Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Urban (* 1935  †︎ 2023)

• narodil se 18. února 1935 v Litoměřicích

• pocházel ze smíšené rodiny, matka byla Němka, otec Čech

• otec byl voják z povolání, dvakrát byl jako nepřítel státu ve vězení

• otce v roce 1968 rehabilitovali a vrátili mu hodnost

• jako syn třídního nepřítele měl pamětník celý život problémy s režimem

• vystudoval vyšší školu uměleckého průmyslu klenotnického v Turnově

• z vysoké školy UMPRUM v Praze ho ale kvůli otci vyhodili

• narukoval k pomocným technickým praporům, takzvaným pétépákům

• po vojně nastoupil do podniku Setuza v Ústí nad Labem do oddělení propagace

• věnoval se hlavně grafice, vytvářel ilustrace knih, pohyboval se i kolem divadla

• v Ústí nad Labem na Střekově založil skautský oddíl

• v srpnu roku 1968 maloval s kolegou Leopoldem Kukačkou protisovětské plakáty

• podílel se na vydání Karpatských her Miloslava Nevrlého v samizdatu

• jako aktivní horolezec objevil s kolegy umělci krásu rumunských Karpat, což ovlivnilo jeho tvorbu

• Chartu 77 nepodepsal, pod petici Několik vět už svůj podpis připojil

• byl aktivním členem Občanského fóra v Ústí nad Labem

• od roku 1990 pracoval jako výtvarník na volné noze

• vytvořil několik komiksů, spolupracoval s městským muzeem v Ústí nad Labem

• v době natáčení rozhovoru v roce 2022 žil pamětník v Ústí nad Labem

• zemřel v roce 2023

Optimistický pohled na svět výtvarníka a grafika Zdeňka Urbana nezměnila ani druhá světová válka, uvěznění jeho otce nebo ústrky, kterých se on a jeho rodina dočkali od komunistického režimu. Zůstal mu dodnes, a svůj životní příběh ztvárnil i do komiksu, ve kterém popisuje svůj vlastní pohled na události dvacátého století.

První tatínkovo odsouzení se událo hned na začátku druhé světové války. „Němci přišli patnáctého března, pět dní potom už byl táta v kriminále. Označili ho za nepřítele Německé říše a odsoudili k deseti letům vězení,“ dodává pamětník.

Jeho tatínek byl důstojníkem z povolání, před válkou sloužil jako voják Stráže obrany státu s hodností poručíka. Šlo o speciální bezpečnostní sbor, který existoval v letech 1936 až 1939 a sloužil jako záštita při nenadálém vpádu nepřítele do Československa.

Nepřítel Německé říše seděl v sárském lágru

V době prvního otcova uvěznění bylo Zdeňku Urbanovi už deset let. Narodil se 18. února 1935 v Litoměřicích a jasně si  vzpomíná, jak psali s maminkou otci do vězení dopisy. „Seděl v lágru v Sársku, na dopise bylo vždycky napsáno Saargebiet. Když se vrátil, nechtěl o tom, co se tam dělo, vůbec mluvit,“ dodává pamětník. 

Druhá světová válka, která vypukla po nástupu Zdeňka Urbana na základní školu, znamenala pro všechny hlavně dobu nedostatku. „Ze dne na den všechno zmizelo, nebylo nic k dostání. A byl hlad,“ vysvětluje pamětník a dobře si vzpomíná, jak se museli rychle naučit hospodařit s potravinovými lístky. „Mě docela baví, jak se teď všichni bojí, jak budeme chudí, jak nebudeme mít co jíst. Přitom se to nedá vůbec srovnávat,“ naráží na ekonomickou krizi v roce 2022, prudký růst cen energií a potravin.

Tátu přivezli po válce s velkou parádou džípem

Po skončení války se tatínek vrátil z vězení k rodině, která v tu dobu pobývala v Jičíně, vskutku triumfálně. „Tatínka nám přivezli v džípu američtí vojáci. Měl na sobě domovenku Czechoslovakia. V ulici u kluků jsem hned stoupnul na vážnosti,“ směje se pamětník.

Po osvobození se otec hned vrátil do armády. „Byl odvelený do Trutnova, kde dělal velitele posádky. Mezitím povýšil, byl nadporučíkem a pak kapitánem. A my jsme šli na podzim roku 1945 za ním, ačkoliv se nám vůbec nechtělo.“

Trutnov byl po válce městem plným prázdných německých domů. „Maminka řekla, že si po někom do teplé postele nelehne, tak jsme dostali služební byt. A bylo to poprvé v mém životě, co jsem se koupal ve vaně,“ říká pamětník.

Navíc v celých Krkonoších stála spousta osiřelých chalup, a tak si rodina jednu ve Velké Úpě pořídila. „Po celou válku v ní  nikdo nebydlel. Nakonec se do ní maminka přestěhovala, když tátu zavřeli podruhé a my o služební byt přišli.“

V roce 1948 přišel otec o post velitele posádky v Trutnově. „Táta pořád klesal v hodnostech a jednou přišel jeho šofér k nám domů s tím, že ho zavřeli,“ vzpomíná na druhé otcovo uvěznění Zdeněk Urban. „Proč přesně ho zavřeli, opravdu netuším. Strávil ve vazbě dva roky, byl někde v Úpici. Pak došlo k soudu, kde ho osvobodili a v roce 1952 se vrátil domů,“ dodává pamětník.

Tatínek přišel o hodnost a musel do zálohy. „Pracoval jako krmič vepřů, pak ho vzali do papíren ve Svobodě nad Úpou jako dělníka, časem se vypracoval na vedoucího odbytu. Nikdy ho to ale nepoložilo, bral život tak, jak šel,“ vysvětluje pamětník.

S otcem jsme si byli cizí, pak jsem si ho vážil

Otec a matka zpočátku manželství bydleli v Terezíně, v domě pamětníkovy prababičky. „Matka ten dům neměla ráda, prababička v něm totiž provozovala hospodu a bordel. Máma často říkala, že byl plný lehkých holek a vojáků,“ vysvětluje Zdeněk Urban, proč si otec zažádal o přeložení do Jičína.

Během druhé světové války ale musela dům v Terezíně opustit i babička. „Babička se pak z Terezína musela přestěhovat do sousední Ředhošti, v roce 1941 dělali v Terezíně ghetto a všichni obyvatelé museli pryč.“

Na dětství v Jičíně má Zdeněk Urban jen ty nejlepší vzpomínky. Když byl otec ve vězení, hospodařili doma s maminkou sami, ona byla v domácnosti. „Mě nevychovávali, jak bylo na tu dobu zvykem. Žádný křik, žádné facky se u nás nekonaly,“ vysvětluje pamětník a vypráví, že už tenkrát ho bavilo hlavně kreslení a příroda. „Byl jsem odkojený foglarovkama, sbíral motýly a kytky. Hned po válce jsem se přihlásil ke Skautu.“

Během tatínkova uvěznění podporovali pamětníkovu maminku i cizí lidé. „Jen si to představte! Když tátu zavřeli, tak starosta Jičína, který bydlel naproti nám, dával mámě každý měsíc tisícovku! Navíc jsme bydleli v podnájmu v domečku a jeho majitelé nám ten nájem odpouštěli,“ vzpomíná Zdeněk Urban, jak s matkou přežívali. Občas jim také vypomohl maminčin bratr Alfréd. Měl za ženu Němku a v Německu potravinové lístky neměli.

Maminku Zdeněk Urban hluboce miloval. K otci si ale hledal cestu velmi pozvolna. „S otcem jsme si byli celkem cizí, celou válku byl pryč, pak sloužil u vojska, a když ho opět zavřeli, tak jsem studoval,“ vysvětluje.

Cestu si k sobě našli až v pamětníkově dospělosti. „Moc jsem si otce vážil za to, jaký byl vlastenec a jaký měl charakter. Nikdy se nezpronevěřil tomu, čemu věřil.“

Syn třídního nepřítele nesmí na vysokou školu

Zatímco otec pobýval střídavě ve vězení a na svobodě, Zdeněk Urban studoval na gymnáziu. Protože mu učení šlo a měl výtvarné nadání, chtěl studovat dál. „Jediná škola, kde mě vzali, byla vyšší škola uměleckého průmyslu klenotnického v Turnově – zvaná šperkárna,“ upřesňuje pamětník. Na léta strávená na střední škole vzpomíná s láskou. „Jednalo se o azyl pro děti nespolehlivých občanů, byly tam děti bývalých zlatníků, lidí, co utekli do ciziny,“ vypráví. „Pro mě to byly takové typicky středoškolské zážitky, první kouření, první milování. Střední škola, jak má být.“

Zdeněk Urban vystudoval obor rytí skla a drahokamů. A měl ambice pokračovat. Dostal se do Prahy na vysokou uměleckoprůmyslovou školu. „Je to divný, ale vzali mě. Takže jsem dva roky chodil na UMPRUM a pak mě vyhodili,“ vzpomíná.

Stalo se to, když se chystal nastoupit do třetího ročníku. Při příchodu do školy zjistil, že není na seznamu studentů. „Nikdo mi vlastně neřekl proč. Tenkrát mi rektor Smetana doporučil, ať přeruším studium a dodělám ho, až nastanou lepší časy,“ krčí rameny Zdeněk Urban. „Když vám udělali komunisti tečku za jménem, tak už vás to pronásledovalo, i kdyby nevím co,“ dodává s povzdechem. Pomstychtivost totalitního režimu poznaly i jeho děti z prvního manželství. Ani jeden ze synů se na střední školu nedostal. 

U pétépáků jsem se nadřel

Hned po vyhazovu z vysoké školy musel Zdeněk Urban na vojnu. „Já jsem šel k pétépákům, tím pádem jsem nepoznal buzeraci a šikanu, o které se všude mluvilo. Ale zase jsme se hodně nadřeli,“ vysvětluje pamětník.

Sloužil v Pardubicích a pak také v Krasíkově u České Třebové. „My jsme kopali výkopy pro dráhu, stavěli jsme pardubické nádraží a tak. Třetinu výdělku jsme dostali na ruku, třetinu nám dali na knížku a třetinu si sebrali,“ uzavírá se smíchem.

Po dvaceti šesti měsících se vrátil z vojny domů a začal hledat práci. „Táta říkal, že musím na pracák. Tam mi nabídli buď práci v dolech, nebo v zemědělství. Tak jsem si raději zaměstnání našel sám.“

Zdeněk Urban nastoupil do Setuzy, továrny, která se v Ústí nad Labem věnovala zpracování tuků a olejnin. Pracoval v oddělení propagace jako výtvarník. „Dokonce mě vzali do Svazu výtvarných umělců, protože jsem měl dva roky vysoké školy,“ vypráví pamětník. „A ze svazu mě v roce 1969 zase vyhodili.“

V Setuze jsem se dostal k různým kšeftům

Na dobu strávenou v propagačním oddělení Setuzy vzpomíná pamětník moc rád. „Ve fabrice jsem byl a nebyl, jak jsem potřeboval. Díky svazu umělců jsem se dostal i k různým kšeftům, které nechtěli význační umělci,“ vzpomíná s úsměvem pamětník. „Tak jsem dělal různé obaly, grafické úpravy knih a podobně.“

Nástupní plat Zdeňka Urbana v Setuze byl dvanáct set korun měsíčně. „Po roce jsem se musel ženit,“ konstatuje pamětník. „Taky mě lákali do komunistické strany a já to pořád oddaloval s tím, že si to musím pořádně rozmyslet.“

Když zrovna Zdeněk Urban nepracoval, věnoval svůj volný čas horolezectví, lyžování a kultuře. „V roce 1968 jsme na Střekově založili Skauta. Já jsem měl na starosti vlčata a stihli jsme jeden tábor v Chřibské na Děčínsku,“ dodává. Pak režim v roce 1970 Skauta zakázal.

Jeho otec se v té době začal zajímat o soudní rehabilitaci. „Tak začal lítat po úřadech. Nakonec si vydobyl zpátky hodnost a uznali mu penzi. Tenkrát  to dělalo asi dva a půl tisíce korun měsíčně, bral víc než já.“

Ústí nebyla žádná kulturní poušť

Šedesátá léta nabízela v Ústí nad Labem spoustu možností zábavy a kultury. „Ve městě byla čtyři kina, hodně se chodilo do divadla na operety a na čaje,“ vyjmenovává pamětník.

On sám se aktivně věnoval loutkovému divadlu. „Začal jsem v Domu dětské radosti na Střekově. Dělal jsem hlavičky loutkám, pak jsem se toho i sám účastnil výpravou,“ vzpomíná na divadelní léta. Pro velké městské divadlo pak připravoval i scénu pro hru Naši furianti.

Pamětník si nakonec také sám zahrál. „Zbyněk Jelínků založil divadlo poezie. Tam jsem se toho zúčastňoval se vším všudy i s takovými pokusy à la Laterna Magika,“ směje se Zdeněk Urban.

Vzpomíná, jak se jednou dostal kvůli své umělecké činnosti do křížku s režimem. Maloval tenkrát pro scénu program. „Hráli jsme poezii S. K. Neumanna. Jmenovalo se to Rudou krví napsáno. No a já to pěkně vyvedl v rudé barvě. To byste nevěřili – ten průšvih,“ vzpomíná pobaveně pamětník. Jednou se dokonce funkcionářům zdálo, že jeho namalovaní dělníci vypadají jako nemocní tuberkulózou. „Oni byli tak dokonale vztahovační, ti naši komunisti, a navíc podezíraví a hloupí.“

Malovali jsme plakáty s nápisem Jdi domů, Ivane!

Pražské jaro přineslo zpočátku roku 1968 podle Zdenka Urbana závan svobody a úlevu. „Vycházely v Lidovkách články Ludvíka Vaculíka, vydávaly se knížky a bylo to jako závan čerstvého vzduchu,“ usmívá se pamětník. „A v létě to všechno skončilo.“

Při obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 vyjadřoval výtvarník nesouhlas s okupací tak, jak uměl nejlépe. „Když přišli Rusáci, sešli jsme se s kolegou výtvarníkem Vaškem Kusem v kulturním domě a malovali jsme protiruské plakáty. Bylo tam třeba: ‚Jdi domů, Ivane‘ a ‚Zachvátili tě, zahyneš…‘ a podobně,“ směje se Zdeněk Urban. Studenti z pedagogické fakulty pak jejich plakáty vylepovali po celém městě.

Pamětník byl dokonce u toho, když v Ústí nad Labem lidé zapálili ruské vojenské auto. „To se tenkrát v roce 1969 hrál hokej, Československo versus Sovětský svaz. A my vyhráli, byla to hokejová pomsta za okupaci. Velitel sovětské posádky nám přišel na Lidické náměstí gratulovat k vítězství a my ho vypískali. No a pak tam bylo sovětské armádní auto a někdo ho zapálil,“ vzpomíná na vítězné hokejové utkání se Sovětským svazem a mistrovství světa v hokeji v roce 1969 ve Švédsku.

Po okupaci to šlo s všeobecnou náladou podle Zdeňka Urbana z kopce. „To bylo jako deka, která na nás padla. Najednou jsme zase nesměli nic říkat. Bylo to takové bezčasí, bez perspektivy. Prostě deka,“ pamětník si jasně vzpomíná, že si všichni mysleli, že už je to navždy. A pociťoval obrovskou beznaděj.

Rumunsko? To byl pro nás Indiánov

Když režim v roce 1970 skauting zakázal, s oddílem se přestali scházet. Pak objevil pamětník s přáteli horolezci krásu Rumunska.

„Začalo to tím, že Miloslav Nevrlý napsal knihu Karpatské hry. Opěvovala krásu rumunských Karpat. A nikdo mu ji nechtěl vytisknout. S kolegou Leopoldem Kukačkou jsme knížku vytiskli jako samizdat a ilustroval jsem ji,“ vypráví pamětník o počátcích své vášně pro horské vrcholy rumunských Karpat. „Začali jsme tam s Kukačkou jezdit, byla to taková indiánská volnost,“ zasní se pamětník.

Tehdy komunistický režim horolezce moc ven nepouštěl. „Vyzkoušeli jsme i Bulharsko, kde se nám ale tolik nelíbilo. Rumuni, hlavně pastevci, byli hodní lidé. V Bulharsku jsme měli pocit, že nás tam nikdo nechce.“

Pamětník byl i členem Českého klubu turistů, dělal značkaře. „Jezdil jsem na dětské tábory. V té divné době nemělo nic jiného cenu než se věnovat dětem,“ je přesvědčený Zdeněk Urban. S sebou na tábory bral i své dva syny z prvního manželství, Martina a Vítka.

S režimem jsem si užil dost

Poprvé se Zdeněk Urban o Chartě 77 dozvěděl v Peci pod Sněžkou. „My tam byli lyžovat. Na Bramberku je chata Severka a její provozní nám ukazoval stůl, kde se Charta podepisovala,“ vypráví pamětník.

Jemu samotnému přinesl Chartu k podpisu kolega Leopold Kukačka. „Já už jsem si užil dost, děti mi ani nevzali pořádně do školy, tak jsem podepsat nechtěl,“ přiznává. „Pak už jsem ale podepsal Několik vět.“

Petice Několik vět byl dokument vypracovaný hnutím Charta 77 na jaře roku 1989. Požadoval mimo jiné propuštění politických vězňů nebo respektování práv věřících lidí.

Kluk chtěl emigrovat, kvůli mně si to rozmyslel

Na komunistický režim má Zdeněk Urban jasně negativní názor. Celý život vlastně tak nějak věděl, co od komunistů očekávat. Jen jednou ho velmi zaskočili. „Mě nikdy ven lézt nikdo nepustil, našeho Vítka ale pustili na hory do Jugoslávie a Itálie. Chvíli přemýšlel o tom, že emigruje, ale kvůli mně to neudělal,“ přiznává pamětník.

Jeden z horolezců nahlásil Vítkovo rozhodnutí nějakému funkcionáři. A režim ho najednou začal brát jako spolehlivého. „A pak narukoval na vojnu k Pohraniční stráži. A já si říkal, že je to divný, takovou důvěru dostal. Já sám jsem byl pétépákem – a on u Pohraniční stráže! No a pak jsem zjistil, že kolega horolezec donášel,“ vysvětluje.

Utajené noční schůzky na kolejích pajďáku

Na sametovou revoluci vzpomíná Zdeněk Urban rád. „Mně se to moc líbilo, jen mě mrzelo, že táta se revoluce nedožil,“ pokyvuje pamětník smutně hlavou. „Neustále jsme sledovali rozhlas a televizi, zúčastnil jsem se manifestace v Ústí nad Labem, stál jsem u založení Občanského fóra.“

Doba byla podle Zdeňka Urbana dost turbulentní. Odehrávala se ve znamení tajných nočních schůzek na kolejích pedagogické fakulty nebo sundávání a umísťování lidí do různých funkcí. On sám se právě tou dobou rozvedl a záhy znovu oženil.

„A pak jsem někdy v červnu 1990 usoudil, že už se toho nechci zúčastnit a šel jsem od válu,“ uzavírá své působení v Občanském fóru. Tehdy také odešel ze Setuzy a vydal se na volnou nohu.

„Ze začátku jsem dělal samá loga, ilustrace nebo obálky na pornografické časopisy,“ směje se pamětník. Deset let se mu dařilo a práce k němu přicházela sama. „Vydělával jsem si dost, možná pětkrát víc než manželka. Peníze jsme většinou rozpustili v cestování.“ Pracoval také nějaký čas pod agenturou, která mu práci obstarávala, a pořídil si svůj ateliér.

Neumíš psát? Tak to nakresli!

Zdeněk Urban uměl vždycky dobře vyprávět, rád si taky zafilozofuje a jeho známí ho pořád nabádali, ať svoje příhody sepíše. „Ale já psát neumím! A tak jsem si řekl, že to můžu nakreslit. A tak vzniknul ve spolupráci s Archivem města Ústí nad Labem komiks s názvem Moje (nejen) blbé 20. století,“ vysvětluje pamětník.

A to není zdaleka všechno. „Pak jsem taky vydal příběhy agentů 007 a 008, to mě inspirovaly hry na agenty s mým vnukem,“ vysvětluje výtvarník.

Na další komiksové knížce spolupracoval s kolegou Leopoldem Kukačkou, jmenuje se Správné pověsti české a pohádky zpod Milešovky. „Kukačka našel pověsti ze Středohoří někdy z roku devatenáct set dvacet. Vydal je nějaký učitel z Litoměřic. A právě podle těch pověstí jsme udělali komiksovou knížku.“

Když vlítli Rusáci na Ukrajinu, tak ve mně zatrnulo

Zdeněk Urban sledoval vpád ruských vojsk na Ukrajinu v únoru 2022 s velice těžkým pocitem u srdce. „Když začala válka na Ukrajině, měl jsem uvnitř strašně špatný pocit. Vzpomněl jsem si na druhou světovou válku,“ vysvětluje.

„Myslel jsem si, že zážitky z druhé světové války už jsem zpracoval a nebudu se k nim nikdy vracet. A najednou to tu bylo zas, jako lusknutím prstu, když jsem viděl, co se na Ukrajině děje,“ svěřuje se s obavami pamětník.

Nikdo se nechce koukat na zamračeného dědka 

Pamětník přiznává, že věc, která mu opravdu vadí, jsou jeho naštvaní vrstevníci. „Nikdo se nechce koukat na dědka a bábu, kteří ráno vyjdou z domu a mračí se. Navíc nechápu, jak v sobě můžou živit skoro až nenávist k mladým, kteří jdou s dobou a umí ovládat technologie,“ kroutí hlavou věčný optimista Zdeněk Urban.

Na závěr ještě dodává, jak vlastně on sám chápe demokracii. „Je to o svobodě. Ne o bezbřehé svobodě a o právu na všechno. Já nesmím nikomu překážet a nikdo nemá překážet mně. Můžu dělat klidně lumpárny, ale taky si je odskáču,“ vysvětluje pamětník svůj postoj. V roce 2022 žil Zdeněk Urban v Ústí nad Labem.