Mgr. Marek Vácha

* 1966

  • „Jaksi to, co tam nějak začalo v sedmdesátých letech, tak ten čas se na tom absolutně nepodepsal. To funguje pořád dál. S mnohými se nevídáváme tak často, ovšem když potřebuju bivak v Brně, tak spím u Zuba pochopitelně, kde jinde taky. Mám klíče od jeho domu. Tam vzniklo něco zvláštního. Potom jsme četli povídky od Roberta Fulghuma a on tam v jedné povídce popisuje, to jsme se tomu smáli, až nám tekly slzy, co je v Americe vrcholem přátelství, co je kamarádství na život a na smrt. On říkal, že to je chvíle, když je člověk na návštěvě a může si z ledničky vzít pivo, aniž by se ptal toho majitele domu. Nám to přišlo strašně legrační, protože u nás na tom to přátelství tak maximálně začíná. To přátelství u nás bylo chápáno daleko silněji. Když jsem šel do semináře, tak Top mi dal klíče od svého bytu, Zub mi dal klíče, když mu stál rodinný domek. To jsme považovali za naprosto normální, že tímhle způsobem je to přátelství realizovaný. Dodnes je to tak, že zavolám půl hodiny předtím, než tam mám ten bivak, a nikomu to nevadí, člověk tak vpluje do té rodiny. Tím chci říct, že to, co začalo tam v těch sedmdesátých, osmdesátých letech, a co bylo dotvrzeno v průběhu mnohých vandrů, když jsme jezdili potom už sami po České republice, po Evropě a později po světě, tak toho se čas nedotkl.“

  • „Jeden tábor byl La nuit blanche roku 2007, bílá noc je tedy nejenom bílá noc v Petrohradě, je to francouzský výraz la nuit blanche, který znamená provykládaná noc, prokecaná noc, noc, kdy se nejde spát, protože se vykládá. Pak roku 1997 byl tábor Nuani, to je zase eskymácké slovo. To máme z Antarktidy. Nuani je eskymácké slovo, které je nepřeložitelné. Je to příběh, který stojí za vyprávění. Nuani je mráz, když praskají konve s petrolejem. Nuani je obrovská spousta medvědího masa. Nuani je vítr, který převrací plachetnice. Nuani je příběh, který stojí za vyprávění. To byl rok 1997.“

  • „Historka, která dneska zní banálně. Dostal jsem tam, tehdy jsem ještě nenosil brýle, v 76. přezdívku Orko, celá skautská přezdívka zní Orlí oko. Tábor na Babí louce, na kus kůry jsem napsal jméno Marek a ten kus kůry jsem hodil do ohně. Od té doby jsem dostal právo, taky jsem to dostal jako glejt, že mám právo používat tuto přezdívku a mám právo být takto nazýván. To pro toho desetiletého kluka bylo formační. To, že najednou jsem byl členem nějaké party, která měla jiný pravidla hry. Kamarád Lodivod, respektive jeho dcera Cvrček, později se stala manželkou Petra Gonzela Jumba, tak nám vyšila takový krásný medicínový váčky z jelenice, překrásně vyšívaný. Tak jsem tam dal to Orlí oko. To byla a je ta nejcennější věc mého života, kterou jsem kdy měl. Vzpomínaný kolík z nedalekého hřbitova ve Skále, kde byly zapíchaný do jednoho hrobu, šli jsme je tam hledat v rámci stezky odvahy. Takže tyhle a mnohé jiné příhody a historky fakt jsou v té duši mladého kluka naprosto zásadní a formační. To, co jsem v tom roce 2003 říkal jak Jumbovi, tak Kakaduovi, bylo to, že člověk může mít v tom starým věku dojem, že se dělají tábory, jedeme tábořit a dobrý. My už to vnímáme možná trochu cynicky, možná s určitým odstupem. Ale pro ty kluky je to zásadní. Člověk vidí sám sebe jako kus plastelíny a ti vedoucí z toho dělají nějakou sochu, když ty vedoucí jsou dobří lidi a předají to nejlepší, co v sobě mají, tak ta socha může potom dál fungovat a pracovat na sobě sama a sama růst.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.04.2013

    (audio)
    délka: 02:34:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Málokdy člověk může dělat něco tak záslužného a tak dobrého, jako když je skautský vedoucí

Orko
Orko
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Marek Orko Vácha se narodil 14. září 1966 v Brně do katolické rodiny. Od roku 1977 ministroval v kostele u sv. Tomáše v Brně. Skupina ministrantů od sv. Tomáše fungovala zároveň jako tajný skautský oddíl. V roce 1976 začal Marek jezdit s oddílem na tábory do vesničky Skála, na svém prvním táboře získal přezdívku Orko. Roku 1981 začal oddíl jezdit na stanové tábory, tábořiště se nacházelo u vesničky Mysletín. V mládí se u Marka rozvinul velký zájem o přírodu, se svým strýčkem biologem a jeho přáteli se učil poznávat živočichy v jejich přirozeném prostředí. Vystudoval přírodovědeckou fakultu v Brně, obor Molekulární biologie a genetika. Pak roku 1990 pokračoval studiem teologie v Olomouci a čtvrtý ročník strávil na studijním pobytu v Bruselu. Studium bylo příliš časově náročné, aby zároveň mohl aktivně skautovat, ale stále jezdil na tábory. Se svými přáteli začal pořádat koedukované tábory pro středoškoláky. Orko absolvoval vůdcovský kurs Oikos. Zde působil několik let jako instruktor. V roce 2002 žil půl roku v trapistickém klášteře ve Francii. V současné době působí jako přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Je farářem v Lechovicích a kaplanem u Nejsvětějšího Salvátora. Marek Vácha je také spisovatel, kterému již vyšlo devět knih.