Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín v. v. František Václavík (* 1922)

• Narodil se v roce 1922 v Seredi nad Váhom.

• Totálně nasazený v Německu.

• Člen Slovenské armády (za Tisa).

• Dezerce do Svobodovy armády.

Narodil se v roce 1922 v Seredi nad Váhom. Za maďarské okupace v roce 1938 musela rodina utéci, z maďarsko-slovenského pomezí se přestěhovala do Trnavy. Při odsunu se pan Václavík setkal s negativními reakcemi Maďarů: „Nadávali nám Čecháčci.“ Otec pocházel z Moravy a na Slovensko šel za prací. Nejdříve pracoval v Komárně u Ipovice jako slévač, pak se přestěhoval s manželkou do Seredi nad Váhom, kde se narodil malý František.

Z té doby si pamětník vybavuje vzpomínku na policistu. Ten jej chytil při pokusu překročit hranici. Mladíkovi bylo třináct let a vedla ho zvědavost podívat se za hranici do Maďarska. Strážník ho upozornil, ať tak nečiní. Vystavoval by se nebezpečí, protože mezi státy začalo eskalovat politické a vojenské napětí.

Po nuceném odchodu se Václavíkovi usadili v Trnavě v Tulipánové ulici. V tomto městě se mladý František vyučil strojním zámečníkem. Bydlel spolu s rodiči v podnájmu. Německá říše potřebovala pracovní síly a totální nasazení se nevyhnulo ani jemu. Sloužil u sedláka na statku a chodil orat s koňmi. Bydlení se mu moc nezamlouvalo: „Bydlel jsem v pastušce, mně se tam nelíbilo, musel jsem chodit přes kuchyň a pokoje. Odstěhoval jsem se do jedné komůrky při stáji, byl jsem tam jako poustevník.“

Sedlák zemřel a pan Václavík jel s povozem na nádraží pro smuteční hosty. Kůň se splašil a vůz se odpojil. Po rychlé jízdě z kopce zapadl vůz do hluboké stráně. To zpozorovali členové organizace Hitlerjugend. Zeptali se pana Václavíka, zda je v pořádku. Vyptávali se, co se stalo. Členové Hitlerovy mládežnické organizace zabořený vůz vytáhli z bahnité stráně. Dokonce spravili spojovací kolík, tím pádem byl vůz opět pojízdný. Pamětník mohl pokračovat v cestě na nádraží.

Po roční službě se přesunul k dalšímu sedlákovy jménem Franzhofmeister. Jeho práce spočívala ve vyhánění dobytka na pastvu. Po určitém čase se musel přemístit k Franzhofmeisterovu strýci. Služba nebyla dobrá, a proto došlo ke vzpouře, kromě jednoho Maďara chtěli všichni totálně nasazení odejít. Jaká byla reakce? „S klackama přišli za námi, tak se nás Franzhofmeister zastal, přijel s nákladním vozem a odvezl nás do Pelenbergu k sobě.“

Tam sloužili také Poláci, ti ovšem byli vždy zvlášť, takže se s nimi dělníci ostatních národností nikdy nestýkali. V Pelenbergu spravovali totálně nasazení kostel. Pracovní doba trvala zhruba osm hodin.

Z totálního nasazení se pan Václavík vrátil na Slovensko v roce 1942 a vstoupil do Slovenské armády. Narukoval do bývalé invalidovny (kasárna) do 1. pěšího pluku v Trnavě.

Výcvik byl velmi tvrdý, cvičení trvalo čtyři až pět hodin denně. Poté musel „klasicky“ na rajony nebo na různé doplňující práce. Na propustku se občas dostal domů.

Po čase byla Slovenska armáda aktivizována a začalo tažení do SSSR. „Zapojili jsme se do bojů, ale málo, a hned jsme přešli k Rusům, bylo to u Kachovky. Jaký to byl pocit? Bojovat proti Rusům? Cvičili jsme s tím, že když bude příležitost, tak dezertujem – to se stalo u Kachovky, tam se střílelo. Celá jednotka přeběhla.“ U Kachovky se vytvářela Svobodova armáda. K prověřování spolehlivosti nedocházelo – tím pádem vstoupil do československé armády.

„Potom jsme šli do sběrného tábora Usman, tam jsme tloukli Němce, jich tam bylo pár. Jak nás nasadili, tak Němci museli pryč... jen spolehliví zůstali. Spali jsme na dřevěných palandách. V táboře jsem byl chvilku a pak jsem se přemístil do zbrojního skladu, kde jsem hlídal.“

Armáda postupovala vpřed. Pamětník hlídal zbrojní sklady v týlu. Němci ke skladům nikdy nepronikli, až na jednu výjimku. „Jednou nás přepadli, nějaká četa, bránili jsme se ve 40 lidech (rota) a postříleli jsme je.“ Do přímých válečných bojů se nikdy nezapojil. Na přestěhování munice měli vždy měsíc.

Běžný den na frontě? „Neměli jsme vůbec volno.“

Pan Václavík postupoval v týlu až do osvobození. Konec války ho zastihl v Krosně. Demobilizován byl v roce 1945. Poté se živil jako zámečník v západních Čechách až do penze.

Kvůli své dezertaci k Rusům neměl za komunistického režimu problémy.