Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Darja Vágnerová (* 1933)

• narozena 12. listopadu 1933 v Praze

• otec Zdeněk Hyský vstoupil v roce 1933 do KSČ

• druhou světovou válku prožila v Javornici v Orlických horách

• po válce se s rodinou přestěhovala do Děčína, kde žili ve znárodněné vile

• mezi lety 1949 a 1957 bydlela v Praze

• v letech 1952 až 1957 studovala VŠE

• v roce 1954 svatba se Zdeňkem Vágnerem

• mezi lety 1957 a 1961 žila s manželem a dětmi v Bogotě, v Kolumbii, kde manžel pracoval na konzulátu

• od roku 1961 zpět v Praze, po mateřské dovolené nastoupila do Výzkumného ústavu národohospodářského plánování

• v roce 1965 vstoupila do KSČ s vizí přidat se k reformistům a podepsala Dva tisíce slov

• v roce 1970 vyloučena ze strany při prověrkách a následně i z práce

• do roku 1992 pracovala ve Výzkumném ústavu transportních zařízení

• v roce 2022 žila v Praze

Příběh Darjy Vágnerové ukazuje perspektivu prorežimní rodiny, které se s nově nastoleným režimem po komunistickém puči v roce 1948 žilo dobře, až privilegovaně. Otec, člen KSČ od 30. let, bral komunismus jako pokrokovou věc a Darja to v dospívání nezpochybňovala. Čistý kádrový profil ji neomezoval ve výběru školy, přihlásila se tedy na Vysokou školu ekonomickou. První pochyby přišly, když mluvila se spolužáky, kteří se vrátili z prestižního studia v Moskvě. V 60. letech přišel zlom, podepsala Dva tisíce slov, vstoupila do KSČ s vizí, že je potřeba systém reformovat. Avšak po invazi vojsk Varšavské smlouvy byla po nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ vyloučena ze strany i z práce. 

Otec chtěl do sovětské armády

Darja Vágnerová se narodila 12. listopadu 1933 v Praze Marii a Zdeňkovi Hyským. Rodiče se seznámili v Potštejně, známém jako pražské rekreační středisko, kde matka pracovala v rodinné cukrárně. Otec Zdeněk pocházel ze Žamberku a vyučil se truhlářem, pamětnice o něm mluví jako o velkém praktikovi, který i přes úraz levé ruky dělal vše sám, kromě zavazování si tkaniček. V témže roce, jako se narodila Darja, se otec stal členem komunistické strany, zajímal se však i o přírodu, matematiku, historii i literaturu.

Na matku Marii vzpomíná Darja Vágnerová jako na typickou českou hospodyni. Z rodinné cukrárny odešla a vyučila se krajkářkou, s čímž souviselo i stěhování mladého páru. Marie svoje řemeslo uplatnila v Praze ve Státním ústavu školství, kde studovala, aby se mohla stát venkovskou učitelkou. Otec se v Praze živil jako stavební technik, ale do dalšího směru promluvila krize ve 30. letech a averze vůči komunistům, kvůli které se otci nedařilo sehnat práci. V jeden moment uvažoval, že by se byl nechal naverbovat do sovětské armády, matka to ale kategoricky odmítla a tím v podstatě rodinu zachránila.

Několikeré stěhování a válka v Javornici

V Darjiných dvou letech, v roce 1935, se rodina odstěhovala do Rokytnice v Orlických horách. Státní ústav zde totiž zřídil krajkářskou školu, kde matka vyučovala venkovské ženy. Otec zde pracoval jako stavební technik na budování opevnění, podílel se například na tvrzi Hanička. V Rokytnici žili až do roku 1938, než je odtud vyhnala Mnichovská dohoda. Následovalo období nestability, kdy se o Darju starala teta v Potštejně, a rodiče byli krátce v Praze, a pak opět další stěhování, tentokrát do Javornice. Otec pracoval pár měsíců ve Zlíně, ale utekl, protože jak pamětnice zmiňuje: „Nesnášel baťovskou organizaci.“ Otevřel si tedy v Javornici dílnu a dělal příležitostnou práci. Němečtí okupanti jej nechali na pokoji, protože byl invalida.

Na život na vesnici vzpomíná Darja v dobrém, přestože probíhala válka. Měli dostatek jídla, na dvoře králíky, slepice, husy i kachny a na vesnici bylo stále co dělat. Pásla husy, nebo chodila do lesa sbírat brusinky. „Nevěděli jsme, že je válka,“ popisuje tato léta. Z Javornice sledovali, co se děje za hranicemi, spatřili tam vojenskou kolonu, jak postupuje směrem na západ. Doma poslouchali vysílání exilové vlády z Londýna, za což hrozil v době Protektorátu trest smrti. Darja Vágnerová vzpomíná, že z obce byl jeden ze spoluobčanů poslán do koncentračního táboru za to, že porazil načerno prase. Protože škola přestala fungovat, jezdila jako jedenáctiletá jednou týdně do Jaroslavi, kde v hospodě vždy odevzdali úkoly a obdrželi nové.

Otec po válce konečně začal žít

Z konce války si pamatuje na vítání sovětských vojsk, všude byla spousta květin, pilo se. Když se jelo do Hradce Králové, aby se zúčastnili jedné z oslav, spatřila v Častolovicích „mraky“ sovětských vojáků. Ti je z vlaku vyhnali a každý z nich měl na ruce několik hodinek, do vlaku brali i kola, která kradli. Darja tedy musela čekat na další spoj.

Pamětnice vzpomíná hlavně na otcovu euforii, který po konci války začal žít, a jak sám říkal: „Na tohle jsem celej život čekal.“ Sám se hlásil v Praze, že je připraven budovat republiku a rodina se tedy opět stěhovala, protože otec dostal místo správce pily v Děčíně. Novým domovem se jim stala vila po majiteli pily, jež byla znárodněna. Na odsun Němců si pamatuje, na nádraží viděla „dobytčáky plné lidí.” V Děčíně bydleli do roku 1949, kdy se přesunuli do Prahy. Otec tam pracoval v oddělení zahraničního obchodu ve společnosti vyrábějící nábytek, a protože byl přeložen z moci úřední, dostala rodina byt.

Darja Vágnerová sebe samu bere jako režimní dítě. Důvěřovala otci; nikdy v dětství ani v dospívání ji nenapadlo nový režim zpochybňovat, brala komunismus jako pokrokovou věc a ctila, že všichni teď musí zabrat pro rozumnou věc. Otec, působící v uličním výboru začal podle Darji otevírat oči až v 60. letech a nakonec ze strany vystoupil už před rokem 1968.

Pohled prorežimní rodiny

Ona sama měla dobré známky, byla členkou Socialistického svazu mládeže, i když vzpomíná, že davové projevy jako společné provolávání „Hurá!“ jí nikdy nešly. V roce 1952 složila maturitu a s čistým kádrovým profilem se zapsala na VŠE, kde studovala zahraniční obchod. Životní úroveň neměli špatnou, rodiče dostali k otcově práci byt po pražském podnikateli, který emigroval.

Tím, že pamětnice vyrůstala v komunisticky smýšlející rodině, ji totalita nijak neomezovala ani nešikanovala, naopak, režim jí i rodině přinášel spoustu výhod. „Doma se o ničem takovém nemluvilo. Pravděpodobně v rodinách, kterým se stala nějaká újma, které už věděly, proč mají být přinejmenším v opozici vůči komunistům, tam možná probíhaly věci jinak. Ale to opravdu nebyl náš případ.“ Dále popisuje, že se doma nevědělo o předválečném hladomoru na Ukrajině, vyvolaném industrializací a kolektivizací sovětského plánování, naopak se učili, že Sověti bojují s negramotností.

Zděšení spolužáci vracející se do Moskvy

První pochyby o režimu přicházely postupně. Například v roce 1956, poté, co Chruščov pronesl svůj projev Kult osobnosti, poukazující na Stalinovy totalitní praktiky. Také přispěl jeden osobní zážitek. V prvním ročníku na vysoké škole se bavila se spolužáky z vyššího ročníku, kteří byli vybrání k prestižnímu studiu v Moskvě. V dopisech se ještě neodvažovali psát, jaké studium a život v Sovětském svazu jsou, ale po prázdninách strávených doma byli úplně zděšení, že se tam musejí vrátit. Tehdy začala přemýšlet, že něco není v pořádku.

Pamětnice se vrací i k Maďarskému povstání potlačenému Sovětským svazem v roce 1956: „My jsme byli od těch informací držení zpátky. Pokud to někdo nezažil, nebo tam neměl nějaké osobní kontakty, tak tam oficiálně Rusové udělali pořádek.“ Nachází paralelu mezi touto událostí a současnou ruskou invazí na Ukrajině. Popisuje, jakými rétorickými triky se tehdejší propaganda 50. let snažila pošpinit povstání proti stalinistické diktatuře: „Říkali, že v Maďarsku dělá kontrarevoluce zlé věci. To, co teď říkají o Ukrajině – v bledě modrém.“

Cesta do Bogoty

Na vysoké škole potkala svého budoucího manžela a životního partnera Zdeňka Vágnera, studujícího na oddělení zahraničních vztahů. Zdeněk měl velmi přátelskou povahu a byl všeobecně oblíbený. Členem KSČ byl zřejmě už od střední školy. „My jsme byli ty nové prorežimní kádry. Nebyli jsme zatížení žádným hříchem. Dělnický původ, dobrý prospěch,“ popisuje své tehdejší postavení pamětnice. Vzali se v roce 1954, když byla Darja v druhém ročníku studia a ve stejném roce se jim narodila dcera Dita. Po dokončení vysoké školy dostal Zdeněk ihned umístěnku na ministerstvo zahraničních věcí. O pár měsíců později byl vybrán na pozici referenta na konzulát v Kolumbii.

Do Bogoty, hlavního města Kolumbie, ležícího ve výšce 2 600 metrů nad mořem měli s manželem a dcerou jet původně jen na dva roky. Do země, která procházela vnitřními konflikty, občanskou válkou a ve které působila guerillová vojska, se přestěhovali v srpnu 1957. Atmosféra v hlavním městě ale tak napjatá nebyla, rodině se zde žilo dobře.

Před odletem do Jižní Ameriky absolvovala Darja Vágnerová speciální školení manželek diplomatů. Učili je stolování dle etikety, správnému oblékání. Pro pamětnici to bylo velmi hektické období, připravovala se na státní zkoušky na VŠE, starala se o dceru a chystala se na další stěhování, tentokrát poprvé mimo Československo.

Život za oceánem

Zdeněk měl v Bogotě na konzulátu napilno. Zařizoval víza, obchodní a kulturní záležitosti, byl v kontaktu s novináři. Občas vyrážel i na dobrodružné cesty – setkal se s původními obyvateli Kolumbie, jeden novinář jej vzal na řeku Amazonku. Darjin život v hlavním městě byl klidnější, v domácnosti jim pomáhala služebná, které se ve španělštině říkalo „muchacha“. Pro ženu jejího postavení bylo nepřípustné, aby například prala prádlo, nebo chodila sama na trh s košem. Občas se jezdili rekreovat do města pod Bogotou, kde měli k dispozici hotel s bazénem. Jednou tam na náměstí spatřila desítky rakví, později zjistila, že se zřejmě jednalo o farmářskou rodinu, kterou postřílela guerilla. 

Pobyt v Kolumbii se protáhl a v roce 1960 se manželům narodilo druhé dítě, syn Martin. Pamětnice vzpomíná na léta v Jižní Americe moc ráda. Sama říká: „v Kolumbii jsme se jako rodina zaběhli.“ Do Prahy se vrátili v roce 1961, Zdeněk začal pracovat na ministerstvu zahraničí, konkrétně v latinoamerickém odboru a rodina dostala i byt. 

Svým způsobem jsme byli privilegovaní

Manžel se pohyboval ve vysokých politických kruzích. Když se v Praze ukázal někdo z Jižní Ameriky, byl u toho. Tlumočil například prezidentu Novotnému při návštěvě španělské komunistky Dolores Ibárruri, často chodil do partajního hotelu Praha. Byl rovněž vyslán jako kurýr tajné pošty do Chile a na Kubu. Později byl delegován do Ústředního výboru ÚV KSČ. Darja Vágnerová vzpomíná, že se manžel jednou nejasně zmiňoval o podezření, že se s ním chce sejít tajná služba, myslí si ale, že je manžel odmítl. Postavení na to měl.

Po mateřské dovolené pamětnice řešila, kde se nechat zaměstnat. Náhodné setkání se spolužačkou, která za sebe hledala náhradu, ji dostalo do Výzkumného ústavu národohospodářského plánování, kde se věnovala především technické a ekonomické agendě. S novou prací souvisí i její vstup do KSČ, který se udál v roce 1965. Kolegové v ústavu současný stav v zemi kritizovali, diskutovali o nutnosti změny, o socialismu s lidskou tváří. Darje Vágnerové dávalo smysl připojit se k reformistům a vstoupila tedy do strany, podepsala rovněž reformní manifest Dva tisíce slov.

21. srpen 1968

A najednou byl všem reformám konec. Dramatické srpnové dny roku 1968 zastihly rodinu Vágnerových na cestě z dovolené. Děti byly u prarodičů a Darja se Zdeňkem se 20. srpna vrátili do Prahy. Jednadvacátého, ve dvě hodiny ráno, na ně bušil soused, ať si ihned pustí televizi a rádio. Byl to šok. Tím spíš pro Darju Vágnerovou, která se tři roky předtím přidala do komunistické strany s vizí dobré budoucnosti.

V Praze nefungovala hromadná doprava. Pamětnice vzpomíná na cestu na benzínku, kde chtěla pro každý případ natankovat nádrž auta. V dlouhé frontě se nesla fáma, že sovětští vojáci jedoucí od Krče válcují vše před sebou. V řadě nebylo kam utéct. Měla strach. Naštěstí to byla jen fáma a natankovat se jí podařilo.

Tzv. bratrská pomoc

Cestu státníků do Moskvy k podpisu Moskevských protokolů rámujících okupaci jako bratrskou pomoc považuje pamětnice za násilný akt, kterým nám dali další ránu. „A to, že to ten Kriegl nepodepsal, to byla taková světlá jiskřička mezi tím,“ zmiňuje odvážný akt poslance Františka Kriegela, který jako jediný protokol v Moskvě nepodepsal. S reformou byl konec. „Teď jenom jak to přežít. Protože pak začaly prověrky.“

Prověrkami, probíhajícími do října 1970, prošlo tehdy více jak milion a půl členů KSČ. Hlavní otázka pohovoru se týkala vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Schvalujete – neschvalujete. Manžel byl vyloučen hned zkraje, Darja prověrku absolvovala v roce 1970. „Řekla jsem, že neschvaluju.“ Následovalo vyloučení z KSČ. Aby strana nemusela vyhodit polovinu zaměstnanců Výzkumného ústavu, použila k tomu tzv. reorganizaci. Ústav byl zrušen a o den později znovu otevřen pod jiným jménem, smlouvu však dostali jen ti správní. Pamětnice poukazuje na podobnost se současností, kdy stejný rétorický trik používá Rusko nazývající svoji invazi na Ukrajinu „speciální operací.“

Normalizace u „výtahářů“

Darja Vágnerová si tak musela hledat novou práci. Nakonec našla místo mezi „výtaháři,“ v jiném výzkumném ústavu, který se zabýval transportními zařízeními. Do té doby prorežimní rodina změnila pohled na domácí poměry. Manžel Zdeněk začal nosit domů samizdaty, před Darjou je ale skrýval, aby ji, dle úvahy pamětnice, nedostal do problémů. Odmítnutí invaze se s Darjou Vágnerovou táhlo až do roku 1989, protože na každém kádrovém oddělaní byla přítomna složka, kde bylo napsáno, čeho se kdo dopustil. V roce 1973 dostal manžel Zdeněk infarkt a s Darjinou pomocí se mu podařilo vrátit se do práce. Bohužel v roce 1983 dostal druhý infarkt, na který zemřel.

Samet a současnost

Listopad 1989 znamenal pro Darju Vágnerovou velký životní zlom. Vzpomíná: „Vítali jsme jej na plný pecky.“ Hltali reformní výklady Miloše Zemana a dny sametové revoluce provázelo obrovské nadšení. V roce 1992 šla Darja do důchodu, ale brzy začala zase pracovat, a to v IKEMu v Registru dárců kostní dřeně, kde byla ještě dalších 12 let. V roce 2022 žila v Praze.