Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Urban (* 1927)

• narozen 1927 ve Vyšehoří (okr. Šumperk)

• v roce 1948 zdědil hospodářství s 10 ha půdy

• od roku 1957 do ledna 1960 předseda JZD Vyšehoří

• v říjnu 1960 spolu s čtyřmi největšími hospodáři v obci zatčen

• odsouzen na 4 roky, ke ztrátě majetku a občanských práv

• po soudu odvezen do uranových dolů-Příbram Bytíz

• v květnu 1962 propuštěn na amnestii

• až do důchodu opět pracoval v JZD

• v současnosti stále žije ve Vyšehoří

Zdeněk Urban se narodil v roce 1927 v malé obci Vyšehoří nedaleko Zábřehu na Moravě. Do této obce se ve dvacátých letech minulého století přistěhovali jeho rodiče a zakoupili si statek s deseti hektary půdy. „Hospodaření bylo moc těžký, protože rodiče si koupili statek a nadělali si dluhy a nás bylo pět dětí. Protože dobře hospodařili, tak se z dluhů časem dostali,“ vzpomíná na těžké začátky rodičů Zdeněk Urban.

Vyšehoří, jako součást Sudet, obsadilo v říjnu 1938 německé vojsko. Mladý Zdeněk tak musel poslední rok školy v Bludově absolvovat v němčině, ačkoli mu tato řeč byla zcela cizí. V období druhé světové války pracoval spolu s rodiči na statku, který v roce 1948 zdědil a začal soukromě hospodařit. Po válce ještě vystudoval dvouletou zemědělskou školu v Šumperku.

  Kolektivizace ve Vyšehoří

Po únoru 1948 převzali moc komunisté a v obcích po celé republice začala kolektivizace a zakládala se jednotná zemědělská družstva. Ve Vyšehoří hospodáři poměrně dlouho odolávali, ale i tam bylo nakonec v roce 1957 JZD založeno. Jak vzpomíná Zdeněk Urban, nebylo to zcela dobrovolně a komunisté používali donucovacích prostředků. Jedním z nich byly neúměrně vysoké dodávky, které museli odevzdávat. „Ty dodávky se vymáhaly dosti krutě. Dostávali jsme také sankce, krátili nám potravinové lístky,“ vzpomíná pamětník a pokračuje o kontrolách v domě: „Co to bylo za lidi. Prolézala tady, když byly ty dodávky, pod postelí a v ložnici hledala obilí, jestli ho tam nemáme schovaný. Takový to byli lidi. To se nedalo, ty dodávky. Oni to pořád stupňovali. Šedesát metráků obilí z deseti hektarů. Tady na horách. To se nedalo splnit. Maso, mlíko, to bylo záměrně, ten útlak do těch kolchozů.“ Hospodáři byli pravidelně předvoláváni na národní výbor. „To bylo krutý. Vždycky nás volali na národní výbor. Byl tady takovej divokej tajemník z Postřelmůvku a takoví dva, tři soudruzi. Ti nejblbější, co byli za reichu zalezlý a nevystřčili ani hlavu. Ale potom byli kabrňáci. Tak ti potom dělali dosti škaredě... Nechtěli jsme vstoupit, ale už to byl tak silný nápor, že se nedalo nic dělat.“

Z předsedy vězeň

V nově založeném JZD byl předsedou zvolen Zdeněk Urban. Ve funkci vydržel jen do ledna 1960, kdy dobrovolně odstoupil. Nemohl už snášet nařízení a příkazy z vyšších míst, které se mu občas zdály zcela absurdní. „Ti soudruzi už mně šli na nervy… Já jsem to vzdal, protože jsem toho měl plné zuby.“ Stal se tak řadovým členem a pro JZD jezdil nejprve s koňmi a později s traktorem.

Zdeněk Urban býval jedním z největších vlastníků půdy v obci a to komunistická diktatura neodpouštěla. Ve vesnici jich bylo víc, a tak už 10. října 1960 začalo StB zatýkat bývalé hospodáře. Nejprve Františka Janků a Josefa Kvapila. Zdeněk Urban už očekával, že v nejbližších dnech přijdou i pro něho. „Už jsem to čekal, protože ve vesnici už byli zatčení. Už bylo všude takové napětí.“ Paradoxem doby bylo, že panu Urbanovi nejprve sebrali automobil Spartak, na který dostal poukázku jako dobrý předseda družstva. Na konci října byl zatčen i on a následně byli do vězení odvezeni ještě Václav Navrátil a Jan Bartoš. Osm měsíců nejprve strávili v zadržovací vazbě v Ostravě, kde prošli dokola se opakujícími výslechy. „To bylo do zblbnutí, až z vás dostali, co potřebovali… Vyhrožovali mně, že mně celou rodinu vystěhujou a otce zavřou. Používali všechny prostředky, to jim šlo dobře.“ Když Zdeněk Urban neodpovídal podle představ vyšetřovatelů, tak mu strkali prsty mezi futra a pomalu zavírali dveře. Jak sám vzpomíná, nebyl žádným hrdinou a nakonec přiznal všechno, co chtěli: „Já jsem se nakonec přiznal i k tomu, co jsem neměl… Navrátil, ten myslím u výslechu dostal hodně a Bartoš měl polámaný žebra.“

K výslechu byli přizváni i lidé z obce, aby svědčili proti obviněným. Pan Urban vzpomíná hlavně na jednu komunistku z Vyšehoří, která se snažila, aby všichni dostali co nejvyšší trest. Spravedlnost ale tentokrát nebyla slepá: „Většina lidí to chápala, jak to bylo. Taky je tam mordovali, tak lidé potom prokoukli. I ti svědci. Protože je nutili k tomu, aby proti nám svědčili. A většina lidí, co tady mám ty výpovědi, se nedala. Akorát ta jedna bolševička, ta mrcha. A po tom výslechu poklízela v kravíně a tam říkala: .,Tak jsem to těm kulakům zavařila. Na Sibiř půjdou.‘ A ona ani nedošla domů. Zkřivila se jí huba, zhroutila se a zůstala tam. Oči vyvalené. Hubu zkřivenou a šla na máry. Šla se pochlubit spolupracovnici do kravína, jak to těm kulakům zavařila. Prý se jen tak nevrátí…“

Soud proběhl v březnu 1961 v Ostravě a po odvolání prokurátora ještě od června do srpna u Nejvyššího soudu v Praze. Zbyněk Urban byl obžalován mimo jiné z maření úkolu státního plánu a rozvracení družstva s cílem obnovit podmínky pro soukromé hospodaření v obci. „To bylo čistě vykonstruovaný. Z těch pěti větších zemědělců, co jsme byli, vytvořili skupinu sabotérů,“ říká dnes o obvinění Zdeněk Urban.

Na soudní přelíčení už byli všichni náležitě připraveni a nedělali si žádné iluze o jeho výsledku. „Byli jsme na to už připraveni. Oni nás už cvičili. Připravili a učili nás nazpaměť, co máme odpovídat. To jsme nacvičovali, takže jsme už určitou představu měli.“ Zdeněk Urban byl nakonec odsouzen na čtyři roky vězení, propadnutí veškerého majetku a po dobu věznění ztrátu občanských práv. Další tresty zněly: Josef Kvapil 7 let, Václav Navrátil 6 let, František Janků 7 let a Jan Bartoš 1 rok odnětí svobody.

Zdeněk Urban byl poslán do uranových dolů v Příbrami na Bytízu, kde pracoval jako důlní zámečník. Dnes už o měsících strávených v táboře moc nehovoří. Velmi těžce to musela snášet manželka Božena, která živila děti, starala se o manželova otce Jana, kterému stát odmítl vyplácet důchod, a ještě platila nájem ve svém vlastním domě. Hospodářství nakonec v roce 1964 komunisté rodině Urbanů nabídli k odkoupení. „Měli jsme platit vlastní statek. Devadesát tisíc v roce 64.“ Raději si postavili nový dům, který je vyšel levněji.

Pan Urban byl z vězení propuštěn v květnu 1962 na velkou amnestii. „Manželka musela zažádat a JZD připojit doporučení o nedostatku pracovních sil.“

Po návratu z vězení začal pan Urban opět pracovat v JZD. Za nějaký čas si dodělal maturitu a stal se agronomem. O politiku už se nezajímal. Věděl, co by to mohlo znamenat pro jeho děti. „Já už jsem se potom od té politiky distancoval. Byl jsem už dost vyléčený.“ V roce 1968 si zažádal o rehabilitaci a navrácení majetku. Dočkal se až v roce 1991, kdy byl konečně rehabilitován a nezákonně odebraný majetek mu byl navrácen.