala SA, to byli takoví ti hnědokošiláci. A jako inspektor do těch tříd chodil takovýhle člověk, německý oficír. On tedy uměl česky, byl zřejmě z pohraničí, takový Čechoněmec. On se k nám choval jako hodnej strejda, ale každá sebemenší odchylka od toho zavedenýho německýho pořádku se trestala. Třeba takové maličkosti, že jsme nevstali a okamžitě nehajlovali, tak to se tomu učiteli vytklo. A nějaký protiněmecký akce, to nepřicházelo v úvahu, to byl režim, alespoň to, co jsem já na školách zažil, velice tvrdej.“

S válečným stavem byl spojen i nedostatek základních potravin, na potravinové lístky si toho oficiálně lidé moc koupit nemohli. Naštěstí na vesnicích dobře fungovalo samozásobení jídlem. Rodina Valešových měla mléko a máslo od krávy, vajíčka od slepic a králíky. Občas zabili prase, ale to se potom muselo z každé zabijačky odevzdat předepsané množství masa, sádla a kůže, ze které se šily boty. Na polovině hektaru pole rodina pěstovala obilí. To se po sklizni vozilo do mlýna v Žinkovech, za pytel pšenice dostali pytel mouky. Ale i z mouky se musely odvádět okupantům pravidelné dávky, a tak to málo, co jim zbylo, většinou na živobytí nestačilo. V kraji byli mlynáři, kteří prodávali mouku načerno. Jezdilo se pro ni v noci do mlýnů v okolí. Byla vzácná i pro nacisty, takže František Valeš byl jako chlapec několikrát svědkem, že k mlýnu v noci přijelo auto gestapa, v záři reflektorů naložili dva pytle mouky a odjeli. Mlynáři měli patrně s tajnou německou policií určitou dohodu, protože jim prodej mouky pod rukou tolerovali.

Každý hospodář na vesnici Němce šidil, za války musely být oficiálně přihlášeny počty veškerého domácího hospodářského zvířectva a podle nahlášených kusů se musely odevzdávat pravidelné odvody. Pamětník každý den nosil v bandasce nadojené mléko do sběrny a rodina odevzdávala vejce i maso po zabijačce. Lidé proto některé kusy zvířat zamlčovali. To se ovšem kontrolovalo neohlášenými návštěvami gestapa. Přijeli na náves v kloboucích a dlouhých kožených kabátech, potom se rozeběhli po vesnici a kontrolovali. Takže když se objevili ve vesnici, její obyvatelé hned začali schovávat nadpočetná zvířata. Slepice strkali do pytlů a zahrabávali do sena na půdu. Prasata se zahnala do lesa, byla na to vyhrazená služba z řad obyvatel vesnice, a po odjezdu kontroly se zase přihnala zpátky. Prasata na to byla zvyklá a žádné se nikdy nezaběhlo. Když Němci našli nenahlášený kus, následovala finanční sankce. Maminka Františka Valeše dokonce strávila jeden den ve věznici v Nepomuku, protože odevzdala naředěné mléko. „U mléka se samozřejmě měřila tučnost. My jsme měli krávu, která měla to mlíko hodně tučný, protože byla krmená. Babička jí podstrojovala. Ale jednoho dne se matce podařilo cmrndnout do toho mlíka víc vody, takže byla malá tučnost, a matka dostala čtyřiadvacet hodin arestu, takže musela čtyřiadvacet hodin strávit ve vězení v Nepomuku. Což byla víceméně legrace, ale potom si nikdo nedovolil nějaké takové akce provádět.“  

Válka se Žinkov přímo nedotkla. Děti vídaly, zvlášť ke konci války, každý den na nebi stovky letadel, bombardéry a okolo nich hlídkující stíhačky. Za války byly omezené některé kulturní akce, nemohly se pořádat vesnické tancovačky, a tak se místo toho zakládala fotbalová družstva a pěvecké sbory. Jednou byl František Valeš se sborem na veřejném vystoupení v hospodě, zrovna byla přestávka a najednou se ozvala strašná rána. Bylo to od rybníka, až se přitom otevřela a zavřela okna pohostinství. Na druhém konci rybníka stála hájovna. Hajný, když nebyl doma, nechával svítit malé světélko. Anglické letadlo, které zamířilo na ubytovnu Hitlerjugend, se tím světlem nechalo zmást a shodilo tam jednu bombu, která dopadla do rybníka. Výsledkem byl prázdný rybník bez ryb a bahno všude kolem.

Za vesnicí Žinkovy stojí skála, kam se podle pamětníka měly shazovat za války nějaké letáky, a prý tam dokonce přistáli parašutisté. Němci po nich pátrali, ale nikoho nechytili.

František Valeš se v letech protektorátu stal svědkem obklíčení sousední vesnice Vojovice. Žil tam jeho strýc a on jako malý kluk byl u něj na pouti. Najednou se objevili na louce němečtí vojáci s kulomety a s auty a celou vesnici obklíčili. Na návsi stála kaplička, kde se právě sloužila mše. Velitel okupantů si vzal faráře jako rukojmího, a zatímco Němci prohledávali vesnici, diskutoval s ním. Někdo prý udal na gestapo, že ve Vojovicích je údajně schovaný parašutista. Kněz už měl okolo krku provaz a hrozili mu, že ho oběsí na lípě, která rostla u kapličky. Naštěstí nikoho nenašli, a tak zase odjeli. Celá vesnice si oddechla, protože se obávala, že ji potká stejný osud, jaký postihl Lidice a Ležáky.

Po válce v roce 1946 se rodina Valešových odstěhovala do Prahy. Bydleli u tety, která zůstala po květnu 1945 sama. Její manžel byl zaměstnancem vysočanského nádraží. Dne 5. května ráno, když Češi zamazávali německé nápisy, tam zastavil obrněný vlak. Z vlaku vystoupil nahněvaný německý důstojník. Strýček pocházel z Bíliny, uměl dobře německy, a tak se ujal funkce tlumočníka. Vysvětloval mu, že je revoluce, a oni jsou tedy v právu. Opilý Němec vrazil strýci facku, ten mu ji oplatil a následně byl rozstřílen pistolí jako řešeto. Strýček zemřel o dva dny později v Nemocnici Na Bulovce jako jedna z prvních obětí Pražského povstání.

František Valeš v Praze nejdříve absolvoval roční učební kurz pro děti, které prošly válečnými školami, aby se také naučily česky, a potom se vyučil přesným mechanikem a optikem. Dále navštěvoval strojní průmyslovou školu, kam chodil se spolužákem Ladislavem Pulcem z Makotřas. Makotřasy byla vesnice hned vedle Lidic. Dům kamaráda stál v těsném sousedství lidických domů. Když v červnu roku 1942 přišli do Lidic Němci a začali je obsazovat, sváželi všechny obyvatele z různých zaměstnání. Vzali s sebou i rodiče Ladislava Pulce, protože si mysleli, že i jejich dům patří k Lidicím. Jeho otci se však podařilo je přesvědčit a oni po kontrole na katastrálním úřadu uznali, že skutečně patří pod Makotřasy, a propustili je.

Františku Valešovi mechanika, odvětví fyziky, učarovala a rozhodl se, že ji začne studovat i na vysoké škole. Vybral si strojní fakultu v Praze a celý svůj další život zasvětil práci v oboru. Nejdříve učil na strojní fakultě v Praze, potom pracoval v Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky, ve Výzkumném a zkušebním ústavu letectví v Letňanech a v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky v Plzni. V osmdesátých letech se přestěhoval za rodinou zpátky do rodné vesnice Žinkovy, kde žije dodnes. Během své aktivní pracovní a vědecké činnosti na něj byl vyvíjen nátlak, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. Vždy však dokázal odolat a jako jeden z mála nestraníků zastával na pracovišti i vedoucí pozice a od roku 1988 byl zástupcem ředitele Ústavu termomechaniky, kde pracuje dodnes. Větší problémy jakožto nestraník neměl. Vedení ústavu se zamlouvalo, že může veřejně demonstrovat svou politickou nezávislost. Jednou, když Františka Valeše na strojní fakultě přemlouvali, ať vstoupí do strany, prohlásil: „Můžete mi s tou svojí stranou políbit prdel!“ Netušil ovšem, že tato věta zazní na stranické schůzi, a měl z toho následně velké problémy. Naštěstí se jeho tchán znal s vedoucím katedry a politický prohřešek urovnal. „Na tý katedře samozřejmě bylo velice tvrdý stranický jádro. On tohleto jádro označoval jako starší soudruzi a nestraníci a mladší lidi byli mladší soudruzi. Takže já jsem patřil mezi mladší soudruhy. Ale pak jsem se dostal do takový situace, kdy jsem čas od času byl starší soudruh, ač nestraník. Stačilo málo a člověk byl hned mladší soudruh.“

František Valeš je i v pokročilém věku stále vědecky činný a nadále pracuje v Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky v Plzni.