Marie Utli

„Když jsme sem přišli, lidé si mysleli, že jsme Němci. Naši lidé byli v krojích, matka také. Jedna Němka, která byla ze smíšeného manželství a zůstala zde, se radovala, že přišli Němci. Matka jí vysvětlila: ´Ne, my nejsme Němci. Jsme Chorvati.´“

„A vaše děti umí chorvatsky?“ „Ne, neumí, ale když byly v Chorvatsku na dovolené, tak toho litovaly. Já jim řekla: ´Dobře vám tak.´ Babička na ně mluvila chorvatsky, ve Šternberku na kluky děda a babička Šalamonovi taky mluvili jen chorvatsky. Když šli kluci do školy, tak to, jak se říká, pěkně sekali. Ředitel jim pak prorokoval, že z nich nic nebude, protože neumí česky, zatím se z nich stali vysokoškoláci. My jsme na děti mluvili pak už jen česky, protože okolí nás odsuzovalo. Když jsme se totiž někde potkali, tak jsme mezi sebou kdákali chorvatsky. Jedna známá to komentovala: ´Ať mi vlezou na záda, mají umět chorvatsky. Já česky umím, tak ať se oni taky naučí.´Mezi sebou jsme si povídali jen chorvatsky, i venku.“

„Asi polovina byli Chorvati, polovina ostatní. Nedávno říkali v televizi: ´Každý pes, jiná ves.´ To říkával i náš otec. Tady bylo osm národností. Ale nikdo nedělal problémy.“ „Bylo to tak, že Chorvati drželi při sobě, nebo byli všichni dohromady? Když bylo tolik Chorvatů pohromadě, v jedné vesnici, nebylo to podobné životu doma?“ „Na jižní Moravě? Ne, tak to nebylo. Ale Chorvati drželi při sobě víc než ostatní. Češi se přidávali, hodně jich chodilo taky do kostela. Máme velký kostel, lidé někdy stávali i venku. A chodili do ní i Češi, ne jen Chorvati, i Češi, Němci… Měli jsme tu i Maďara, i Ukrajince…“

„Měla jste kvůli tomu, že jste Chorvatka, někdy nějaké problémy?“ „Tady se mi třeba děti posmívaly, ale děti jsou děti, někteří jsou raubíři i dnes. Byla jedna, která mě dokonce zmlátila. Ale její bratr se naučil chorvatsky! Býval pořád s námi, nebyl, jako ona, tak se naučil.“

„Náš také nastěhovali k jednomu člověku na práci. Tady, v Huzové. Tam pršelo, první noc jsme zmokli. Měli jsme jen úzký pokojík, kde jsme byli my čtyři, stůl a kamna.“