Marie Utli

„Má matka byla velmi pobožná. Myslím, že kdyby nebyla pobožná, kdyby nevěřila, určitě by to nepřežila. Tři chlapy měla ve válce. Doma jsme zůstali čtyři. Ještě před válkou otec koupil dvě ložnice a novou kuchyň. Že se bude zvedat dům a kluci budou bydlet nahoře. Měli jsme velké štěstí, že se to uskladnilo jinde, ne doma. Když nás stěhovali, tak jsme měli dvě fungl nové ložnice a novou kuchyň. Tady v Huzové náš otec nechtěl nic. Říkal, že on není zloděj. Že mu stačí, co má, a že určitě půjdeme zpátky. Doma už naši měli připraveno dříví, že budou stavět dům. Tak to tam, ve sklepě, museli nechat. A víno a sudy také. Otec byl víc takový chlap. Matka byla lítostivá, dobrotivá, pobožná… Co vím, tak nějací Chorvati dobrovolně skočili tady v Huzové do studně. Strýc Czehowský se z toho pomátl. Ale jak říkám, na to, co matka prožila, co musela překousnout, byla velice statečná. Doma jsme se modlili za ty, co nám nejvíc ublížili. Ale protože mi to nešlo, modlit se za ně, táta mi chtěl jednu dát. Dnes vím, že mí rodiče tehdy dělali dobře. Ta nenávist ve mně není. Někteří to v sobě nosí pořád. Často vzpomínám na svého otce, když mu někdo něco ukradl, řekl: ´To nic není, sebrali nám toho víc. Přišli jsme o víc.´ Tak to bral, i když byl takový vzpurný a i když to byl chlap. Takže nenávist v nás není, jen bratrovi Janovi se vrací ta hrůza, co si zažil ve válce. Byl ještě mladý.“

„A vaše děti umí chorvatsky?“ „Ne, neumí, ale když byly v Chorvatsku na dovolené, tak toho litovaly. Já jim řekla: ´Dobře vám tak.´ Babička na ně mluvila chorvatsky, ve Šternberku na kluky děda a babička Šalamonovi taky mluvili jen chorvatsky. Když šli kluci do školy, tak to, jak se říká, pěkně sekali. Ředitel jim pak prorokoval, že z nich nic nebude, protože neumí česky, zatím se z nich stali vysokoškoláci. My jsme na děti mluvili pak už jen česky, protože okolí nás odsuzovalo. Když jsme se totiž někde potkali, tak jsme mezi sebou kdákali chorvatsky. Jedna známá to komentovala: ´Ať mi vlezou na záda, mají umět chorvatsky. Já česky umím, tak ať se oni taky naučí.´Mezi sebou jsme si povídali jen chorvatsky, i venku.“

„Když jsme sem přišli, lidé si mysleli, že jsme Němci. Naši lidé byli v krojích, matka také. Jedna Němka, která byla ze smíšeného manželství a zůstala zde, se radovala, že přišli Němci. Matka jí vysvětlila: ´Ne, my nejsme Němci. Jsme Chorvati.´“

„Měla jste kvůli tomu, že jste Chorvatka, někdy nějaké problémy?“ „Tady se mi třeba děti posmívaly, ale děti jsou děti, někteří jsou raubíři i dnes. Byla jedna, která mě dokonce zmlátila. Ale její bratr se naučil chorvatsky! Býval pořád s námi, nebyl, jako ona, tak se naučil.“

„Asi polovina byli Chorvati, polovina ostatní. Nedávno říkali v televizi: ´Každý pes, jiná ves.´ To říkával i náš otec. Tady bylo osm národností. Ale nikdo nedělal problémy.“ „Bylo to tak, že Chorvati drželi při sobě, nebo byli všichni dohromady? Když bylo tolik Chorvatů pohromadě, v jedné vesnici, nebylo to podobné životu doma?“ „Na jižní Moravě? Ne, tak to nebylo. Ale Chorvati drželi při sobě víc než ostatní. Češi se přidávali, hodně jich chodilo taky do kostela. Máme velký kostel, lidé někdy stávali i venku. A chodili do ní i Češi, ne jen Chorvati, i Češi, Němci… Měli jsme tu i Maďara, i Ukrajince…“