Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Vaculík (* 1954)

• narozen 30. června 1954 v Praze Marii a Ludvíku Vaculíkovým

• po roce 1968 upadla jeho rodina v nemilost režimu

• nemohl studovat střední školu, vyučil se zedníkem, v roce 1975 se mu podařilo odmaturovat na večerní škole

• spolupracoval s divadlem Orfeus, které uvedlo jeho hry pod pseudonymem Ondřej Děd

• v letech 1975–1977 sloužil na vojně u vojenského útvaru 1031 v Litoměřicích

• účastnil se bytových seminářů a publikoval samizdatově fejetony

• v 90. letech byl redaktorem a později zástupcem šéfredaktora publicistiky Literárních novin

• pracoval také v Českém rozhlasu Plzeň a tvořil pro ČT2

• angažoval se v komunální politice, byl místostarostou i starostou Hořovic

• v roce 2024 žil v Hořovicích

Velkou část života prožil s nálepkou syna Ludvíka Vaculíka, což mu po roce 1968 přineslo řadu problémů. Nikdy to však neovlivnilo vztah k jeho otci. Ondřej Vaculík k němu vzhlížel a byl na něj hrdý. Komunistický režim ho během normalizace měl v podstatě bez ustání ve svém hledáčku. A proč? Provinil se tím, do jaké rodiny se narodil a že se od ní později odmítl distancovat.

Jako by mě polili živou vodou

Ondřej Vaculík se narodil 30. června 1954 v Praze Marii a Ludvíku Vaculíkovým. Matka, svými syny zvaná mama, pocházela z jihomoravské obce Spešov, otec, zvaný tata, vyrůstal o více než 100 kilometrů dál na východ v Brumově. Obě místa se stala stěžejními v životě jejich syna Ondřeje Vaculíka. Ten prožil dětství po boku dvou bratrů – staršího Martina a mladšího Jana. Sám sebe popisuje jako útlocitné a nepochopené dítě. Úzkostlivý chlapec byl neduživý, koktal, nerad chodil do školy, kam nastoupil roku 1961, a jakožto introvert trávil nejraději čas o samotě. Zvrat v jeho životě nastal v páté třídě, kdy objevil hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha. „To mi hodně pomohlo. Cítil jsem se, jako by mě polili živou vodou,“ vzpomíná. Jak se našel v něčem, co mu dávalo smysl, najednou ho začala i více bavit škola a trochu se otrkal. Mimo jiné také trávil volné chvíle ve vodáckém oddílu TJ Slavoj Praha (původně skautský oddíl vodácké Pětky), ve kterém působili bývalí skauti a vedli ho v junáckém duchu.

Sebevědomí mu také dodal jeho strýc z matčiny strany Josef Krabička, zvaný Pepek. Ten stejně jako prarodiče žil ve Spešově, kde trávil Ondřej Vaculík prázdniny. Strýc Pepek ho naučil řemeslu, společně v létě často pracovali, brzy se naučil omítat i dalším dovednostem. Posunul ho ale i v duchovním směru. „Měl velký význam na můj vývoj, protože mi řekl: ,Když budeš opravdu chtít, dosáhneš toho, co chceš.´ Bylo to pro mě podstatné. Do té doby jsem se cítil nejistý a měl jsem pocit, že mě svět odstrkuje. Tehdy jsem si uvědomil, že se mu nemusím přizpůsobovat,“ vysvětluje.

Dalším předělem se pro něj stal rok 1967, který změnil pohled na jeho otce. V červnu toho roku se konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, kde mimo jiných vystoupil i Ludvík Vaculík, a to s kritickým projevem vůči režimu. Odsuzoval také splynutí strany a vlády v jednu mocenskou sílu a nerovnost straníků a nestraníků. Skoro na den přesně následující rok Ludvík Vaculík zveřejnil manifest Dva tisíce slov, ve kterém označoval Komunistickou stranu Československa (KSČ) jako mocenskou organizaci. Kritizoval zneužívání politických funkcí (a vyzýval k odstoupení těchto straníků) a podněcoval společnost k aktivnímu ovlivňování zdejšího dění. A právě v té době přehodnotil Ondřej Vaculík pohled na svého otce. „Do té doby jsem uvažoval, jestli je to dosti chlapské. Protože táta kamaráda byl jeřábníkem, a to mně imponovalo víc. A teprve po tom sjezdu spisovatelů náhle někdo přišel a přinesl to – bylo to opsané – a říkal: ,Hele, teda ten tvůj fotr to vystihl. To je formát.´ A já jsem v tu chvíli na toho tatu začal pohlížet jinak a byl jsem hrdý,“ vzpomíná. Tehdy ovšem začala pro rodinu těžká léta. Už po sjezdu spisovatelů Ludvíka Vaculíka vyloučili z KSČ, jejímž členem byl od roku 1945, a Vaculíkovi se ocitli na indexu kontrarevolucionářů.

Pozvolna přituhovalo

V srpnu 1968 přišla rána v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tu prožil Ondřej Vaculík ve Spešově, kam den předtím přijel na kole z Brumova. „Já jsem vyjel z Brumova a přespal jsem někde u Nechanic na nádraží v čekárně a byla velikánská bouřka. Ta noc byla strašně neklidná, byla bouře a všude nějak zvonily telefony,“ vzpomíná a pokračuje: „Potom jsem vyčerpaný toho druhého dne dojel do Spešova a byl jsem rád, že jdu spát. Padl jsem a ráno mě budila babička a říkala: ,Ondrášku, vstávej, je válka.´“

Krátce po okupaci emigroval starší bratr Martin Vaculík, kterému bylo v té době 18 let. Při cestě z Izraele, kde byl na brigádě, ve Vídni potkal Čechoslováky, kteří mu poradili, aby se do vlasti nevracel. Nakonec se usadil ve Francii. Ondřej Vaculík tak na dlouhá léta přišel o bratra.

Dva roky po invazi se přihlásil ke studiu na gymnáziu, což mu ovšem vzhledem ke kádrovému profilu nebylo umožněno. „Byl jsem pro ně morálně narušený,“ říká Ondřej Vaculík. Nakonec, snad i díky protekci, ho přijali na zednické učiliště, což mu ale ani jako intelektuálovi příliš nevadilo, řemeslo měl rád. „Když jsem nastoupil, už jsem toho hodně uměl od strýce Pepka. Měl jsem k tomu blízko,“ vzpomíná. V té době už byla rodina pod drobnohledem Státní bezpečnosti (StB), a tak nechtěl dát režimu záminku, aby ho ze školy vyhodili. „Neodvážil jsem se ani přijít pozdě, aby se to nebralo jako politická nekázeň,“ vysvětluje.

V té době se seznámil s hercem, dramatikem a režisérem Radimem Vašinkou. Stalo se tak v roce 1972, kdy ho otec poslal za sebe jako náhradu na jednu premiéru, kam ho Radim Vašinka pozval. „Hrál Na Hřebenkách, to je pod Strahovem v Praze. A já jsem jako poslušný syn tam na jednu takovou premiéru jel. Teď ta hra byla podle mě taková divná, já jsem byl takový útlocitný, zdálo se mi, že je zbytečně vulgární. A pak jsem ale předal Radimu Vašinkovi pozdrav od rodičů a on se tak usmál a říká: ,No, synu, no to je dobře, že jsi tady. A co děláš?´ A já jsem říkal: ,No, učím se zedníkem.´ Říkal: ,Tak přiveď všechny učně. Tady se jim bude líbit.´ Byl velice bratrský,“ vypráví. Později se odvážil a dal Radimu Vašinkovi přečíst některé své texty. „Rozpoznal v tom nějaký talent a vyzval mě, že můžu zkusit – což bylo neobvyklé – v rámci jeho divadla uvést nějaké svoje aktovky, hry, které jsem v té době psal,“ vzpomíná. Divadlo Orfeus pak uvedlo pod smyšleným jménem Ondřej Děd v režii Radima Vašinky jeho divadelní hry Zedno, Ovčín a další.

V Literárkách jsem si doplnil vzdělání

V roce 1975 se mu podařilo odmaturovat na večerní škole pro pracující. Téhož roku narukoval na vojnu k ženistům (VÚ 1031) v Litoměřicích, kde panoval přísný režim a vycházky se dočkal pouze šestkrát za dva roky. Právě v té době si StB založila svazek na jeho jméno s archivním číslem KR-813102 MV.[1] Estébáci ho chtěli mít pod dohledem zejména kvůli tomu, že „zastává stejná nepřátelská politická stanoviska jako jeho otec“.[2] Ke spolupráci se snažili získat mnoho lidí z jeho okolí, aby na něj mohli donášet, což se také v mnoha případech stalo.[2] Taktéž plánovali uskutečnění úkonu TA-144, tedy operativně technický úkon prováděný před zavedením odposlechu (v objektu, bytě), který po zhodnocení vytváří podmínky k zavedení odposlechu.[3]

Státní bezpečnost si vyžádala posudky na jeho osobu ze všech možných zdrojů. Ty ovšem Ondřeje Vaculíka vesměs chválí, což tajné policii jistě nevyhovovalo. Občanský výbor ho hodnotil jako „slušného chlapce, který nekouří a nenavštěvuje restaurace. [...] Je pracovitý a má mírnou povahu.“[2] V dalších posudcích se můžeme dočíst, že je „tichý, klidný, dobrosrdečný“ a že jeho pracovní morálka je „velmi dobrá“.[2] Kromě toho, z jaké pocházel rodiny, tedy StB neměla žádný důvod, proč proti němu brojit. V následujících letech ho však měla neustále pod dohledem, aby mohla využít jakéhokoli jeho pochybení. Proto na něj byli často nasazováni spolupracovníci StB, kteří z něj měli získat kompromitující informace.

Po vojně začali Ondřej a Jan Vaculíkovi chodit na bytové semináře, a to hlavně na ty, které vedl filozof Julius Tomin. Ondřej Vaculík také začal publikovat fejetony v samizdatových souborech. Pracoval ve stavebnictví jako zedník. Jak vzpomíná, StB na něj netlačila tolik jako na lidi v jeho okolí, od kterých se snažila získat o něm jakékoli informace (to potvrzují i svazky). Později, do roku 1990, působil jako polír při obnově památek. Podílel se například na obnově hradu Točník. Záliba v památkách ho ale provázela i v dalších letech.

Sametová revoluce otevřela dveře novým možnostem, Ondřej Vaculík mohl tvořit bez omezení a věnovat se tomu, co ho baví. V 90. letech nastoupil do Literárních novin jako redaktor publicistických stránek a později zástupce šéfredaktora. Během této práce se musel mnoho naučit a díky této zkušenosti si, jak sám říká, doplnil vzdělání v mnoha ohledech. Ve stejné době se podílel i na opravě venkovských kostelů. Literární noviny opustil roku 1999. V roce 2000 nastoupil do Českého rozhlasu Plzeň jako vedoucí zpravodajství, od roku 2001 do roku 2005 byl šéfredaktorem. Kromě rozhlasové práce (seriál o ohrožených památkách Odkazy minulosti) občasně publikoval povídky a komentáře pro různá média. Od roku 2010 do roku 2014 byl starostou Hořovic, poté několikrát jejich místostarostou. V roce 2024 žil v Hořovicích.

 

[1] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Výňatek ze svazku s archivním číslem KR-813102 MV. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[3] Tajná technická prohlídka. Online. https://ibadatelna.cz/. Dostupné z: https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/tajna-technicka-prohlidka. [cit. 2024-07-18].