Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Valenta (* 1934)

• narozen 5. prosince 1934 ve Václavově v okrese Zábřeh

• 10. července 1944 byl přítomen popravě tří obyvatel Jedlí Jana Filipa, Martina Pavlíka a Vladimíra Juránka

• při osvobozování viděl přestřelku mezi německými a sovětskými vojáky

• vyučil se ve Frýdlantu nad Ostravicí slévačem kovů

• v roce 1954 šel na vojnu do Hodonína

• v rámci vojny se v roce 1955 zúčastnil první spartakiády

• deset let žil v Zábřehu na Moravě

• poté přesídlil do Červené Vody

• 21. srpen 1968 prožil na vojenském cvičení v Červené Vodě

• v roce 1982 dostal povolení vycestovat do Spolkové republiky Německo

Dětství Vlastimila Valenty, které prožil v obci Jedlí v Orlických horách, rámovaly události druhé světové války. Ačkoliv rodinu pamětníka válka přímo nezasáhla, sledoval její dopady ve svém bezprostředním okolí. Na počátku to byly pochodující zástupy členů Hitlerjugend, následovalo zatčení ředitele školy a nacistická perzekuce pak vyvrcholila veřejnou popravou tří mladých mužů z Jedlí, které musel přihlížet i tehdy desetiletý Vlastimil.

Narodil se 5. prosince 1934 ve Václavově a vyrůstal v obci Jedlí na Zábřežsku. Tatínek vypomáhal u soukromníků a také v Postřelmově v cementárně. Maminka pocházela z rodiny středně velkých zemědělců – vlastnili čtyři krávy a pár koní. Vlastimil byl nejstarší z osmi sourozenců. Uživit takto početnou rodinu nebylo lehké. „Přímo bídu jsme neměli, ale na rozhazování nebylo,“ svěřuje pamětník a dodává: „Maminka, když se vydala k rodičům, tak vždycky něco přinesla. Tatínek byl v cementárně, takže výdělek byl.“

Kromě toho maminka doma šila pro lidi a jedlo se skromně. K jídlu bývaly třeba brambory s mlékem či chleba se sádlem a když byly švestky, uvařila se z nich polévka. Chovali husy, tak někdy bylo i maso. Rodina bydlela v menším přízemním domku o dvou místnostech. „Táta nechal udělat postel pro jednu a půl osoby a tam jsme spali třeba tři, čtyři,“ popisuje pamětník. Volný čas trávil s vrstevníky venku hraním her. „Všichni sousedi měli děti, když jsme se sešli na návsi, tak nás byla hromada,“ přibližuje Vlastimil Valenta. 

Místo našeho ředitele přišel německý

Když vypukla druhá světová válka, nijak zvlášť to nevnímal: „Ani se nevědělo, že začala, nikde se o tom nemluvilo.“ Válečná realita ale rychle vtrhla i do dětského světa. Ještě před jejím začátkem, po podpisu mnichovské dohody na konci září 1938, zabralo obec nacistické Německo. Jedlí byla česká vesnice a s německými obyvateli z okolních vesnic do styku pamětník moc nepřicházel.

„Až Štíty byly německá obec, to bylo pět, šest kilometrů. Tam se celkem nechodilo, ale oni chodili k nám. Vždycky seřazený Hitlerjugend a museli jsme je zdravit. A jak je někdo nepozdravil, tak vyskočili, zmlátili ho a šli dál,“ svěřuje pamětník.

Později u nich ve škole v Jedlí zatkli ředitele Josefa Keznikla, který pak prožil zbytek války v koncentračním táboře. „Místo našeho ředitele přišel německý a naše třída se začala učit němčinu,“ říká Vlastimil Valenta. Ale přímo život rodiny dle jeho slov válka nezasáhla. „Nezažili jsme zvláštní útrapy.“

Ovšem například rodina jeho bratrance z Bohutína se musela vystěhovat, protože jejich dům si zabrali polští Němci. „Poručili – staří vypadnout a mladého bratrance se ženou že si tam nechají na práci,“ líčí pamětník. „Museli jít na výměnek, do hospodářství nesměli vůbec chodit. Nikdo z nás, když jsme tam přišli na návštěvu, tak jsme tam do toho hlavního bydlení Poláků nesměli jít.“

Strýc z otcovy strany byl na pracích v loděnici v Hamburku. Bydlel tam v hotelu a často zažíval nálety, ale nikdy nechodil do krytu. „Spal a říkal si: ‚Vlezte mně na záda. Já budu zmrzat teď a ve dne na loděnici...‘,“ vzpomíná Vlastimil Valenta. V polovině práce se dostal na dovolenou, a když přijel z dovolené, jeho hotel byl v troskách. „Na půlku hotelu, co on spal, tak tam spadla bomba a on se z toho asi zbláznil. Furt mu tekly slzy a furt naříkal, nikdo nevěděl proč. Až pak nakonec to řekl, že ten hotel je pryč,“ uzavírá pamětník.   

Gestapo uspořádalo veřejnou popravu

V roce 1941 začali někteří lidé z obce spolupracovat s odbojovou organizací Národní sdružení československých vlastenců, která měla centrum v Zábřehu. Členové rozšiřovali letáky, shromažďovali zbraně či ukrývali pronásledované osoby. Rodina pamětníka se do organizace nezapojila, ale kdo jim pomáhal z místních, věděla.

„Šlo o krk každému, ale vedle soused od Pavlíků nosil jídlo do lesa. To jsme ho kolikrát pozorovali – pytel přes záda, dosti těžkej, a pochodoval sněhem k lesu.“ Vedoucím odbojové skupiny v Jedlí, která čítala asi dvacet členů, byl Jan Pospíšil.

A právě u Pospíšilů se ukrýval sovětský zajatec Nikolaj Buss. V únoru 1944 přišli k Pospíšilovým němečtí četníci, protože je podezřívali, že doma pálí načerno. Nikolaj Buss se skrýval na půdě. „Měl prkno přibité na kůži, aby šlo oddělat, a když četníci odcházeli, tak ten jeden si toho všiml a vrátili se nahoru na půdu,“ popisuje pamětník. Došlo k přestřelce, při které Nikolaj Buss padl. Jana Pospíšila a jeho matku Cecilii zatklo gestapo a ani jeden z nich věznění nepřežil.

Později došlo v Jedlí k dalšímu zatýkání. „My jsme to pozorovali z domu z okna, že jsme měli okna k silnici. Tak jsme pozorovali, jak je odváželi jednoho po druhém,“ svěřuje pamětník. Čtyřiatřicetiletého Jana Filipa, jedenatřicetiletého Martina Pavlíka a šestadvacetiletého Vladimíra Juránka odsoudili k trestu smrti. Pro výstrahu všem uspořádalo gestapo 10. července 1944 veřejnou popravu.

„Tam musela jít celá dědina koukat na to. Popraviště bylo to nad hnojištěm a polští vojáci je museli oběsit. Jedlí bylo obstoupeno kolem dokola německými vojáky, aby se tam žádný partyzán nedostal,“ líčí pamětník, který byl smutné události rovněž svědkem. „To bylo důležité pro všechny kluky. Společně jsme se domluvili a všichni souhlasili s tím, že tam půjdeme.“

Něco řekl rusky, něco česky a vzpomínal na rodinu

S příchodem sovětské armády se rozhořely poslední boje. „Němci byli schovaní ve školním protináletovém krytu a stříleli po Rusech. Přijel tam jeden šofér a já nevím, jestli to byl generál – nějaká šarže prostě. A oni ho střelili akorát, když jsem přicházel k tomu autu. Já jsem šel po druhé straně silnice, tak vidím, že on klesá v tom autě,“ vypráví pamětník.

Nejenom Němci prchali před sovětskou armádou, ale i příslušníci Ruské osvobozenecké armády – takzvaní vlasovci. Vedle v sousedním domku Valentových, v hájovně, přebýval jeden z jejích členů. „Toho jsem přemlouval, ať zůstane, když přišli Rusi. Sliboval jsem, že mu donesu pěkné šaty od rodičů, že se může převléknout,“ líčí pamětník. „Nechtěl ani slyšet, utíkal tam odtud, že raději půjde s Němci. Ten do Ruska už nechtěl.“

Vojáci sovětské armády se utábořili i za domem Valentových a jejich velitel bydlel přímo u nich doma. „Večer jsme seděli na zápraží a vykládali o ledasčem. On něco řekl rusky, něco česky. Vzpomínal na svoje děti, že má čtyři. A když my jsme se seběhli celá rodina, tak se divil, že nás je tolik,“ vypráví Vlastimil Valenta.

Válka skončila a to, co po procházejících armádách zůstalo, neuniklo dětské pozornosti. Vlastimil obcházel s kamarády, co kde po prchajících Němcích zbylo. „Jako parta kluků jsme pořád chodili po vesnici a tam dole bylo havarované auto. Úplně nové, krásné, pěkně natřené a vlítlo do příkopu. Tak jsme v autě brakovali, co by se dalo odšroubovat,“ vzpomíná Vlastimil Valenta. „Pak nás staří vojáci hnali, že by tam mohla být nachystaná výbušnina.“

Také si sbíral náboje, ostré i prázdné. Měl jich plný hrnec, který zakopal doma za domem a který je tam možná dodnes.

Kozu vedli, krávu za vozem a šli pryč

Po roce 1945 se ve zdejším kraji výrazně proměnila struktura obyvatelstva. Němečtí obyvatelé, ať už zde byli po generace, či přišli za války, museli většinou odejít. Celkem ze zábřežského okresu odešlo necelých třicet tisíc Němců. „Viděl jsem, jak se valili s vozíčky, i kozu vedli, krávu za vozem a šli pryč,“ říká Vlastimil Valenta. Na otázku, jak na něj působil odsun Němců, odpověděl: „Ono těžko říct, když člověk slyšel, co dělali, tak jim to přál každý.“

Po Němcích pak přišli noví obyvatelé. Většinou to byli lidé z okolních českých obcí a přilehlých okresů. Lidé přicházeli ale třeba i ze Slovenska. „Tenkrát všichni hodně tak táhli tady do pohraničí, že zaberou barák a že tu zůstanou pracovat. Jenomže moc málo jich zůstalo,“ doplňuje pamětník. K roku 1947 se počet obyvatelstva v okrese Zábřeh snížil oproti roku 1930 na 59,6 procenta původního stavu.[1] 

Spínal ruce a prosil o odpuštění

Nástup komunistů k moci v roce 1948 Vlastimil Valenta ve svých vzpomínkách příliš nereflektoval. „Byli lidi na dědině, co jim to přáli, že s těmi sedláky to není dobré. Oni jenom práci, práci, ale zaplatit kloudně ne. Ti komunistům přáli, protože ti křičeli, že to těm sedlákům seberou a rozdají všem ostatním,“ přemítá pamětník. Rodiče ale v žádné straně nebyli. Maminka tíhla k lidovcům a otec sympatizoval s národními socialisty, protože to byla strana Edvarda Beneše.

Represe, které přišly s komunistickým režimem, se nevyhnuly ani zdejšímu regionu. „Když jsme se potom odstěhovali do Červené Vody, tak tady zavřeli hromadu národních socialistů,“ odpovídá pamětník na otázku, zda byl někdo z okolí zatčený, a pokračuje: „Co byli u policie esenbáci, tak nějaký Havlín, ten bydlel v naší ulici a ten taky byl národní socialista. Byl také zavřený, ale kvůli tomu, že měli velký obchod.“

V rámci násilné kolektivizace zemědělství byl prý zatčen nějaký Verner. „Nějaký Bílý organizoval zavírání sedláků. On potom provozoval benzínovou pumpu a tam dělal scény, když někoho viděl z rodiny Vernerových. Klekal na kolena, spínal ruce a prosil o odpuštění. Jenomže to už byl starý pan Verner po smrti,“ tvrdí Vlastimil Valenta.

Vysvléknout do půl těla a opalovat

Po základní škole nastoupil Vlastimil do učení ve Frýdlantu nad Ostravicí na slévače kovů. Po dvou letech v učení šel pracovat do Zábřehu, ale odtud jej kvůli krizi v těžkém průmyslu po dvou letech propustili. V roce 1954 narukoval na vojnu k pěšímu, posléze mechanizovanému pluku do Hodonína.

„Vojna byla docela dobrá, to se mně líbilo,“ svěřuje pamětník, protože už jako děti si často hrávali na vojáky. V rámci vojny se neustále připravovali na válku, která, jak se zdálo, byla tehdy na spadnutí. Díky tomu se učili zacházet s různými přístroji – radiačním záznamníkem a dalšími, což Vlastimila Valentu bavilo. „Museli jsme kopat atomový úkryt pro vojáky. A teď celá rota tím procházela, chodili se na to koukat všichni důstojníci. A když šel ten poslední, ono to na něho spadlo. Přijela sanita a odvezli ho do nemocnice na prohlídku. Ale nic se mu tak nestalo, jenom byl pohmožděný,“ líčí jednu z příhod z vojny Vlastimil Valenta.

Jako vojín se pamětník zúčastnil i spartakiády. „To bylo krásné, měli jsme povinné opalování, odpoledne vždycky na cvičák, vysvléknout do půl těla a opalovat,“ přibližuje pamětník, co vše bylo součástí příprav. „Nejhorší bylo dostat se na stadión. To vždycky byly nástupy všech ostatních a pomalu se šlo bránou na Strahov. Furt se šlo a šlo, až konečně jsme se dostali na značky.“ Než se dostali na stadion, trvalo to okolo dvou, tří hodin.   

Deset let práce na dvě směny

Ještě před vojnou začal pamětník pracovat v Bílé Vodě, kde zůstal deset let. A zde také poznal svoji ženu. Jeho budoucí manželka tehdy žila v Mohelnici, ale za války bydlela u Prostějova. Její otec byl Rakušan. Když začala druhá světová válka, musel narukovat k německé armádě. Dostal se na východní frontu a padl u Stalingradu. Po válce pak přišla s matkou na Zábřežsko. Se ženou měl tři děti – dcery Ivu a Danu a syna Marka.

Prvně bydleli v rodinném domku, který byl rozdělený na dva byty. K dispozici ale měli jen dvě místnosti. A to bylo pro tehdy tříčlennou rodinu málo. A tak se snažili sehnat něco většího. „Dozvěděl jsem se o výstavbě v Zábřehu na Moravě – o panelové výstavbě, a tak jsem se tam šel zeptat. Kdo tam chtěl bývat, musel složit do banky dvacet tisíc,“ popisuje pamětník.

Peníze si tehdy půjčil, a kromě složení zálohy musel ještě chodit na brigády. „Když jsem pracoval na té jedné brigádě, tak tam přišli z obecního úřadu agitovat, že potřebují do kotelny pracovníky. Kdo by šel, že dostane byt, a tak jsem hned dostal byt,“ vypráví Vlastimil Valenta. V Zábřehu na Moravě s rodinou strávili deset let.

Jenže život v paneláku se pamětníkovi nelíbil. Toužil koupit si dům. Po deseti letech, kdy pracoval na dvě směny – jednu v kotelně a jednu odpoledne na melioracích, našetřil společně se ženou na dům v Červené Vodě. Byli také jedni z prvních, kteří si pořídili trabanta. „Byl jsem spokojený, že můžeme jezdit po republice, že nemusíme vlakem. Že můžeme dítě, které jsme měli, a další v kočárku naložit a jet,“ vysvětluje pamětník.   

Na schůzích se hádali třeba dvě hodiny

Možnost chodit na brigády, našetřit si na dům a koupit si automobil, to byly věci, které se tehdy pamětníkovi líbily. Ale jinak k režimu netíhl. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, ačkoliv jej k tomu v zaměstnání často vyzývali. „To v práci byl takový přední dělník v zámečnické dílně, ten pořád chtěl, abych vstoupil do strany. Já povídám – já jsem tam nic neztratil, já tam nic nehledám, a tak jsem měl od něho pokoj,“ líčí Vlastimil Valenta. „Protože se o všech komunistech vykládalo tuze špatně.“

Ani jako dítě nechodil do Pionýru. Byl věřící a k tomu se ženou vedli i své děti, které posílali na náboženství. To nebylo výslovně zakázáno, ale režim se jeho výuku pokoušel komplikovat jiným způsobem. „Oni hleděli uříznout, aby toho bylo co nejméně. Vždycky, když bylo nějaké volno, tak to přišlo na dobu, kdy mělo být náboženství,“ říká pamětník.

A vzhledem k tomu, že na něho v práci vyvíjeli nátlak, aby vstoupil do strany, nelíbilo se nadřízeným ani to, že chodil do kostela. „Přemlouvali mě, abych zrušil styk s vírou. Vůbec jsem se s nimi o tom nebavil. Když začali, tak jsem se sebral a šel sem pryč,“ svěřuje Vlastimil Valenta.

Vojáci strhávali košťaty hesla 

Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa prožil Vlastimil Valenta na vojenském cvičení u chemické jednotky v Červené Vodě. „Když jsme ráno vstávali, tak už byl kravál po chodbách a všude: ‚Okupace, okupace.‘ A jak byly ty hesla se ‚Sovětským svazem na věčný časy‘, tak to vojáci sráželi pometly a vším možným dolů,“ líčí pamětník. Aby k nim nemohla proniknout okupační vojska, postavili do brány obrněný transportér.

„A pak přišli Poláci, že je tam musí pustit, že jinak zavřou velitele posádky,“ popisuje události Vlastimil Valenta. Důstojníci rozhodli, že půjdou do továrny pro někoho z Poláků, kterých tam tehdy pracovala spousta, a přivedou je do kasáren. „Tak vzali několik těch Polek s sebou tam dolů. A ty tam prý řádily a nadávaly těm svým vojákům, že mají táhnout domů,“ uzavírá pamětník.

Podle Vlastimila Valenty se ve městě žádné demonstrace proti okupaci nekonaly. Sem tam se objevovala nějaká hesla, ale jinak byl klid. Polští vojáci odjeli, nahradili je Rusové a z Červené Vody odešli za více než dvacet let. Za jejich pobytu docházelo k rvačkám mezi místními a sovětskými vojáky. „Já jsem do hospody nechodil, ale byly potyčky mezi našimi chlapci a Rusy,“ uvádí pamětník.

Cesty do Německa vykoupené výslechy

V roce 1982 se Vlastimil Valenta společně se ženou dostal do Západního Německa. Vdala se tam jeho sestra, která si vzala sudetského Němce. Odešel po druhé světové válce do Bavorska. Bydleli ve Würzburgu a tam je i pamětník se ženou navštívili v době konání Oktoberfestu. Ovšem dostat povolení k výjezdu nebylo úplně snadné.

Vlastimil Valenta musel jít třikrát k výslechu do Ústí nad Orlicí. Tam od něho chtěli získat informace o jeho švagrovi, jenže pamětník o něm žádné neměl. „To bylo velice nepříjemné, poněvadž já jsem nic nevěděl, já jsem nemohl nic říct. A když jsem nic neříkal, tak se jim to pomalu nelíbilo,“ svěřuje pamětník. Kromě informací o jeho švagrovi se ho i vyptávali, zda jej třeba nepřemlouvá, aby v Německu zůstal. S tím se ale setkal až v Německu. „V Německu byli takoví, kteří už tam utekli dříve. A přemlouvali mě, abych tam zůstal. Ale to jsem já nemínil,“ prozrazuje Vlastimil Valenta.

Nakonec tedy povolení dostal a se ženou mohli vycestovat. Z tehdejší návštěvy si pamětník odnesl pocit, že si tam každý spěchal za svým a neměl zájem se s někým bavit. Snad to bylo dané i tím, že starousedlíci koukali na sudetské Němce přišedší po válce dost nevraživě. „Staří Němci s cizími Němci, co byli tady odsud, se ani moc nestýkali. Sudetské Němce v Bavorsku považovali za darebáky,“ vysvětluje pamětník. I kvůli tomu jeho švagr jezdil více do Československa a díky tomu se seznámil s jeho sestrou.

Po svatbě pak jezdili do Čech i nadále. Když byli u rodiny pamětníka na návštěvě, chodili za nimi údajně neznámí muži ruské národnosti. „Sovětští agenti špízlovali neustále, co by našli nebo co by udělali. Oni vždycky chtěli něco z Německa. A jeden přišel, že by potřeboval česko-rusko-německý slovník,“ říká Vlastimil Valenta. Sestra odmítla, že chce jezdit za rodiči, a tak nic takového nebude podporovat. „Tak je vyhnala a byl pokoj, až na některé. Opět se vraceli a dobývali se k nám. Ale pak to umlklo úplně,“ uzavírá pamětník.

Události listopadu 1989 pamětník nesledoval. „Nic se tu nedělo, akorát silnici popsal někdo protiruskými hesly,“ vzpomíná Vlastimil Valenta. Ačkoliv jako dítě zažil druhou světovou válku, žil čtyřicet let v totalitním státě, tvrdí, že on sám nezažil nic extrémního. 

 

 

 

 

[1] Mrňka, Jaromír, Proměny každodennosti pohraničí českých zemí a ustavování diktatury KSČ na příkladu okresů Šumperk a Zábřeh 1945–1960, rigorózní práce, Univerzita Karlova 2014, s. 34–37.