Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po tchánovi jí zůstala doma posmrtná maska Jana Palacha
narozena 25. dubna 1958 v Gottwaldově (dnešním Zlíně)
její dědeček Antonín Trlica nepodepsal vstup do JZD, rodinu poznamenaly důsledky
její tchán Josef Vaculík organizoval umístění pomníku TGM v Liptále 28. října 1968
Josef Vaculík dále inicioval a fotograficky zdokumentoval sejmutí posmrtné masky Jana Palacha, které provedl jeho přítel, akademický sochař Antonín Chromek
v roce 1977 se pamětnice provdala za Petra Vaculíka
v roce 1989 založili s manželem Občanské fórum v Liptále
manželé Vaculíkovi se angažovali v lokální politice
v roce 1990 získali zpět rodinnou továrnu v Liptále
„Manžel vždycky říkával, že až nebude povinnost být zaměstnaný, tak on bude první nezaměstnaný.“ Pamětnice se smíchem dodává, že tím samozřejmě nemyslel, že by byl bez práce, ale vyjadřoval tak touhu po možnosti svobodně se rozhodovat, co bude v životě dělat. Averze vůči komunistickému režimu byla v rodině Vaculíkových již od samého počátku. Inspirace, kterou v odporu vůči režimu nacházeli u otce a tchána, člověka, který inicioval sejmutí posmrtné masky Jana Palacha a vytvoření a odhalení pomníku T. G. Masaryka, vyústila u syna a snachy v aktivní potřebu podílet se na polistopadových změnách u nich v Liptále.
Eva Vaculíková, za svobodna Kulíšková, se narodila 25. dubna 1958 v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Všechen volný čas, který v dětství měla, strávila prací na rodinném statku a poli. Ze statku pocházela její maminka Jiřina Kulíšková, rozená Trlicová. Když v průběhu padesátých a šedesátých let probíhala kolektivizace zemědělství, Antonín Trlica odmítl vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) podepsat. To se samozřejmě neblaze podepsalo na celé jeho rodině. Nejhůř to podle pamětnice „odnesli“ její příbuzní.
Nejstarší sestřenice, Lidmila Dubčáková, se ještě předtím stihla vyučit u Bati a poté pracovala v pletárnách punčoch. Zato oba mladší bratranci narazili na komplikace, když chtěli po základní škole pokračovat ve studiu. Starší bratranec, Jan Dubčák, dokonce přestoupil do školy v jiném okrese, když mu ve vizovické škole nechtěli dát doporučení. Kvůli tomu se mohl vyučit instalatérem a – protože se dobře učil a dostal doporučení od mistra – následně pokračovat ve studiu na střední průmyslové škole ve Valašském Meziříčí. Do konce života potom pracoval jako revizní technik. Mladší bratranec, Vladimír Dubčák, takové „štěstí“ neměl. Doporučení nedostal, a tak nemohl jít ani do učení. „Když chtěli pole, ať je na poli,“ to mu podle komunistů mělo stačit. Přes rok tedy pracoval na poli a v zimě jezdil na brigády do cukrovaru. Jinak se dál vzdělával sám. Na základě těchto zkušeností potom i sama pamětnice šla rovnou na střední školu až do Znojma.
Staříček fakticky vstup do družstva nepodepsal, jeho pole mu však vzali a přidělili mu takové, které bylo zrovna k dispozici. Většinou šlo o těžko přístupné paseky rozstrkané všude možně po okolí. V praxi to znamenalo, že jeden rok museli pole zúrodňovat a až další rok byla nějaká sklizeň. Pamětnice vzpomíná, že to bylo živoření. Celá rodina se musela na práci na poli podílet. I děti. Jako malá nejprve obhospodařovala husy a králíky, později ji až do patnácti let zaměstnávalo především pasení krav.
V létě museli vstávat ve čtyři hodiny ráno, aby se krávy stihly napást, než začnou nesnesitelná vedra. Když se ostatní děti chodily koupat, oni museli hlídat dobytek. Jednou krávy zahnali do družstevní kukuřice, aby se mohli vytratit za ostatními k vodě. Tehdy se naštěstí nic nestalo, ale dnes si pamětnice uvědomuje, že z toho mohl být pro rodinu docela velký průšvih. Během pasení si často krátila čas četbou, takže už od mala měla hodně načtené a velmi brzy přesedlala z dětské literatury ke knížkám pro dospělé.
Když 21. srpna 1968 okupovala Československo vojska Varšavské smlouvy, bylo Evě deset let. „Strašně jsme se báli. Když jsme se v noci vzbudili, slyšeli jsme hukot letadel. Strašný hukot. Já mám ten hukot doteď zafixovaný, když si na to vzpomenu.“ Celkově si vybavuje především atmosféru strachu a obav. Nikdo nevěděl, co se děje. Obsadili nás? Bude válka? Ten den ani nešli na pole, poslouchali Svobodnou Evropu a čekali, co se stane. Rodiče tehdy nadávali – prožili jednu válku, potom jim měnová reforma zlikvidovala všechny úspory a teď zase tohle. Sama pamětnice tehdy už víc vnímala, co se kolem děje. Začala si všímat slov, která předtím neznala. Takto jí utkvělo například slovo „kolaborant“. Když necelých pět měsíců po invazi vyjádřil svým činem protest proti nastalé situaci student Jan Palach, maminka a teta plakaly. Ona sama to jako dítě vnímala především jako hrůzný čin, kterým se někdo snaží zastavit nějaké bezpráví, které se kolem děje.
V říjnu 1977 se Eva Kulíšková vdala za Petra Vaculíka. Brzy po sňatku zjistila, do „jaké rodiny“ se přivdala. První studenou sprchu dostala na úřadě, kam si šla vyřídit výměnu občanského průkazu a pasu. Poté, co vyplnila požadované dokumenty a odevzdala je úřednici za přepážkou, bylo jí dáno najevo dosti nepříjemným způsobem, že formulář nemá řádně vyplněný. Nechápala, jak to, všechno ještě jednou překontrolovala a upřímně netušila, co je špatně. Úřednice na ni štěkla: „Styk se zahraničím tam nemáte!“ Po tom jí začalo pomalu docházet, odkud vítr vane. Manželova bratra ani strýce, kteří emigrovali do Kanady, v životě neviděla a jediné, co o nich věděla, byla jejich jména. Přesto byla nucena uvést alespoň to.
Manželův bratr Josef Vaculík v šedesátém osmém roce emigroval přes Jugoslávií do Rakouska a dál do Kanady za strýcem Karlem, který tam žil od čtyřicátého devátého. Kromě toho také na sebe v roce 1968 upozornil i manželův otec, když poslal Brežněvovi telegram, aby stáhl sovětská vojska vyslaná na naše území. Sama pamětnice tchána nepoznala, protože zemřel dřív, než se s manželem seznámili. Ale z vyprávění ví, že se o politiku hodně zajímal a také se docela angažoval. Dokonce vstoupil do strany národně socialistické, protože si myslel, že to bude opozice proti komunistům. Hodně prožíval Pražské jaro, „on byl asi beznadějný snílek, že se něco spraví, zlepší. Pak ale nadešel 21. srpen a nejspíš byl ohromně zklamaný.“
Rozhořčený telegram nejvyššímu představiteli Sovětského svazu však nebyl prvním pokusem Josefa Vaculíka vzepřít se komunistům. Po válce si v roce 1947 otevřel v Liptále živnost jako čalouník. Když mu ji po změně režimu komunisté zavřeli, rozhodl se „neohnout hřbet“ a na protest na dvoře demonstrativně spálil všechny látky. Ke konci roku 1948 byl odsouzen ke čtyřem měsícům vězení, zostřeného jedním tvrdým ložem měsíčně podle zákona č.15/47 Sb. za ohrožení plynulého zásobování kraje předměty potřeby (surové kůže) v době mimořádných hospodářských poměrů. Obecně byl potom hodně aktivní, zajímal se o právo, pomáhal lidem, psal pro ně odvolání a do každého problému se hned pustil. A vždy, když se takto pustil do něčeho nebezpečného, vytratil se na několik dní z domu bez toho, aniž by řekl, kam jde nebo co má v plánu. Dělal to tak proto, aby rodinu ochránil v případě, že by došlo k výslechům. Stejně se zachoval i při své reakci na událost z 16. ledna 1969.
Sebeupálení Jana Palacha ho silně zasáhlo a zrodil se nápad mrtvého uctít sejmutím posmrtné masky. Společně se svým dobrým přítelem, akademickým sochařem Antonínem Chromkem, získali od Jiřího Palacha, bratra zesnulého, souhlas. Zatímco sochař Chromek vyhotovoval sádrový odlitek, Josef Vaculík všechno pečlivě fotograficky dokumentoval. Kromě masek vytvořil Chromek i bustu, která byla věnována obci Všetaty.[1] Masek mělo být vyhotoveno deset s tím, že čtyři připadnou rodině Palachových a šest mělo být věnováno Svazu vysokoškolského studentstva. Podle potvrzení v SVS však nakonec přijali pouze čtyři. Následně z dochované korespondence (která je k nahlédnutí v dodatečných materiálech) je zřejmé, že Vaculík s Chromkem usilovali o mezinárodní rozšíření odkazu Palachovy oběti. Mimo jiné tchán kontaktoval Organizaci spojených národů s nabídkou věnovat jim bustu Jana Palacha. Dostalo se mu však odpovědi, že to bohužel není možné, neboť OSN smí přijímat pouze dary od vlád, nikoliv od jednotlivců. Společně s Chromkem dále oslovili italského kulturního atašé, výsledkem bylo darování basreliéfu zobrazujícího profil Jana Palacha římské univerzitě.
Pamětnice neví, jak přesně se stalo, že dvě masky zůstaly u nich doma. Vzpomíná, že je měli schované v krabičkách mezi ložním prádlem a říkali si: „Až přijde doba, tak je vytáhneme a věnujeme.“ Po revoluci se Vaculíkovi, nejprve tchyně a později i pamětnice s manželem, pokoušeli navázat na práci Josefa Vaculíka a věnovat masky za účelem rozšíření porevolučního povědomí o jeho oběti. Nabízeli je různým muzeím, psali a volali do televize, ale nikdy z toho nic nebylo. „Ono to asi vypadalo jako nemožné – vždyť přece Olbram Zoubek má tu masku, a nikdo jiný.“
Až po mnoha letech si Eva s manželem řekli, že je opravdu škoda, že námaha, kterou tchán do celého počinu vložil, zůstala nedoceněna. Nakonec zkontaktovali Národní muzeum, které jednu z masek přijalo. Ta se stala součástí Sbírky novodobých českých dějin.[2] Druhá zůstala u Evy Vaculíkové doma. „Myslím si, že v tom byl kus takového jeho hrdinství, že tohle dokázal zorganizovat. Že má zdokumentované, jak pan Chromek pracuje a snímá tu masku.“
Dalším, avšak časově předcházejícím společným projektem Josefa Vaculíka a Antonína Chromka byla realizace pomníku Tomáše Garrigua Masaryka v Liptále k oslavě 50. výročí založení republiky. Josef Vaculík se ujal organizace, oslovil sochaře a založil sbírku na jeho provedení. Pamětnice se ve svých archivech dočetla, že nad tím převzala záštitu Osvětová beseda. Připravit celou akci dalo hodně práce a vyřizování – musely se k tomu vyjadřovat úřady, okresní národní výbor a další instituce, aby byl pomník postavený na správném místě a ničemu nepřekážel. Přesto, že už se rozbíhala normalizace, realizace pomníku byla řádně projednána a schválena. Velký podíl na tom měli i samotní obyvatelé Liptálu, když prostřednictvím anketních lístků vyjádřili projektu podporu a vůli k jeho financování, které bylo provedeno výhradně z jejich darů. A tak 28. října 1968 proběhlo slavnostní odhalení, kterého se zúčastnili také českoslovenští legionáři. Josef Vaculík tam měl proslov, hrála hudba, zpíval soubor. Pro Liptál to byla velká událost.
Pomník stál na svém místě asi rok, a potom najednou zmizel. Stejně jako v dalších městech (např. v Rožnově pod Radhoštěm, ve Vsetíně) nechali komunisté pomníky prvního československého prezidenta odstranit. Dlouho se nevědělo, kde může být, a ani se po tom nijak nepátralo. Po revoluci vyzvalo Občanské fórum komunistickou stranu, aby pomník TGM vrátila do Liptálu, kam patří. Nakonec se zjistilo, že se nachází na zámku ve Vsetíně. „Oslovili jsme pana Chromka, který už v tu dobu měl pár let před devadesátkou, a ten byl natolik čilý, že okamžitě přijel. Když jsme mu řekli, že socha existuje, byl štěstím bez sebe. Potom ho začala oslovovat i další města.“ Pod jeho vedením nechali bustu převézt k Marii Vaculíkové do garáže, kde podstoupila citlivou opravu. Konečně 11. března 1990 uspořádalo Občanské fórum znovuodhalení busty TGM při příležitosti 140. výročí jeho narození. Jednalo se o rekonstrukci původního slavnostního odhalení z roku 1968 podle dochovaných fotografií. Opět se zúčastnili legionáři, dále členové bývalého Sokola, valašský soubor i dětský pěvecký sbor.
Během osmdesátých let zažívala Eva Vaculíková těžkosti při hledání zaměstnání. Když si po mateřské začala hledat práci, narážela na nepochopitelné odmítání. Protože měla vystudovanou střední ekonomickou školu ve Znojmě (se zaměřením na poštu a telekomunikace), rozhodla se nejprve podat přihlášku na poštu. Tam jí ale řekli, že je nevhodná. Ačkoliv nechápala, proč by měla být nevhodná, nenechala se tím odradit a přihlásila se na místo účetní do Lipty. A opět se setkala se zamítavou odpovědí. Později jí tehdejší náměstek prozradil, že ji neschválilo jejich personální oddělení, přičemž předsedkyní KSČ byla jejich sousedka. Nakonec se jí podařilo sehnat místo účetní v Jednotě ve Vsetíně, kde pracovala tři roky. Poté se opět pokoušela o místo v Liptě, aby nemusela dojíždět až do Vsetína, ale opět ji odmítli. Po dalších třech letech, kdy pracovala jako vedoucí ve školní jídelně, se jí k velkému překvapení sami z Lipty ozvali a nabídli jí místo na cenovém oddělení. Tam zůstala až do roku 1990, kdy se rozhodla jít za manželem na živnost.
„Já jsem to cítila jako nesmysl, jako příkoří. Je to všechno kvůli tomu, že máme příbuzné v zahraničí. Že otec (tchán) se kdysi angažoval, ale už nežije. To pořád potáhneme na hrbě tady toto? To se potáhne i s našima děckama? A to mně manžel vždycky říkal: ‚Jo, pokud se nic nezmění, to se potáhne i s našima děckama.‘“ Jediná babička zůstávala optimistická, že ke změně jednou určitě dojít musí.
Manželova maminka Marie Vaculíková, rozená Lukšová, pocházela z rodiny hostinského v Liptále. Její otec koupil starou Kohnovu fabriku na ohýbaný nábytek a chtěl z ní udělat hotel. K tomu se však už bohužel nedostal, protože ji komunisté znárodnili. Od té doby tam sídlily různé instituce: Lipta, sběrna prádla, sběrna obuvi, potom družstvo – pěstovali tam hlívu ústřičnou a sekali rukavice pro přidruženou výrobu. Pamětnice vzpomíná, jak až do revoluce od tchyně slýchali: „To je naše fabrika, my jsme ji těm komunistům nikdy nedali.“
Po revoluci začali manželé Vaculíkovi zjišťovat, jak je to s navrácením znárodněného majetku, protože továrnu mělo v roce 1990 stále ještě v užívání zemědělské družstvo. Po zdlouhavé korespondenci s ministerstvy a dokládání všemožných podkladů a dokumentů se jim nakonec podařilo fabriku vybojovat zpátky. Budova se jim nicméně vrátila v příšerném stavu – veškeré zařízení a nábytek byly odklizeny, elektřina byla vytrhaná ze zdí, vypínače rozbité, stěny promáčené a všude byl smrad. Jediné, co tam zůstalo, bylo zařízení na vytápění topnými oleji, které ovšem družstvo nechtělo darovat. Vaculíkovi tak byli nuceni celé zařízení odkoupit. Když ho potom chtěli vyzkoušet a zatopit, k velkému překvapení zjistili, že nefunguje. Obrátili se na družstvo s žádostí o pomoc s uvedením do provozu, načež jim příslušný technik sdělil, že zařízení nefunguje již řadu let. Opět tedy zkontaktovali družstvo a požadovali od nich vrácení peněz za podvodně prodané zařízení. Družstvo jim nakonec peníze vrátilo, ale zařízení už museli Vaculíkovi zlikvidovat na vlastní náklady.
Po získání majetku se v rodině rozhodovalo, co s ním dál. Právoplatní vlastníci, kterými byli tři sourozenci Lukšovi – Marie Vaculíková (tchyně), Karel Lukša (manželův strýc v Kanadě) a Františka Svobodová (manželova teta) – v ní sami podnikat nechtěli, ale prodat ji cizím taky ne. A tak se Eva s Petrem rozhodli, že tam budou podnikat oni. Strýc se svého podílu zřekl ve prospěch sester, babička jim svůj podíl darovala a tetin podíl odkoupili. Získáním fabriky zpátky sice udělali službu rodině, ale zároveň si udělali v obci další nepřátele. „A zase jsme byli ti špatní. Protože jsme jim vzali fabriku. Ale ona nikdy nebyla družstevní, družstvo ji jenom užívalo. Lukšovi to nikdy nepodepsali.“
Tím však těžkosti s fabrikou neskončily. Když se manžel rozhodl na jaře 1990 založit živnost a pokračovat v šlépějích svého otce, šli se k tomuto kroku informovat na Okresní národní výbor ve Vsetíně. Tam však pochopili, že si veškeré informace budou muset zjistit a nastudovat sami. Na úřadě nikdo nic nevěděl a později častokrát museli samotným úředníkům říkat: „Tak ne, tak to není.“ Jediné dostupné informace byly z médií, čerpali tedy především z Hospodářských novin a Svobodného slova. Zákony, jak postupně vycházely, si stříhali a zakládali. V začátcích svého podnikání navíc museli Vaculíkovi denně pracovat i osmnáct hodin, aby si vydělali na provoz. A také aby byli schopni splatit úvěr s neuvěřitelným úrokem 18,6 procenta. Kromě toho se museli potýkat s nesčetnými kontrolami, které na ně prý posílal soused starosta. Přesto, že kontroly vždy skončily v pořádku, bylo to tak vyčerpávající, že to donutilo Vaculíkovy k úvahám o odchodu. Po devatenácti letech tak opustili těžce vybojovanou fabriku a firma na výrobu čalouněného nábytku se přestěhovala do staré, svépomocí opravené haly ve Lhotě u Vsetína, kde sídlí dodnes.
Když přišla sametová revoluce, měli manželé Vaculíkovi pocit, že v Liptále se nic neděje. Rozhodli se proto založit Občanské fórum (OF). Oslovili lidi, o kterých si mysleli, že jim není lhostejná budoucnost obce, a 29. prosince 1989 uspořádali u nich v obýváku první schůzi. Na té dohodli termín veřejné schůze občanů, která se konala 5. ledna 1990 v hospodě U Klesků. Pozváni byli všichni obyvatelé Liptálu a také zástupci OF ze Vsetína, za které se dostavil Miroslav Mírný. Z obyvatel nakonec dorazilo okolo 250 lidí. Schůze trvala přibližně pět hodin a byla velice emotivní, protože lidé mohli konečně dát otevřeně průchod svým pocitům křivd a ztrát. Dále byl projednán a schválen program OF.[3]
Jednou z hlavních činností Občanského fóra byla příprava na parlamentní a později komunální volby. „My jsme to všechno brali strašně vážně a naivně,“ vzpomíná pamětnice na první svobodné parlamentní volby po pádu komunismu, které se konaly 8.–9. června 1990.[4] Obava z krádeže urny a ze zmanipulování voleb je přiměla k utvoření nočních hlídek okolo obecního úřadu. OF fungovalo až do listopadových komunálních voleb téhož roku. V rámci předvolebního období vznikly dvě ankety na téma: Co vás nejvíce tíží v naší obci a Kdo by měl být v obecním zastupitelstvu. Z výsledků druhé ankety vzešla kandidátka. „Tady to přece není o politice, tady v té obci, jsme si mysleli. Tady je to o tom, kdo má chuť něco dělat. Nebo je takový akční, kreativní, má nápady, tak ten by měl být tady v čele toho obecního úřadu.“ Občanské fórum v prvních liptálských volbách zvítězilo. Eva s manželem se však dohodli, že do politiky půjde jen jeden z nich. Manžel byl v obecním zastupitelstvu a potom i v radě. „Po patnácti letech zjistil, že se tam nedá s ničím hnout, a tak zklamaný odešel.“
V roce 2022 žila Eva Vaculíková v Liptále. Vyprávění svého příběhu zakončila slovy: „Ať si každý jde za svým cílem a svým snem, pokud to neudělá, tak by ho to na konci života určitě mrzelo. Ať je to jakkoliv.“
[2] https://www.esbirky.cz/predmet/31398045?searchParams
[3] https://liptal-cz.hqv.cz/newspaper/1990/01/1990-1-2-MNV.pdf (str. 8)
[4] https://liptal-cz.hqv.cz/newspaper/1990/02/1990-4-6-MNV-svobodne-volby.pdf (str. 6)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Eliška Sýkorová)