Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Utikal (* 1969)

• narozen 3. července 1969 v Aši

• matka Helga byla sudetská Němka, otec Gerhard potomek českých exulantů

• prarodiče pracovali v jáchymovských dolech

• pamětník vyrůstal v Hazlově

• v roce 1989 narukoval na vojnu

• v roce 2022 žil v Hazlově

V dětství poslouchal vyprávění o jáchymovských uranových dolech. Když řekl, že nás Sověti v roce 1968 osvobodili, dostal za to od maminky facku. Jak říká, je rád, že díky rodinným zkušenostem už jako dítě věděl, kde je pravda. 

Zamíchané kořeny

Robert Utikal se narodil v Aši 3. července 1969. Pochází ze smíšené česko-německé rodiny, jeho matka Helga byla sudetská Němka, která se narodila ve Vršku u Jáchymova a žila v Zálesí. Otec Gerhard je potomkem českých exulantů. Pocházel ze Slezska, z obce Střelín, která nyní leží v Polsku a předtím patřila Německu. Ve Střelíně byly české rodiny, které si podle jeho slov žily svým životem až do roku 1945, kdy jejich obyvatele vyzvala česká vláda, aby osídlili české pohraničí. Dědeček pamětníka z druhé strany, Karel Utikal, byl Němec, a musel proto do wehrmachtu, v rodině mezi sebou mluvili česky.

Pamětníkova babička z matčiny strany se jmenovala Leontýna, narodila se v roce 1906. Měla velmi těžké dětství, protože se stala velice brzy sirotkem a musela se živit sama. Chodila tzv. po službách, kde se v jednom domě seznámila s dědečkem pamětníka, Josefem Bajerem, který ji zaopatřil. Tento dědeček pracoval v uranových dolech v Jáchymově a pamětník má od něj mnoho vzpomínek na toto neblaze proslulé místo. 

Celý život se na ni dívali spatra

Dědeček Josef Bajer byl původně truhlář, ale utekl na vojnu – sloužil u dělostřelecké baterie v Užhorodě – aby se nemusel střetávat s nacionalistickými tendencemi a konflikty, které se začínaly rodit mezi Němci. „Děda byl antifašista a nevysídlili ho po válce proto, že pracoval v uranových dolech, dokonce když se pak chtěli s babičkou vystěhovat do západního Německa za rodinou, tak už jim to vláda zakázala.“ Prarodiče Bajerovi žili v Zálesí, malé obci nad Jáchymovem, tehdy tam bylo sedm domů, dnes jsou tam již jen zbylé tři. Josef Bajer pracoval na šachtě Rovnost u Zálesí, babička Leontýna na šachtě Barbora, kde vařila, musela do práce chodit denně několik kilometrů. Ani maminka pamětníka neměla lehké dětství. Robert Utikal vzpomíná na její vyprávění takto: „Matka chodila do školy do Nového Města, chodila lesem pět kilometrů, za mrazu, každý den.“

Maminka Helga se narodila roku 1942 a pamětníkovi předala ještě několik vzpomínek na válku: „Vzpomínala, jak po válce chodily rabovací gardy, vykradly jim dům, jejich příslušníci otci drželi pistoli u hlavy, chodili v kožených kabátech stejně jako fašisti, byl to pro ni otřesný zážitek.“ Po válce museli Němci nosit bílé pásky, tvrdě pracovat, společnost na ně pohlížela negativně, a jak pamětník vzpomíná: „Po celý život pociťovala a bylo jí dáváno najevo, že je Němka, že se na ni dívali spatra. Maminka se ale nikdy nechtěla německého občanství vzdát. Nechala alespoň přidělit české občanství dětem, abychom se s bratrem dostali na školu.“

Odpad lidstva se nezdraví

Život v blízkosti uranových dolů měl svá specifika. Pamětník si vybavuje: „Při cestě do školy potkávala maminka vězně z uranových dolů, tzv. mukly, a jako slušně vychovaná školačka je zdravila. Dozorci se na ni ale osopovali, proč je zdraví, že je to odpad lidstva, a musela chodit po druhé straně, aby je nepotkávala.“ Také dědeček byl svědkem nelidských podmínek v lágrech. „Třeba v zimě, v dvacetistupňových mrazech, museli stát bosí ve vodě jako trest, když chtěl někdo utéct,“ říká pamětník. Avšak ani civilní zaměstnanci nezůstali nepoznamenaní náročnou prací – pamětníkův dědeček zemřel na rakovinu plic z ozařování. 

Matka pamětníka se vyučila jako zdravotní sestra. „Po škole ji přidělili do Aše, jako Němka nemohla pracovat, kde chtěla, ale musela pracovat tam, kam ji přidělili,“ říká pamětník. Nejdříve se jí v Aši nelíbilo a chtěla pryč, ale později se seznámila s pamětníkovým otcem a v roce 1962 měli svatbu. Otec byl automechanik, pracoval v ČSAD. 

Rusákům nikdy neodpustila

Pamětník vyrůstal v Hazlově, a jak říká, prožil typické dětství tehdejší doby, včetně členství v Pionýru. „Narodil jsem se do toho režimu, tak jsem dělal, co se po nás chtělo,“ říká k tomu. Vyučil se na číšníka, po maturitě si udělal při zaměstnání druhou maturitu v oboru cestovní ruch, ale zůstal pracovat po celý život jako číšník. Jak se žilo v sedmdesátých letech v Hazlově? „Byla to typická komunistická vesnice, zbourali střed vesnice, postavili tam paneláky, dělaly se akce Z po okolí, ještě se tehdy obdělávala pole, dnes jsou tam už jen pastviny,“ říká pamětník. Robert Utikal si vybavuje různé bizarnosti tehdejší doby. Například poslouchal režimu nepohodlnou hudbu, třeba Karla Kryla, a vzpomíná, že maminka zavírala okno, aby je někdo neudal. Když pak viděl Kryla v roce 1992 naživo, byl to pro něj silný zážitek.

Díky příbuzným na Západě si StB často zvala pamětníkovy rodiče, aby udávali, opakovaně je přemlouvali, ať vstoupí do komunistické strany. „Matka kvůli tomu, co viděla v těch jáchymovských dolech, úplně nenáviděla Rusáky. Nenáviděla režim a do komunistické strany nikdy nevstoupila, vždycky si našla výmluvu, proč ne,“ vysvětluje pamětník. „Srpen 1968 matka Rusákům taky nikdy neodpustila, to byla poslední kapka. Když jsem přišel ze školy s tím, že nás osvobodili, tak mi máma hned vlepila facku, že nás neosvobodili, ale sprostě obsadili.“ Přestože nikdy nevstoupila do strany, o práci nikdy nepřišla. „V Aši nejspíš nikdo moc pracovat nechtěl, a tak práci vždycky měla,“ poznamenává pamětník. 

Gumáckou, nebo mazáckou vojnu?

V přelomovém roce 1989 šel Robert Utikal na vojnu na poddůstojnickou školu do Topolčan a právě tam zažil listopad 1989. V televizi prý sledoval, co se děje, a tehdejší atmosféru shrnuje takto: „Armáda nevěděla, kam se postavit. Slyšel jsem, že hlavní velitel chtěl nařídit, že armáda musí zasáhnout. Asi by to pak nebyla sametová revoluce,“ směje se pamětník a dodává: „Ale naštěstí se to neodsouhlasilo a rozhodlo se, že armáda bude neutrální, nebude zasahovat, to jsme byli rádi.“ Zažil na vojně šikanu? „Tolik ne, vyloženě šikanu ne. Dali nám vybrat, jestli chceme gumáckou, nebo mazáckou vojnu. Šikanu jsme spíš zažili od vojenských řádů, podle těch nás nechali vydusit. Třeba se běhalo v maskách, fyzická cvičení byla opravdu náročná. Měli jsme málo času na všechno, neměl jsem čas ani si přišít knoflíky, při nácviku zrychleného přesunu jsme za dvacet minut museli uběhnout šest kilometrů s plnou polní. Když někdo trhal partu a ulejval se, museli jsme běhat opakovaně všichni. Na polním cvičení v lese pak třeba testovali, jestli nosíme plynovou masku správně, tak nám třeba do auta hodili slzný plyn,“ vyjmenovává pamětník praktiky vojenského výcviku. V březnu 1990 byl převelen do Chebu, atmosféra už byla o poznání uvolněnější, působil tam jako kuchař. „Dva roky zkrátili na dvacet měsíců, šel jsem domů v červnu. Bylo patrné uvolnění, už jsme se třeba neučili marxismus-leninismus.“ 

Kým se pamětník dnes cítí být? „Jsem takovej ze tří čtvrtin Němec, předci žili dvě stě let v Německu, to se musí někde projevit. Ale narodil jsem se tady, jsem Čech, fandím českému manšaftu, a až když vypadne, tak fandím Němcům. Ale já nakonec říkám, stejně jako můj otec, že jsem Evropan. Hlavně přeju každému hodně pozitivní energie a spokojenosti s tím, co máme. Hledejte štěstí sami v sobě,“ říká Robert Utikal na závěr svého vyprávění.