„K seznámení s Kubišem došlo někdy v zimě v 37. roce. Kubiš přišel do obchodu, kde pracovala sestra Aurélie. Zrovna stála na žebříku a někde se tam zadrhla a on jí šel pomoct. Byl to velice slušný člověk. Sundal ji, pak si povídali a domluvili se, že se sejdou příští neděli. A ona vzala s sebou Vilmu. Přeskočila jiskra a od té doby to spolu táhli až do roku 38, kdy se osmadvacátého září v neděli rozloučili. Holky právě šly balit věci do obchodu, aby byly v pondělí odvezeny. A Kubiš hodil řeč s otcem. Oni potom spolu mluvili, až to prasklo. Napřed to bylo tajné, proto mě brali s sebou na procházky. Hodili mě do cukrárny k panu Kulhánkovi. Pan Jan to vždycky zaplatil. Taky se v uniformě zachoval lístek z cukrárny, kde se našel i dopis z prvního listopadu 38. Myšičky nechaly to podstatné. Takže tam je i ten doklad, že mě opravdu dávali do cukrárny.“
„Přišel v noci český strážník, který nás znal. Bylo to tak před půlnocí. Zaťukal, otec otevřel okno. ‚Pane Vaculík, zítra předáváme službu ordnerům a viděl jsem na stole u starosty list a vy jste mezi prvními deseti, kteří mají být druhý den po záboru zatčeni.‘ Začali jsme všechno balit a otcův přítel to všechno odvážel do Lipníka. I dvakrát třikrát za den. To už byla okleštěná republika. Bylo to všechno otřesné.“
„Byl podsaditý, neustále rozesmátý, humorista. Když jsme šli, tak vykládal jeden frk za druhým. Myslel jsem, že puknu. Vtipů znal hodně. Ke mně měl velice dobrý vztah. Vodil mě i za ruku a platil v cukrárně.“
„Během atentátu jsme ještě jméno neznali, ale jak je zlikvidovali v kostele, tak otec byl zrovna v Bzenci, kde koupil noviny. Přinesl je, zavolal mě, položil je na stůl, ukázal doprostřed a řekl: ,Nikdy jsi ho neviděl.‘ Mě to hned napadlo. Měl jsem dvanáct roků. Věděl jsem, že se už o něm nesmím nikdy zmínit. Dokonce jsem se o něm nikdy nezmínil ani za komunismu a poprvé až někdy před dvěma lety.“
Vítězslav Vaculík se narodil 7. května 1930 v Novém Jičíně. Rodina vlastnila ve městě velkosklad s ovocem a zeleninou a tři obchody. Právě v jednom z nich se na konci roku 1937 seznámila pamětníkova sestra Vilma s Janem Kubišem, který tehdy sloužil na Opavsku u XIII. strážního praporu. Několik dalších měsíců se pak Vilma a Jan scházeli. Brávali s sebou také tehdy sedmiletého Vítězslava. Milostný příběh skončil, když Němci obsadili pohraniční oblasti Čech a Moravy a Jan Kubiš musel pohraničí opustit. Nikdo z rodiny o něm až do atentátu na Reinharda Heydricha nic nevěděl. Vítězslav Vaculík o něm více než sedmdesát let raději nemluvil. V říjnu 1938 musela rodina Vaculíkových ze dne na den opustit Nový Jičín. Spadal totiž do Němci zabraného pohraničního území a místní český četník přišel večer upozornit otce, že se nachází na seznamu lidí, kteří mají být zatčeni. Válku rodina prožila v Újezdci v okrese Uherské Hradiště a do Nového Jičína se vrátila až v roce 1946. Po válce pamětník vystudoval obchodní školu a pak Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze. Už v osmnácti letech vstoupil do komunistické strany a jejím členem zůstal i po roce 1990. Po studiu nastoupil na ČVUT, od roku 1968 tři roky pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a následně na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde zůstal až do konce roku 1990. Půl roku ještě přednášel na Karlově univerzitě, než odešel do ústraní a přestěhoval se do Malé Morávky, kde žil i v roce 2016. Na vysokých školách měl čtyři kvalifikace - logiku, programování a programovací metajazyky vyšších úrovní, technologickou kybernetiku a filozofii. Publikoval bezmála tři stovky prací a studentům přednášel například dějiny Všesvazové komunistické strany a marxismu-leninismu. Vypráví, že měl vlastní, neortodoxní přístup k daným tématům, za což ho několikrát předvolali na ÚV KSČ. Nikdy ale neměl vážnější potíže, protože prý nad ním jakožto nad odborníkem drželo ochrannou ruku několik vysoce postavených politiků.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!