Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Valenta (* 1935)

• narozen 7. ledna 1935 v Praze na Bohdalci

• v září roku 1945 nastoupil do 36. skautského oddílu na Žižkově, kde získal přezdívku Vlk

• po zakázání skautingu se přidal k ilegálnímu 34. středisku Ostříž provozujícímu protistátní činnost

• v prvním procesu, který byl se skupinou veden v roce 1952, dostal podmíněný trest

• se zbylými skauty vytvořili takzvaný Štáb sedmi, který v protistátní činnosti pokračoval dále

• 25. února 1954 podepsal spolupráci s StB, o čemž informoval ostatní skauty

• řídícím orgánům se touto cestou snažil nepříliš úspěšně podávat klamné informace

• 13. října 1954 byl společně s ostatními zatčen, vyslýchán a souzen

• v druhém procesu dostal sedm let, ze kterých si tři odseděl v pracovním táboře Rovnost

• zbytek trestu strávil ve vězení v Opavě a ve Valdicích

• v roce 1960 se dostal na svobodu a záhy nastoupil vojenskou službu u Technických praporů

• většinu svého následujícího života pracoval jako mechanik praček a odstředivek

• po roce 1989 se stal zástupcem hl. vedoucího v obnoveném 34. skautském středisku Ostříž

Tři roky s Junákem

Jindřich Valenta se narodil 7. ledna 1935 v Praze na Bohdalci. Rodina se však hned v následujícím roce přestěhovala na Žižkov. Syn trhovce, jehož nejranější dětské vzpomínky jsou spjaty s obdobím druhé světové války, si zde rychle zvyknul a s partou kamarádů obrážel místní dvorky a ulice. Letní měsíce pak společně s rodiči trávil kousek od konečné tramvaje v Hrdlořezích na zahrádce s malým domečkem. Právě v jeho sklepě, který v parných dnech sloužil pro uchovávání potravin, se všichni tři schovávali na konci března roku 1945 před bombardováním nedalekých Vysočan. Události spojené s Pražským povstáním pak Jindřich nezažil ani zde, ani v ulicích Žižkova, nýbrž u své tety v Horních Počernicích. Valentovi se pak zpět do Prahy vraceli s frontou Rudé armády v době, kdy už bylo v ulicích hlavního města bezpečněji.

Mládežnické organizace, které zanikly společně s předválečným uspořádáním našeho státu, zažívaly v letních měsících roku 1945 rychlé znovuobnovení. Jindřich, coby desetiletý kluk,  tak mohl už v září nastoupit do 36. oddílu Junáka, kam jej přivedl jeden z jeho dobrých kamarádů z ulice. „Šel jsem to vyzkoušet a zůstal jsem tam až do dnes,“ říká a doplňuje, že si záhy vysloužil přezdívku Vlk. Určitá řevnivost mezi těmi, kteří do volnočasových uskupení docházeli, je cítit i z pokřiku, který starý skaut hrdě recituje ve studiu Paměti národa: „Sokolové jsou volové vyřezaní z prkýnka, kdyby na ně skauti přišli, volali by tatínka.“

V následujících letech se junácká myšlenka dostala Jindřichovi pod kůži. Se svým oddílem absolvoval hned tři tábory. Ten poslední, který se konal roku 1948 v Rabštejně nad Střelou, byl však nečekaně přerušen. „Prostě nám to tam rozpustili. Objevili se svazáci s nějakým lejstrem o tom, že se tábory ruší, a jelo se domů,“ vzpomíná Jindřich, kterého v té době ani nenapadlo stát se členem Československého svazu mládeže, tedy organizace, která pohltila Junáka, Sokola, či Orla současně. „Vzali nám organizaci, kterou jsme měli rádi. Jiné důsledky jsme si neuvědomovali,“ odpovídá o něco později na otázku pátrající po jeho tehdejších pocitech.

Ostříž

Na protest proti zrušení Junáka nosili ještě na počátku 50. let někteří z jeho bývalých členů v klopách odznak ztvárňující stříbrnou lilii. Kluk, kterému kdysi přezdívali Vlk, nebyl výjimkou a reminiscenci vlastní skautské sounáležitosti měl zapíchnutou v kabátě také na podzim roku 1952, kdy nastoupil do tanečních. „Dívka, se kterou jsem tam chodil, si toho povšimnula a nakonec mě přivedla do 34. střediska Ostříž,“ vzpomíná Jindřich, který se z lekcí společenského tance dostal nejen do organizace fungující v ilegalitě, ale rovněž do skupiny mladých lidí vykonávajících řadu dalších protistátních a sabotážních akcí.

To, co po roce 1948 zůstalo z 34. střediska Ostříž, bylo za přispění vedoucí postavy Oldřicha Rottenborna přetvořeno v několik oddělených okruhů skautek a skautů, kteří se kromě pravidelného scházení v bytech věnovali také tisku protistátních letáků, či přípravě a vykonávání sabotážních akcí. Členové skupiny rovněž vlastnili několik zbraní, které se jednomu z nich podařilo tajně vynést z podniku Lověna, kde byl v té době na stáži. K samotným výstřelům však nikdy nedošlo a Ostříž se proto věnoval spíše záškodnické činnosti. Od přemalovávání vývěsních skříněk KSČ ve vesnicích na jižním okraji Prahy se dospívající holky a kluci postupně přesunuli k činnostem typu přerušení telegrafního vedení nedaleko vesnice Těptín. Právě zde měla skupina shluklá pod hlavičkou Ostříže jednu ze svých základen.

Sabotáže, jejichž valná část se odehrála během roku 1952, pak vyvrcholily velkou podzimní akcí. Právě v té době se mezi aktéry začlenil také Jindřich. Jednoho říjnového rána vyrazil společně s ostatními skauty směrem k Jílovému u Prahy, kde se konalo jakési cvičení Lidových milicí. Skupina se na místě rozdělila na dvě části za účelem vykonání dvou rozdílných operací. Kluci pod vedením Jiřího Lukšíčka, kterému se přezdívalo Rys, se nepozorovaně přiblížili k přistaveným autobusům a povolili jim ventilky na kolech. Druhá část skautů, ve které byl také Jindřich, se vydala po trati směrem k Prosečnici. Asi v polovině cesty od Jílového položili na koleje několik menších balvanů. Při samotné akci však byli zpozorováni a udáni policii, která je na místě zadržela.

Následovaly výslechy a vyšetřování většiny těch, kteří byli v Ostříži zaangažovaní. Policisté však dokázali jejich ilegální činnost dekonspirovat pouze v rovině sabotáží a protistátních letáků. Na ilegální držení střelných zbraní se v té době ještě nepřišlo, a tak byli v procesu, konaném v březnu roku 1953, odsouzeni ze sedmičlenné skupiny zadržených pouze její tři členové. Šlo o Jiřího Lukšíčka, Oldřicha Rottenborna a Miroslava Kopta, kteří byli během několika dní převezeni do pracovních lágrů v Jáchymově. Ze svých trestů si však díky amnestii vyhlášené v květnu téhož roku odpykali jen zlomek. Jindřich i ostatní členové Ostříže, kteří od soudu vyvázli s podmínkou, se nepřestali dále potkávat a dokonce pokračovali i v přípravách další protistátních akcí.

Štáb sedmi

„Probst, Obrman, Kaizler, Synková, Kocourková, Holubec a já,“ vypočítává Jindřich na prstech členy takzvaného Štábu sedmi. Šlo o uskupení, které navázalo na ilegální činnost vedenou Oldřichem Rottenbornem po tom, co byli hlavní vůdčí osobnosti po březnovém procesu uvězněny. Kromě pokračování v tisku a distribuci protistátních letáků však už k výraznějším sabotážím nedošlo. Mohlo se tak stát i na základě toho, že si Jindřicha v únoru 18. února 1954 zavolala k výslechu StB, která mu po jeho skončení rovněž nabídla spolupráci. Z otázek, které mu tehdy vyšetřovatelé kladli, bylo patrné, že o fungování nové sedmičlenné skupiny vědí téměř vše. Jindřich se dle poskytnutého svědectví sešel se zbytkem skupiny a o schůzce její členy informoval. „Mysleli jsme si, že je přelstíme, ale nemělo to žádného účinku,“ konstatuje Vlk, který se s ostatními přáteli dohodnul na společném postupu. Ten měl za následek to, že 25. února 1948 podepsal vázací akt a u StB působil jako agent pod krycím jménem své skautské přezdívky.

Štáb sedmi, který v té době připravoval cvičné střelby v Loděnici u Berouna, či žhářský útok na sklad dřeva kdesi za Prahou, se přes svého člena snažil StB podstrkovat mylné informace o provozované činnosti. Sám Jindřich byl rovněž tajnými policisty čas od času úkolován jako spojka, která po metropoli nosila vybraným lidem vzkazy. Dle toho, co jsme nahráli ve studiu Paměti národa, se Jindřich se svými řídícími orgány setkal dohromady asi desetkrát, za svou práci nikdy neobdržel žádný finanční obnos, ani nevypracoval žádná písemná hlášení. S jeho výpovědí se rovněž shoduje velká část toho, co je možné vyčíst z mikrofišové kopie spisu, uložené v Archivu bezpečnostních složek. Snímky jednotlivých listů jsou však často poškozené a informace v nich zanikají. Čitelné je naopak zpětné hodnocení spisu, ze kterého je patrné, že StB zařadila vyzrazení spolupráce mezi ostatní skauty až těsně před dekonspiraci a zatýkání skupiny.

To se odehrálo 13. října 1954. Z postupu tajné policie je patrné, že její příslušníci chtěli do nového soudního procesu dostat důkazy o ilegálním držení střelných zbraní, přidat tím k obžalobě také velezradu a zvýšit tresty všem aktérům. Jindřicha, který na základě toho dostal sedm let, zatkli přímo v továrně ČKD Dukla, kde v té době působil na praxi jako konstruktér. „Ve vrátnici mi nasadili tmavé brýle. Dál mě vedli za loket jako slepce do některé z místností. Při samotném výslechu mi brýle sundali. Po chvíli se mi chtělo na malou. Brýle jsem si musel tedy znovu nasadit a zřízenec mě odvedl na záchod, kde jsem si je mohl zase z očí sundat. Čůral jsem do mušle, on stál vedle mě a díval se. Asi abych do pisoáru něco nevyhodil,“ vzpomíná na první výslech v Bartolomějské a rozvypráví se také o úzkostech, které jeho pobyt ve vazební cele provázely.

Rovnost

Skupina, do jejíhož čela byl prokuraturou z neznámých důvodů zinscenován Emanuel Racek zvaný Orion, který do Ostříže docházel pouze za účelem výuky lesní moudrosti, dostala dohromady více než sto třicet let odnětí svobody. Všichni její mužští členové byli v nejbližších dnech transportováni do Jáchymova, kde je vězeňská správa rozdělila do jednotlivých pracovních táborů tak, aby jim bylo navzájem znemožněno setkávání. Jindřich se ocitnul na Rovnosti, kde si díky svému útlému věku vysloužil přezdívku Medvídek. „Starší muklové se mi posmívali, že mě sebrali rovnou z houpacího koně,“ dodává po letech s úsměvem.

S nástupem do lágru přicházela také povinnost práce na šachtě. Jindřich se díky novému přátelství s jedním z výše postavených muklů dostal asi po dvou týdnech k řízení důlního vláčku, což dle jeho slov nebyla tak těžká práce jako ta, kterou zastávali chlapi na čelbě s vrtačkou. Neznamenalo to však, že šlo o úkony, které by byly fyzicky nenáročné. Každodenní šichty v mokrých mundůrech, zima na barácích, které se nedaly vytopit, nedostatek výživné stravy a dlouhé nástupy za deště, či silného sněžení se podepisovaly nejen na jeho spoluvězních, ale také na něm samotném. Návštěva rodičů, která mohla proběhnout po dvou odpykaných letech trestu, se neobešla bez slz, které mimo jiné vyvolalo to, jak jejich syn vypadal.

„Ze šachty jsme si tajně nosili dřevo na topení. Dělali jsme to tak, že jsme si do rukávů od fáráků nastrkali nařezané kusy. Slušní bachaři nás s tím pouštěli dál. Ti, co slušní nebyli, nás donutili náklad vysypat na jejich cimru a zatopili si s tím sami. Jednomu z nich, kterému se říkalo Korejec, jsem v podobné situaci řekl, že si ho nechám vymalovat na kredenc, aby mi vlastní děti nechodily na cukr,“ vzpomíná mukl, jemuž tehdy nikdo neřekl jinak, než Medvídek. Za celý incident si vysloužil tři dny v korekci. S bachařem, který jej tam poslal, se dle svých slov potkal o mnoho let později v Brně na ulici a dokonce se dali do řeči. „Je nutné si uvědomit, že tam dělali dozorce také kluci, kteří chtěli jít třeba k dopravní policii a nakonec je v rámci praxe přeřadili do lágru,“ uzavírá celou historku Jindřich.

Zástupce

Na Rovnosti se Jindřich ještě v posledních měsících svého pobytu potkal s Jiřím Lukšíčkem. Ten si původně odpykával trest v táboře Nikolaj, který byl však v druhé polovině 50. let zrušen, a vězni v něm umístění museli být přesunuti do jiných lágrů. Setkání obou skautů z Ostříže však přerušil Jindřichův brzký transport do vězení v Opavě. Právě tam se nacházelo oddělní, kde se muklové s konstruktérským vzděláním podíleli na výkresech k výrobkům či stavbám, které tehdejší centrálně řízené hospodářství produkovalo.

„Karosérie Škody dvanáct set dva je asi ze třetiny moje práce,“ konstatuje Jindřich, který v Opavě vydržel další dva roky a stal se zde rovněž svědkem vězeňské vzpoury. Zápis, který to do jeho záznamů přidalo, mu v kombinaci s velezradou, za kterou byl odsouzen, neumožnil dosáhnout na propuštění v rámci amnestie vyhlášené v květnu 1960. Z bran Valdic, kde byl v té době umístěn, však mohl vyjít ven o několik měsíců později díky vlastní žádosti o zkrácení trestu. Celkem si tedy Jindřich odseděl více než šest let, na které o půl roku později navázala povinná vojenská služba u Technických praporů v Žamberku.

„V šedesátém devátém roce si většinu z nás pozvali opět do Bartolomějské. Nejspíše proto, abychom si uvědomili, jaká je situace. Černé brýle nám už však nedávali, ale vodili nás těmi samými místy, které jsme si pamatovali,“ vzpomíná Jindřich a dodává, že preventivní návštěvu zakončil výstražným pohovorem s jedním z estébáků. Středisko Ostříž, které v té době na dva roky oživlo, aby bylo po invazi vojsk Varšavské smlouvy znovu zakázáno, vedl v té době Jiří Lukšíček, se kterým se Jindřich přátelí dodnes. Společně se za normalizace vydávali na čundry po Tatrách, kde alespoň pro sebe udržovali při životě skautské tradice, i přes to, že se každý z nich vydal v životě trochu jiným směrem. Jindřich se po většinu 70. a 80. let živil jako mechanik praček a odstředivek. Po roce 1989 se on i jeho dobrý kamarád znovu zapojili do dění v Ostříži. Rys se stal hlavním vedoucím a Vlk zastával funkci jeho zástupce.