Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Urbanová (* 1937  †︎ 2023)

• narodila se 10. listopadu 1937 v Teplicích, otec byl židovského původu a matka křesťanka

• po obsazení Sudet museli utéct z Oseku do vnitrozemí, nový domov nalezli v Mníšku pod Brdy

• otec Josef Klačer zde během německé okupace tajně léčil své pacienty

• po jeho krátkém zatčení se rodina přestěhovala do Prahy, kde žili odděleně v židovské komunitě

• otec pracoval v Treuhandstelle, poté v židovské nemocnici, kde pomáhal ukrývat sirotky

• v roce 1944 přišlo předvolání k transportu, pamětnice s otcem poté v únoru 1945 odjeli do Terezína

• matka s mladším bratrem Ivanem se do konce války skrývali před deportací

• v Terezíně pamětnice účinkovala v představení Broučků hraném pro komisi Červeného kříže

• otec jako lékař pomáhal po osvobození koncentračního tábora s epidemií skrvnitého tyfu, sám se nakazil, ale později vyléčil v Praze

• rodina se shledala a po válce vrátila do severočeského Oseku, otec pomáhal odsunovaným Němcům

• stala se učitelkou, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vystoupila z KSČ, v práci jí přeřadili

• dálkově dostudovala režii na DAMU, pracovala jako krajská metodička amatérského divadla

• ochotnickému divadlu se věnovala většinu svého života v Oseku i v Krupce, získala řadu ocenění

• zemřela 4. října 2023

V první dětské vzpomínce na Vánoce se pamětnici Janě Urbanově objevuje její plačící maminka a celý byt převrácený naruby. Na Štědrý večer v roce 1940 jejího tatínka Josefa Klačera zatkli a odvedli nacisté, protože i přes zákaz jako židovský doktor dál léčil své pacienty.

Od té chvíle už se život Klačerovým během války jen komplikoval. Přestěhovali se do Prahy a museli žít s židovskými rodinami odděleně od ostatních obyvatel města. „Často přicházeli vojáci, odváděli lidi do transportu, probíhalo balení, pláč, vystěhování pokoje, Němci byli důslední,“ vzpomíná Jana Urbanová.

Díky smíšenému manželství jejích rodičů se rodině předvolání do transportu dlouho vyhýbalo. Nakonec však na podzim 1944 přeci jen otec i obě děti nastoupit museli. Rodiče tou dobou už tušili, že z transportů se nikdo nevrací zpátky, rozhodli se proto rozdělit. Matka s mladším bratrem se ukryli, otec s dcerou nastoupili do shromaždiště v Hagiboru a brzy odjeli do Terezína.

„Nahnali nás do stěhovacích vozů, stáli jsme tam jeden vedle druhého. Tatínek si sedl na zem a tekly mu slzy,“ popisuje zážitek z transportu pamětnice. V Terezíně ji od otce velmi brzy oddělili, se všemi hrůzami koncentračního tábora se tak jako sedmiletá musela vypořádávat většinou sama.

Jednoho dne se zde ale s tatínkem znovu setkali. Oba prošli úspěšně výběrem pro divadelní představen, které terezínští vězni měli sehrát před komisí Červeného kříže. Pamětnice se měla ujmout role Berušky v adaptaci Karafiátových Broučků. „Představa, že pro komisi s doprovodem esesáků hrají židovské děti pohádku, kterou napsal evangelický farář – to je přece absurdní,“ přemítá zpětně s úsměvem.

Nevšední setkání s divadlem za zdmi ghetta se do Jany Urbanové otisklo natolik, že později určily i její rodinný a profesní život. V něm však musela i po porážce nacismu a přežití holocaustu čelit pro změnu překážkám komunistického režimu.

Ze Sudet odjeli posledním možným vlakem

Jana Urbanová, rozená Klačerová, přišla na svět 10. listopadu 1937 v Teplicích. Její otec Josef Klačer pocházel z pražské židovské rodiny, matka Antonie pro změnu z křesťanské, a pamětnici tak vychovávali v duchu obou náboženství a kultur.

Rodina žila v Oseku u Duchcova, kde Josef Klačer působil jako lékař. „Ve městě tenkrát byla velká část německého obyvatelstva, které obsluhovali dva doktoři, můj tatínek a německý doktor. Každý měl svoji klientelu a vycházeli spolu krásně, když jsem se narodila, vypadalo všechno ještě idylicky,“ popisuje Jana Urbanová.

Za rok se se národnostní třenice v sudetském pohraničí vyostřily, část Němců se pod vlivem nacismu zradikalizovala a vše zlé vyvrcholilo Mnichovskou dohodou a obsazením Sudet Německou říší. Okamžitě zde tak začaly platit protižidovské Norimberské zákony.

„Otec byl naivní a měl zato, že nemůže svoji klientelu opustit, že když se ničím neprovinil. Navštívil ho jeho přítel, vedoucí nádražní stanice a řekl mu: ‚Pane doktore, odjíždí poslední vlak, seberte se a odejděte, pro Židy to nebude jednoduché.‘ Táta ho poslechl a odjeli jsme. Maminka se později vrátila pro nějaké naše věci, především nábytek, ale náš byt našla vyrabovaný. Na zeď někdo stihl napsat protižidovské nápisy,“ vypráví pamětnice.

Štědrý večer se topil v slzách

Rodina našla na podzim 1938 dočasné útočiště v Praze v provizorních ubytovnách pro uprchlíky z pohraničí. Brzy zamířili do Mníšku pod Brdy, kde Josef Klačer přijal místo lékaře. Chvíli se opět vše zdálo v pořádku, ale v březnu 1939 nacistické Německo obsadilo celé Čechy. Tentokrát už nebylo kam odejít.

Otec jako Žid musel přestat ordinovat a léčit mohl už pouze jen židovské pacienty, ovšem část obyvatel Mníšku jej jako svého lékaře nechtěla opustit a dále k němu po večerech chodili na prohlídky, Klačerovým přinášeli i jídlo. V tajnosti před úřady se to udrželo do chvíle, než v propagandistických novinách Árijský boj vyšel článek, kde se psalo, že Mníšečtí mezi sebou trpí židovského doktora a stále se u něj léčí.

„Na Štědrý večer v roce 1940 přijelo auto a tátu odvedli. Jsou to mé první dětské vzpomínky – vánoční stromeček, plačící máma a všude po bytě nepořádek, protože dělali prohlídku. Nevěděli jsme, co s tátou je, a pak přišel příkaz, že máma musí do dvou dnů opustit Mníšek. Místní lidé nám zase pomohli, správce zámku Durda nabídl, že nám na zámku schová cennosti a nábytek. Po válce pak vše vrátil.“

V nemocnici ukrývali židovské sirotky

Klačerovi se tentokrát museli přemístit do Prahy do jednoho z domů v dnešní Legerově ulici, který byl vyhrazen Židům. Každá rodina zde dostala pouze jeden pokoj, nezáleželo, kolik členů měla. Sdíleli společnou kuchyni, kde však plotna fungovala vždy jen pár hodin za den. Spolubydlící se často měnili, jak jednotlivé rodiny odcházely do transportů.

Josefa Klačera zaměstnali v organizaci Treuhandstelle, která spravovala zabavený židovský majetek. Po lidech, s nimiž dosud sdílel domácnost, musel pokaždé vyklízet nábytek a osobní věci. Náročná práce na něj působila o to hůř, když každé takové vystěhovávání znamenalo pohřbívání dané rodiny, protože se nikdy žádná nevracela zpět.

Později otec pamětnice získal místo lékaře v židovské nemocnici v Lublaňské ulici. „Od vrátného až po uklízečku tam byli všichni bývalí lékaři a byli šťastní, že mohli dělat alespoň v tomto prostředí. Často jsem tam za tátou chodila a nosila mu svačinu. V nemocnici se také skrývaly před transportem židovské děti ze sirotčince,“ vzpomíná Jana Urbanová.

Důležitou osobou pro nemocnici i židovskou komunitu byl sociální pracovník, filantrop a kazatel Přemysl Pitter. Za Protektorátu Čechy a Morava tajně navštěvoval a materiálně podporoval židovské rodiny. S Klačerovými se blíže spřátelil, sdíleli vztah k hudbě, a tak na společných setkáních zpívali biblické písně za doprovodu klavíru, který otec i přes zákaz sehnal a zabral jím polovinu pokoje v Legerově ulici.

Jednou společně uspořádali podobný hudební večer na rozloučenou pro židovské sirotky ukrývané v nemocnici. „Hrálo se i na harmoniku, bylo to krásné rozloučení. A to jsme nevěděli, že se brzy budou lidé loučit také s námi.“

Cestou do transportu se ještě stihla pomodlit

Povolání do transportu přišlo Josefu Klačerovi a jeho dceři na podzim 1944. Židy ze smíšených rodin  nacisti posílali do koncentračních táborů až v pozdější fázi druhé světové války, nejprve likvidovali celé židovské rodiny a židovské komunity. Jana Urbanová už dříve zažívala, jak na smrt odcházeli příbuzní z otcovy strany i rodinní přátelé. Svůj odchod do Terezína tehdy vnímala takřka jako samozřejmost.

Na den odchodu do shromaždiště v pražské židovské čtvrti Hagibor si pamatuje do detailu. „Maminka mě šla doprovodit, nesly jsme bágly s nápisem, kam jedu. Prošly jsme Staroměstské náměstí a náměstí Republiky, tam mě máma zavedla do katolického kostela a řekla mi, abych se pomodlila za svůj návrat. Maminka byla statečná celou dobu, ale když jsme přišly před bránu na Hagibor, chytla mě a začala strašně plakat. Voják v uniformně se na to buď nemohl dívat, nebo mu to už přišlo dlouhé, vyrval mě a strčil za bránu.“

Matka s bratrem se do konce války skrývali

Bylo jasné, že brzy předvolání k transportu do Terezína přijde i pro mladšího bratra Ivana, rodiče se však rozhodli, že do transportu nenastoupí a zůstane s matkou. Jednak měl dětské astma a slabší zdraví, jednak chtěli, aby alespoň jedno z dětí přežilo a zůstalo s matkou. Uvědomovali si, že naděje na návrat z koncentračních táborů byla velmi malá.

Matka s bratrem se tak ale museli před nacisty skrývat. Útočiště nalezli v chatě jednoho ze strýců v Bratřínově. Místní starosta matku s dítětem na útěku podporoval a nosil jim jídlo. Pak přišlo další povolání do transportu pro bratra  s výhružkou. Pražská domovnice, která věděla o místě pobytu Antonie Klačerové, zprávu přeposlala bratřínovskému starostovi, čímž ale nechtěně dala úřadům stopu. Matka s bratrem tak museli Bratřínov rychle opustit.  

Další pomoc hledali u Přemysla Pittera, umístit dítě určené k transportu do sirotčince ale bylo příliš riskantní a ohrožovalo to spousty dalších lidí. Přemysl Pitter matku poslal za svým známým do Zdic, kam dorazila už na pokraji sil pozdě v noci a nemohla nalézt cestu. Pohyb v Protektorátu Čechy a Morava byl tehdy navíc omezený a Antonie Klačerová dále než do Zdic nemohla. Místní nádražák jí nabídl pomoc, schoval do kabiny nákladního vlaku a propašoval do Řevnic u Příbrami, kde žila matčina sestra Emílie Brožová.

„Vzala maminku k sobě, byla statečná, protože už tehdy měla muže zavřeného v Drážďanech. V Březnici maminka s bratrem žili do konce války, skrývali se ve sklepě, protože v domě teta nežila sama. Tyto události se silně podepsaly na bratrově psychice, celý život byl melancholický a úzkostlivý. Projevilo se u něj duševní postižení a část života trávil po nemocnicích,“ přiznává pamětnice.

Voják mi strhnul řetízek s andílkem

Jana Urbanová s otcem odjeli do Terezína 11. února 1945 transportem číslo AE3. Hned po příjezdu je nahnali do šlojsen, tmavých místností bez oken uvnitř pevnosti, kde vyslechli výhružky dozorců o tom, co jim hrozí, když poruší řád. Museli také odevzdat veškeré šperky a peníze, otec je měl zašité od matky v kabátu, ale ze strachu je raději na místě odevzdal.

„Pak nás rozdělili, zvlášť muže, ženy a děti, museli jsme se svléknout do naha, jít na kontrolu a dávali nám injekci, dodnes nevím, na co byla. Píchali ji pod klíční kost, vůbec jsem si neuvědomila, že na sobě mám ještě tenoučký řetízek s andílkem, nosila jsem ho od narození. Přistoupil ke mně voják, řval na mě a řetízek mi strhnul – to bylo první násilí, které jsem tam zažila. S tatínkem jsme se potom už nesetkali. Po příjezdu mám mlhavé vzpomínky, protože po injekci jsem dostala horečku,“ líčí Jana Urbanová.

S ostatními dětmi v Terezíně doputovala do budovy L410 poblíž kostela, terezínským vězeňským domům se říkalo heimy. Uvnitř se v prázdných místnostech nacházely třípatrové dřevěné pryčny, do kterých se děti i se svými věcmi museli vměstnat po dvaceti do každého patra. K jídlu dostávali nejčastěji břečkovitou polévku přezdívanou tunke, po ránu pak trochu kávy a chleba, výjimečně i brambory.

„Jednou jsme stáli ve frontě na jídlo, přišla ke mně jedna paní, viděla, že mi je zima. Vzala mě, prošly jsme chodbami a ocitly se ve velké místnosti, kde byly uskladněny textilie, co nám zabavovali po příjezdu a posílali do Německa. Z těchto věcí ta paní vybrala dva kabátky, jeden mi byl, zapnula knoflíky a řekla, ať utíkám. Nikdy jsem nezjistila, kdo to byl. Ale udělala hrdinský čin, ukradla německý majetek a pro úplně cizí dítě takhle riskovat,“ popisuje pamětnice jeden z momentů solidarity v těžkých podmínkách koncentračního tábora.

S kamarádkou o Terezíně dlouho mlčely

Mezi dalšími terezínskými dětmi si později Jana Urbanová našla kamarádku Věru Langovou. Obě dívky byly stejně staré, obě měly podobný osud, protože pocházely ze smíšených rodin. Jednoho dne za Věrou Langovou přišel spoluvězeň jejího otce a dozvěděla se smutnou zprávu, že její tatínek zemřel. Pamětnice vzpomíná, jak její kamarádka tehdy pouze mlčky vylezla na horní palandu a strávila tam celý den, poté se vrátila dolů mezi ostatní a o tom, co se stalo, nemluvila.

S Věrou Langovou se později po válce znovu shledaly a po celý život se navštěvovaly. Dlouhou dobu však své přátelství podmiňovaly tím, že o Terezíně nepadne jediné slovo. Teprve časem dokázaly vzpomínat na hrůzy, které tam obě prožily. „Tím šokem, že jí v Terezíně umřel táta, všechno vymazala a dlouho se k tomu nechtěla vracet. Mě tenkrát držela při životě představa, že tam stále někde je můj táta,“ říká Jana Urbanová.

Na rozdíl od své kamarádky měla pamětnice dokonce takové štěstí, že svého tatínka mohla v koncentračním táboře opakovaně vídat. Začalo to momentem, kdy do jejich heimu vstoupila milá a pohledná žena, která děti požádala, aby jedno po druhém předváděly, že jí přináší košíček s ovocem. Na základě toho si pak tato dáma, divadelní herečka a režisérka Vlasta Schönová, která organizovala kulturní život pro terezínské vězně, vybrala pro svou inscenaci Karafiátových Broučků několik dětí včetně Jany Urbanové a její kamarádky Věry Langové.

Táta tam seděl u piana a hrál

Divadelní představení vznikalo v souvislosti s příjezdem komise Červeného kříže do Terezína. Nacisté ji pozvali alibisticky ke konci války, kdy už se jejich porážka jevila nevyhnutelná. Podobně jako u dřívější návštěvy komise z roku 1944 plánovali velitelé maskovat hrůzy koncentračního tábora a život v něm na oko zvelebit a předvést, že se zde Židé mají dobře.

Inscenace toho měly být dokladem. Jejich nácvik probíhal v terezínské sokolovně, zúčastnění se přesunuli do pohodlnějších heimů a přes den dostávali lepší jídlo. Děti se v sokolovně střídaly s dospělými, kteří chystali operu Hoffmanovy povídky pod vedením Hanuše Theina, jednoho z vězňů, pozdějšího ředitele opery Národního divadla a také rodinného přítele Klačerových.

„Přišel za mnou nějaký člověk a poslal mě pod jeviště, kde bylo místo pro orchestr. Tam stálo piano a u něj seděl můj táta a hrál Pochod neutrálů od Voskovce a Wericha. Byl to krásný a emotivní zážitek, byla jsem šťastná, že tátu vidím, ale současně jsem se bála, že to je něco, co se nesmí říkat,“ vzpomíná pamětnice.

V přísných podmínkách koncentračního tábora se něco dosud nemyslitelného stalo skutečností a Jana Urbanová mohla svého tatínka potkávat po celou dobu nacvičování, které trvalo dva týdny. Navázali kontakt i s pracovníky Národního divadla, kteří na obě představení dodávali kostýmy a dekorace, a skrze ně posílali motáky se vzkazy matce. Ty se k ní bohužel nedostaly, protože se tou dobou skrývala.

„Na generální zkoušce představení bylo pět mužů z vedení Terezína, seděli v tmavém hledišti a kouřili, doteď mám hrozný pocit z té tmy a rudých plamínků. Pak přijela komise Červeného kříž a jako diváci seděli v hledišti dobře vypadající vězni. Když jsme dohráli, vzali mě jako představitelku Berušky a holčičku, která hrála Broučka, ke komisi. Pohladili nás po vláskách, řekli: ‚Schön“ a zase jsme rychle odešli.“

Komisi předváděli také ubytování v předem naaranžovaném domě. Dostali také falešné spořitelní knížky a deset terezínských marek. Děti měly tvrdit, že si mohou střádat peníze a kupovat cukroví, ve skutečnosti si nemohly koupit nic. Vše měli nacisté vymyšlené do detailu.

Z vagónů padali mrtví lidé

„Nicméně nevěřím, že komise tou dobou byla tolik zaslepená, že by těm věcem věřila. Když měli odjíždět, tak do Terezína na náměstí přijely bílé autobusy a dozorci vyvedli všechny dánské vězně. Nejspíše to měli domluvené, že podepíšou nějaké potvrzení, že se nejedná o koncentrační tábor a můžou je odvézt na svobodu,“ vysvětluje Jana Urbanová.

Tehdy měl možnost Terezín opustit i Josef Klačer. Jako lékař pomohl dříve jedné z dánských vězenkyň a ta, když ho zahlédla při odjezdu, přivolala jej k jednomu z autobusů. Strážce byl ochoten ho dovnitř pustit, ale Josef Klačer se rozhodl v Terezíně zůstat kvůli své dceři. Po odjezdu komise Červeného kříže a propuštěných Dánů v dubnu 1945 nastaly poslední týdny války, v Terezíně patřily k nejkrutějším.  

Začaly sem brzy přijíždět evakuační transporty vězňů z dalších koncentračních táborů, které nacisté narychlo vyklízeli před postupující frontou. „Pod našim heimem stály přeplněné nákladní vozy s malým okýnkem, u něj se tísnili lidé a křičeli, protože tam nebylo dost vzduchu. Vlak tam stál nějakou dobu, když ho otevřeli, vypadli mrtví a vyšli pološílení lidé, neměli kde spát a jíst.“

V přelidněném Terezíně v chaotických posledních dnech války panoval hlad a šířily se nemoci. Pamětnice si poslední dny a osvobození příliš nepamatuje, protože s ostatními dětmi zůstávali zavření celé dny v heimech. Slyšely pouze ozvěny bombardování nedalekých Bohušovic. Události pak rychle vzaly za své a hned pár dnů po konci druhé světové války Jana Urbanová koncentrační tábor opustila. Přemysl Pitter zařídil převoz dětí z tou dobou uzavřeného Terezína, kde se rozšířila smrtící epidemie skvrnitého tyfu.

Na německé děti házeli kameny

Josef Klačer musel jako doktor v karanténě koncentračního tábora zůstat a pečovat o nemocné, dokud se epidemie nedostala pod kontrolu. Poté se i on dostal z Terezína konečně pryč. Brzy po návratu do Prahy na něj však skvrnitý tyfus přeci jen dolehl, ale zachránilo ho, že se mohl léčit už v bezpečnějším prostředí nemocnice Na Bulovce. Po vyléčení se vydal hledat svoji rodinu.

Pamětnice trávila první poválečné týdny na zámku Štiřín, který společně se dvěma dalšími zámky Přemysl Pitter získal hned po válce od státu, aby zde mohl zřídit ozdravovny pro židovské, ale i německé děti z odsunovaných rodin. „Krásně se o nás pečovalo, cítili jsme se dobře a chodili na procházky. Lidé se na nás usmívali, když věděli, že jsme z Terezína. Na nás byli hodní, ale na německé děti dokonce i házeli kameny,“ říká Jana Urbanová.

Ze Štiřína si ji vyzvedla rodinná známá Helena Pleschingerová, u které nějaký čas strávila, než se rodiče sešli a zjistili, kde jejich dcera přebývá. Poté se všichni společně shledali a znovu usadili v severočeském Oseku. Josef Klačer tam měl spoustu práce, protože vlivem odsunu zmizeli němečtí doktoři a celý obvod měl na starosti sám. Značnou část pacientů tvořili přesto ještě sudetští Němci, otec je navzdory tomu, co prožil, ošetřoval a choval se k nim tolerantně.

Dokonce zachránil jednu mladou německou lékařku před odsunem. „Doktorka Angeli ho poprosila, jestli by ji zaměstnal jako zdravotní sestru, nemusela by pak s rodinou do odsunu. Táta souhlasil, chodila k němu pracovat a nechtěla ani peníze. Odsunuli však jejího snoubence a v roce 1947 za ním odešla, nakonec se ale nevzali.“

Kouzlo dětství se vytratilo

Jana Urbanová po válce nastoupila do školy, kam už vzhledem k věku měla chodit dávno, ale Židé za války takovou možnost neměli. Mohla alespoň přeskočit třídu a nastoupit do druhé. Výuku jako takovou si užívala, ale pobyt v koncentračním táboře stále nesl svou daň na psychice.

„Nedokázala jsem se s dětmi už spřátelit. Měla jsem za sebou zcela jinou životní zkušenost a rozdíl v pojetí dětství byl velký. K dětské radosti jsem se vracela těžko, otřískaná těmi všemi událostmi. S otcem jsme měli po Terezínu zvláštní a silnější pouto, jednal se mnou po tom všem už jako s dospělou,“ svěřuje se pamětnice.

Pro jednu věc ovšem Jana Urbanová i její otec dokázali po válce nalézt opravdovou vášeň – pro divadlo. Nevšední divadelní zážitek, který pro ně v Terezíně uprostřed všeho zlého znamenal ostrov štěstí, je ovlivnil na celý život.

Josef Klačer hned krátce po válce v Oseku u příležitosti sbírky na českou školu nastudoval terezínské představení Broučků. Jeho dcera mu tehdy dokázala repliky ještě přeříkat slovo od slova. Tak vzniklo ochotnické divadlo v Oseku, které s rodinou Klačerových bylo neodmyslitelně spojeno. Josefu Klačerovi místní přezdívali doktor Brouček.

Divadlu měla Jana Urbanová zasvětit i svůj profesní život, ale cesta k tomu vedla krkolomně různými odbočkami. Vše také z velké části ovlivňoval nástup komunistického režimu, v němž pamětnice a její příbuzní prožili také těžké chvíle. Místo rasy pro změnu o osudu rozhodoval třídní původ.  

Ze komunistické strany jsem vystoupila

Na gymnázium se pamětnice dostala jenom díky ochotě ředitele základní školy, který tušil, že po únoru 1948 bude vadit buržoazní původ Jejích rodičů. Umožnil pamětnici dokončit školu dřív, aby stihla na litvínovské gymnázium ještě nastoupit. Po maturitě se chtěla vydat ve stopách otce a pracovat ve zdravotnictví.  

„Dělala jsem zkoušky na zdravotní sestru, ale řekli mi, že musím nejdřív dokázat, že se tím chci živit. Nastoupila jsem jako nekvalifikovaná sestra v mostecké nemocnice. Maminka ale byla více praktická a protože peněz nebylo moc, přišla s tím, že když půjdu učit, budu mít lepší plat. Oplakala jsem to, ale mámu jsem musela poslechnout.“

Do zdravotnictví se chtěla brzy Jana Urbanová vrátit, ovšem během studia pedagogické školy v Teplicích poznala svého manžela Vladimíra Urbana. Sdíleli mimo jiné společnou vášeň pro divadlo. U učitelské profese tak pamětnice zůstala, dálkově vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni a učila výtvarnou výchovu s ruštinou. Profese učitelky v komunistickém režimu měla nicméně svá úskalí.

„Nabízeli mi vstup do KSČ, zprvu jsem to odmítla. Když jsem studovala dálkově vysokou školu, přišli s tím, že to už je nutné. Tenkrát jsem tomu podlehla a pak jsme na to doplatili. Po roce 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy jsme se museli vyslovit, jestli s ní souhlasíme. Ze strany jsem vystoupila, a tak mě přeřadili na malotřídku. Muž měl ještě větší komplikace, ale dalo se to překonat, aby měl člověk čisté svědomí,“ vypráví Jana Urbanová.

Manželství dýchalo pro ochotnické divadlo

Po smrti svých rodičů se přestěhovala do Krupky, kde se oba manželé Urbanovi pocházející z divadelních rodin, ihned angažovali v místním ochotnickém spolku. V 70. letech se pamětnice rozhodla pro dálkové studium DAMU, získala  doporučení s podmínkou, že bude učit na lidových školách. Místo toho ovšem nastoupila jako metodička amatérského divadla pro tehdejší Severočeský kraj. Na této pozici prožila dvanáct nejšťastnějších let života objížděním různých amatérských představení a organizováním krajských divadelních soutěží.

V pozici metodičky se Janu Urbanovou snažili zlákat ke spolupráci agenti StB. „Jeden pán v civilu na mě zkoušel, že bych měla spolupracovat, když jezdím po všech představeních, kde se lidé různě projevují. Vzpomněla jsem si, jak něco podobného zažil táta a ve své dobrotivé naivitě jim tehdy řekl, že přece nebude lidi udávat a jeden z policajtů ho udeřil. Řekla jsem, že se všemi mluvím jen o divadle a nemůžu jim v tomto ohledu pomoct, což kupodivu prošlo.“

Protikomunistické postoje pamětnice i jejího manžela se podepsaly na osudu jejich dcery Petry. Se špatným kádrovým posudkem neměla šanci se dostat na střední školu s maturitou, podařilo se jí však uspět v celostátní literární soutěži, a tak si zajistila místo na bílinském gymnáziu. Na vysokou školu ji už komunisti nepustili, musela proto odejít do Prahy a čtyři pracovat jako uklízečka, poté už ji jako dělnický kádr přijali ke studiu dramaturgie na DAMU.

Po Národní třídě se ještě válely boty

Na studentská léta své dcery má Jana Urbanové vzpomínky především v souvislostmi se 17. listopadem 1989, kdy komunistická police brutálně rozehnala na pražské Národní třídě pokojný studentský průvod. Když se k pamětnici donesly zprávy o tom, že v Praze na demonstraci proti totalitě údajně zemřeli studenti, okamžitě se tam s manželem vypravila. Záhy zjistili, že si policejní zásah na Národní třídě nevyžádal žádné oběti na životech. Mnoho lidí však utrpělo zranění a někteří z nich velmi vážná, což vyvolalo masové manifestaci, díky nimž se zhroutil komunistický režim.

„Prožívala jsem to silně. Přijeli jsme na Národní třídu, vypadala po zákroku příšerně, ležely tam hadry a boty, na stěnách domů byla ještě krev. Svolávalo se už tehdy první shromáždění na Václavském náměstí, tehdy to ještě působilo trochu úzkostně, když tam stály připravení zdravotníci a nevědělo se, jestli na nás někde policisti vyjedou. Potom už ale vše šlo správnou cestou,“ vzpomíná Jana Urbanová.

Studenti i divadelníci tehdy hráli klíčovou roli při šíření informací o dění v Praze do regionů a při organizaci stávek. Dceru pamětnice při demonstraci v Teplicích příslušníci Sboru národní bezpečnosti krátce zatkli. Velmi rychle se však dostala na svobodu, poněvadž moc v zemi převzalo Občanské fórum.

Chci, abychom si zachovali čistý štít

Dcera Jany Urbanové se později provdala za Němce, jehož rodiče museli jako děti odejít po druhé světové válce z Československa. „Na první setkání s nimi jsem byla trochu nervózní, ale řekli jsme si, že i my i oni jsme měli hrozné dětství a nikdy víc o tom nemluvili. Spojení rodin jsem brala jako gesto osudu, které pro mě smazalo vše, co se stalo mezi Čechy a Němci.“

Jana Urbanová se i po odchodu do důchodu dál věnovala divadlu, v krupském souboru také režírovala řadu inscenací, s nimiž se dostávala i na celostátní soutěže. Za svoji činnost v oblasti amatérského divadla získala řadu ocenění včetně Ceny Ministerstva kultury. Jako přeživší holocaustu a terezínského koncentračního tábora se účastnila také besed a pietních akcí.

„Náš život nebyl jednoduchý, zažili jsme těžké doby za války i po válce. Přála bych si, aby tím, čím jsem prošla, nemusely procházet další a další generace. Přála bych si, abychom si všichni zachovali čest a čistý štít,“ uzavírá pamětnice svůj obsáhlý a silný životní příběh.