Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Věra Valentová (* 1929)

Vždy je potřeba vstát a zase jít

  • narodila 30. července 1929 v obci Poštorná

  • v roce 1939 byla Poštorná přiřazena k německé říši

  • tatínek byl v roce 1941 tatínek totálně nasazen v rámci tzv. Todtovy organizace

  • nuceně nasazené byly i dvě Věřiny sestry

  • na konci války se Poštorná stala terčem bombardování, byly zde muniční sklady

  • v 70. letech Věra čelila prověrkám v zaměstnání a výslechům na StB – bratr jejího manžela totiž emigroval

  • v roce 2017 žije v Brně

Někteří vítali Němce květinami a hned vyvěšovali německé vlajky

„Tatínek byl pro Poštorany stále cizí, nevyrůstal tam. Nechodil do hospody, stavěl si sám dům. Vše si sám navrhoval, i chlév a zahradu, hodně četl, psal a kreslil. Nebyl mezi místními oblíbený. Když nás zabrali Němci, tovární předseda řekl, že místo jednoho jeho oblíbence půjde na totální nasazení tatínek. (…) I obě sestry byly totálně nasazeny. A já také, ale mohla jsem zůstat v Poštorné.“ Dětství a dospívání prožila Věra v době druhé světové války. Narodila se 30. července 1929 v Poštorné u Břeclavi manželům Pořízkovým jako třetí dcera.

Živě vzpomíná na situaci, kdy se Poštorná stala součástí německé říše. „Měli jsme tam celní úřad. Za ním vedle cesta, tak naši lidé na tu cestu dali betonové bloky, aby tam nemohly tanky. Ale Němci se tam stejně dostali. (…) Státní úředníci se stěhovali do protektorátu. Domkaři a kravičkáři tam zůstali. Někteří byli pěkní vykuci. Němce vítali květinami a hned vyvěsili německé vlajky. (…) Třeba tatínek jedné mé kamarádky. Visela jim tam dlouhá vlajka. Když jsme šly s kamarádkou do školy, tak jsme do ní smrkaly. Utíraly jsme si do ní nos na důkaz, že nenávidíme Němce. Ta nenávist v nás, dětech, tehdy byla.“

Bachaře tam dělali místní, co se hned dali k Němcům

Poštorná se do historie zapsala také nedalekým Bořím lesem s továrnou Muna a koncentračním táborem. Místo zvolili Němci cíleně. Výhodou byla nedaleká hranice s Rakouskem, hustý lesní porost dostatečně chránící továrnu před nálety spojenců a zároveň také napojení místa na železniční trať. Kolem továrny je rozsáhlý systém bunkrů a dodnes se v areálu Bořího lesa nachází munice. V Muně pracovali totálně nasazení obyvatelé z okolních obcí, například z Poštorné nebo Charvátské Nové Vsi.1 A také zajatci z Belgie, Francie nebo Srbska.2 „Bachaře tam dělali právě ti, co v Poštorné hned vyvěsili německé vlajky. To byli takoví poturčenci,“ říká pamětnice.

Chodili tam špiclové a hlídali, kdo zpívá a drží vztyčenou ruku

Manželé Pořízkovi vedli své děti k vlastenectví. Děti chodily do Sokola. Hned po skončení školy musela Věra nastoupit takzvaný povinný rok. V Poštorné hlídala děti české rodiny, která se se začátkem okupace přidala k nacistickému Německu. „Čeští učitelé se vytratili. Německy jsme neuměli ani slovo. Něco málo uměla maminka, protože za první republiky chodila do Rakouska prodávat zeleninu. (…) Vše jsme se učili v němčině. Známkování bylo jedna až šest. Tak šestky jen lítaly. Jedné německé učitelce jsem musela každé ráno nosit konev mléka. (…) Nejhorší bylo, že jsme museli zdravit nacistickým pozdravem. V Břeclavi jsme u dělnického domu vždycky museli pochodovat. Bývali tam Němci, co to osídlili. Bílé punčochy, košile, čepice… Moc špatně to na mě působilo. (…) A museli jsme zpívat Die Fahne hoch.“ Tato píseň vznikla už krátce před začátkem třetí říše. V době nacismu sloužila jako druhá státní hymna. Od roku 1934 byl při jejím zpěvu na začátku a na konci povinný německý pozdrav Heil Hitler.

„I hymnu jsme museli zpívat. Ruku zdviženou. Pořád jsme ji takto museli držet. Kamarádce jsem ji třeba dávala na rameno. Nemohli jsme jinak. Vždycky tam chodili i špiclové. Hlídali, kdo zpívá německou hymnu a kdo má správně vztyčenou ruku. (…) Hymnu Deutschland, Deutschland über alles jsme schválně měnili. My třeba zpívali ‚po silnici jede kales‘, jako kočár. No, různě jsme to pitvořili. Byl to takový náš boj. Co jsme jako děti mohly… (…) Pořád nás také tahali do Hitlerjugend, ale nedali jsme se.“

Německé říši jsme my děti sloužily chovem bource morušového

Život v Poštorné, když obec patřila k třetí říši, dává Věra dále do souvislostí s poslechem zahraničního rozhlasu, každodenním zatemňováním a také s chovem bource morušového. „Bourec morušový dával čisté hedvábí třeba na výrobu padáků. Celá třída to měla za úkol. Dali nám na malou lžičku ty zárodky. Doma jsem jim udělala takový domek. Byli jako mravenci a pak sílili. Lezli, krmila jsem je morušovým listím. Jak jsme je vykrmili, ty housenky, tak už pak nechtěly žrát a zprůsvitněly. Zakuklily se a ty kokony jsme pak nosili do školy. Pak se to spařovalo, aby se z toho nevylíhnul motýl. Odmotal se kokon a tím pádem bylo tkanivo na padáky. (…) Takto jsme jako děti musely sloužit německé říši,“ líčí pamětnice.

V roce 1941 ztížilo rodinnou situaci totální nasazení otce do Todtovy organizace. Její členové dostali za úkol budovat železniční tratě. Postupně se dostali až hluboko do tehdejšího Sovětského svazu. Věřin otec ve svých denících popisuje strastiplné zážitky z nasazení. „Měli hlad a byla jim zima. Spali, kde mohli. Jídlo mizerné. Polní kuchyň za nimi nedojela. (…) Tatínkovi jsme posílali balíčky. Kus špeku jsme ale museli rozkouskovat na desetidekové části a každou zabalit zvlášť do papírku. Pro polní poštu se to pak svazovalo do šňůry za sebou jako buřty. Kolik toho ale tatínkovi došlo, to nevím, každý si z toho mohl cestou vzít. (…) Dostal se daleko do Ruska – Novgorod, Minsk, Dno a další. Moc nám nepsal, pošta moc nefungovala. Doma jsme měli mapu a sledovali jsme, kam tatínek pokročil. Prožívala jsem to moc smutně. Jednou byl i doma na dovolené, ale musel se vrátit. Táta nám moc chyběl. Všechno zajišťovala maminka. Spávala tak tři hodiny denně. Vůbec nevím, zda v tom všem měla tehdy nějakou oporu…“

Sestru zatklo gestapo 

Totálně nasazené byly i dvě Věřiny sestry. Jednu poslali do německého Saarbrückenu, druhou do Enzesfeldu blízko Vídně. „Tam měli obrovské lágry a továrnu na munici. Lidí tam byly tisíce. Vyráběli pro Němce granáty na soustruhu. (…) Když byly nálety, tak maminka za sestrou jela. Před bombami se ukrývaly v krytu. Všechny ty baráky to tam zasáhlo. Všude byly štěnice, maminka dojela celá doštípaná. (…) Sestra přijela na dovolenou. Vědomě ji přetáhla. V Poštorné ji prozradila jedna paní, které se muž v koženém kabátu na sestru zeptal. Byl z gestapa. Hned ji zatkl a zavřel v Břeclavi do vězení. (…) Maminka tam gestapákům přinesla vykrmenou husu. Slíbili, že sestru opět pošlou do tábora. Jenže ji poslali na jiné místo. Nasadili ji na nejhorší práce do podzemí. Tam byly otřesné podmínky, lidé tam pracovali nepřetržitě, neměli pořádné jídlo ani světlo. Byl to lágr bez oken, ani slunce, ani vzduch. Hodně tam umírali. Maminka se nemohla se sestrou ani rozloučit. (…) Naštěstí předtím pracovala sestra u soustruhu s jednou Rakušankou. Ta ji měla ráda a chodila po celém táboře a prosila, aby sestru do podzemí nedávali. Uprosila je. Jak? To nevím. Ale sestra mohla zůstat na povrchu.“

Všechny vězně z Poštorné odvezli a pak to tam nechali celé vybuchnout

Poštorná zažila na konci války řadu náletů. Věra vzpomíná na to, jak s dětmi, které měla jako čtrnáctiletá na starosti, běhala neustále do krytu. „Musela jsem vždy rychle utíkat. Jedno dítě jsem měla v kočárku, dvě vedle. Měli jsme v Poštorné za hájenkou bunkr, kam jsme vždy utíkali. Ale než jsme tam doběhli, tak už byl nálet odhoukaný a my šli zase domů.“

Když Němci ke konci války opouštěli Poštornou, vyklidili tamní továrnu na munici i přilehlý lágr. „Pamatuju si pruhované uniformy těch vězňů. Když Němci ustupovali, tak to tam nechali celé vybuchnout. Třepal se nám celý dům. Všechny vězně odvezli. Nevím, jestli do plynu…“ Výbuch zachytil tamní borový les a uchránil tak domky v obci. K bombardování docházelo i v blízké Břeclavi. „Když byla bombardovaná Vídeň, tak jsme všechno cítili. Otřesy, hluk. Když letěla letadla, tak to dunělo. Měla jsem husí kůži… Bála jsem se, kam to padne. To jste se strachem nemohla ani hnout, to se nedalo, to jste zůstala stát, jak zaražená v zemi. Takové bylo mé dospívání. (…) Pak také bombardovali Zistersdorf, česky Čistějov. Tam byla naftová pole. Velký výbuch a pořád to hořelo. Celý týden jsme měli u nás světlo,“3 vypráví pamětnice.

V Poštorné ruští vojáci znásilňovali

S koncem druhé světové války v Poštorné se Věra ve svém vyprávění zastavuje také u příchodu ruských vojáků. „Maminka nás musela chránit. U nás v domě si vojáci vytvořili štáb. (…) Schovávala nás na půdě. Nesměly jsme ani muknout. Rusové tam znásilňovali. My jsme se uchránily. (…) Přežili jsme všichni. (…) Jeden doktor se pak, až bylo po všem, nabídl, že bude dělat potraty, aby tam nevyrůstali potomci těch vojáků… Jedna moje kamarádka to podstoupila, pak už nikdy nemohla mít děti. Jí ani tomu doktorovi to ale nemohl mít nikdo za zlé… Bylo to těžké…“

Dodnes je pro Věru velmi emotivní vzpomínka na návrat tatínka z totálního nasazení. „Dlouho se nemohl dostat domů. Vrátil se až v srpnu roku 1945. Nikdo o ně neměl zájem. (…) Měla jsem psa Bobina. Jak jsem ho chtěla dostat do vody, tak se nedal. Nemohla jsem ho nikdy pořádně umýt, vody se bál. Jednou jsem pracovala na zahrádce a najednou slyším tenký hlas, který volal mé jméno. Podívala jsem se přes řeku, co tekla za naším domem, a on tam stál na druhém břehu tatínek. Nemohl ani mluvit, jak byl zesláblý. Otevřela jsem branku a Bobin hned skočil do vody, poznal tatínka i po letech, přeplaval řeku a skákal na něj… To mě dojalo, vody se bál, ale teď do ní hned skočil… Takové tedy bylo mé setkání s tatínkem…“ 

Věřin tatínek po návratu z nasazení velmi těžce onemocněl. Jeho dlouhodobá nemoc i čas, který strávil v totálním nasazení, se projevily i na výši důchodu. Rodině trvalo dlouho, než se jí podařilo zajistit potřebné peníze na živobytí.  

„Bez Beneše, Masaryka není žádná republika!“

Na život těsně po válce vzpomíná pamětnice především jako na čas radosti, kdy se konečně mohla zabývat věcmi, které patří k dospívání mladých lidí. „Do Poštorné se po válce opět vraceli lidé, kteří předtím odešli do protektorátu. Někteří místní samozřejmě zase rychle překabátili zpět. Ve mně to vřelo, když jsem to viděla. My se sestrami měly jinou výchovu. (…) Ale hlavně jsem byla ráda, že už jsou zábavy. Všude muzika, chodilo se tancovat. To se za války nesmělo. (…) Pak ale přišel brzy další útlak. Nástup komunistů v roce 1948 se nám nelíbil.“

Věra se po válce jako mnozí další vrátila také do Sokola. Účastnila se bouřlivého sokolského sletu v Praze roku 1948, pár měsíců poté, co se moci ujali komunisté. „Jeli jsme nákladním vlakem. Vřelo to, všude. (…) Byl to veliký zážitek. To už seděl na tribuně Gottwald. Jeli s námi Lanžhočané, ti měli horkou slováckou krev. Hulákali, a když jsme procházeli kolem tribuny, tak skandovali hesla jako ‚Bez Beneše, Masaryka není žádná republika!‘. V holínkách měli také nože. Z doslechu vím, že se tam strhly i nějaké potyčky. (…) No, nebrali jsme to. (…) Zažili jsme nacismus a teď tu byla další totalita.“

Manžela opakovaně vyslýchala StB

Ke konci 70. let žila Věra, už i s manželem a dcerou, v Brně. Živé vzpomínky má na 21. srpen 1968. „Na Kounicové se střílelo. Všude tanky a sovětští vojáci. (…) To byla další okupace.“ Věra i její manžel prošli následně prověrkami, které byly součástí takzvané normalizace. „Ptali se nás, kde jsme byli v srpnu 1968 a jak jsme to vnímali. (…) V roce 1970 emigroval manželův bratr i s rodinou do Německa. Mě i manžela pak vyslýchala StB. Manžela si zvali opakovaně. (…) I finančně nás to postihlo, ale zvládli jsme to.“ Od roku 1981 už mohli manželé Valentovi za bratrem vycestovat. Vždy ale bez dcery. Ta musela jako „pojistka“ jejich návratu zůstat doma.

Vždycky člověk musí vstát a jít dál

Listopadové události roku 1989 přivítala Věra s nadějí. Částečně je prožila v Praze. „Tehdy už jsem byla v důchodu. (…) Byla jsem na rekreaci v Praze. Na zemi jsem našla trikoloru, tak jsem si ji hned vzala a připnula. Na balkonu Melantrichu jsem viděla Havla. (…) Já to vítala. Myslela jsem si, že to bude jako za dob mých rodičů, kdy nebyli ani nacisté, ani komunisté. (…) Havla jsem pak jako prezidenta vnímala normálně. Mnohé mně na něm ale vadilo. (…) Ctila jsem Masaryka, Beneš u mě zůstával v pozadí a Havel mně k srdci také nepřilnul,“ říká. Mezi nacismem a komunismem vidí Věra mnohé podobnosti. Dnešní demokracii vnímá ovšem rovněž skepticky: „Obě totality byly podobné. Diktatura, omezenost pohybu, mnoho věcí jsem musela, nesměla jsem dělat, co jsem chtěla. Člověk byl nějak přinucený. (…) Ale Havla jsem třeba také nechtěla. (…) Dnes máte volbu, ale z mého pohledu to také k ničemu není.“ Na závěr setkání se pamětnice ptáme na její životní postoj. „Vždycky člověk musí vstát a jít dál,“ odpovídá.

Věra Valentová žije v Brně, má jednu dceru a vnuka.

1) http://davar.cz/badatelna/xref/ost_breclav_muna.htm

2) http://kvhmz.webnode.cz/postorenska-tovarna-na-smrt/

3) www.valtice.cz/Default.aspx?id=93

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)